Z pro­duk­ce nakla­da­tel­ství Host se v jejích dopo­ru­če­ních obje­vi­ly tyto čty­ři tituly:

Rad­ka Dene­mar­ko­vá: Kobold

Obou­stran­ná kni­ha, v níž z kaž­dé stra­ny vyvstá­vá jeden pří­běh, aby nako­nec obě čás­ti usku­teč­ni­ly pro­po­je­ní obou živlů, kte­ré dáva­jí podti­tul svým polo­vi­nám – oheň a voda. Vyprá­vě­ní o tota­li­tě, jejíž pro­je­vy a mani­pu­la­ce fun­gu­jí stej­ně jako sou­kro­mé nási­lí pácha­né v intim­ním pro­sto­ru rodi­ny. Kni­ha o Kobol­dech, kte­ří mohou půso­bit jako diblí­ci a nepo­se­do­vé, ale skrý­vá se v nich mon­strum, i ženách, jež jim pod­lé­ha­jí. O vli­vu rodi­ny, jež doká­že být dal­ší for­mou tota­li­ty, kte­rá nás nikdy nepus­tí a nedo­pus­tí, abychom prak­ti­ko­va­li jiná pra­vi­dla než ta nau­če­ná. O lás­ce, kte­rá se může stát věze­ním, do něhož jsme se odsou­di­li sami.
Dvě kni­hy Pře­byt­ky něhy a Pře­byt­ky lidí svá­za­né dohro­ma­dy cit­li­vou poe­ti­kou zao­ba­le­nou do půso­bi­vé stro­hos­ti neskrý­va­jí autor­či­nu anga­žo­va­nost, při­tom však ský­ta­jí sil­nou výpověď.

Äsa Lars­so­no­vá: Pro­li­tá krev

Autor­ka se po před­cho­zí kni­ze Slu­neč­ní bou­ře vra­cí do své rod­né Kiru­ny, aby opět pro­po­ji­la buj­nou kra­ji­nu s pro­stře­dím vsi za polár­ním kru­hem, kon­zer­va­tiv­ní zalo­že­ní sta­rou­sed­lí­ků, vliv církve a krva­vé vraž­dy jejích před­sta­vi­te­lů. Po tuhé zimě v prv­ní čás­ti řady omá­mí čte­ná­ře lyric­kou nála­dou obdo­bí slu­no­vra­tu kon­tras­tu­jí­cí s bru­ta­li­tou pro­ve­de­ných zlo­či­nů. Na scé­nu opět nastu­pu­je advo­kát­ka Rebec­ka Mar­tinsso­no­vá, kte­rá po udá­los­tech před­cho­zí­ho dílu hle­dá v Juk­kar­sjär­vi ztra­ce­nou rov­no­váhu. Také inspek­tor­ka Anna­Ma­ria Mella­o­vá pře­ru­ší mateř­skou dovo­le­nou, aby pomoh­la s pří­pa­dem mrt­vé farář­ky. Prv­ní mord zakrát­ko násle­du­je dru­hý, na povrch vyplou­vá nená­vist míst­ních k pro­gre­siv­ní zástup­ky­ni Boha, jež pomá­ha­la ženám v tís­ni, ale tře­ba i žlu­to­no­hé vlči­ci potu­lu­jí­cí se po oko­lí. Najde se tu i motiv zaká­za­né lesbic­ké lás­ky, jenž se na drs­ném sever­ském ven­ko­vě snad ani nemů­že dočkat šťast­né­ho kon­ce. Nej­sil­něj­ší spi­so­va­tel­či­nou strán­kou však zůstá­vá navo­ze­ní své­ráz­né­ho pro­stře­dí izo­lo­va­né komu­ni­ty obklo­pe­né divo­kou sever­skou přírodou.

Jan Bala­bán: Romá­ny a novely

Dru­hý sva­zek sebra­né­ho díla Jana Bala­bá­na shr­nu­je jeho del­ší belet­ris­tic­ké tex­ty, jež mají čas­to roz­tříš­tě­ný, žánro­vě neo­hra­ni­če­ný cha­rak­ter sku­pi­ny poví­dek spří­z­ně­ných téma­tem a posta­va­mi. V chro­no­lo­gic­kém pořa­dí kni­hu uvá­dí introspek­tiv­ní a nejau­to­bi­o­gra­fič­těj­ší Boží lano (1998), kde se zpo­věď vypra­vě­če blí­ží poezii v próze. Na něj nava­zu­jí stříp­ky vzpo­mí­nek i reak­cí na život a smrt čes­ké­ho emi­gran­ta Bohu­mi­la, zva­né­ho Bogo­mil, kte­ré v romá­nu Čer­ný beran (2000) postup­ně sklá­da­jí cel­ko­vý obraz. Násle­du­je text Kudy šel anděl (2003), jenž asi nej­vý­raz­ně­ji bilan­cu­je šedi­vou bez­na­děj komu­nis­tic­ké Ost­ra­vy i posa­me­to­vou lač­nost nepo­ra­že­ných drav­ců. V Mag­ne­sií Lite­rou oce­ně­né kni­ze roku Zeptej se táty (2011) se Bala­bán k obě­ma téma­tům smr­ti a zacho­vá­ní vnitř­ní inte­gri­ty tvá­ří v tvář tota­lit­ní­mu reži­mu zno­vu vrá­til a úspěš­ně je spo­jil. Jed­not­li­vé pró­zy pro­po­ju­je i důle­ži­tost rodi­ny: frag­men­tár­ně podá­va­né výje­vy z kalei­do­sko­pu tvo­ří prá­vě úlom­ky, jimiž jsou jed­not­li­ví rodi­če, sou­ro­zen­ci, man­že­lé, děti, milen­ci, přá­te­lé. Sil­ným moti­vem je i víra v Boha. Zatím­co něko­mu nábo­žen­ské pře­svěd­če­ní dodá­vá sílu, jiný je v sobě při pohle­du na okol­ní svět jen těž­ko hledá.

Willem Fre­de­rik Her­mans: Už nikdy spánek

Román, kte­rý sám autor, stej­ně jako hlav­ní posta­va vystu­do­va­ný fyzi­kál­ní geo­graf, pova­žo­val za vrchol své tvor­by. Mla­dý nizo­zem­ský dok­to­rand se vydá do Osla, aby zís­kal vytou­že­né letec­ké sním­ky a mohl vyra­zit na výpra­vu do odleh­lé sever­ní pro­vin­cie Fin­n­mark. Tam by rád potvr­dil svou teo­rii, že někte­rá tam­ní jezer­ní oka byla vytvo­ře­na dopa­dem mete­o­ri­tů. Už v Oslu se však oci­tá v pas­ti kaf­kov­ské­ho blu­diš­tě, až je nako­nec nucen svou expe­di­ci zapo­čít bez pod­kla­do­vých mate­ri­á­lů, ale i bez schop­nos­tí, kte­ré by mu umož­ni­ly se zdár­ně adap­to­vat na drs­né pod­mín­ky kra­ji­ny, již hod­lá zkoumat.
Her­mans si mezi řád­ky neu­stá­le dělá z nebo­hé­ho hrdi­ny legra­ci, ale záro­veň jej v mez­ních situ­a­cích nechá­vá zpy­to­vat jeho identi­tu a spo­le­čen­skou roli. Autor mate pře­di­vem faleš­ných stop, aby tak uve­dl čte­ná­ře do pochyb­nos­tí a donu­til jej pře­mýš­let jiným smě­rem, vypra­vit se jako jeho posta­va dosud nevy­šla­pa­ný­mi cestičkami.

Zdroj:

IN maga­zín | 27.7.2011 | rubri­ka: Téma | stra­na: 8 | autor: Šár­ka Nováková