Kde se u vás vzala láska k Semaforu?
V tomhle jsem na tom stejně jako mnozí laskaví čtenáři. Ukázala mi to generace rodičů, která tím nasákla v šedesátých letech. Když jsem byl malý a někam jsme jeli autem, zpívali jsme si cestou písničky ze Semaforu. Takže když jsem začal kolem dvacítky psát o hudbě, věděl jsem, že tohle je radost, kterou si v sobě nesu z mladších let dětství a dospívání. Když v roce 1990 vznikly porevoluční Lidové noviny, napsal jsem do nich jeden ze svých prvních článků právě o Semaforu, o tom, že vychází záznam představení Jonáš a doktor Matrace. Měl jsem tehdy v tom článku chybu a do redakce Lidovek se ozval Vladimír Just, že si to mám laskavě ujasnit. To mi bylo dvacet.
A pak?
Pak mi bylo třicet, čtyřicet a padesát a uvědomil jsem si, že leckterá hudba z dětství a dospívání vás opustí, ale mě hudba Suchého a Šlitra neopustila. Porozuměl jsem tomu, jak podivuhodné téma to je: nesouměřitelný talent Suchého, těžko definovatelný Šlitr, přesný timing „výbuchu“ jejich písní koncem padesátých let, nadčasovost, ale i anachroničnost jejich tvorby, zábava se silnou přirozenou konstantou etického postoje. Taky je v dějinách Semaforu i řada skutečností, které se nějak tradují, ale třeba nejsou pravdivé.
Například?
Třeba se říká, jak velký vliv měla tvorba Jiřího Suchého na české textaře, kteří přišli po něm. Že Semafor položil základ české moderní pop-music. Ale tak to podle mě není, navazovat na Suchého vysokou laťku je strašně těžké a pro pop by to navíc bylo zbytečně náročné: Jiří Štaidl a Zdeněk Borovec si vzali od Suchého určitou efektnost a spolehnutí na rým, ale správně pochopili, že pro rádiový všelidový pop musejí být řidší, psát víc o ničem, ne moc originálně, ne epicky, bez point, zavedli do písní standard „nic proti ničemu“. Což je opak Suchého. Suchý a Šlitr spíš inspirovali písničkáře, zvlášť ty tvrdohlavé, kteří dokázali z okouzlení Semforem vyjít k vlastní poetice: Karel Plíhal, Zuzana Navarová, Jan Burian, zčásti Jiří Dědeček, Jiří Schmitzer… Semafor šedesátých let a tvorba Suchého a Šlitra z té doby zůstává velmi speciálním fenoménem. Jako by do popkultury patřili a zároveň nepatřili.
Psal jste o fenoménu, ke kterému se vztahuje řada textů a o kterém už řada knih vyšla. Jak jste svoji knihu utvářel?
Existuje řada knih o Semaforu, Suchého memoárová knížka Vzpomínání, ta se mi zdá skvělá. Existují i jeho vzpomínky na šedesátá léta. A jsou k dispozici i krásně vypravené knihy z tehdejší doby, do kterých jsem se zamiloval, hlavně sborníky Jiří Suchý: Semafor (1965) a Jiří Šlitr (1970), který vyšel po skladatelově smrti. Obě ty knihy myslím inspirovaly Alenu Gratiasovou, když vymýšlela grafickou koncepci naší knihy. Pak je ještě dalších asi osmdesát knih a mnoho ročníků starých časopisů, které jsem pročetl. Bylo mi jasné, že žádná knižní kronika Semaforu šedesátých let tu není, i když si to lidé asi neuvědomují: jsou jen stručnější texty, občas přísně faktické. Což mi umožnilo dosyta se vykoupat v semaforském tématu… a věděl jsem, že chci tuhle možnost poskytnout i někomu dalšímu, někomu, kdo tu dobu pamatuje, ale chce se do ní ponořit znovu. A zároveň i lidem, kteří se v tom chtějí koupat poprvé: studentům popkultury a moderní historie třeba. Kdysi na bohemistice jsem psal diplomovou práci o Vladimíru Holanovi a jeho neologismech a potom na FAMU o skupině Monty Python. A pokaždé jsem to dělal proto, abych měl legitimní možnost trávit co nejvíc času s tím dílem, ať už Holanovým nebo s Monty Pythony. A došlo mi, že chci podobně intenzivně trávit čas i se Semaforem šedesátých let. A tak jsem tu knihu, kterou jsem o něm chtěl číst, napsal.
Jak je ta kniha koncipovaná?
Mým záměrem bylo napsat ji tak, aby mohli čtenáři nastoupit do stroje času a ocitnout se tam někde na začátku. Což neznamená v roce 1960 v Semaforu, ale ještě před tím v Redutě v padesátých letech, zjistit, jak se do ní Suchý dostal. A odtud projít až ke Šlitrově smrti v roce 1969, kdy končí svobodnější část československých dějin. Ale stejně je nutné jít ještě o trochu dál, až za Šlitrovu smrt. Takže můj koncept byl takový: udělat si v tom všem pro sebe pořádek a pořádně to téma prozkoumat.
Narazil jste na to, ale přesto: pro koho je kniha Suchý a Šlitr určená?
Já se snažím být spíš loajální k přirozené formě díla než k publiku. Nejde o to, že bych neměl rád publikum. Když jsem psal knihu Gott. Československý příběh, nenapadlo mě, že si třeba zakládám na nějakou kontroverzi, že může být část veřejnosti, které bude můj postoj vnímat kriticky. Spíš myslím na to, aby moje dílo nabylo nějaké přirozené formy. V případě Suchého a Šlitra to má dvě roviny: na jednu stranu je ta kniha psaná veskrze seriózně, ale na druhou stranu se týká svou komikou velmi hravého přístupu k životu a tvorbě. Doufám, že semaforská radost, hravost a zkoumavost je z knihy patrná. Taky mi ale šlo o zasazení Semaforu do širšího společenského příběhu. Suchý pracoval se slovy. A byl v nich velmi bdělý směrem k tomu, co se kolem něj dělo. Možná někdy i podvědomě. Proto písničky, hry, filmy, knížky, obrázky a rozhodnutí Suchého a Šlitra reflektují svou dobu, dokonce ji i často trochu předbíhají. A tím se dostávám k publiku: některé publikum může číst moji knihu právě kvůli té hravé komediální rovině, ale neubrání se tomu, aby nevnímalo i tu společenskou rovinu. A naopak, kdo bude knihu číst kvůli politickému nebo společenskému kontextu, může se postupně prokousat i k té radosti. Mezi těmi dvěma rovinami se kniha odehrává.
S Jiřím Suchým je stále možné vést rozhovory a vzpomínat s ním na tu dobu. Jak vypadala vaše setkání s ním?
Věděl jsem, že Jiřího Suchého nemůžu požádat o schůzku nebo o rozhovor dřív, než pročtu všechno, co už napsal on a co bylo napsáno o něm. Abych ho neotravoval tím, co už bylo řečeno. Zkrátka a dobře načetl jsem, co se dalo, proboural jsem se do různých archivů z šedesátých let. Divadelní periodika, Literární noviny, hudební časopisy. V nich bylo vidět, jak tehdy vznikala hudební kritika a jak se ti lidé o tom učili psát, protože i pro ně to, co Suchý a Šlitr tvořili, bylo úplně nové. Našel jsem mnoho věcí, které by mě nenapadly.
Co třeba?
Třeba jsem objevil jeden kulturní časopis, ve kterém si jakýsi student na konci padesátých let stěžuje, že Supraphon nevydává písničky Suchého a Šlitra. A proto musejí diváci přicházet na koncerty a těsnopisem – on tam opravdu píše o těsnopisu! – zachycovat písňové texty a dialogy, aby to mohli nějakým způsobem sdílet. Tím studentem – pisatelem byl mladý Jan Vodňanský, pozdější polovina dvojice Vodňanský & Skoumal. To je taková blbina, ale i ta dokresluje dobu. Nebo jsem objevil ve vzpomínkové knize Jiřího Menzela intenzivní a trpký dopis Jiřího Šlitra, který psal, když byl v Kanadě na Expu, o tom, že potřebuje pracovat profesionálněji, mít užší a velmi vybraný okruh spolupracovníků, a jak si plánuje, aby do toho prostě šlápli, aby byli Menzel, Škvorecký, Suchý a on ten tým, který udělá velký filmový muzikál. Taky jsem se dostal k Milušce Voborníkové nebo k Věře Formanové Křesadlové, což byly naprosto báječné návštěvy. Věra Formanová mi nejdřív řekla, že mi žádný rozhovor neposkytne, protože ona říká jenom pravdu a potom by mohla mít opletačky se soudy, že už něco takového zažila. Byla velmi striktní a zároveň působila jako výtečná osobnost. Já jsem se jí snažil říct, že nic neriskuje. A ona mi pak převyprávěla doma svůj život tak skvěle a místy přitom opravdu těžko publikovatelně. Vzpomněla si na krásné historky se Šlitrem, které by nikdo jiný neřekl. Nebyly to historky v banálním slova smyslu, byly to doklady charakterových rysů.
Jak se to dělá, aby se v tom člověk neztratil, když má taková kvanta materiálu? Čistě prakticky, jak jste je třídil?
Ta knížka má jednoduchou strukturu chronologické jízdy časem. Snažil jsem se být věrný hlavním příběhům, které vycházejí z jednotlivých divadelních her. Kniha není úplně tenká, ale rozhodně se do ní nedostalo všechno. Měl jsem pocit, že to vyprávění nelze přetížit, přehltit. Ano, může mi být líto, že se do ní nedostaly všechny dostupné informace, ale ve skutečnosti není. Ta kniha potřebovala určitý tvar. V určitou chvíli jsem zjistil, že není úplně nutné chtít objevovat super neznámé materiály, že vlastně stačí pozorně, skutečně pozorně přečíst a navnímat to, co je k dispozici. Tam se může zrodit taky něco cenného pro příběh Suchého a Šlitra, pro interpretaci jejich díla. Objevil jsem i velmi pikantní věci, ale řekl jsem si, že je nebudu nijak nápadně v knize vystavovat, protože si myslím, že nikoho z bulváru nikdy nenapadlo si pozorně přečíst dostupné archivy a najít to tam. A já jim rozhodně nepůjdu na ruku.
Přišel jste během svého pátrání na to, v čem je kouzlo tvorby Suchého a Šlitra a proč vlastně jejich písně tak zlidověly?
Myslím, že se na tom kouzlu podílí několik momentů. Když říkáte, že jejich písničky zlidověly, zčásti máte pravdu, ale opravdu jenom zčásti. To dílo má spoustu vrstev včetně těch zapeklitějších a jejich rozptyl od Včera neděle byla k Sektě je součástí toho kouzla. Suchý se Šlitrem uměli být široce srozumitelní i hlubší, bez nároku na hitovost. Část odpovědi na to, nač se ptáte, je i v načasování. Koncem padesátých let byla společnost už natlakovaným papiňákem, který prahl po zábavné kultuře, uvolnění. Jako společnost jsme dostali velký dar, že do té atmosféry vpadl Jiří Suchý s naprosto výjimečným talentem a Šlitr s kongeniálním talentem najít muziku, která by se zároveň přihlásila k západním žánrům, k muzice těla, k rock and rollu nebo blues. Takže ti dva přinesli sice zábavnou kulturu, ale na podivuhodně vysoké úrovni. Tehdy se zároveň stalo i to, že Suchý se svým přirozeným přesvědčením, že lze zrýmovat celý svět ve velmi pozitivním a optimistickém gestu, nechal vyrůst generaci, která mu to nikdy nezapomněla. Ty písničky jsou dobré, ale zároveň přišly ve skvělý čas, generační moment je velmi silný. Proto zlidověly. Suchému nemohly v sedmdesátých letech vycházet knihy, nemohl být v televizi, a dokonce když ho chtěl mít Svěrák se Smoljakem ve filmu Vrchní, prchni, muselo se to vystřihnout. Nezapomínejte, že Suchý byl jedním z prvních signatářů Dvou tisíc slov, stejně jako Jiří Šlitr. Jejich dílo v té době připomínalo lidem šedesátá léta. Radost té doby. Komunisti samozřejmě mohli strčit filmy jako Zločin v šantánu do trezoru, nevydávat Suchého knihy, nenechat ho dělat práci v rádiu, ale to, že si lidé zpívali v hospodě a u ohně Měla vlasy samou loknu nebo Jo, to jsem ještě žil, tomu se prostě mocensky zabránit nedalo. Zároveň Suchý nebyl striktně zakázaný jako Kryl, který se zpíval polohlasem. Suchý a Šlitr se zpívali i v sedmdesátých letech nahlas.
Když jste se Suchému ozval, že s ním chcete o té době mluvit, co řekl? Měl jste za sebou oceňovaného, ale i kritizovaného Gotta…
Jiří Suchý je naprosto zaměstnaný člověk žijící v paláci mysli své tvorby a péče o divadlo, takže nepředpokládám, že příliš sleduje nějaké moje kauzy, i když mého Gotta dostal, protože i v té knize je samozřejmě velmi vydatná kapitola o Semaforu. Jiří Suchý se se mnou sešel, odpověděl mi na řadu otázek a vyjasnil pár věcí. A řekl, že mi uděluje právo na vstup do svého fotoarchivu. Což znamenalo, že jeho asistentka Irena Zlámalová se mnou procházela strašlivě nádherný velký archiv, já jsem pořád říkal jenom: Jé, jé, jé! A vždycky, když jsme náhodou nevěděli, kdo je na té které fotce, přišel Jiří Suchý a ty fotky ze šedesátých let okamžitě identifikoval. Řekl třeba: To je přece Malknechtová přebarvená na jinou barvu vlasů! To bylo moc krásné. To byl jeden velmi silný zdroj. Nejenom fotek, ale také důvěry. Asi jsem potřeboval, aby můj záměr autorizoval takovou důvěrou, což nastalo. Víte, on mi řekl i nepublikovatelné věci. Bez skrupulí. Mě na tom dostal právě ten moment důvěry. Já jsem během té návštěvy říkal: Nejste utahaný, nenecháme toho už? A on na to: Mě to baví!
To je linka Jiřího Suchého. Jak to bylo s archivem Jiřího Šlitra? To muselo být o něco složitější.
Velká důvěra přišla od Dominiky Křesťanové, dcery Jiřího Šlitra, která mi dala přístup zase k jeho fotkám a rukopisům. Setkal jsem se i s Magdou Šebestovou, kdysi s dětskou herečkou Magdou Křížkovou, která přispěla ke vzniku knihy také vydatným darem archiválií. Když byla dětskou herečkou v Semaforu, tak si shromažďovala skoro všechno. Sdílela šatnu s Naďou Urbánkovou, která se o ni mateřskosestersky starala. Magdě bylo deset nebo jedenáct, když hráli spolu s Jiřím Suchým Benefici, to byla její velká role. Spolu zpívali písničku Tulák. „Na obloze tetelej se mráčky…“ A jednou prý, když čekali v portálu na svůj nástup, Suchý, který byl stále v přítomném okamžiku a pořád si něco vymýšlel, jí tiše řekl: „Na obloze tetelej se sračky…“ A hned na to musela desetiletá Magda na scénu a neodbourat se.
Jak je to těžké, nezklamat důvěru lidí, kteří s vámi sdílí takovou spoustu svých věcí, zážitků, sami sebe?
Já jsem do té knihy nedal to, co jsem řekl, že do ní nedám. Věděl jsem, že si přeju dvě věci: aby ta kniha přinesla pohled, který je v kontaktu s dnešní dobou. Třeba jak to bylo s určitým obdivem k západu nebo jak to bylo se ženami v Semaforu. Druhá věc, aby byla věrná té semaforské radosti, překvapivosti. Chtěl jsem uspět jak v rovině kulturní studie, tak té semaforské hry, která kombinuje lehkost, prosvětlenost a serióznost. Jestli se mi to povedlo, tak to musejí říct jiní.
Jaký vztah měli vlastně k sobě Suchý a Šlitr?
Psali spolu, záhy se stali silnými československými hitmakery, tak velkými, že je postihla i závist a fámy, ale nebyli kamarádi, jestli se ptáte na tohle. Obecně se to o nich ví. Byli to dva profesionálové, kteří spolu cíleně, soustředěně spolupracovali a pak šli každý jinam. Zdá se mi, že každý z nich si jako by něco chránil, nějaké osobní nastavení. Jiří Šlitr odcházel do své samoty, do sóla odcházel i jako výtvarník. Říkal, že zalézt si ke kreslení, sedět na veřejnosti a skicovat to, co vidí kolem sebe, je pro něj krásný protipól společenství, kterému je vystavený při práci v divadle a jinde. Jiří Suchý odcházel domů psát. Nemyslím si, že by je to zásadně rozdělovalo, ale mnozí lidé se podivovali tomuhle odstupu. Pak do toho uprostřed dekády vlítlo to, že každý měli jiné představy, jiné tempo. Omezili kontakt. Šlitr byl mnohem větší světoběžník, jeho těšilo jezdit po světě, zjišťovat, jak tam funguje zábava. A je zvláštní, že k jejich skamarádění došlo až v průběhu posledního roku Šlitrova života. Nepochybně tomu napomohla i situace po okupaci, která byla mizerná, ale lidé se díky tomu i nějak semkli. Jiří Suchý vypráví, že jeden z jejich posledních zájezdů do Západního Německa byl tím místem, kde se to prolomilo, převyprávěli si víc ze svých životů, pocitů. Spřátelili se skutečně blízce až nedlouho před Šlitrovou smrtí.
Měli dohodu, že budou tvořit jen spolu. Jak o tom Suchý přemýšlel, když Šlitr zemřel?
Měli spoustu plánů. Nicméně po Šlitrově smrti na jeho pianě ležel notýsek a tam byly neotextované melodie. To je důvod, proč příběh písní Suchého a Šlitra musel pokračovat i po Šlitrově smrti.
Jak vás osobně psaní, ten rok a půl strávený se Semaforem, proměnilo?
Jsem bohatší o několik přátelství, skvělých setkání, kolegialit. Mám přesnější představu o letech 1968 až 1970, tedy od Pražského jara k normalizaci, a také o „tání“ koncem let padesátých. A zase jsem se musel utkat s trochou svojí pýchy. Na začátku jsem myslel, že toho hodně znám, ale ve skutečnosti jsem měl mnoho co doobjevovat. Je to takový oblouk – začínáte s tématem, které máte rád, uprostřed se to zkomplikuje, a když se člověk vynoří na konci, tak to má zase celé velmi rád. Teď se těším na další setkání, která kniha způsobí: už přicházejí. A přicházejí nečekaně.
Podcast Host mezi řádky s Pavlem Klusákem si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách:
