Blí­ží se čtvr­tá, když vtom zvo­nek naší redak­ce na Radla­se roze­z­ní návště­va Pet­ry Dvo­řá­ko­vé. Spi­so­va­tel­ka se usmí­vá a na setká­ní se čte­ná­ři se oči­vid­ně těší. Tyto chví­le, kdy si autor při­je­de pro čer­stvou kni­hu pří­mo k vyda­va­te­li, si dost uží­vá­me: úvod­ní pozdra­vy oka­mži­tě sklouz­nou do živé deba­ty a všich­ni rych­le ztra­tí pojem o čase. Není divu, že do začát­ku akce najed­nou zbý­vá posled­ních dva­cet minut — tak­že sba­lit kníž­ku a foťák a vzhů­ru do města!

Na mís­to při­chá­zí­me s dvou­mi­nu­to­vým zpož­dě­ním. Čte­ná­ři trpě­li­vě čeka­jí. Slo­va se ují­má redak­tor Hos­ta Mar­tin Stöhr a pod­ve­čer ote­ví­rá něko­li­ka vtip­ný­mi stříp­ky ze záku­li­sí. Hned poté se Pet­ra Dvo­řá­ko­vá roz­po­ví­dá o psa­ní v náře­čí, o map­ce, kte­rou sama nakres­li­la na rub pře­ba­lu, i o tom, jest­li mají oby­va­te­lé Dědi­ny reál­né předob­ra­zy. Je někte­rá z nich ona sama? Kdy­by měla vybrat posta­vu, kte­rá je jí nej­bliž­ší, byl by to prý míst­ní řezník.

Na závěr zazní ukáz­ka z romá­nu, všech­ny kni­hy jsou pode­psá­ny a roze­brá­ny. Spo­ko­je­né úsměvy návštěv­ní­ků se roz­pouš­tě­jí v sou­mra­ku vel­ko­měs­ta a my nakla­da­tel­ští míří­me spo­lu s autor­kou a její sestře­ni­cí do café Atlas. Pět­krát kapu­čí­no a jeden vegan­ský bezlep­ko­vý dort. Jitr­ni­ci? To neve­de­me, nezlob­te se.

Na vidě­nou na Dědi­ně!