Když jsem četl Zlatou grai, tak mě zaujalo, jak hluboký ten románový svět je a jak nelítostná pravidla jsi pro něj vytvořila. Kde se ta touha po krvi u lékařky vzala?
Kabáti v jedné mé oblíbené písničce zpívají: „Když cesta rovná se nám ztrácí, lidi jsou andělé anebo draci a každej dobrej skutek sílu vrací.“ Já jsem myslím v reálu fakt hodná holka, spíš ten anděl. Ale když zavřu oči, tak ten divoký drak schovaný někde uvnitř mě převezme kormidlo a řádí jak tajfun! Nikdy jsem nebyla holčička, která si hraje s barbínami, od pěti let krade mamce šminky a čte si tajně na záchodě bravíčko. Já sjížděla Xenu, lítala venku s šermířskou tyčí, skákala přes garáže a snažila se vyprovokovat kluky, aby se mnou zápasili o poklad Hromkoček.
Takže když mi v hlavě začne rašit nějaký příběh, vždycky mě to táhne do prostředí válečníků, bojových škol a řádů. A tam to prostě bez tvrdých pravidel nejde, stejně jako ve vrcholovém sportu.
Porodnictví je urgentní obor, pracuji neustále s ženami, které mají bolesti, strach, silnou emoční zátěž. Vidím reakce na kruté diagnózy nebo prognózy, na těhotenské ztráty. A ty reakce a schopnost se s tou situací vypořádat jsou velmi individuální, někdy hysterické, někdy neuvěřitelně silné a statečné. Vím, jak vypadá naprosté vyčerpání, ale i co všechno jde vydržet. Porod je vlastně docela dobrým ekvivalentem mučení — ty bolesti jsou velké, trvají hodiny, nevíš, kdy skončí. A pak najednou nastane dramatická situace v závěru, po x hodinách utrpení, a po tobě se chce překonat tu bolest a zabrat ze všech sil. Někdo i při obrovských bolestech a únavě bojuje a znovu a znovu mobilizuje síly, někdo rezignuje už při počínajícím diskomfortu. Já sama se už kolikrát dotkla hranice úplného vysílení, ať už ve službách (permanentní stres, fyzická námaha, spánková deprivace, souběhy operací, kde jde o víc životů), nebo při tréninku a v běžeckých závodech.
To všechno do své tvorby pak samozřejmě promítám. Snažím se všechno psát uskutečnitelně a uvěřitelně — ačkoli si samozřejmě také nadsadím na vrub abnormálních schopností a všechny ty prožitky ještě vyšroubuju na maximum.
Hlavní hrdinka tvé knihy, Isarell, je dívka, která je vychovávána vládnoucí rasou andělských jorrei, aby se jednou stala zbraní proti konkurenčním temným sarrei. A její tvrdý výcvik a cesta k tomuto cíli představuje jeden z hlavních motivů knihy. Sama aktivně běháš, je pro tebe trénink a sebezdokonalování důležitou součástí života, kterou sis přenesla i do psaní?
Otázka na tělo… Je pravda, že jsem asi dost cílevědomá. Když už se něco rozhodnu dělat, tak je to na sto padesát procent. V dospívání jsem jezdila na koni a už tehdy jsem tíhla spíš k cílenému výcviku než ke kochacím vyjížďkám po okolí. Kolem dvaceti jsem začala běhat, nejdřív jen tak normálně, abych netloustla. Pak jsme se s kamarádkami vyhecovaly na půlmaraton a začaly trénovat trochu systematicky. Zlom ale nastal před pěti lety, kdy jsem se připletla pod ruce profesionální běžkyni a skvělé závodní trenérce Katce Kratochvílové. I při mém ryze kondičním běhání mě cílený běžecký trénink naprosto pohltil a momentálně představuje moje největší vybití a zároveň relaxaci.
Na každý měsíc mám rozpis běhů, cca čtyři- až pětkrát týdně. Z toho dvakrát týdně trénink, jednou dlouhý běh, sem tam nějaký závod, abych ze sebe vymáčkla maximum.
Takhle napsané to vypadá možná šíleně, ale když se motáš kolem profesionálních běžců, je to fakt spíš takový bazál pro udržení kondice a mírné zlepšování (pokud tedy zrovna nepřistane nějaký úraz, už mám za sebou záněty šlach, únavovou zlomeninu a každou chvíli nějaký natažený sval nebo vaz). I v tomhle rozsahu je to ale hodně inspirativní zkušenost. Přestože jsem jen kondiční běžec a nemám žádné závodní tendence, motivuje mě právě to pevné, systematické vedení. Když zaběhnu dobře, trenérka mě pochválí, když špatně, dostanu pěkně za uši. Kňourání nefunguje, běhá se v zimě, větru, dešti. Zlepšování trvá roky a zastaví se při každém výpadku. Ovšem když zabereš, během pár měsíců se zas vyhrabeš zpátky.
Tréninky bolí, ale dlouhé běhy jsou pak za odměnu. Zrychlování a zdolávání vlastních limitů je euforie jako blázen. A radši se neptej, čím se v duchu hecuju, když napůl kolabující dobíhám cílovou rovinku.
První díl, který se kolem tréninku točí nejvíc, jsem paradoxně psala v době, kdy jsem s profesionálním tréninkem ještě neměla žádné zkušenosti. Kdybych tu úžasnou ženskou poznala ještě před napsáním Zlaté grai, byly by všechny divoženky ještě mnohem drsnější.
Přestože Zlatá grai vypráví příběh Isarell, tak není jen o ní. V knize i sérii máš množství postav, jejichž uvažování, chyby a vývoj jsou pro děj určující — ať už jde o Isarellina přísežného bratra Bastiena, nebo třeba krutého válečného prince a šílenou královnu divoženek. Jak důležité a těžké pro tebe je, aby všichni byli charakterově věrohodní, ale přesto dokázali (společně s tebou) čtenáře překvapit?
Je to pro mě zcela zásadní. Hodně čtenářů přirovnává Zlatou grai ke Hře o trůny. Já sice ten příběh začala tvořit dlouhou předtím, než se u nás tenhle fenomén objevil, ale přiznávám, že u mě to byl zásah na střed, absolutní blaženost! Společně s Tudorovci, Římem, Sherlockem nebo Stranger things mě Hra o trůny utvrdila v tom, že i vedlejší postavy si zaslouží být dokonale rozpracovány a že i malá epizoda může mít na diváka či čtenáře velký emocionální dopad, pokud je napsána správně.
Když nějakou postavu píšu, tak se mi zabydlí v hlavě. Vnímám, jak uvažuje, co ji žene dopředu, jak vypadá, jak sama sebe cítí, jak pohlíží na postavy a prostředí kolem sebe. Každá z mých vedlejších postav má jasně daný charakter, ze kterého vyplývá její motivace, chování a jednání. Potřebuju samozřejmě udržet, co kdo ví a neví, kdo kým jak manipuluje i kam chci jejich linky dovést, jinak bych nemohla zaskočit čtenáře. Naštěstí moje postavy jsou fakt chytré (a zákeřné), takže se ty vyhrocené situace a překvapení s nimi spojená nabízejí jak na stříbrném podnose.
Z pozice autora to je trochu schizofrenní. Ale předpokládám, že stejně tvoří i ostatní autoři, a zatím se setkáváme na conech, a ne na psychiatrii na kognitivně-behaviorální terapii. Takže asi v pohodě :).
Zlatá grai je první knihou tetralogie, jejíž vydání nás čeká v příštích dvou letech. Jak náročné pro tebe jako začínající autorku bylo plánování takto rozsáhlé ságy? Věděla jsi od první stránky, kam s příběhem míříš, nebo jsi čekala, kam tě postavy dovedou?
Já takový rozsah zprvu vážně neplánovala. Samozřejmě jsem tušila, že do jedné knihy se nevmáčknu, a už během psaní prvního dílu jsem pochytila podezření, že kapku následuju proklínaného Martina. Příběh mi pod rukama bobtnal a já se obávala, jestli všechny rozběhlé linky dokážu zase splést dohromady. Plánovala jsem trilogii, ale třetí díl mi v jednu chvíli tak silně vygradoval, že jsem cítila nutkání v tom bodě příběh utnout, abych neztratila drive. Jsem přesvědčená, že aktuální rozsah je úplně akorát, aby bylo vše vypovězeno, ale ne roztaháno či zbytečně pokráceno.
Příběh ve mně většinou probudí dvě tři silné scény. Nějaké hodně emotivní, vyhrocené, kde dojde k nějakému dramatickému zvratu. Celou Zlatou grai takto odstartovaly dva obrazy. První je prolog, který v krátkém konfliktu představí všechny rasy a svět a hned nato jím prudce zatřese, takže se najednou ocitáme v jakémsi fantasy postapu.
Druhou inspirací byla scéna, kterou vrcholí druhý díl a která mě pronásledovala několik let. Jedná se o smrtící duely mezi démonem a hlavními hrdiny, odkud z principu není možné vyváznout. A mně vyvstalo před očima ideální vyústění situace, do které jsem ty chudáky uvrtala.
Oba ty obrazy mi přišly tak silné, že mi pak asociovaly spoustu dalších myšlenek. Ale protože to celé vznikalo v době, kdy jsem začala studovat medicínu, neměla jsem prostor pro kontinuální tvorbu. Během vysokoškolského studia mi celý svět grai bujel a narůstal, já ho testovala na různých epizodách, upravovala ho, dotvářela, prořezávala a zefektivňovala. Když jsem pak konečně chytila dech a rozepsala příběh naostro, pohybovala jsem se v detailně promyšleném světě, na který jsem už prakticky nemusela příliš sahat. No a že je kapku krutý? Ale no tak, to my fantazáci přece milujeme!
Nemám příběh rozplánovaný krok po kroku — vedou mě konkrétní scény, které propojuju intuitivně a neplánovaně. Ale můj svět je opravdu pečlivě zkonstruovaný a věřím, že postavy zrovna tak. Takže snad nehrozí nějaký nelogický vývoj.
V zásadě se v celém procesu vyskytly dvě větší překážky. První v rozjezdu, kde jsem jako klasický začátečník neúměrně zavalila čtenáře prudkým vstupem do svého světa, zahltila ho pojmy a postavami a část totálně dezorientovala. Díky velkému množství zpětné vazby, včetně té redaktorské, ale doufám, že jsme všechny tyto chyby odstranili.
Druhým oříškem se pro mě stal samotný závěr, kdy jsem musela postupovat plánovaně, prakticky scénu po scéně. To není moje přirozenost, a i proto mi zakončení trvalo déle, než jsem čekala. Ale podle reakcí betačtenářů funguje finále nakonec výborně.
Tak jako tak je první díl úvod do rozsáhlé fantasy série, je tedy nutné očekávat pomalejší rozjezd a větší příval cizích pojmů. Pro zkušené fanoušky fantastiky by se ale nemělo jednat o žádný problém — a na ty já cílím. Protože já sama fanoušek klasické high fantasy prostě jsem.
V knize je také spousta magie, která, alespoň podle mého čtení, není náhodná a má svá pravidla. Věnovala jsi výstavbě magického systému množství času, nebo to přišlo spíše samo dle potřeb příběhu?
Když si to spočítám, tak výstavbě světa včetně fungování magických systémů jsem věnovala skoro tolik času co samotnému psaní příběhu. Pro mě je funkční svět naprostý základ, bez kterého nemůžu začít psát! Sama si to trochu komplikuju tím, že po letech studia biologie, chemie a fyziky vyžaduju i v rámci magie logické a něčím vysvětlitelné principy, včetně zákona o zachování energie. Každá z ras má tak vytvořenou specifickou kulturu, výchovu, tradice, mocenské uspořádání a vlastní přístup k magii.
Autoři se tradičně rozdělují na takzvané zahradníky, kteří příběh předem nerozmýšlejí a prostě jen píšou volně vpřed, a architekty, kteří plánují každou kapitolu. Já jsem tedy asi zahradní architekt. Píšu dopředu, ale v naplánovaném prostředí.
Jak už jsme naznačili, další knihy série Zlatá grai máš napsané a vyjdou poměrně rychle za sebou. Je tedy vše jasné a série hotová, co nás teď čeká?
Série původně vyšla pouze jako e‑kniha, tedy do třetího dílu. Těsně před vydáním finálního dílu jsme se domluvili s nakladatelstvím Host na druhém, upraveném vydání celé série.
Pro mě to znamená jak obrovský úspěch, tak snad ještě větší závazek. Za tři roky, co byly knihy v prodeji, jsem nasbírala kvanta zpětné vazby. Všechnu konstruktivní kritiku se momentálně snažím zapracovat v rewritu, který následně prochází dalším, poměrně masivním betatestováním. Následně odesílám upravené texty na redakci. Vytváříme nové obálky, tvoříme opakovaně vyžadovanou mapu a rejstřík pojmů. Těch úkolů se neustále valí spousta, ale je to radost, čirá radost! A věřím, že čtenářům předložíme příběh, který pěkně rozbouří hladiny české fantastiky!
Je jasné, že dokončení série je náročné a samotné psaní jde s prací lékařky jen těžce skloubit. Přesto se ale musím zeptat, zda už máš v hlavě nějaký další svět a příběh.
Mám! Už mi zase plevelí v závitech delší dobu. Pracovní název je Zpěv chiméry a Řev chiméry (vtipně se chci vměstnat do duologie) a rovnou můžu prozradit, že se kvůli tomu hodlám potrénovat v řízení krosových motorek a naučit střílet. V hlavě mi teď občas pobíhají víly, chiméry, temní rytíři a duševně vyšinutí čarodějové.
Momentálně mám vytvořený nový, troufám si tvrdit, že opět velmi originální a funkční svět. Dále základní zápletku, rasy, principy magie, hlavní příběhový oblouk. Ale zatím mi chybí ty klíčové scény, které by mi hodily dostatečně silný příběh. Takže jsem zase ve fázi testování světa, která může trvat rok nebo taky pět let.
Naštěstí mě teď zaměstnávají úpravy Zlaté grai natolik, že tohle je jen takové to nezávazné, spontánní a přirozené fantazírování, které ke své tvorbě tolik potřebuju.
