Půjdu s tebou byla vaše prvo­ti­na a ve Švéd­sku zazna­me­na­la obrov­ský úspěch. Zís­ka­la dokon­ce oce­ně­ní kni­ha roku 2022. Jak jste jakož­to člen­ka Riksda­gu (švéd­ský par­la­ment, pozn. ed.) vní­ma­la celý pro­ces publikování?

Nej­dů­le­ži­těj­ší je, že mě to oprav­du bavi­lo psát. Psa­ní je pro mě čis­tě pozi­tiv­ní věc, není spo­je­né s žád­ným stre­sem. Je to, jako když se vám zpo­ma­lí pulz, vydech­ne­te, zklid­ní­te se. Neza­po­me­nu na ten pocit, když kni­hu při­jal nakla­da­tel. Když vyšla a já ji moh­la držet. Lidé mě zasta­vo­va­li na uli­ci a chvá­li­li si, že nemoh­li pře­stat číst… Pře­váž­ně to byla zkrát­ka radost.

Ve své kni­ze pra­cu­je­te se dvě­ma časo­vý­mi lini­e­mi — his­to­ric­kou a spí­še sou­čas­nou. Věno­va­la jste se při pro­ce­su psa­ní zvlášť jed­né lin­ce a až pak té dru­hé, nebo jste psa­la kapi­to­lu po kapitole?

Ani jed­no z toho. Psa­la jsem to jako vel­ký cha­os. Zpo­čát­ku jsem vlast­ně ani nevě­dě­la, že píšu kni­hu. Hod­ně se toho změ­ni­lo po naro­ze­ní mých dětí. Teh­dy jsem se sta­la smr­tel­nou. Před­tím jsem byla nesmr­tel­ná. Moh­la jsem pře­chá­zet uli­ci, aniž bych se roz­hléd­la. Nic se mi nemoh­lo stát. A pokud by se mi něco sta­lo, bylo by to jed­no. Když se naro­di­ly mé děti, celý svět se stal krás­něj­ším, ale záro­veň vel­mi nebez­peč­ným a bru­tál­ním. Došlo mi, že život může rych­le skon­čit. Mys­lím, že zhru­ba v téhle době jsem zača­la psát. Napřed jen poznám­ky na zad­ní stra­ny účte­nek nebo na okra­je papí­rů své­ho výzku­mu. Postup­ně jsem nachá­ze­la tyto poznám­ky při vyklí­ze­ní taš­ky. A vyho­di­la je. Příš­tě, když jsem vyklí­ze­la taš­ku, jsem je našla zno­vu — a vyho­di­la je. Pak mě jed­nou napadlo: „Co kdy­bych je nevy­ha­zo­va­la? Co kdy­bych je scho­va­la a zku­si­la, co z toho vznik­ne?“ Jeden víkend jsem je všech­ny vysklá­da­la na zem, díva­la se na ně a došlo mi, že je to pří­běh. Neby­ly to jen věty. Neby­ly to jen popi­sy růz­ných postav nebo drob­né scé­ny. Byl to román a uvě­do­mit si to byl úžas­ný pocit.

Roz­hod­la jsem se, že jest­li tohle bude jedi­ná kni­ha, kte­rou v živo­tě napíšu (teď už vím, že není), chci, aby to byla tako­vá kni­ha, kte­rá se líbí mně. Kni­ha, ve kte­ré nechce­te pře­ska­ko­vat věty. Nechce­te ji jen zběž­ně pro­jíž­dět. Ale taky kni­ha, kte­rou nechce­te odlo­žit. Chtě­la jsem, aby to byl ten typ kni­hy, kte­rou čte­te více­krát a nachá­zí­te v ní nové věci. Ráda vytvá­řím tako­vé sklá­dač­ky, šif­ry, kte­ré se musí postup­ně roz­luš­tit. To mě moc baví.

Jak vzni­kl nápad na vyu­ži­tí dvou časo­vých linek prol­nu­tých posta­vou dítě­te v jed­né lin­ce a staré­ho muže ve druhé?

Nejsem si jis­tá, jak jsem skon­či­la se dvě­ma časo­vý­mi lin­ka­mi, ale obě jsou v čem­si důle­ži­té. V té his­to­ric­ké, kte­rá se ode­hrá­vá o více než sto­le­tí zpát­ky, lidé nema­jí žád­nou ochra­nu. Žád­né soci­ál­ní zabez­pe­če­ní, žád­né tep­lo, někdy ani jíd­lo. Člo­věk mohl věřit jen sám sobě a mož­ná něko­mu dal­ší­mu — roz­hod­ně ne všem. Byl to vel­mi bru­tál­ní svět, obzvlášť na seve­ru Švéd­ska, kde je extrém­ní chlad­no a v zimě není co jíst. Tohle obdo­bí jsem potře­bo­va­la, jeli­kož činí lidi zra­ni­tel­ný­mi a obna­že­ný­mi. Uka­zu­je nám, kým jsme. Jest­li jsem odváž­ní, nebo zda jsme parchanti.

Lin­ka ze 70. let je tak tro­chu mezi tou­to his­to­rií a moder­ní spo­leč­nos­tí. Základ­ní potře­by jsou napl­ně­né. Je dosta­tek jíd­la, tep­la, člo­věk může zavřít dve­ře, nemu­sí se stra­cho­vat, že jeho děti budou hla­do­vět a nepře­ži­jí zimu. Ale stá­le urči­té věci chy­bí. Napří­klad Kåra (hlav­ní hrdin­ka, pozn. ed.) není zdra­vá. V 70. letech se nikdo neza­jí­mal o lidi s psy­chic­ký­mi poru­cha­mi. Chtě­li, aby pros­tě zmi­ze­li. Aby se o tom nemlu­vi­lo. Tuhle lin­ku, kte­rá je jak­si na pome­zí, jsem taky potře­bo­va­la. Potře­bo­va­la jsem roz­dí­ly mezi sto­le­tím zpát­ky, ale i roz­dí­ly mezi 70. lety a dneškem. Kåra má z mate­ri­a­lis­tic­ké­ho hle­dis­ka dob­rý život, ale vlast­ně dob­rý život nemá. Trpí, ale z jiných důvodů.

His­to­ric­ká lin­ka je poja­ta jako vyprá­vě­ní mat­ky dítě­ti. Je za tím něja­ký spe­ci­fic­ký motiv?

Unni, mat­ka toho­to dítě­te, je jed­na ze dvou hlav­ních postav. Kåra, sna­cha dané­ho chlap­ce (již dospě­lé­ho), je dru­hou hlav­ní posta­vou. Jen­že v živo­tech Unni a Kåry je hlav­ní posta­vou prá­vě Roar. Není mou hlav­ní posta­vou, ale je tou jejich. Chtě­la jsem ho tedy něja­kým způ­so­bem posta­vit do stře­du pozor­nos­ti. Zkou­še­la jsem růz­né způ­so­by, jak tohle ucho­pit, a nako­nec mi došlo, že bylo potře­ba, aby Unni mlu­vi­la k němu. Ty, Roa­re. Tohle se nám sta­lo. Vza­la jsem tě s sebou, když jsem utek­la… Uzlo­val se mi z toho žalu­dek, něco to ve mně vyvo­lá­va­lo, tak­že jsem se roz­hod­la pro tohle pojetí.

Důle­ži­tou roli hra­je v kni­ze také les. Je to mís­to kli­du, úkryt, osob­ně mi občas při­šel i doce­la zne­klid­ňu­jí­cí. Zají­má mě, co les zna­me­ná pro vás.

V těch­to lesích jsem vyrůs­ta­la. Pro mě jsou v jis­tém smys­lu dal­ší posta­vou. Přes­ně jak říká­te, les může být domo­vem, pří­te­lem, mís­tem k odpo­čin­ku, ale je také nelí­tost­ný, vel­mi bru­tál­ní a může vás zabít. V kni­ze někdy sku­teč­ně zabí­jí. Je to vel­mi nevy­zpy­ta­tel­ná posta­va. Nemů­že­te si být jis­tí, zda je to hrdi­na, nebo zlo­duch. Pod­le mě je les přes­ně tako­vý. Milu­ju svou zemi. Häl­sin­gland, kde se pří­běh ode­hrá­vá. Ale nelze popřít, že lesy tam jsou v čem­si zne­po­ko­ji­vé. Když se ztra­tí­te a začí­ná být zima, není to pří­jem­né. Člo­věk tak nějak ví, že lesu na něm nezá­le­ží. Les vás může nakr­mit a dru­hý den zabít.

Jak vznik­ly posta­vy Unni a Kåry? Co hlav­ní­ho jste jimi chtě­la předat?

Původ­ně jsem nad tím moc nepře­mýš­le­la. V pod­sta­tě jsem jen sepi­so­va­la své vlast­ní stra­chy. V pří­pa­dě Unni i Kåry jsou jejich děti v nebez­pe­čí. Vzhle­dem k tomu, že mé vlast­ní děti byly vel­mi malé, když jsem zača­la psát — pou­ze rok a dva roky —, toči­ly se kolem nich mé nej­vět­ší stra­chy. Malé­mu dítě­ti se toho může tolik stát. Mys­lím, že zpo­čát­ku jsem vyu­ží­va­la Unni, abych tohle všech­no vyjá­d­ři­la. Sou­čas­ně jsem skr­ze ni ale chtě­la vyjá­d­řit i sílu lás­ky. Kam až je člo­věk ocho­ten zajít pro ty, na kte­rých mu zále­ží. Kåra se pod­le mě vykrys­ta­li­zo­va­la jako urči­té zrca­dlo. Jis­tým způ­so­bem jde o stej­né pří­běhy, ale ve svě­tě Kåry nepři­chá­zí tolik nebez­pe­čí zven­ku. Nejsou to ostat­ní, není to les či chu­do­ba. V živo­tě Kåry při­chá­zí nebez­pe­čí od ní samotné.

Je tam spous­tu podob­ných typů situ­a­cí, ale s odliš­ný­mi okolnostmi.

Přes­ně tak. Kåra si vlast­ně pře­je, aby byla jako Unni. Je tam jis­tá závist. Tolik toho sly­še­la o téhle úžas­né ženě a je cel­kem zahořk­lá. Chce být jí, nemů­že jí být a už o ní nechce nic slyšet.

Máte někdy pocit, že si pří­běh žije svým vlast­ním živo­tem a vy jste jen jakési médi­um, skr­ze kte­ré se pří­běh dosta­ne na papír?

Ano, někdy. Stá­vá se mi, že si určím, jak se děj bude vyví­jet. Kupří­kla­du že urči­tá posta­va někam půjde, udě­lá tohle, což pove­de k tomuhle. Jen­že poté, co něja­kou dobu píšu, mi dochá­zí, že se to vlast­ně nesta­ne. Pro­to­že ve chví­li, kdy už posta­va není jen plo­chá papí­ro­vá figur­ka, uvě­do­mím si, že by něco zkrát­ka neu­dě­la­la. Z něja­ké­ho důvo­du to není mož­né. Tak­že mi občas při­pa­dá, že mě mé posta­vy drží v zaje­tí. Dojde mi, že můj plán nefun­gu­je, pro­to­že jsem omy­lem stvo­ři­la posta­vu, co se nebu­de cho­vat tak, jak bych chtěla.

Tak­že si občas uvě­do­mí­te, že jis­tým způ­so­bem má posta­va vět­ší moc než vy sama.

Ano. To, co píšu, je pře­váž­ně fik­ce. Jsou tam jis­té stříp­ky, věci, kte­ré se něko­mu sta­ly ve sku­teč­nos­ti. Věci, o kte­rých jsem sly­še­la vyprá­vět svo­ji babič­ku, když jsem byla malá a scho­vá­va­la se pod sto­lem, zatím­co ona měla návště­vu. Mlu­vi­la o svých pří­buz­ných, o udá­los­tech z minu­los­ti atd. Tak­že někte­ré věci v kni­ze jsou prav­di­vé, ale pří­běh jako tako­vý je pros­tě jen fan­ta­zie. Jen­že i fik­ce musí být věro­hod­ná. Když čte­te kni­hu, nechce­te mít pocit, že nedá­vá smy­sl. Musí­te mít pocit, že by to prav­da být moh­la. Mys­lím, že prá­vě pro­to mě posta­vy občas une­sou. Kdy­bych se jim nepodří­di­la, čte­nář by poznal, že na jejich jed­ná­ní něco nesedí.

Na začát­ku jste zmi­ňo­va­la, že jste zaží­va­la pozi­tiv­ní pří­mé reak­ce od čte­ná­řů. Byla jste ner­vóz­ní, jaký může mít vydá­ní kni­hy dopad na vaše poli­tic­ké působení?

Nemys­lím, že se tyhle čin­nos­ti ovliv­ňu­jí. Při psa­ní se samo­zřej­mě nevy­hnu popi­so­vá­ní věcí, kte­ré nejsou fér. Píšu o utr­pe­ní, kte­ré by se nikdy nemě­lo dít. O tom, jak se děti stá­va­jí oběť­mi, byť by měly mít bez­peč­né dět­ství. To je však něco jiné­ho, než se poli­tic­ky aktiv­ně sna­žit vylep­šit lid­ské živo­ty. Vliv to má spíš pro mě osob­ně. Poli­ti­ka doká­že být doce­la stre­su­jí­cí — prá­ce do noci, v cizím měs­tě, bez rodi­ny a s ničím, co dělat. V tako­vých situ­a­cích ve mně poli­ti­ka vyvo­lá­vá potře­bu psát. Abych se uklid­ni­la a zamys­le­la nad tím, co je v živo­tě oprav­du důležité.

Děku­ji za rozhovor.