Kalendář akcí

Brněn­ské uve­de­ní romá­nu Všech­no je jenom dva­krát Micha­la Přibáně
autor­ské čte­ní, bese­da a autogramiáda
román před­sta­ví a auto­ra uve­de Miroslav Balaštík
čtvr­tek 15. září v 19.00
Kavár­na Pra­ha, Huso­va 18 – nádvo­ří Pra­žá­ko­va paláce

Uve­de­ní romá­nů Všech­no je jenom dva­krát Micha­la Při­bá­ně a Deš­ťo­vá hůl Jiří­ho Hájíč­ka na Pod­zim­ním kniž­ním veletr­hu v Havlíč­ko­vě Brodě
autor­ské čte­ní, bese­da a autogramiáda
romá­ny před­sta­ví a auto­ry uve­de Miroslav Balaštík
sobo­ta 15. říj­na od 15.00 do 16.15
Kul­tur­ní dům Ost­rov, Na Ost­ro­vě ²⁸⁄₃, salo­nek č. 1

Anotace

I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Román o návratech a neshledáních

Novi­nář Pavel Kli­meš se na pra­hu střed­ní­ho věku roz­vá­dí, ztrá­cí rodi­če a sna­ží se najít nové život­ní ces­ty i cíle. V tís­ni­vé bilan­cu­jí­cí atmo­sfé­ře se uchy­lu­je ke vzpo­mín­kám na kama­rá­dy, s nimiž v dět­ství trá­vil kaž­dé léto na hor­ské cha­tě v Krko­no­ších. Na spo­leč­né dovo­le­né teh­dy jez­dí­val i otcův kole­ga Milan Knot, kte­rý však v polo­vi­ně 70. let pode­psal spo­lu­prá­ci se Stát­ní bez­peč­nos­tí. Po roce 1989 Pavel zís­ká­vá Kno­tův sva­zek a někdej­ší­ho rodin­né­ho pří­te­le v novi­nách veřej­ně odsou­dí. S odstu­pem pět­a­dva­ce­ti let se však v pří­pa­du obje­vu­jí pochyb­nos­ti a nesrov­na­los­ti. Při­báňův román není jen dal­ší reflexí nor­ma­li­zač­ní­ho obdo­bí; posti­hu­je i postup­né zrá­ní gene­ra­ce akté­rů lis­to­pa­do­vých událostí.

Z ohlasů na knihu

Autor kom­bi­nu­je postu­py růz­ných lite­rár­ních žánrů, kte­ré text pomá­ha­jí ryt­mi­zo­vat a stří­dat v něm atmo­sfé­ry. Kni­hu lze číst jako intim­ní milost­ný pří­běh, jako detek­tiv­ní román, auto­bi­o­gra­fic­kou vzpo­mín­ko­vou pró­zu či jako deník z doby nor­ma­li­za­ce. (…) Dílo ino­va­tiv­ně roz­ví­jí ty nej­lep­ší tra­di­ce čes­ké­ho romá­nu, jak je zná­me pře­de­vším z próz Jose­fa Škvo­rec­ké­ho či Mila­na Kundery.
— Aleš Merenus

Román je pro­myš­le­ný, ale hlav­ně „pro­psa­ný“ do čti­vé, a při­tom nepod­bí­zi­vé podo­by. Baví, vzta­hu­je se k mno­ha otáz­kám, kte­ré se v sou­čas­ných lite­rár­ních dílech pří­liš neob­je­vu­jí (nebo obje­vu­jí v nepří­liš věro­hod­ném ztvár­ně­ní) – napří­klad k nor­ma­li­za­ci, ale i k pore­vo­luč­ní­mu vystříz­li­vě­ní. A koneč­ně celou kni­hu chá­pu jako román, kte­rý je doo­prav­dy „pro­ži­tý“ – ne však auto­bi­o­gra­fic­ký! – a schop­ný tuto žitou zku­še­nost pře­dat dál bez nabubře­lých gest, bez ste­ril­ní výpo­mo­ci z rešer­šo­va­ných his­to­ric­kých pra­cí, bez pod­bí­zi­vých a ublí­že­nec­kých stig­mat čes­ké­ho romá­nu posled­ních let.
— Michal Jareš

O autorovi

Michal Při­báň (nar. 1966) půso­bí jako lite­rár­ní his­to­rik v Ústa­vu pro čes­kou lite­ra­tu­ru AV ČR. Kniž­ně pub­li­ko­val kapi­to­ly z dějin před­srp­no­vé­ho exi­lu Prv­ních dva­cet let (Host 2008), vedl autor­ský tým slov­ní­ku Čes­ká lite­rár­ní nakla­da­tel­ství 1949 — 1989 (2014) a dlou­ho­do­bě se zabý­vá dílem Jose­fa Škvo­rec­ké­ho. Román Všech­no je jenom dva­krát je jeho pro­za­ic­kým debutem.

Rozhovor s autorem

Vydal jste již něko­lik odbor­ných pub­li­ka­cí, ale jako pro­za­ik debu­tu­je­te až v pade­sá­ti letech. To sice není vyslo­ve­ně výji­meč­né, ale obvyk­lé také ne. Kdy jste zjis­til, že chce­te napsat román?
Podob­né tou­hy cho­vám od dět­ství, tak­že jsem mno­ho­krát začal, ale nikdy nedo­kon­čil. Chy­bě­la mi vytr­va­lost a asi i sebe­dů­vě­ra; jako čte­nář jsem poznal pří­liš mno­ho dob­rých auto­rů, než abych si troufl vydat se s nimi na stej­né hřiš­tě. A asi jsem jed­nal správ­ně: mám rád romá­ny, jejichž auto­ři se můžou opřít o urči­té život­ní zku­še­nos­ti, a pokud jsem chtěl napsat taky tako­vý, musel jsem prá­vě na ty zku­še­nos­ti něja­ký čas počkat. 

Román je tedy autobiografický?
Toto slo­vo bych nepo­u­žil, pro­to­že by moh­lo řadu čte­ná­řů odra­dit. Někdy se za ním totiž scho­vá­va­jí i dost banál­ní pří­běhy, kte­rým ani fakt, že je někdo sku­teč­ně pro­žil, nega­ran­tu­je hod­no­tu či „nos­nost“ lite­rár­ní­ho námě­tu. Ptá­te-li se však na to, jest­li má pří­běh mého romá­nu reál­né zákla­dy, tak v mno­ha ohle­dech sku­teč­ně má. Na pod­ni­ko­vé cha­tě v Krko­no­ších, kam jsem jez­dil pra­vi­del­ně na prázd­ni­ny, počát­kem sedm­de­sá­tých let poli­cis­té nepo­chyb­ně z poli­tic­kých důvo­dů zatkli jed­no­ho výcho­do­ně­mec­ké­ho muzi­kan­ta s nápad­ně čes­kým pří­jme­ním. Byl to zná­mý mých rodi­čů, s nimiž to teh­dy pořád­ně zatřás­lo, a při­tom jsme se nikdy nedo­zvě­dě­li, proč se to sta­lo a jaké důsled­ky to pro jeho rodi­nu mělo. V deva­de­sá­tých letech, kdy jsem pra­co­val jako novi­nář, jsem se o jeho pří­pa­du poku­sil něco zjis­tit, bohu­žel však mar­ně. Při psa­ní romá­nu mi tedy nezby­lo, než si vysvět­le­ní vymys­let. Při kon­struk­ci jed­not­li­vých záple­tek jsem se roz­hod­ně nedr­žel vlast­ní­ho živo­to­pi­su, nebu­du však popí­rat, že jsem vyšel z osob­ních a čás­teč­ně snad i gene­rač­ních zkušeností.

Gene­rač­ních?
V romá­nu nejde jen o ty, kte­ří se v roce 1973 vypra­vi­li na nevin­ný výlet na Sněž­ku, ale i o nás, kte­ří jsme u toho vše­ho byli jako děti. V časech nej­tuž­ší nor­ma­li­za­ce jsme si žili svo­je více­mé­ně bez­sta­rost­né živo­ty, aniž bychom tuši­li, před jaký­mi dile­ma­ty den­no­den­ně sto­jí naši rodi­če a jejich přá­te­lé. Dnes jsme dospě­lí a k jejich teh­dej­ším posto­jům se s pře­va­hou zku­še­nos­tí násle­du­jí­cích tři­ce­ti let sta­ví­me při­ro­ze­ně kri­tic­ky. Jen­že nám čas­to uni­ká, že i naše děti jed­nou budou posu­zo­vat naše dneš­ní dile­ma­ta a způ­so­by, jaký­mi se je sna­ží­me řešit. Pat­řím ke gene­ra­ci, kte­rá pro­ži­la devě­ta­osm­de­sá­tý rok pří­mo na fakul­tách, a úva­hám o tom, nako­lik a za co všech­no od té doby nese­me gene­rač­ní odpo­věd­nost, se zejmé­na v posled­ních letech nedo­ká­žu vyhnout. Ani čte­nář mé kni­hy před nimi tedy neuteče.

Jak dlou­ho jste na romá­nu pracoval?
Psát jsem začal v roce 2004 a trva­lo mi to – ovšem s jed­nou vel­mi dlou­hou pře­stáv­kou – jede­náct let. Je to asi hod­ně dlou­ho, ale pro­to­že se i v zaměst­ná­ní živím psa­ním (byť jde o psa­ní tex­tů spí­še odbor­né pova­hy), neby­lo úpl­ně snad­né used­nout kaž­dý večer zno­vu k počí­ta­či a zno­vu se zkon­cen­t­ro­vat na podob­nou čin­nost. Nako­nec jsem se jakž­takž nau­čil odpo­čí­vat od psa­ní psa­ním a dou­fám, že toho ješ­tě někdy využiju.

Co bylo při psa­ní nejtěžší?
Nej­spíš jsem udě­lal stej­né zku­še­nos­ti, jako všich­ni pro­za­i­ci nad prv­ním dokon­če­ným dílem. V mém pří­pa­dě je to mož­ná o něco roz­to­mi­lej­ší, pro­to­že je mi pade­sát a řadu let se pohy­bu­ju v lite­rár­něvěd­ném pro­stře­dí, tak­že by mě hned tak něco nemě­lo pře­kva­pit. Sám jsem se musel občas zasmát, jak se v tom­to pokro­či­lém věku dozví­dám o psa­ní věci, kte­ré jsem tře­ba vzdá­le­ně tušil, ale dosud nepo­znal z vlast­ní zku­še­nos­ti. Nej­těž­ší asi bylo roz­po­znat, kdy se mám držet původ­ně vymyš­le­né kon­struk­ce pří­bě­hu a kdy je nao­pak lep­ší nechat se vést jeho spon­tán­ním vývo­jem. Někte­ré scé­ny jsem pře­pra­co­vá­val tře­ba i pat­náct­krát, jiné se psa­ly samy, byť se někdy roz­běh­ly i původ­ně neza­mýš­le­ným směrem.

Kdo byl vaším prv­ním čte­ná­řem či kritikem?
Jako prv­ní čet­ly ruko­pis moje žena a star­ší dce­ra, pro­to­že byly nej­spíš zvě­da­vé, jest­li ty hodi­ny, dny a týd­ny, kte­ré jsem po veče­rech a o víken­dech pro­se­děl zavře­ný u počí­ta­če, měly něja­ký smy­sl. Pak jsem dal kni­hu pře­číst kama­rád­ce, kte­rá mi kdy­si na fakul­tě opo­no­va­la diplom­ku a navzdo­ry naše­mu přá­tel­ství ke mně byla opráv­ně­ně přís­ná; před­po­klá­dal jsem tedy, že ani teď mě nebu­de jen tak kole­gi­ál­ně plá­cat po rame­ni. Před jiný­mi kole­gy z odbor­né­ho pro­stře­dí jsem byl zpo­čát­ku spíš ostra­ži­tý; ostat­ně když se dozvě­dě­li o mém úmys­lu román nejen dopsat, ale i vydat, sko­ro všich­ni se hned zepta­li: A pod jakým pseu­do­ny­mem? Že bych nesl kůži na trh pod vlast­ním jmé­nem, to mi zpr­vu nechtě­li uvě­řit. Někte­ří mi ale nako­nec pomoh­li, pro­to­že umě­li polo­žit dost pod­stat­né otáz­ky, kte­ré mě ved­ly k důle­ži­tým a snad pro­spěš­ným úpravám.