Máme v rukou Urlu, čtvr­tý díl pen­ta­lo­gie Naslou­chač, jejíž pří­běh se blí­ží dovr­še­ní. Sám jsem byl během čte­ní vel­mi napja­tý, jak se vám poda­ří splé­tat jed­not­li­vé osu­dy a záha­dy, a musím říct, že jsem román opět nemohl odlo­žit. Bylo pro vás těž­ké najít rov­no­váhu mezi nut­nos­tí odha­lit tajem­ství, jež nás udr­žo­va­la v napě­tí, a stá­le dob­ro­druž­něj­ším a tem­něj­ším příběhem?

Ani ne. Tajem­ství byla odha­le­na ve chví­li, kdy měla být odha­le­na, aby se hrdi­no­vé dosta­li tam, kam se dostat měli. Urla kon­čí přes­ně tam, kde měla skon­čit. Čte­nář se ale nedo­ví všech­no, ješ­tě toho dost zbylo. 

Dá se říct, že vel­kým téma­tem celé série Naslou­chač je útisk sla­bých a nepri­vi­le­go­va­ných. Snad nepro­zra­dím moc, když řek­nu, že v Urle mlu­ví­te o údě­lu a upo­za­ďo­vá­ní žen ješ­tě více, než tomu bylo v před­cho­zích kni­hách. Je to něco k čemu vás inspi­ro­val sku­teč­ný svět?

Asi oba víme, koho přes­ně máte na mys­li. Vzhle­dem ke sku­teč­nos­ti, že hlav­ním vypra­vě­čem Naslou­cha­če je dívka/​žena, někte­ré posta­vy důle­ži­té pro pří­běh jsou také žen­ské­ho pohla­ví, se tomu vlast­ně ani vyhnout nedá. Nemu­sím se ohlí­žet do minu­los­ti, boha­tě sta­čí, když se roz­hléd­nu v pří­tom­nos­ti (ani to nemu­sím, úto­čí to na mě ze všech stran), abych tak nějak pocho­pi­la, že se náš tzv. civi­li­zo­va­ný svět v tom­to ohle­du zase tak nez­ci­vi­li­zo­val, a obá­vám se, že k tomu ani nikdy nedo­jde. Když opo­mi­nu někte­rá povo­lá­ní, kde je dodnes vět­ši­no­vé zastou­pe­ní muži, tak je zde tolik dis­ku­to­va­ná interrup­ce, kdy stá­ty, k nimž lidé done­dáv­na vzhlí­že­li, svý­mi záko­ny děla­jí z těhot­né ženy maje­tek spo­leč­nos­ti. Ta násled­ně roz­ho­du­je, zda-li se dotyč­ná stane/​nestane mat­kou, v hor­ších pří­pa­dech pak, jest­li dosta­ne mož­nost na to úpl­ně základ­ní lid­ské prá­vo a tím je prá­vo na život. Vlast­ně se nám tu vytvá­ří jis­tý nádech otro­kář­ství (veli­ce jem­ně řeče­no), ač nad tím bohu­žel takhle nikdo neu­va­žu­je. Přes­to­že se Naslou­chač ode­hrá­vá v budouc­nos­ti, pořád se nachá­zí­me v našem svě­tě, tak­že ano, ta inspi­ra­ce tady je. 

S postu­pu­jí­cím pří­bě­hem se mění i role Pět­a­dva­cít­ky, kdy se z glo­ri­fi­ko­va­né sku­pi­ny bojov­ní­ků sta­ly dale­ko nejed­no­znač­něj­ší, ale o to lid­štěj­ší samo­stat­né posta­vy s pohnu­tý­mi pří­běhy. Bylo pro vás důle­ži­té uká­zat, že hrdi­no­vé nejsou vždy pou­ze čis­tě kladní?

Zále­ží na tom, jak je slo­vo hrdi­na vní­má­no — jest­li se jed­ná o posta­vu, kte­rá nikdy neza­škobrt­la, neuhnu­la z vyty­če­né ces­ty a má čis­tý štít, nebo je to někdo, kdo se na tu ces­tu doká­zal vrá­tit. Já osob­ně dávám před­nost tomu dru­hé­mu. Pro mě to jsou hrdinové. 

Zdá se mi, že v Urle se opět o něco kri­tič­tě­ji dívá­te na lid­stvo, jeho kru­tost a také bez­o­hled­né niče­ní pla­ne­ty a jeho důsled­ky. Je to pod­le vás pořád pří­běh o nadě­ji, nebo se máme bát tem­ných a nera­dost­ných konců?

To uvi­dí­me. Lid­stvo bylo samo k sobě vždy vel­mi kru­té, vždyc­ky tak tro­chu muse­la zasáh­nout vyš­ší moc, abychom si ale­spoň na chví­li zača­li vážit sami sebe a také toho, co jsme dosud bra­li jako samo­zřej­most. Ale mys­lím si, že kdy­by nás tady Země nechtě­la, tak už by nás dáv­no smet­la (mož­ná se k tomu chys­tá, neby­lo by divu, sig­ná­ly tu jsou). Ale jak to bude v Naslou­cha­či… to neřeknu.

Zatím­co před­cho­zí tři kni­hy sta­vě­ly před Ilan i čte­ná­ře hlav­ně otáz­ky a tajem­ství, Urla při­ná­ší odpo­vě­di a neče­ka­ná odha­le­ní. Měla jste všech­ny tyto zvra­ty pro­myš­le­né od začát­ku, nebo někte­ré při­šly až samy s příběhem?

Ten nej­hlav­něj­ší, ten, ke kte­ré­mu jsme se ješ­tě nedo­sta­li, byl napsán jako prv­ní. A tam to také celé směřuje. 

Od vydá­ní Naste­rey uply­nu­ly tři roky, od prv­ní­ho Naslou­cha­če dokon­ce osm. Vní­má­te za tu dobu něja­kou změ­nu u sebe jako spi­so­va­tel­ky? A co Ilan a její pří­běh, máte pocit, že ji teď píše­te jinak než dříve?

Dost sil­ně vní­mám fakt, že jsem poma­lej­ší, než jsem býva­la. Prav­dou ale je, že jsem nikdy před­tím pen­ta­lo­gii nepsa­la, a když jsem si před pár lety tenhle úkol vyty­či­la, nemě­la jsem ani vzdá­le­nou před­sta­vu, co to obná­ší. Dnes už chá­pu auto­ry, kte­ří se při dopi­so­vá­ní posled­ních dílů louda­jí. De fac­to… díl od dílu je to těž­ší. A co se týče Ilan… Zase mi vyrost­la, tajem­ství mezi ní a muži vymi­ze­la, nemu­sí si dávat pozor na kaž­dé slo­vo, koneč­ně se může nadech­nout. Tak­že urči­tě ji píši jinak.

Asi nelze nepo­lo­žit otáz­ku, kte­rá bude sužo­vat všech­ny, kdo se přes Naslou­cha­če, Faju, Naste­reu dosta­nou až na konec Urly… víte už, jak to celé dopad­ne? A kdy se může­me těšit na závě­reč­ný pátý díl?

Ono to mož­ná nevy­pa­dá, ale vím. Jen někte­ré situ­a­ce nemám dola­dě­né. Ces­tou jsem trousi­la dro­beč­ky, při zpět­ném čte­ní si to snad čte­ná­ři uvě­do­mí. A stej­ně jako minu­le, posled­ní otáz­ku radě­ji nezodpovím…