Milá Lenko, v roce 2023 jsi vydala knihu Padesátka: čím žijí ženy v období přechodu, ta v českém prostředí silně zarezonovala. Poměrně často tě teď vídám v médiích, vypadá to, že téma přechodu je celkem živé. Jak to vnímáš ty? A máš pocit, že se v české společnosti něco mění?
Zdá se mi, že pozvolna ano, i když asi ještě potrvá, než se hovory na toto téma stanou něčím samozřejmým. Ale aspoň už nastává posun v tom, že se slovo „přechod“ nevyslovuje takovým tím přidušeným hlasem, jako by šlo o něco trapného nebo nemístného. Moje přání je, aby nakonec znělo stejně neutrálně a přirozeně jako třeba slovo „dospívání“. Koneckonců ona se ta období sobě v mnohém podobají – u jednoho i druhého přecházíme do nějaké další fáze zralosti, což pochopitelně přináší různé obtíže a výkyvy. Ale věřím, že i něco nového a cenného.
Že je téma přechodu živé, jsem si všimla hlavně na reakcích žen, se kterými jsem do Padesátky dělala rozhovory – prakticky všechny měly velkou chuť a potřebu si na toto téma povídat. To mě docela překvapilo, myslela jsem, že to z nich budu muset nějak tahat, ale ono to šlo samospádem. Takže to určitě chytlavé téma je. Samozřejmě spousta těch věcí se týká obecně dobrého stárnutí.
Tvoje nová kniha je úplně jiná než Padesátka, čím se liší a jak vznikala? V něčem je mnohem osobnější než Padesátka, bylo pro tebe náročnější text „pustit ven“?
Jo jo, určitě, i teď se občas přistihnu, že tu knížku tak trochu tajím před svým okolím nebo omluvně vysvětluju, že je „jenom taková malá“… Většina lidí totiž při mé zmínce o druhé knížce reaguje nadšenou otázkou: „To už je ta kniha o mužích?“ Odsoudila jsem se úspěšnou prvotinou a několika zmínkami v médiích k tomu, že projekt s muži prostě budu muset udělat. Ale ten vidím tak v horizontu tří let…
Když se vrátím k Meandrům, o kterých se tu bavíme, tak někdo poznamenal, že je to knížka „malá, ale výživná“. S tím souzním. A co obsahuje? Jsou to takové krátké úvahy a fantazie na témata zralé ženské dospělosti. Říkám jim „lyrické fejetony“, protože každý text zkoumá velmi konkrétní téma, ale čistá novinařina to není, na to je to příliš vášnivé a otočené do vlastního nitra. Myslím, že tenhle krátký formát se zrodil z jazykových sloupků, které jsem deset let psala do Lidových novin. Člověk se musí vyjádřit zhuštěně, na malé ploše, a vážit každé slovo. Sama mám sklony spíš ke květnatosti, takže to pro mě bylo dobré cvičení.
A pokud jde o ty obavy z vypuštění knížky – ano, jsem v lehkém napětí, když už nemám v zádech ty desítky skvělých žen a jdu s kůží na trh sama. Ale na druhou stranu jsem se už v Padesátce dost „odkopala“ osobními úvody ke každé z kapitol, takže trochu zocelená už jsem.
Sice říkáš, že píšeš hodně osobně, o svých prožitcích, ale přijde mi, že se k tvým tématům snadno vztáhnou i jiné ženy. A leckteré téma je i společenské, třeba se tam v různých podobách vrací téma střetu generací.
Ano, to je pravda. První čtyři texty v knížce jsou staršího data, psala jsem je ještě před covidovou pandemií. Zachycují například mé loučení s maminkou nebo divoký separační proces mezi mnou a mladší dcerou. Při čtení korektury jsem si všimla, že první tři texty – aniž jsem to zamýšlela – obsahují v různé podobě motiv krve. Je to vypovídající, protože ženská rodová linie, to je vážně dost intenzivní záležitost. Teď se mi to obloukem uzavírá, protože naše starší dcera čeká miminko, téměř přesně v den křtu knížky Meandry. Tak je to pro mě hodně symbolické – postoupím v linii „o úroveň výš“, stanu se babičkou, bábou, což mě upřímně fascinuje.
No a v širší podobě se to generační pnutí odehrává na rovině mého kontaktu se studenty a mladšími kolegy. Takže třeba líčím názorový střet s mladými vegankami ve své třídě. Nebo popisuju snahu starší ženy kreativně se prosadit v mladším, převážně mužském kolektivu. A když člověk pozorně čte, snad si všimne, že zrovna v pochopení generace Z jsem za dobu psaní prošla docela výrazným posunem. Letos odevzdávám svou maturitní třídu a musím konstatovat, že za čtyři roky mě studentky docela „vyškolily“. Mladší dcera má dokonce za to, že se ze mě nepozorovaně stala feministka.
Ale abych nalákala konkrétněji, v Meandrech píšu třeba taky o ošemetných situacích v autobuse, o spánkové apnoe svého manžela, o různých synonymech pro vagínu nebo o neviditelnosti starších žen jako materiálu pro superhrdinský film.
Působí na tebe psaní terapeuticky? Předpokládám, že některá témata pro tebe byla asi bolavá, jak je to teď? Pomohlo ti psaní si je nějak srovnat? A myslíš, že tak texty mohou působit i na čtenářky (protože předpokládám, že text budou číst hlavně ženy)?
Psaní pro mě rozhodně léčivé je. Ale nefunguje to tak, že se z trablů člověk takzvaně vypíše, že toho co nejvíc – omlouvám se za to slovo – „vyblije“ na papír a tím se mu uleví. To určitě taky, ale pak je tu dost velké riziko, že to nebude sdělné pro nikoho dalšího. U Meandrů jsem měla dojem, že mě drží v lati právě ten krátký formát. Jak to do něj vtěsnávám, mám pocit, jako bych každé to těžké téma nějak otesávala a osekávala, až získá nějakou formu. Třeba i lehce literární. A to je asi ten uspokojivý okamžik – když něco získá tvar, je to uchopitelnější a snesitelnější. A dá se to poslat dál.
Sdělnost pro ostatní ženy (nebo dokonce muže) je doufám daná tím, že v knížce se různé ty trable transformují například pomocí mírného humoru nebo imaginace, tak třeba zrovna tohle někoho může povzbudit nebo inspirovat.
Je něco, na co jsem se nezeptala, a tobě by to přišlo důležité?
Asi bych jen chtěla vzkázat čtenářkám, že si moc přeju, abychom ve společnosti postupně vytvořily image zralé ženy jako sebevědomé bytosti vyzařující radost z toho, co všechno už zažila. A abychom si připomínaly, že často právě ty temnější odstíny nakonec dávají naší osobnosti potřebnou hloubku k tomu, abychom mohly něco předávat dál. Tak se jich nebojme.
