Tohle je možná život: beznaděj, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně.

Oblí­be­ný román S ele­gan­cí jež­ka fran­couz­ské spi­so­va­tel­ky Muriel Bar­be­ry vychá­zí jako audi­ok­ni­ha v podá­ní here­ček Taťja­ny Med­vec­ké a Lucie Per­ne­to­vé. „Celý pří­běh je osla­vou kre­a­ti­vi­ty a dušev­ní­ho roz­hle­du, kte­ré mají moc bořit kon­venč­ní hra­ni­ce. Autor­ka doká­že upo­zor­ňo­vat na chvě­ji­vé momen­ty nád­he­ry v kaž­do­den­nos­ti i fas­ci­nu­jí­cí detai­ly, kte­ré v zahl­ce­ní bana­li­tou už pře­stá­vá­me vní­mat, aniž by upadla do tenat inte­lek­tu­ál­ské­ho či sen­ti­men­tál­ní­ho kýče,“ uved­la redak­tor­ka vyda­va­tel­ství One­Hot­Book Šár­ka Nová­ko­vá. „Zají­ma­vé mož­nos­ti posky­tu­je audi­ok­ni­ze i struk­tu­ra tex­tu, kte­rý vyprá­vě­jí stří­da­vě dvě veli­ce roz­díl­né, ale v něčem i veli­ce podob­né posta­vy. Důle­ži­té bylo zacho­vat původ­ní cha­risma před­lo­hy, leh­kost vyprá­vě­ní, ale také hloub­ku sdě­le­ní, kte­ré je mnoh­dy zakom­po­no­va­né do veli­ce koša­tých a dlou­hých sou­vě­tí. Obě hereč­ky bez­po­chy­by tex­tu při­dá­va­jí onen výji­meč­ný, spe­ci­fic­ký a osvě­žu­jí­cí esprit, kte­rým dis­po­nu­je pou­ze mlu­ve­né slo­vo, respek­ti­ve audi­ok­ni­hy,“ pro­hlá­sil ředi­tel vyda­va­tel­ství One­Hot­Book Mar­tin Pilař.

Jem­ně iro­nic­ké vyprá­vě­ní o hlu­bo­kých věcech se svůd­nou leh­kos­tí, pros­tý a dojem­ný pří­běh o setká­vá­ní a míje­ní, o sle­po­tě a vidě­ní, o pomí­ji­vos­ti i věč­nos­ti. Renée půso­bí jako typic­ká stár­nou­cí, nud­ná, ome­ze­ná, ovdo­vě­lá domov­ni­ce. Má na sta­ros­ti dům čís­lo 7 na uli­ci Gre­nelle roz­dě­le­ný na osm luxus­ních bytů. Nikdo však netu­ší, že je sečtě­lej­ší a vzdě­la­něj­ší než všich­ni movi­tí oby­va­te­lé honos­né­ho čin­žá­ku, kte­rý spra­vu­je. Pota­jí totiž pro­ni­ká do všech zákou­tí filo­zo­fie a oddá­vá se nároč­né lite­ra­tu­ře. Její pokout­né inte­lek­tu­ál­ní spá­dy odha­lí až před­čas­ně vyzrá­lá dva­nác­ti­le­tá Palo­ma, jež byd­lí v jed­nom z apart­má a je kvů­li nesmy­sl­nos­ti živo­ta odhod­la­ná v den svých tři­náctých naro­ze­nin spáchat sebevraždu. 

Do posta­vy Renée se převtě­li­la Taťja­na Med­vec­ká. „Byl to nesnad­ný úkol. Ved­le nená­roč­ných situ­a­cí tady byly čás­ti filo­so­fu­jí­cí, umě­no­věd­né. Mou sna­hou bylo co nej­lé­pe pře­tlu­mo­čit vel­mi slo­ži­tou vět­nou a myš­len­ko­vou struk­tu­ru tex­tu. Někte­rá sou­vě­tí se táh­la přes osm řád­ků; když si kni­hu čte­te, máte mož­nost se vrá­tit, zatím­co já bych měla být schop­na pře­číst to tak, aby to bylo pocho­pi­tel­né oka­mži­tě. Při­tom se nejed­ná o typ hra­ba­lov­ské pró­zy, kdy ze sebe vypra­věč chr­lí jeden obraz za dru­hým. Tady šlo o nároč­né myš­len­ko­vé deduk­ce. Roz­hod­ně to byla nej­slo­ži­těj­ší čet­ba, kte­rou jsem kdy v živo­tě nahrá­va­la,“ svě­ři­la se zku­še­ná hereč­ka. A doda­la, že samo­zřej­mě nikdy nepod­ce­ňu­je pří­pra­vu: „Píšu si do tex­tu poznám­ky, je to tako­vá moje gra­fic­ká pří­pra­va: důra­zy, pře­dě­ly, slov­ní cel­ky, pau­zy, into­na­ce. Dělám to tak odjak­ži­va i u jed­no­du­chých tex­tů. U takhle slo­ži­té­ho tex­tu bych si vůbec netroufla při­jít do stu­dia nepřipravená.“

Její spo­lu­hráč­ka Lucie Per­ne­to­vá stá­la ješ­tě před tro­chu jinou výzvou: muse­la zahrát dva­nác­ti­le­tou dív­ku Palo­mu. „Nej­pr­ve jsem moc nevě­dě­la, jak na to, ale naštěs­tí v tom člo­věk není sám, tak­že jsme snad s paní reži­sér­kou Jit­kou Šká­pí­ko­vou našly ces­tu, kte­rá se líbi­la nám a bude snad i poslu­cha­čům. Zjis­ti­lo se, že pokud se nesna­žím znít dospě­le, jsem vlast­ně dítě. Tak­že nako­nec těch dva­náct let nebyl tak těž­ký úkol,“ vysvět­li­la hereč­ka. Bys­trá a pře­mýš­li­vá dcer­ka rodi­čů pat­ří­cích do vyš­ší spo­le­čen­ské tří­dy neče­ka­ně navá­že obo­ha­cu­jí­cí přá­tel­ství s ženou, kte­rá se zdá pat­řit na přes­ně opač­nou stra­nu spo­leč­nos­ti jak věkem, tak sta­tu­sem – děv­če nicmé­ně zjiš­ťu­je, že nikdo z její­ho oko­lí jí není inte­lek­tu­ál­ně ani zájmo­vě blí­že – než domov­ni­ce. Ale zdá se, že tajem­ství Renée odha­lil i dal­ší oby­va­tel budo­vy. Nový nájem­ník pan Ozu si totiž vší­má i věcí, kte­ré ostat­ní pře­hlí­že­jí. A co by si měl z audi­ok­ni­hy odnést samot­ný poslu­chač? „Měl by se zamys­let se nad tím, jak žije. ’Vní­mat oka­mži­ky věč­nos­ti v oby­čej­ném běhu svě­ta,‘ jak říká domov­ni­ce Renée,“ dopo­ru­ču­je hereč­ka Taťja­na Medvecká.

Nahráv­ku opět dopro­vá­zí původ­ní hud­ba, kte­rá pod­le dané posta­vy a nála­dy vyprá­vě­ní stří­dá duro­vé i mollo­vé vari­a­ce kla­sic­ké­ho kla­ví­ru v dopro­vo­du osu­do­vých smyč­ců s hra­vou zvon­ko­hrou oko­ře­ně­nou vese­lou ryt­mi­kou. Audi­ok­ni­ha v režii Jit­ky Šká­pí­ko­vé vychá­zí jako CD mp3 za 329 Kč i ke sta­že­ní pro­střed­nic­tvím digi­tál­ních dis­tri­bucí jako mp3 za 299 Kč. 

dél­ka: 10 hod. 5 min.

Ukáz­ku z audi­ok­ni­hy si může­te poslech­nout zde.

Při­dej­te se na One­Hot­Book Face­book, abys­te nepro­pás­li sou­tě­že o pozo­ru­hod­né ceny ani novin­ky ze svě­ta audi­ok­nih, lite­ra­tu­ry a čtení!

„Není mno­ho romá­nů, kte­ré by v dneš­ní době při­spí­va­ly k pozi­tiv­ní­mu vní­má­ní zce­la všed­ních situ­a­cí, při­ná­še­ly okouz­le­ní kve­tou­cí kvě­ti­nou, milým úsmě­vem či let­ním deští­kem, nebá­ly se mlu­vit ani o lid­ské boles­ti a nachá­ze­ly v tom všem hlu­bo­ký smy­sl bytí. Román S ele­gan­cí jež­ka to vše s nevtí­ra­vou jem­nos­tí nabízí.“
— Vác­la­va Bake­šo­vá, iLi​te​ra​tu​ra​.cz

„Bar­be­ry­o­vé se daří román pří­mo napě­cho­vat myš­len­ka­mi, neotře­lý­mi postře­hy a filo­zo­fic­ký­mi úva­ha­mi na nej­růz­něj­ší téma­ta, a při­tom neo­pus­tit leh­ký a sviž­ný tón. Prá­vě tohle je mož­ná dílo, ke kte­ré­mu se nejen může­te, ale musí­te vracet.“
— Vla­di­mí­ra Šum­be­ro­vá, MF DNES

„Správ­co­vá čte Tolsté­ho a milu­je japon­ské fil­my a malá Palo­ma plá­nu­je sebe­vraž­du. S ´ele­gan­cí jež­ka’ matou oko­lí bod­li­na­mi a umně mas­ku­jí své sku­teč­né vnitř­ní živo­ty. Byd­lí ve stej­ném luxus­ním paříž­ském domě a stří­da­vě komen­tu­jí svět kolem sebe. A čte­nář se baví: jejich neotře­lý­mi postře­hy i per­li­vým smys­lem pro absur­di­ty lid­ské­ho bytí, při­čemž však obě vel­mi sym­pa­tic­ky sto­jí noha­ma na zemi.“ 
— Pet­ra Smí­ta­lo­vá, Instinkt

„Obě hrdin­ky mají cha­rak­ter jež­ka: pichla­vé navrch, něž­né uvnitř, bod­li­ny jim pomá­ha­jí udr­žo­vat odstup a uvnitř se skrý­vá krá­sa, divo­kost, samo­ta a ele­gan­ce. Ježek se jako jed­no z mála zví­řat brá­ní bez boje a zra­ňu­je bez útoku.“ 
— Muriel Barbery

Muriel Barbery (nar. 1969)

Prv­ní kni­ha fran­couz­ské pro­fe­sor­ky filo­zo­fie a spi­so­va­tel­ky zva­ná Pochout­ka (Une gour­man­di­se, Host 2009) se sta­la nej­vět­ším pře­kva­pe­ním lite­rár­ní­ho pod­zi­mu roku 2000 a byla pře­lo­že­na do dva­nác­ti jazy­ků. Její dru­hý román S ele­gan­cí jež­ka (L’élégance du héris­son, Host 2008) se od své­ho vydá­ní v září roku 2006 držel více než sto týd­nů na vrcho­lu žeb­říč­ku pro­da­ných knih ve Fran­cii (pro­da­lo se jej 1 100 000 výtis­ků) a podob­ný úspěch zazna­me­nal i v zahra­ni­čí. Román zís­kal mno­ho oce­ně­ní, stal se mezi­ná­rod­ním best­selle­rem a vyšel ve 35 zemích. Vznik­la pod­le něj rov­něž fil­mo­vá adap­ta­ce Ježek (Le Héris­son, 2009) ve fran­couz­sko-ital­ské kopro­duk­ci. V sou­čas­né době žije autor­ka se svým man­že­lem v Japonsku.

Taťjana Medvecká (nar. 1953)

Čes­ká hereč­ka a dabér­ka byla na DAMU při­ja­ta již z dru­hé­ho roč­ní­ku gym­ná­zia, absol­vo­va­la v roce 1975. Za stu­dií hos­to­va­la v Národ­ním diva­dle, od roku 1975 je stá­lou člen­kou jeho čino­hry. Již od mlá­dí žila pře­de­vším pro diva­dlo, je drži­tel­kou dvou cen Thá­lie i dal­ších diva­del­ních oce­ně­ní. Výraz­nou sou­čás­tí její prá­ce je i dabing, za kte­rý zís­ka­la v roce 1997 Cenu Fran­tiš­ka Fili­pov­ské­ho (film Thel­ma a Loui­se), a účin­ko­vá­ní v roz­hla­su, odmě­ně­né roku 2007 oce­ně­ním Nevi­di­tel­ný herec. Roku 2012 obdr­že­la za nej­lep­ší ztvár­ně­ní ved­lej­ší žen­ské role ve fil­mu Dům cenu Čes­ký lev. 

Lucie Pernetová (nar. 1978)

Po absol­vo­vá­ní gym­ná­zia nastou­pi­la jako elév­ka do Měst­ské­ho diva­dla v Mos­tě a šest let poté dosta­la nabíd­ku angaž­má v diva­dle ABC. Nyní je člen­kou sou­bo­ru Měst­ských diva­del praž­ských a spo­lu­pra­cu­je s Čes­kým roz­hla­sem. Hos­tu­je také v Čino­her­ním klu­bu, v diva­dle Vio­la a je sou­čás­tí sku­pi­ny Vese­lé sko­ky Diva­dla V Celet­né. Mode­ro­va­la pořad pro děti Hřiš­tě 7 a zahrá­la si i v tele­viz­ních fil­mech Dva na scho­diš­ti, Až kohout sne­se vej­ce nebo v pohád­ce Boháč a chudák, v seri­á­lu Uli­ce ztvár­ni­la posta­vu Hany Pet­ří­ko­vé. Pro vyda­va­tel­ství One­Hot­Book se rov­něž zhos­ti­la par­tu Miran­dy ve Sbě­ra­te­li (2015) a role Anny v audi­ok­ni­ze Dív­ka ve vla­ku (2015).

Nejsložitější četba, kterou jsem kdy nahrávala

Dokon­ce i ostří­le­ná roz­hla­so­vá hereč­ka Taťja­na Med­vec­ká při prá­ci na audi­ok­ni­ze S ele­gan­cí jež­ka při­zna­la, že se jed­na­lo o nesnad­ný úkol. A stej­ně jako v kni­ze její posta­vu vzdě­la­né domov­ni­ce Renée dopl­ňu­je díven­ka Palo­ma, i v poví­dá­ní jí občas při­zvu­ko­va­la Lucie Per­ne­to­vá, kte­rá se uja­la čet­by par­tů dru­hé protagonistky.

Jak na vás půso­bi­la samot­ná kni­ha a její příběh?
Taťja­na Med­vec­ká: Při­znám se, že jsem z úvod­ních stran byla poně­kud zma­te­ná a celé se mi to zdá­lo být pří­liš sofis­ti­ko­va­né. Ale postup­ně se mi text víc a více zamlou­val a nako­nec jsem byla oprav­du str­že­ná a dojatá.

Kni­hu vyprá­vě­jí vaše posta­vy „na stří­dač­ku“? Čet­la jste ji celou nebo jen své linie?
Lucie Per­ne­to­vá: Čet­la jsem ji celou. Netroufla bych si při­jít do stu­dia a znát jen své „repli­ky“.

Jak se vám líbi­la Renée jako posta­va „uta­je­né intelektuálky“?
Taťja­na Med­vec­ká: Sho­dou okol­nos­tí jsem nedáv­no čet­la v roz­hla­se Himmle­ro­vu kuchař­ku, kte­rá je také fran­couz­ské pro­ve­ni­en­ce. Nemo­hu se ubrá­nit dojmu, že v obou pří­pa­dech jde až o jakousi exhi­bi­ci zna­los­tí zmí­ně­ných auto­rů. V prv­ním pří­pa­dě his­to­ric­ko-poli­tic­kých, ve dru­hém filo­so­fic­kých. A navíc jsou v obou pří­pa­dech pro­ta­go­nist­ka­mi pros­té ženy: kuchař­ka a domov­ni­ce. Zvlášt­ní sho­da náhod, nemyslíte?

Řek­la bys­te, že máte něco společného?
Taťja­na Med­vec­ká: Renée a já? Nic mě nena­pa­dá! Na roz­díl od Renée mi neby­la dána schop­nost nějak ori­gi­nál­ně pře­mýš­let nebo se dokon­ce zabý­vat filo­so­fií. Mož­ná nachá­zím drob­nou podob­nost v okouz­le­ní japon­skou kul­tu­rou, jejíž úspor­nost mě vždy fas­ci­no­va­la nebo jis­té zalí­be­ní v jazy­ce a gra­ma­ti­ce. Při­šlo mi nád­her­né, jak se Renée doká­za­la vyto­čit nad špat­ně umís­tě­nou čár­kou ve větě. To, co se může vět­ši­ně lidí jevit jako napros­tá mar­gi­ná­lie, kte­rou ani nevní­ma­jí, ji při­mě­lo k obža­lo­bě celé­ho spo­le­čen­ské­ho sys­té­mu. Tu pasáž jsem si vychutnala.

A jak vy jste se sži­la s Palo­mou, před­čas­ně vyspě­lou, pře­mýš­li­vou dva­nác­ti­le­tou dívenkou?
Lucie Per­ne­to­vá: Nej­pr­ve jsem moc nevě­dě­la, jak na to, ale naštěs­tí v tom člo­věk není sám, tak­že jsme snad s paní reži­sér­kou Jit­kou Šká­pí­ko­vou našly ces­tu, kte­rá se líbi­la nám a bude snad i poslu­cha­čům. Zjis­ti­lo se, že pokud se nesna­žím znít dospě­le, jsem vlast­ně dítě. Tak­že nako­nec těch dva­náct let nebyl tak těž­ký úkol.

A čím vás inspirovala?
Lucie Per­ne­to­vá: Jako s kaž­dou kni­hou si člo­věk uvě­do­mu­je, že je tolik toho, co nezná a zají­ma­lo by ho to. Urči­tě je inspi­ru­jí­cí její lás­ka ke vše­mu japonskému.

Poslu­cha­či a divá­ci vás mají mož­ná spo­je­nou hlav­ně s pozi­tiv­ně nala­dě­ný­mi posta­va­mi, ale Renée je spíš tako­vá nabru­če­ná. Jak jste se roz­hod­la ji herec­ky pojmout?
Taťja­na Med­vec­ká: Byl to nesnad­ný úkol. Ved­le nená­roč­ných situ­a­cí tady byly čás­ti filo­so­fu­jí­cí, umě­no­věd­né. Mou sna­hou bylo co nej­lé­pe pře­tlu­mo­čit vel­mi slo­ži­tou vět­nou a myš­len­ko­vou struk­tu­ru tex­tu. Někte­rá sou­vě­tí se táh­la přes osm řád­ků; když si kni­hu čte­te, máte mož­nost se vrá­tit, zatím­co já bych měla být schop­na pře­číst to tak, aby to bylo pocho­pi­tel­né oka­mži­tě. Při­tom se nejed­ná o typ hra­ba­lov­ské pró­zy, kdy ze sebe vypra­věč chr­lí jeden obraz za dru­hým. Tady šlo o nároč­né myš­len­ko­vé deduk­ce. Pokud se mi to poda­ři­lo, budu spo­ko­je­ná. A jest­li jsem to poja­la nabru­če­ně nebo ne… Sna­ži­la jsem si pros­tě tu posta­vu před­sta­vit. Dokon­ce mě napadlo, zda se autor­ka, pro­fe­sor­ka filo­so­fie, naro­ze­ná v Casa­blan­ce, sama nepro­jek­tu­je do posta­vy Renée. Zda pro pány pro­fe­so­ry z paříž­ské Sor­bon­ny není jakým­si par­ve­nu, člo­vě­kem odji­nud, s pod­stat­ně niž­ším spo­le­čen­ským posta­ve­ním… Nevím, nejsem lite­rár­ní vědec ani bada­tel. Roz­hod­ně to byla nej­slo­ži­těj­ší čet­ba, kte­rou jsem kdy v živo­tě nahrávala.

Jak jste se na čet­bu audi­ok­ni­hy připravovala? 
Taťja­na Med­vec­ká: Dělám si do tex­tu poznám­ky, je to tako­vá moje gra­fic­ká pří­pra­va: důra­zy, pře­dě­ly, slov­ní cel­ky, pau­zy, into­na­ce. Dělám to tak odjak­ži­va i u jed­no­du­chých tex­tů. U takhle slo­ži­té­ho tex­tu bych si vůbec netroufla při­jít do stu­dia nepři­pra­ve­ná. Přes­to si nedo­ká­žu před­sta­vit, jak to nako­nec dopadlo. Můj part byl navíc jen polo­vi­nou kni­hy, stej­ně důle­ži­tý je i part Palo­my, kte­rý čet­la Lucie Per­ne­to­vá. Dou­fám, že se spo­lu bude­me dob­ře doplňovat.

Lucie Per­ne­to­vá: Poznám­ky do tex­tu si moc nedě­lám, ale pře­čtu si celou kni­hu, pak zno­vu jen své pasá­že a nako­nec před kaž­dou frek­ven­cí zno­vu ten úsek, kte­rý se bude načí­tat. Ale urči­tě zále­ží na typu knihy.

Bylo pro vás něco při čet­bě audi­ok­ni­hy obtížnější?
Taťja­na Med­vec­ká: Myš­len­ko­vá nároč­nost. Množ­ství poj­mů z filo­so­fie. Při pří­pra­vě jsem pořád jen goo­glo­va­la. A vlast­ně se celou dobu sty­dě­la, jak jsem veli­ce nevzdělaná.

A co francouzština?
Taťja­na Med­vec­ká: Ta neby­la pro­blém, pro­to­že jsem se fran­couz­sky uči­la. Tam spíš hro­zi­lo nebez­pe­čí, aby to člo­věk s výslov­nos­tí nepře­há­něl. Je potře­ba to říct správ­ně, ale nesmí to znít nepří­jem­ně afek­to­va­ně. Tře­ba moje dce­ra mlu­ví plyn­ně fran­couz­sky, a když začne hovo­řit s těmi ost­rý­mi a zavře­ný­mi „e“, tak to najed­nou půso­bí, že se člo­věk tro­chu před­vá­dí. A při­tom to tak není, ale čes­ké­mu uchu to najed­nou může znít, že se člo­věk vyta­hu­je a dává naje­vo, že to umí.

Lucie Per­ne­to­vá: Pro mě to bylo nao­pak nároč­né, pro­to­že fran­couz­sky neu­mím ani slo­vo. Naštěs­tí správ­nou výslov­nost zna­la reži­sér­ka Jit­ka, spo­lu­hráč­ka Táňa i Goo­gle. (smě­je se)

Co by si pod­le vás měl poslu­chač odnést z posle­chu audi­ok­ni­hy S ele­gan­cí ježka?
Taťja­na Med­vec­ká: Zamys­let se nad tím, jak žije. „Vní­mat oka­mži­ky věč­nos­ti v oby­čej­ném běhu svě­ta,“ jak říká domov­ni­ce Renée.

Lucie Per­ne­to­vá: Jé, nevím…tam je toho tolik… Snad úsměv. Doufám.

Co vy jako poslu­chač­ka a audioknihy?
Taťja­na Med­vec­ká: Díky své­mu pra­cov­ní­mu nasa­ze­ní nemám čas poslou­chat, co jsem kdy sama nato­či­la ani co nato­či­li mí kole­go­vé. Navíc jsem vůči sobě hyper­kri­tic­ká, tak­že se obá­vám, že bych moh­la při­jít o své prac­ně budo­va­né sebe­vě­do­mí. Neu­mím řídit, odpa­dá tak i mož­nost poslou­chat audi­ok­ni­hy ces­tou odně­kud někam. A tak jen vzpo­mí­nám na šest neděl poby­tu v nemoc­ni­ci při rizi­ko­vém těho­ten­ství, kdy jsem jako poslu­chač­ka popr­vé oce­ni­la roz­hla­so­vou čet­bu na pokra­čo­vá­ní. Ovšem v té době dneš­ní audi­ok­ni­hy ješ­tě nee­xis­to­va­ly. Mám zkrát­ka co dohánět.