Nemůžu začít jinak než otázkou na překlad a Libora Dvořáka. Jak se to semlelo?
Uvědomoval jsem si, že moje slovenština by pro české publikum mohla být hendikepem, tak jsem se rozhodl pro překlad a první a vlastně jediný kdo mně napadl, byl právě Libor Dvořák, kterého jsem znal jako výborného překladatele Sorokina, Limonova a Prilepina. I když se osobně neznáme, napsal jsem mu e‑mail, ve kterém jsem byl upřímný, vylíčil jsem mu, jak si několik slovenských nakladatelů moji knihu vůbec nepřečetlo, když jsem jim rukopis nabídl. A že bych byl rád, kdyby si našel čas mi pomoci a knihu přeložil.
Takže chceš říct, že jsi se jako úplně neznámý autor ozval Liboru Dvořákovi, který je velmi zaneprázdněný komentátor, jeden z našich předních odborníků na Rusko, překladatel, v podstatě velmi známá osobnost, a napsal jsi mu: Byl bych rád, kdybyste přeložil mou knihu, která zatím nikde nevyšla?
Přesně tak.
Co odpověděl?
Napsal mi: Michale, to zní zajímavě! A ať mu pošlu pár povídek, že se na to podívá. Za týden mi napsal znovu a namísto souhlasu na mně v emailu čekala první přeložená povídka.
Co ty na to?
Byl jsem štěstím bez sebe. Když se o tom dozvěděl můj kamarád, filozof Tomáš Koblížek, tak na to trochu s nadsázkou, řekl, že to už ani nemusí vyjít, překlad Libora Dvořáka je přece mnohem víc, než nějaké publikování.
Ve slovenštině se tvoje kniha jmenuje Chudáčkovia, v češtině ale ten překlad zní Chudinkové, což je trochu posunutý význam. Správně by to přece mělo být Chudáčkové. Jak se to stalo?
To je právě Liborův vklad, a už i z toho se pozná, jak dobrý překladatel je. Název knihy je nejdůležitější část textu a proto to nechtěl přeložit automaticky, ale použil variantu posunutou do ženského rodu. To je velmi výstižné, protože všechny ty povídky se vlastně týkají vztahů mezi muži a ženami. A název odkazuje k tomu, že mladí muži často nezvládají vztahy, ve kterých se momentálně nacházejí.
Takže jsi měl v ruce překlad Libora Dvořáka, měl jsi tento báječný název a musel jsi udělat další krok. Jaký?
Jelikož jsem byl stále znejistěný z neúspěchu na Slovensku, vůbec jsem to nebral jako samozřejmost, že se to teď už musí podařit. Dokonce jsem si ani netroufal přímo napsat do nakladatelství Host a tak jsem na to šel ještě oklikou přes Jana Němce, který mi na cestu dal malé doporučení. Až pak jsem se ozval šéfredaktorovi Mirkovi Balaštíkovi, který mě naštěstí nenechal dlouho dusit. Po pár týdnech mi odepsal, bylo to hned po Novém roce. Zrovna jsem se svou ženou a s dětmi vyšli z pekařství u nás ve Španělsku a mně od pana Balaštíka pípnul mail, že mi knihu Host vydá. Vítězně jsem obrátil tvář k nebi a šli jsme to slavit s bochníkem chleba v ruce.
Překlad do češtiny a nabídnutí rukopisu českému nakladateli má logiku i v tom, že některé tvoje povídky se odehrávají u nás, ne?
V knize je deset povídek a kromě Slovenska, Rakouska a Německa se některé odehrávají skutečně taky v Česku. Česka se v mnohém týkají taky kulturně, já sám jsem v Praze studoval, pravidelně sem jezdím a sleduji, co se tady děje. Jedna z povídek nese název Václav hledá pravdu, Tereza hledá Václava, což je variace na bonmot Bohumila Hrabala, který o svém příteli a mém profesorovi z dob studií Ivo Treterovi řekl: Pan Tretera hledá pravdu a paní Treterová hledá pana Tretera.
Hrdiny tvé knihy jsou skutečně chudinkové, muži, kteří si neví rady se životem. Václav například utíká na záchod, kam se zavírá a čte tam filozofické spisy, aby nemusel trávit čas se ženou a svým dítětem. Richard má dost podivný vztah se svojí matkou a radši sleduje film Troja, kde se dívá na opravdové hrdiny, než aby se sám stal hrdinou svého života. Další antihrdina utíká večer na nákup před svojí rodinou a představuje si, jaké by to bylo, nemuset se už k rodině vrátit. Proč jsi stvořil tyhle slabé chudáčky?
V momentě kdy jsem začal psát, jsem měl ty příběhy před sebou docela jasně viditelné, jejich situace a jejich pocity. Například povídka o manželovi, který by se nejraději nevrátil z nákupu je o tom nikdy nekončícím nesmíření se s uvězněním v rodinných povinnostech.
Ano, to se děje i ženám, poměrně běžně.
No a moji hrdinové si tohle uvědomují velmi bolavě a dochází jim, že si svůj život představovali jinak. Je to vlastně smutně směšné, tragikomické. Mám kolem sebe mnoho mužů, kteří mají tenhle pocit, i já sám se s ním občas utkávám.
Je tenhle pocit frustrace generační?
Může být. A může souviset s feminismem. Jako by ženy byly na rodinný, onen „vážný“ život připravenější a měly mnohem víc jasno, co v tom vážném rodinném životě chtějí a jak toho dosáhnout. A naopak, mladí muži ztrácejí ve vztazích, v partnerství a pak i v otcovství pevnou půdu pod nohama.
Co s tím?
Rád bych nabídnul nějaký recept, ale Chudinkové nejsou napsaní jako self-help literatura, nemají tu ambici, aby někomu radili nebo nějakým způsobem ukazovali cestu ven. Hrdinové mých povídek nejsou smíření s tím, do čeho se dostali, a snaží se s tím něco dělat, i když to jejich snažení směřuje buď k ještě většímu nezdaru, nebo k uvědomění si, že vlastně neví, jak dál. I když mi tahle situace literárně vyhovuje víc – tedy ta situace komického nezdaru, není vytvořená uměle a účelově. Je skutečná. Libor Dvořák mi na našem společném setkání řekl, že těm chudinkům dávám pořádně zabrat. To je pravda, ale taky je pravda, že mnohé z literárních předobrazů dopadli v realitě ještě hůř než v knize.
Jaký je tvůj vztah ke grotesce?
Řeknu to na příkladu: v povídce nazvané „Václav hledá pravdu, Tereza hledá Václava“ je situace, kde Václavova manželka Tereza už nedokáže snést jeho nekonečné doktorandské studium, které nikdy nekončí a které dost možná už ani neexistuje. A Václav namísto aby tu situaci nějak řešil, vymýšlí různé chudáčkovské způsoby, jak své ženě uniknout a schovat se někde se svojí literaturou. Třeba se s vědeckou knihou zašije na záchodě, nebo si čte ve sklepě, schovává ji pod polštář nebo do šuplíku. Není vůbec schopný své situaci čelit nějak normálně. Například aby si o tom se ženou popovídali nebo aby změnil způsob svého studia. Právě naopak: studuje v tajném úkrytě ve sklepě, kde přednáší zavařovacím sklenicím. To jsou ty groteskní kličky, absurdní a směšné alternativy. Zároveň jsem ale trochu doufal i v to, že tohle komično může být svým způsobem i terapeutické.
Na to přesně myslím, že každý máme takového chudáčka v sobě a záleží na tom, jestli mu dáme, nebo nedáme prostor, jak s ním zacházíme…
Ano. To bolavé, škaredé a konfliktní podávám komicky a i proto to může vést k uvolnění a ke smíchu – a možná skrze tuhle komiku dokážeme dodat tomu chudáčkovi v sobě odvahu řešit situaci jinak, ne-chudáčkovsky, ale s odvahou a dospěle. Druhá věc je, že příběhy, které popisuji, jsou častokrát natolik intimní, že jsou spíš soukromým tajemstvím. O tom, že se chováte takhle chudáčkovsky, řeknete možná jednomu nebo dvěma nejbližším lidem a někdy ani to ne. Tím, že dělám chudáčky veřejnými, se z nich možná stane otevřenější téma. Třeba si někdo přečte moji knihu a začne o ní mluvit v hospodě – a tím se možná uvolní nějaká komunikace, která doteď neexistovala. Takže když se vrátím k té terapeutičnosti, může působit jednak v soukromí při čtení, ale může proniknout i do nějakého sdílení.
Jaký máš vztah ke svým hrdinům, nebo spíš antihrdinům? Máš je rád, soucítíš s nimi? Štvou tě?
Miluju je. Mám je strašně rád, protože mám soucit s jejich slabostmi. Vždycky mi byli bližší antihrdinové, kteří se trápí s běžnými životními situacemi, než někdo, kdo těmito situacemi prochází automaticky, nijak nespekuluje a svému partnerovi se podřídí, nebo toto partnera naopak převálcuje. Na mých povídkách je zřejmé, že i když chudáčkové očividně neví, jak se nadechnout a prosadit se, stále nějakým způsobem realitu provokují, snaží se žít pravdivě. A to je potřebné ocenit, vždyť by to taky mohli vzdát.
Je pravda, že žádný z tvých hrdinů není úplně zavrženíhodný. Že každý z nich má nějakou šanci na to, že bude přijatý.
Ano. Například mám v knize povídku o chlapci, který není schopný mít žádný intimní poměr, což je situace pro něho velmi bolestivá. Tím, že to řeší u placených společnic, že vstupuje do světa bordelů a escortů může nakonec někomu ublížit, ale doufám, že i z té povídky je stále zřejmé, že je to v podstatě kladný hrdina, který spíš než by ublížil někomu jinému, ublíží sám sobě.
Ty jsi debutující autor, zatím není možné o tobě najít ani na internetu mnoho informací, takže stojím před tím, že se na ně prostě musím zeptat: u nás v redakci jsi „ten, který vystudoval filozofii, ale živí se prodejem kol ve Španělsku“. Je to tak?
Vlastně ano. Když jsem žil ještě doma na Slovensku, pracoval jsem v médiích nebo v politice. Teď ale žijeme s rodinou v jižním Španělsku, kde jsem si našel práci v sektoru, který je tam nejrozšířenější a je nejlehčí se v něm zaměstnat. Tedy v turismu: pracuji v obchodě, který je zároveň takovou malou cestovní kanceláří a půjčovnou kol. Staráme se o to, aby si lidé, kteří přijedou do města, mohli půjčit kolo a aby dostali tipy na místa, kde by jim bylo dobře. A je to velmi příjemná práce.
V čem je příjemná?
Když je člověk na dovolené, je většinou takovou lepší verzí sama sebe. Potkáváme se s lidmi, kteří přišli odjinud, mají nebo chtějí mít dobrou náladu a naším posvátným úkolem je pomoct jim, aby svoji dovolenou strávili nejlépe, jak mohou. A aby jim ta lepší verze sebe sama vydržela co nejdéle.
Napadá mě, jestli nehledáš překladatele do španělštiny, že by Chudinkové vyšli i španělsky.
To bych byl rád, protože všichni moji kamarádi ve Španělsku čekají na to, aby si mohli Chudinky přečíst, nebo to alespoň přede mnou takhle říkají. Zatím ty povídky musím jenom pořád znovu a znovu do španělštiny spontánně přeříkávat.
Co bys teď přál své knize na cestu ke čtenářům?
První šťastný moment pro mě byl, když se mi ozval Mirek Balaštík a řekl mi, že kniha vyjde. A druhý je tenhle, když ta kniha skutečně vyšla. Teď, když bude čtená, dostane druhý život. A budu úplně nejraději, když bude čtená úplně jinak, jak jsem si to představoval.
Jak to?
Protože to bude důkazem, že je napsaná otevřeně.
Podcast Host mezi řádky s Michalem Skalníkem si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách:
