Děla­la jsem teh­dy pro Host jen narych­lo pár strá­nek ukáz­ko­vé­ho pře­kla­du, a přes­to jsem se už od prv­ní věty v duchu drže­la za hla­vu — jak tohle pro všech­no na svě­tě pře­vést do češ­ti­ny a nepo­ka­zit tu křeh­kou hloub­ku scho­va­nou za zdán­li­vě jed­no­du­chým, oby­čej­ným jazy­kem? Zača­la jsem se o Boa Ander­s­so­na stra­cho­vat. Co když moje ukáz­ka způ­so­bí, že se jeho pří­běh k čes­kým čte­ná­řům vůbec nedo­sta­ne? A pokud dosta­ne, co když se jeho budou­cí pře­kla­da­tel nechá blu­dič­kou oné zdán­li­vé jazy­ko­vé jed­no­du­chos­ti zlá­kat a zave­de Boa do baži­ny banálního?

Když pak při­šla neče­ka­ná nabíd­ka z Hos­ta, jest­li nechci Jeřá­by dopro­vo­dit při jejich letu na jih já, málem jsem slze­la rados­tí. Kníž­ka se čes­ké­ho vydá­ní pře­ce jen dočká! Vzá­pě­tí mi ale došlo, co to zna­me­ná, a srd­ce mi spadlo do kalhot. Vždyť tím krá­lem Šuma­vy jsem najed­nou měla být já.

Milý Bo, jak já se s vámi natrá­pi­la. A vy při­tom jen říká­te věci tak, jak jsou, s moud­ros­tí člo­vě­ka, kte­rý si na všech­no musel při­jít sám a tuší, že na spous­tu toho ješ­tě při­jít nesti­hl. Bude­te se na sta­rá kole­na stě­ho­vat do čes­kých zemí a tady to není jako u vás. Nám his­to­rie pře­sek­la jazyk na dva kusy, ten, kte­rým se mlu­ví, a ten, kte­rým se píše, ten, kte­rým se baví­me s přá­te­li, a ten, kte­rým píše­me slo­vut­né­mu profesorstvu.

To u vás nezná­te. U vás je jazyk takří­ka­jíc všech a moc se neli­ší, ať už se jím píše, nebo mlu­ví. K tomu si od šede­sá­tých let všich­ni tyká­te. Tím nám taky umí­te pěk­ně zava­řit, to bys­te kou­kal! Vez­mě­te si tře­ba nás dva, Bo. Já vás důvěr­ně znám, zato pro vás jsem nej­spíš něja­ká úpl­ně cizí žába (znač­ně obsta­rož­ní), a tak vám budu radě­ji dál vykat, i když ve Švéd­sku bychom si tykali.

Sečte­no, pod­tr­že­no, ve Švéd­sku může tutéž větu pronést stej­ně tak dob­ře nobles­ní osm­de­sá­ti­le­tá dáma s pompa­důr­kou, vyži­lý detek­tiv mezi douš­kem whis­ky a potáh­nu­tím z cigá­ra i osmi­le­té dítě. (Pokud libo­vol­ný z nich zrov­na nek­le­je jako švéd­ský kar­táč­ník, pří­pad­ně čes­ký dlaž­dič.) Že v tom nevi­dí­te pro­blém a ať tedy mlu­ví všich­ni stej­ně? Víte, u nás v kníž­kách vyži­lý detek­tiv jako dáma s pompa­důr­kou pros­tě mlu­vit nemů­že, pokud mu máme věřit nos mezi oči­ma. Jen­že jak bude­te mlu­vit vy, Bo, deva­de­sá­ti­le­tý děl­ník z norr­land­ské ves­nič­ky, až se zni­če­ho­nic nau­čí­te čes­ky? Jak bys­te mlu­vil, kdy­bys­te ve tři­cá­tých a čty­ři­cá­tých letech vyrůs­tal tady u nás?

A zná­te Ing­ma­ra Berg­ma­na, Bo? Asi jste o něm jen sly­šel v rádiu, ale my si někdy před­sta­vu­je­me, že všich­ni Seve­řa­né jsou stej­ně mlčen­li­ví jako posta­vy z jeho fil­mů. Geni­ál­ně tuhle naši před­sta­vu kdy­si shr­nul jeden náš komik, Jan Werich, svo­jí repli­kou ve for­bí­ně s herec­kým kole­gou Mirosla­vem Hor­níč­kem: „A Olaf… to ví?“. Jen­že v hrst­ce vašich berg­ma­nov­sky zamlk­lých slov, Bo, se scho­vá­vá všech­no, co neu­mí­te nebo se nemů­že­te při­mět pojme­no­vat, a já si musím dát hrom­ský pozor, aby v nich tohle všech­no scho­va­né zůsta­lo, a nao­pak do nich nepři­by­lo něco, co v nich — a hlav­ně v tom tichu mezi nimi — není.

A když těmihle úska­lí­mi jako pře­kla­da­tel pro­klič­ku­je­te, zase nara­zí­te na to, co se u nás nahlas říká, a co se zapí­še čer­né na bílém. Zatím­co v mlu­ve­né češ­ti­ně vás nikdo soud­ný nebu­de popo­ta­ho­vat za to, že jste už popáté pou­žil slo­vo „ale“ nebo „řekl“, hlav­ně když se dozví­me něco zají­ma­vé­ho, v psa­ném pro­je­vu se už od základ­ní ško­ly učí­me uží­va­ti syno­nym, plno­vý­zna­mo­vých slo­ves, vyhý­ba­ti se zájme­nům, opa­ko­vá­ní stej­ných koře­nů, ostří­ha­ti se slov fád­ních či nao­pak nepa­t­řič­ně výstřed­ních a podob­ně. Vaši spi­so­va­te­lé by se divi­li, že u nás poma­lu nesmí stůl někde stát, život se nesmí žít a že člo­věk musí pra­vit, pronést, pro­ho­dit, pozna­me­nat, uce­dit, hles­nout, namít­nout, opá­čit, vyhrk­nout, odsek­nout, odvě­tit, pří­pad­ně odtu­šit, mís­to aby to pros­tě a jed­no­du­še řekl, jak mu zobák narostl.

Jenomže tvá­ří v tvář vaše­mu berg­ma­nov­ské­mu mlče­ní a vaší pros­té oprav­do­vos­ti bych si s tako­vou uče­sa­nos­tí a květ­na­tos­tí při­pa­da­la jako ulíz­nu­tý sňat­ko­vý pod­vod­ník. A tak vaše češ­ti­na nese něco z vaší lako­nic­ké, neo­ká­za­lé švéd­šti­ny, kde „ale“ je pros­tě „ale“, a ne „avšak“, „však“ nebo „nicmé­ně“. Oplát­kou jste leda­cos pochy­til od mých pra­ro­di­čů, pra­te­ty a dal­ších vašich vrs­tev­ní­ků, co jich v mém živo­tě bylo. Tak snad to s tou vaší češ­ti­nou nako­nec pře­ce jen nebu­de tak nazadr­mo.

Vidí­te, Bo, moje ces­ta zrád­ný­mi raše­li­niš­ti, kte­rá jeřá­bi mají tak rádi, neved­la zda­le­ka po turis­tic­kém dře­vě­ném chod­níč­ku. Ale měla jsem ve vás dob­rý kom­pas. Vědě­la jsem, že vás chci čes­kým čte­ná­řům před­sta­vit tako­vé­ho, jak mlu­ví­te ke svým kra­ja­nům. Jako Boa, kte­rý Jeřá­bům zís­kal titul Kni­ha roku. Člo­vě­ka z masa a kos­tí, oprav­do­vé­ho, uvě­ři­tel­né­ho, ryzí­ho, s jeho hloub­kou ukry­tou za pros­tý­mi, neu­mě­lý­mi slo­vy, kte­rá pro­mlou­va­jí o něčem, co všich­ni, dá-li zdra­ví, něja­kým způ­so­bem pozná­me. O neob­lom­nos­ti času, tíži smr­tel­nos­ti a pro mě i o tom, že na něco v živo­tě pros­tě bude­me sami.

A tak vaším jmé­nem, jest­li dovo­lí­te, čte­ná­ře zvu k pose­ze­ní u toho­hle neo­hob­lo­va­né­ho dubo­vé­ho sto­lu plné­ho suků a vypá­le­ných kole­ček od hor­kých hrn­ců, fle­ků od vybryn­da­né kávy, ule­pe­né­ho od dro­beč­ků cuk­ro­vé pole­vy ze švéd­ských mazarí­nů a dou­fám, že se u něj usa­dí s poci­tem, že tady, tady žije člověk.