Kdo jsou hrdi­no­vé ničeho?

Jsou to ztra­ce­né exis­ten­ce, kte­ré moh­ly být hrdi­ny, ale žijí v době, kte­rá o hrdin­ství nesto­jí. Část gene­ra­ce, kte­rá se nedo­ká­že srov­nat s tím, že se (bez vlast­ní­ho při­či­ně­ní) ocit­la v bla­hoby­tu moder­ní civilizace.

Posta­vy ris­ku­jí své živo­ty. Lezou na jeřá­by, naska­ku­jí na roz­je­té vla­ky. Jak samy říka­jí – jsou závis­lé na adre­na­li­nu. Oprav­du ris­ku­jí život jen pro momen­tál­ní euforii?

Přes­to­že adre­na­li­no­vá extá­ze je beze­spo­ru jed­ním z důvo­dů, jejich moti­va­ce k ris­ko­vá­ní je mno­hem hlub­ší. Je to niter­ná potře­ba kon­tras­tu. Skr­ze pro­ži­tí (a pře­ži­tí) reál­né­ho ohro­že­ní pro ně nabý­va­jí i oby­čej­né věci smy­sl – ale­spoň krát­ko­do­bě. Tak jako je postel nejměk­čí po dlou­hé ces­tě a hlad je nej­lep­ší kuchař, musí se při­blí­žit smr­ti, aby doká­za­li oce­nit krá­su života.

Exis­tu­je expe­ri­ment, při němž jsou lidé usa­ze­ni do prázd­né míst­nos­ti ke sto­lu s tla­čít­kem, kte­ré způ­so­bu­je sla­bý elek­tric­ký šok. Ti lidé vědí, jak tla­čít­ko fun­gu­je, ale po něko­li­ka minu­tách nudy jej přes­to vět­ši­na zmáčk­ne. Radě­ji zvo­lí bolest než ubí­je­jí­cí nic­ne­dě­lá­ní. Pro posta­vy, o kte­rých píšu, je celý život tou prázd­nou míst­nos­tí a akce, na kte­rých ris­ku­jí všech­no, tla­čít­kem, kte­ré jim sice ubli­žu­je, ale ale­spoň se díky němu „něco děje“.

Tak­že jsou vlast­ně i tro­chu znudě­ni životem?

Ano, dá se to tak říct. Ale nejde o oby­čej­nou nudu, kte­rou zaže­ne­te něja­kým roz­ptý­le­ním. Jed­ná se o hlu­bo­ký vnitř­ní neklid pra­me­ní­cí z nedo­stat­ku sku­teč­ných výzev a poci­tu, že život postrá­dá oprav­do­vý smy­sl. V bez­pe­čí a pohod­lí se pro ně totiž svět stá­vá ste­ril­ním a bez­vý­znam­ným, a kaž­do­den­ní ruti­na je pří­liš mdlá na to, aby uspo­ko­ji­la jejich tou­hu po inten­ziv­ním pro­žit­ku. Všed­nost jim jed­no­du­še nestačí.

Posta­vy v par­tě nejsou pojme­no­va­né. Mají pou­ze pře­zdív­ky – Che­mik, Šváb, Rus, Brá­cha. Pří­tel­ky­ně hlav­ní posta­vy je jed­no­du­še Ona. Je to kvů­li tomu, že jsou obec­ně zastu­pi­tel­ní, generičtí?

Přes­ně tak. Pří­běh sice sle­du­je způ­sob, jak se s odci­ze­ním a život­ní nena­pl­ně­nos­tí vyrov­ná­vá kon­krét­ní sku­pi­na lidí, nicmé­ně poci­ty, kte­ré je k tomu vedou, jsou uni­ver­zál­něj­ší. Neschop­nost zapad­nout, zou­fal­ství a bez­cíl­nost, vnitř­ní prázd­no­ta. Věřím, že ve vět­ší či men­ší míře je někdy během své­ho živo­ta zaži­je téměř kaž­dý z nás, aniž by kdy lezl na jeřáb nebo naska­ko­val na vlak. Navíc prá­vě i kvů­li způ­so­bu, jakým se posta­vy kni­hy tyto emo­ce roz­hod­ly kom­pen­zo­vat, jsou pro všech­ny ostat­ní bez­vý­znam­ní, zby­teč­ní a nahra­di­tel­ní. Sami se sice vní­ma­jí jako hlav­ní posta­vy a snad i hrdi­no­vé, ale na jejich činech ve sku­teč­nos­ti pra­má­lo záleží.

Hlav­ní posta­va není spo­ko­je­na v prá­ci ani v osob­ním živo­tě. Sna­ží se žít „nor­mál­ní“ život, ale vnitř­ně ho to sží­rá. Proč není scho­pen se usa­dit a být šťastný?

To je otáz­ka za mili­on. Celý pří­běh se na ni vlast­ně sna­ží najít odpo­věď. Ve struč­nos­ti ji asi vyjá­d­řit nedo­ká­žu – a snad to ani není možné.

Během čet­by jsem se nemoh­la roz­hod­nout, jest­li hlav­ní posta­va ostat­ní­mi pohr­dá za jejich ste­re­o­typ­ní nud­né živo­ty, nebo jim závi­dí, že jsou v tom­to fun­go­vá­ní spo­ko­je­ní, při­čemž on to nedokáže.

Prav­da je obo­jí. Sna­ží se zapad­nout, a dokon­ce tou­ží po nor­mál­ním živo­tě bez extré­mů, ale pře­se všech­no úsi­lí mu to nesta­čí a doo­prav­dy se začle­nit nedo­ká­že. A tak mís­to aby si při­znal svůj pro­blém, radě­ji „nor­mál­nost“ zavr­hu­je a pohr­dá jí. To je totiž jed­no­duš­ší než hle­dat chy­bu u sebe. Opa­ku­jí­cí se stří­dá­ní živo­ta v nor­má­lu a extré­mu tenhle vnitř­ní roz­por dál umoc­ňu­je, čímž se oci­tá v blud­ném kru­hu, kte­rý jen posi­lu­je jeho odcizení.

Mno­hé situ­a­ce mi evo­ko­va­ly Klub rvá­čů. Mla­dý per­spek­tiv­ní zao­pat­ře­ný muž se dostá­vá záměr­ně do nebez­peč­ných situ­a­cí, aby cítil, že žije. Je to náhoda?

Náho­da to roz­hod­ně není. Obě díla sle­du­jí podob­ná téma­ta: kri­zi iden­ti­ty, odci­ze­ní od spo­leč­nos­ti i tou­hu po syro­vém, auten­tic­kém pro­žit­ku ve ste­ril­ním civi­li­zo­va­ném svě­tě. Hlav­ní posta­vy cítí vnitř­ní prázd­no­tu navzdo­ry (respek­ti­ve prá­vě kvů­li) tomu, že mají „vše, co by si moh­ly přát“. Nebez­pe­čí, strach a bolest jsou jinem k jan­gu pře­hršle bez­pe­čí, kom­for­tu a jis­to­ty, kte­rý­mi jsou obklo­pe­ni. V dneš­ní době je tato polo­vi­na kru­hu sil­ně zane­dba­ná, potře­ba jsou při­tom obě. Jako téma to není nic nové­ho, a jak jsem již zmí­nil, jed­ná se o víc než jen tou­hu po nebez­pe­čí. To ostat­ně doklá­dá i úspěch Klu­bu rvá­čů.

Bavi­lo mě, jak je celý pří­běh kon­ci­po­ván jako mono­log vypra­vě­če, kte­rý sdí­lí svůj osud se čte­ná­řem. Obra­cí se na něho, ptá se ho. Byl to od začát­ku váš záměr psát tím­to stylem?

Když jsem začal psát, žád­ný kon­krét­ní záměr za tím nebyl. Teh­dy jsem si v půl páté ráno na večír­ku na Stra­hov­ských kole­jích do tele­fo­nu zapsal prv­ní tři věty kni­hy, kte­ré mi v tu chví­li při­šly na mysl. Kaž­dá dal­ší věta pak při­ro­ze­ně nava­zo­va­la na tu před­cho­zí, aniž bych plá­no­val, kam se bude pří­běh ubí­rat. Postup­ně si začal žít vlast­ním živo­tem, z čehož for­ma vyply­nu­la jak­si orga­nic­ky. Fun­gu­ju vlast­ně stej­ně jako ChatGPT.

Fran­tiš­ku, před Váno­ci jste ces­to­val na skútrech do Írá­nu. Chys­tá­te se někam za dal­ším dob­ro­druž­stvím (a napí­še­te o tom novou knihu)?

Když jsem se před dvě­ma lety vrá­til z prv­ní vět­ší expe­di­ce, byl jsem pře­svěd­če­ný, že mi to na celý život sta­čí. Když jsme před rokem na dal­ší spo­lu se dvě­ma mými bra­t­ry málem při­šli o život, byl jsem si tím už úpl­ně jis­tý. I dnes se cítím podob­ně, ale ten­to­krát už vím, že ten pocit pomi­ne a dob­ro­druž­ství zase zavo­lá. Co se kni­hy týče, tak se obá­vám, že by mě neba­vi­lo se v psa­ní ome­zo­vat pou­ze na sku­teč­nost. Nicmé­ně z posled­ní ces­ty chys­tá­me na You­Tu­be ama­tér­ský film, což je for­mát, kte­rý mi v tom­to pří­pa­dě při­jde ve všech smě­rech zajímavější.