Kde má kořeny nápad napsat knihu společně tímhle způsobem a jak jste vlastně o tom stylu a konceptu mluvili?
Jan: Úplně na začátku, snad někdy před deseti lety, byla jen chuť napsat něco spolu. Pamatuju si, že jsme si dali sraz v Pardubicích, protože to je na trati a na půl cesty mezi Brnem a Prahou. Mě na tom od začátku lákalo najít způsob, jak můžou dva lidi psát jednu knihu. Psaní je samozřejmě osamělá, intimní činnost, na rozdíl třeba od hudby se spolupráce vytvářejí obtížně. Snad ještě v dětské literatuře, tam se součinnost autora a ilustrátora předpokládá, ale v próze a v případě autora a autorky? Z chuti pak vznikl koncept a z konceptu námět.
Jana: Myslím, že ten prvotní záblesk nápadu vedl po nějaké banálnější ose, psát třeba epistolárně, vyměňovat si dopisy a s nimi vypravěčskou štafetu. Ani jsem si ze začátku nebyla jistá, jestli šlo jen o řečnický moment slunného dne, nebo je Janův návrh společného psaní myšlený vážně, což se pak potvrdilo. Potěšilo mě to, snad mi to i lichotilo, protože si jeho psaní vážím, a současně mě trochu štvalo, že je to jeho osobně angažovaný pokus vyvést mě konečně zpátky z vod psaní pro děti, které za opravdovou literaturu nepovažuje. Možná tahle ambivalence předurčila celou spolupráci a vlastně i dynamiku mezi našimi postavami v Bytě, které k sobě lnou a současně mezi nimi zeje nějaká propast nepochopení.
Jak se ale objevil konkrétně Byt a ten nápad tvořit dvojhlas kolem prostoru, střídavé péče vzhledem k němu?
Jana: Když jsme měli koncept, námět vyplynul úplně přirozeně z povídání o našich tehdejších bytových situacích. Janek měl chuť opustit Brno, ale kvůli kontaktům by se do něj na víkend rád vracel. Já měla zase rodinu všemi institucemi pevně uvázanou v Praze, ale neměli jsme z malého bytu na víkend kam vyjíždět. Napadlo nás, že by to v nějakém lepším světě mohlo zafungovat jako docela zajímavý koncept sdílení bytu. A protože lepší svět zařídit neumíme, zkusili jsme si ho aspoň napsat. A jak se u psaní ukázalo, každý ideální model má svoje úskalí… Takže byt a bydlení byly opravdu prapůvodním námětem příběhu, všechno ostatní se organicky vyvinulo, když jsme každý promýšleli svoji postavu a konfrontovali ji se spolubydlícím.
Jan: Já jen doplním, že jako konkrétní předobraz nám posloužil byt, který jsem v Táboře na Starém městě měl půjčený někdy před třemi lety, když jsem dopisoval Liliputina. Potřebovali jsme nějaké město a místo, které bychom s Janou oba znali, společný fikční prostor. Je to tak, že Zuzana a Daniel ten byt sdílejí, podobně jako my sdílíme ten román. Máme jeden hřbet.
Jak jste psali a jak jste spolu mluvili o příběhu, který se vám rodil pod rukama?
Jan: Stručně řečeno, na začátku jsme si určili společný rámec. Kdo, kdy, kde a co. Jak, to už jsme v daleko větší míře nechali otevřené, abychom uspokojili naši autorskou svobodu. Potřebovali jsme sladit dva odlišné požadavky: aby ty dvě poloviny románu fungovaly dohromady jako jeden celek a současně aby každá z nich mohla být dostatečně jiná, svá. Pokud vám to připomíná témata z partnerské poradny, není to náhoda.
Jana: Takhle to zní strašně pragmaticky, rámec a sladit. Na začátku jsme si vzájemně pojmenovali postavy. Každý si tu svou vymýšlel a formoval sám, ale jméno všichni dostáváme zvenku, a tak jsme to i tady svěřili protistraně.
Takže Honza pojmenoval Zuzanu (ZuZu) a Jana Daniela?
Jana: Přesně tak. Myslím, že jsme každý přinesli dvě jména, aby byla aspoň lehká možnost výběru. Jan váhal, já sáhla jednoznačně po Zuze, protože se tak jmenuje i hrdinka mojí dětské knížky Zuza v zahradách. Motiv zahradní kolonie jsem zachovala a nechala ji vyrůst. A pak nám každému k hlavní postavě přibyla jedna další zásadní blízká osoba, každý sepsal své postavě takový stručný životopis s časovou osou a vyvěsil ji na společný disk, kde visely taky fotky bytu a postav.
Fotky postav? Copak nejsou smyšlené?
Jan: I smyšlené postavy mají skutečné tváře, spisovatelé by mohli vyprávět.
A proces psaní?
Jana: Psali jsme dost každý sám, Jan dřív, já jsem ten, na kom se to pořád zdržovalo, protože já žel potřebuju každý námět vynosit, promyslet si postavu od kolíbky po poslední vydechnutí, a když to zkouším uspíšit, nevěřím tomu ani sama, natož aby mohl čtenář. A potom se text hodněkrát přepisoval tak, aby reflektoval motivy z opačné strany, přidávali jsme kapitolu a slaďovali jejich délky, protože se musí přesně krýt.
Pak do toho musela vstoupit ještě komunikace s redaktorkou…
Jana: Náš problém byl, že když znáte příběh obou postav horem dolem, nedokážete už posoudit, jak funguje číst ho napoprvé z jedné, nebo druhé strany, jestli třeba odtud nechybí k pochopení nějaký zásadní detail. Celkově klade víc možností čtení na příběh docela specifické nároky. S tím nám redaktorka Kristina Nesvedová hodně pomohla, má úžasně pečlivé oko. Ale i ona musela číst příběh napřed z jedné strany – a tak jsme nakonec zaměstnali i dost předčtenářů, aby v různých fázích příběh přečetli buď z té, nebo oné strany. Ke koloritu psaní samozřejmě patřilo, že si člověk oblíbí nějaký detail, nápad, formulaci, která nakonec neladí s protipříběhem a bylo třeba ji odstranit, změnit, případně si ji ten druhý bezostyšně vypůjčil a propálil ji už ve své polovině.
Můžete být konkrétní a říct, čeho jste se musela takhle vzdát?
Jana: Já třeba ještě v korekturách sazby oměje šalamounku, když Daniel udělal ze Zuzanina herbáře, který jsem si představovala jako tištěnou knihu, herbář vylisovaných kytek. Oměj má přes půl metru a v jejím rajónu ani neroste.
A jak probíhala spolupráce s grafikem Martinem Pecinou?
Jan: Martin z našeho konceptu udělal artefakt. Fyzická kvalita knihy je v tomto případě klíčová. Prosím vás, nečtěte to z displejů! Věřil jsem, když jsme ho oslovovali, že ho to originální zadání zaujme. I když bylo jasné, že s tím bude práce jak na kostele – nebo v kuchyni, abych zůstal blíž Martinovým zálibám. Člověk přece jen neupravuje každý den knížku, ve které je sazba na každé dvoustraně vertikálně obrácená. Já sám jsem vlastně žádnou takovou nikdy neviděl. Kniha je hodně staré médium a mně vždy přijde skvělé, když se s ním někomu podaří vymyslet nový trik. Klidně i v dětské literatuře, Janinko! Tam je to vlastně daleko častější, protože je daleko hravější.
Co jste si mysleli, když jste poprvé četli celou část toho druhého?
Jan: Když jsem četl Janinu verzi, myslel jsem hlavně na to, jak boží to je, když se v jedné knize dvě perspektivy pouze nesimulují, jak je to v románech běžné, ale skutečně dýchají ve svém vlastním rytmu a hloubce. Jana má jinou životní zkušenost než já, vládne jinou senzitivitou, má svůj výrazný styl, a z toho všeho Zuzana žije. Je to trochu jako v tom nádherném filmu Richarda Linklatera Chlapectví, kde herci reálně stárnou, protože Linklater ho točil skoro dvacet let. Všichni jsme zvyklí na to, že stárnutí se ve filmu maskuje, stejně jako se simulují perspektivy v knihách, a až když to někdo udělá doopravdy, člověka udeří ten rozdíl.
Jana: Přesně tak. Byla to úplně nová zkušenost. I když píšete postavu, která vám není úplně blízká, která myslí a žije jinak než vy, stejně se do ní musíte vcítit, chvíli za ni žít a dýchat, a chtě nechtě ji pochopíte, trochu zjihnete, promítnete do ní nějaký kus sebe, byť třeba ten, který běžně necháváte raději spát. Ale tady nebylo třeba se někam citlivě propracovávat, chápat, zvnitřňovat, tady před vámi najednou hotová postava trčí v celé svojí nepochopitelnosti, kouzlu i protivnosti a naskakují vám vůči ní zcela autentické divoké emoce. Takže když jsem četla Janovu polovinu, cítila jsem nejdřív obdiv a trochu závist, jak krásně to klape a drží, jak je to chytré a ležérní! A v momentě, kdy jsem začala přemýšlet za svoji postavu a co pro ni blízkost takového člověka znamená, sahala jsem po zbrani.
Jan: Ona je i Zuza taková emocionální – abych vám názorně předvedl Danielovy blbé poznámky. Zabila by Daniela v afektu, takže by vyfasovala nižší sazbu než on, který by si to všechno důkladně promyslel.
Jak moc tedy mají postavy z vás? V době, kdy se horem dolem skloňuje termín autofikce, mě zajímá, jak se k nim vztahujete a jak se do nich otiskujete?
Jana: Neumím si představit psaní, kde by člověk nevycházel z vlastní zkušenosti. Každé psaní je pro mě v samotném jádru autofikce, a současně by bylo strašně chudé nevykročit za hranice vlastní biografie. Takže postava Zuzany je autobiografická, i když jsem nikdy nebyla samoživitelka. Ale tisíckrát jsem si v mateřství říkala: to je taková síla, tlak, únava, strach, nároky, logistika, jak to někdo vůbec může zvládnout sám? Finančně nejsme schopní děti zvládnout ve dvou, jak vůbec může jeden? Hluboký obdiv. Tak nevím, mám to prožité, nebo ne? Je příběh autobiografický, když neumím ani slovo španělsky, ale zase moc dobře vím, jaké je po tom jazyce zoufale toužit, což se v příběhu taky uplatní? Teď mluvím o dílčích motivech, každopádně co je tématem románu, vlastně nevím. Nikdy to neřeším předem, zkrátka píšu příběh. Až zpětně dokážu číst text s odstupem a témata v něm hledat a vidět jako jakýkoli jiný čtenář. Teď třeba zjišťuju, jak moc je Byt vlastně o dvou současných liberálně smýšlejících lidech, kteří vyrostli kulturně v úplně jiném světě než jejich rodiče, proto si s nimi nerozumějí, nicméně pod nějakým tlakem i oni najednou očekávají, že budou věci fungovat tak, jak bylo po staletí zvykem.
Jak se tohle konkrétně promítá v tom, jací jsou Daniel se Zuzanou?
Jana: Pro Daniela je třeba nepřijatelné, jak otec smýšlí a mluví o ženách, zdrojích, vztazích, je to nový typ „citlivého muže”, přitom sám ženy spíš využívá a často působí sexisticky. Zrovna tak Zuzana je feministka, je samostatná, hrdá, zásadová, ve vyčerpání ale přesto očekává, že by se o ni měl nějaký muž postarat a zachránit ji.
Jsou v tom pokrytečtí?
Jan: Že člověk nějaký chce být a zároveň je úplně jiný, například pod tlakem okolností nebo protože ideál nikoho nic nestojí, myslím není pokrytectví, ale drama života. Kromě toho, k čemu jsou v literatuře plakátové postavy?
Jana: Nemyslím, že jsou pokrytci, jen určitá schémata myšlení zkrátka lidstvo nezmění na lusknutí prstu. A taky si až teď plně uvědomuju, jak Zuzanin život formuje a pokřivuje materiální nouze. Jak ji nedostatek peněz nutí do morálních kompromisů a vyčleňuje ji, protože jí v tom nikdo není schopný rozumět, možná ani čtenář. Chudoba působí pateticky a otravně.
A pro mužskou část vašeho týmu Byt autofikční je?
Jan: Kdepak. Témata, dilemata a fantazmata autofikce jsem prozkoumával v Možnostech milostného románu. Od té doby se ten pojem už i u nás zaužíval, v posledních dvou letech vyšla celá řada knih, které se tak chápou nebo alespoň prodávají, a i česká kritika už ví, co si s tím počít. Byt takto nevnímám, beru ho jako, řekněme, konceptuální román ze současnosti. Rozhodně navazuje víc na tradici literárních experimentů šedesátých let než na současnou vlnu autofikce. Ale zároveň samozřejmě platí, co říká Jana. Každý dobrý román je hluboce osobní – popravdě řečeno, dokonce i spousta špatných románů taková je. Osobní však neznamená, že se týká osobního života autora, to je spíš reflex doby za vším hledat nějaké rozjívené, rozšklebené nebo rozpárané ego. Jako bychom už nechápali, že existují světy, kde ego nic neznamená. Dlouhodobě věřím, že psaní má ve skutečnosti blíž k překračování sebe sama než k sebestvrzování. Jistě, je to osobní cesta, ale právě proto vede za hranice autora jako osoby.
Knihu prostupují palindromy, tedy věty, které se čtou stejně od začátku i od konce, Daniel se Zuzanou si je vyměňují jako vzkazy na lístečcích. Proč palindromy?
Jan: Z vícero důvodů, ale zmíním třeba ten, že palindromy se vztahují ke kompozici knihy, jsou takovým malým modelem celku. Jestliže v jazyce existují věty, které lze číst tam i zpět stejně, lze tak číst i náš oboustranný román, nebo se význam všeho naopak radikálně promění podle toho, odkud čtenář začne? A co život? Neexistuje nějaký způsob, jak přemýšlet o narození jako o smrti a o smrti jako o narození? Okraje života, jak to Jana jednou pojmenovala, jsou pro ten román důležité, stejně tak jako směr, kterým se vydáš.
Jana: Abychom Honzovi neupřeli zásluhy, první palindrom, bylo to „kuna nese nanuk“, vnesl do textu on. Chytlo mě to, protože mi tou dobou leželo na stole nádherné leporelo palindromů od Marto Kelbl, které pak v textu zmiňuju. A protože máme v románu rozdělené role – on je intelektuál, já tvořilka, on glosátor, já básnířka –, Daniela palindromy fascinují a Zuzu baví. On rozvíjí úvahy nad kompozicí a čtením tam a zpátky, zatímco Zuzana přitáhla závoj českých, anglických a španělských palindromů a oba jsme si na tom společně radostně ujeli.
Umím si představit, že když se člověk pustí do literárního experimentu, jakým je váš Byt, mohou ho pak napadat další možnosti, kudy se psaním ubírat, jaké další experimenty by literatura umožňovala. Jak tohle máte? Kudy ještě byste se rádi vydali v takovém experimentování?
Jan: Já to mám, upřímně řečeno, jinak. Když jsem napsal Dějiny světla, rozhodně už mě nelákalo psát další biografický román. Po Možnostech milostného románu jsem teoreticky mohl pokračovat v autofikčním psaní, akorát že bych nudil sám sebe. A i teď je další experiment to poslední, co mě zajímá. Každý román má být nová výzva a pro mě je podstatnou součástí té výzvy nejen příběh, ale i forma, a dokonce bych řekl způsob psaní. Abych to nějak pěkně uzavřel: s Janou to zkrátka bylo neopakovatelné.
