Eugenides je zpět!
Liesl Schillinger, Newsweek, 25. 9. 2011
V roce 1982, kdy měl Jeffrey Eugenides dvacet jedna let, žil v Indii a pracoval jako dobrovolník v Domě matky Terezy pro umírající. A psal dopisy domů, do Grosse Pointe v Michiganu. Své rodiče v nich zahrnoval spoustou uklidňujících slov, například že nakazit se leprou vlastně není tak snadné. „V tom věku se cítíte skutečně nezranitelní,“ vzpomíná Eugenides v Princetonu, kde nyní žije se svou ženou a dcerou. Bydlí v prostorném domě v tudorovském stylu se stěnami pokrytými policemi s knihami a učí na Princetonu tvůrčí psaní. „Pamatuji si, že jsem nemocné leprou bral za ruce. Nebylo to tak nakažlivé, jak jsem si myslel, když jsem se díval na Ben Hura.“ Tou dobou se intenzivně zabýval vznešenou ideou „zkusit nezištně pomáhat druhým, žít pro ně“. Jeho rodiče však jeho nadšení evidentně tak úplně nesdíleli. „Poslal jsem v těch dobách hodně dopisů, které mou matku opravdu vyděsily. A teprve teď, když jsem sám rodič, si uvědomuji, jak to pro ni muselo být strašné.“
O třicet let později tato korespondence vyústila v dlouho očekávaný třetí Eugenidesův román Hra o manželství, kde jeden z protagonistů, Mitchell Grammaticus, který tráví po skončení studií na univerzitě rok v cizině, posílá z Kalkaty domů „podivné dopisy“. Eugenides v knize zobrazuje psychologii tří studentů posledního ročníku (kteří, stejně jako autor, chodili na Brownovu univerzitu a promovali v roce 1982). Po ukončení studia na ně čeká hospodářská recese. Hlavním tématem knihy je milostný trojúhelník. Je tu Mitchell, který miluje křesťanskou mystiku a také svou spolužačku Madeleine Hannaovou. A pak Madeleine, jež miluje romantický idealismus a svého spolužáka Leonarda Bankheada. A Leonard, chytrý student biologie trpící maniodepresivní psychózou, který miluje lithium. „Popsat Leonardovu depresi pro mě byla výzva, která si žádala takovou míru experimentálního psaní jako nic jiného, co jsem kdy napsal,“ říká Eugenides. Hra o manželství je Eugenidesův zatím nejrealističtější román, ale on sám předesílá, že „nazýváme-li knihu realistickou, mnohdy maskujeme, jak moc musel autor sáhnout k novým řešením, aby vyjádřil proces myšlení postav a jejich emoce“.
Měsíc před tím, než kniha přišla na trh, mě autor vyzvedl na pitoreskní princetonské železniční stanici. Je vysoký a vypadá vyrovnaně a trochu rozmarně. I když je mu padesát jedna roků, vypadá o deset let mladší. Už čtyři roky žije v Princetonu, píše a učí spolu s literárními esy, jako je Joyce Carol Oatesová, Edmund White, Colm Tóibín nebo Chang-rae Lee. („Je to děsivé. Edmund White je opravdu produktivní. Doufám, že se to nějak přenese i na mě,“ žertuje.) Ale i přesto jako by kolem sebe šířil ducha evropanství — závan Berlína. V tomto městě totiž žil se svou rodinou pět roků (v domě, kde v sedmdesátých letech žili David Bowie a Iggy Pop) a napsal tam svůj román Middlesex (2002; česky Hermafrodit, BB art 2009), který získal Pulitzerovu cenu. Prodalo se ho více než tři milionů výtisků. V Berlíně také začal psát román Hra o manželství.
Avšak Eugenides píše i povídky. Jedna z nich, „Baster“, se stala předlohou k filmu Záměna. Připravuje vydání souboru povídek, ale nejraději ze všeho píše romány. „Je to takový příjemný pocit, mít rozepsaný román — což je asi také důvod, proč se knihou vždycky tak dlouho zabývám,“ praví Eugenides. Poprvé se odvážil pustit do románu, když mu bylo něco přes dvacet a po návratu z Indie studoval tvůrčí psaní. Na univerzitě měl tenkrát přednášku spisovatel Larry McMurtry. „Řekl, že je snazší psát romány než povídky,“ vysvětluje Eugenides. „To bylo úžasné, protože já jsem se vždycky bál napsat román. Tehdy jsem začal o jeho slovech přemýšlet. Co když je to pravda? Co kdybych zkusil napsat delší text?“ A tak se do toho pustil. Výsledkem byl jeho první román The Virgin Suicides (1993; připravuje nakladatelství Host), který mu přinesl nejen obdiv kritiky, ale byl i zfilmován — v roce 1999 režisérkou Sofií Coppolovou.
Vypravěči jsou dva dospělí muži, kteří vzpomínají na své okouzlení pěti divokými dospívajícími sestrami. Ve své další knize, Hermafrodit, se Eugenides místo na vypravěče zaměřuje na děj a vytváří „podivuhodný“ (citace z Oprah’s Book Club) mnohagenerační epos o řecko-americké imigrantské rodině. V centru příběhu je dospívající dívka, která se dozví, že je výsledkem genetického nedopatření, zmutovaného genu. Je zčásti dívka, zčásti chlapec. Oproti tomu ve své poslední knize Hra o manželství se Eugenides zaměřuje na psychologii všech tří hlavních postav a každé z nich dopřává stylově a genderově odlišný diskurz, i hlavní ženské postavě Madeleine. „Většinu z toho, co Madeleine cítila, jsem cítil taky,“ říká. „Nerad hned zkraje prohlašuji, že ženská zkušenost je diametrálně odlišná od mužské.“ Ale v případě Mitchella Grammaticuse, který se ze všech postav nejvíc podobá autorovi, jsou styčné body markantnější. „Mí přátelé z vysoké mě poznají,“ říká. Eugenides, stejně jako Mitchell, nosil obleky z obchodů s vintage zbožím, „homelesácké“ obleky koupené v second handu, které byly cítit plesnivinou. Stejně jako Mitchell i Eugenides studoval sémiotiku a religionistiku a cestoval po světě. Ale Hra o manželství nejsou paměti.
„Vyrostli jsme s romantickými sny a představami, buď díky románům z devatenáctého století nebo díky filmům, které jsou prakticky o tomtéž. A já si myslím, že jsme těmito milostnými zápletkami stále ovlivnění, i když už nežijeme v době Anny Kareniny.“
„Nemyslím si, že člověk může skutečně napsat autobiografii,“ říká Eugenides. „Mám za to, že to už z podstaty věci nemůže být autentické. Když se snažíte popsat svůj vlastní život, neubráníte se tomu, že z něho uděláte fikci a změníte spoustu věcí. Proto mi vždycky připadalo čestnější psát fikci než memoáry.“ Fikce, jak říká, mu dává větší svobodu si vymýšlet. Když jeho bývalí spolužáci z vysoké čtou jeho knihu a opravují ho, že ve skutečnosti to bylo tak a tak, odpovídá jim: „Nechtěl jsem to napsat tak, jak to doopravdy bylo.“ Jeho cílem, vysvětluje, bylo „napsat román o třech mladých hrdinech, z nichž jeden je posedlý romány devatenáctého století“.
Tato postava, Madeleine, píše svou diplomovou práci na téma „Manželství jako literární zápletka“. Tento námět je základním stavebním prvkem mnoha románů devatenáctého století — hlavním cílem autora je oženit nebo provdat postavy. Madeleine si uvědomuje, že její téma je půvabně archaické. V hektických, racionálně založených osmdesátých letech studenty na seminářích oslňuje chladná logika literární teorie spíš než vřelost klasických knih. Jeden z jejích profesorů prohlašuje, že román „dosáhl svého vrcholu, když zpracovával námět manželství a lásky. Jakmile tohle téma zmizelo, s románem to začalo jít z kopce“. A dodává, že téma lásky a manželství se dá najít už jen v „románech pocházejících z nezápadních, tradičních společností“. Maddy s ním zčásti souhlasí, nicméně sama po hlavě spadne do svého příběhu o lásce a manželství. Zamiluje se do arogantního, problematického Leonarda, a vyhýbá se plachému Mitchellovi, „chytrému, rozumnému klukovi, který by se líbil rodičům“, jenž je tak očividně dokonalý, až ji to nudí. Eugenides zpodobňuje jejich rozpadající se vztahy během jednoho osudného roku. A i když se tento děj udál před třemi desetiletími, autor ho vnímá jako současnost. „Necítil jsem žádný rozdíl mezi psaním této knihy a třeba nějaké povídky odehrávající se v roce 2010,“ říká. „Je tu jenom pár technických drobností navíc, jako třeba mobily, internet a e‑mail.“ Eugenides věděl, že mnoho moderních badatelů bude považovat jeho zaměření na téma milostných vztahů a manželství za něco, co je už dávno pasé, ale domnívá se, že v tomhle nemají pravdu.
„Myslím si, že lidé v téhle zemi stále ještě berou toto téma velice vážně,“ říká. „Jedna z největších společenských bitev dneška je boj o manželství homosexuálů. Zdá se, že z nějakého důvodu je manželství stále ještě důležité, dosud nevyčpělo.“ Říká, že na chvíli pocítil „lítost, že jakožto současný americký spisovatel něco takového nemůžu použít, když Vikram Seth mohl. Ale pak mě napadlo, co kdybych tam dostal téma manželství tak, že napíšu o dvou mužích a jedné ženě z úplně jiné doby?“
Manželství není jediné velké téma, se kterým se Eugenides ve svém románu potýká. Kromě toho přesvědčivě zobrazuje i Leonardovu bipolární afektivní poruchu — „neštěstí, které v sobě nese extázi“ — a ukazuje střídající se návaly agresivity a nadšení, které cloumají jeho psychikou. Také oprašuje dlouho opomíjené téma náboženství, které zajímá Mitchella Grammaticuse — a deptá jeho rodiče.
„Myslím si, že náboženství je v současném románu neuvěřitelně zanedbávané téma,“ říká Eugenides. „Je evidentní, že v naší společnosti funguje v obrovské míře, ale ve světském románu se mu lidé vyhýbají. Já jsem o náboženství hodně přemýšlel, prošel jsem mnoha stadii, věřil jsem, snažil jsem se věřit, přestával jsem věřit, doufal jsem ve víru; je to neustálý proces. Mám pocit, že něco, co mě a stejně tak i spoustu jiných lidí tolik zaměstnává, by v románu nemělo chybět.“ A dodává: „Je to jedno z témat, díky kterým by tenhle román mohl být nazván starosvětským.“
Eugenides se přitom sarkasticky usmívá a člověka se zmocní pocit, že tenhle spisovatel si je vědom, že literární trendy přicházejí a odcházejí. Ale dobré příběhy zůstávají. A láska z módy nikdy nevyjde. Ať už je to trendy nebo není, „téma lásky a manželství v našich hlavách stále ještě hraje významnou roli“.