Dělala jsem tehdy pro Host jen narychlo pár stránek ukázkového překladu, a přesto jsem se už od první věty v duchu držela za hlavu — jak tohle pro všechno na světě převést do češtiny a nepokazit tu křehkou hloubku schovanou za zdánlivě jednoduchým, obyčejným jazykem? Začala jsem se o Boa Anderssona strachovat. Co když moje ukázka způsobí, že se jeho příběh k českým čtenářům vůbec nedostane? A pokud dostane, co když se jeho budoucí překladatel nechá bludičkou oné zdánlivé jazykové jednoduchosti zlákat a zavede Boa do bažiny banálního?
Když pak přišla nečekaná nabídka z Hosta, jestli nechci Jeřáby doprovodit při jejich letu na jih já, málem jsem slzela radostí. Knížka se českého vydání přece jen dočká! Vzápětí mi ale došlo, co to znamená, a srdce mi spadlo do kalhot. Vždyť tím králem Šumavy jsem najednou měla být já.
Milý Bo, jak já se s vámi natrápila. A vy přitom jen říkáte věci tak, jak jsou, s moudrostí člověka, který si na všechno musel přijít sám a tuší, že na spoustu toho ještě přijít nestihl. Budete se na stará kolena stěhovat do českých zemí a tady to není jako u vás. Nám historie přesekla jazyk na dva kusy, ten, kterým se mluví, a ten, kterým se píše, ten, kterým se bavíme s přáteli, a ten, kterým píšeme slovutnému profesorstvu.
To u vás neznáte. U vás je jazyk takříkajíc všech a moc se neliší, ať už se jím píše, nebo mluví. K tomu si od šedesátých let všichni tykáte. Tím nám taky umíte pěkně zavařit, to byste koukal! Vezměte si třeba nás dva, Bo. Já vás důvěrně znám, zato pro vás jsem nejspíš nějaká úplně cizí žába (značně obstarožní), a tak vám budu raději dál vykat, i když ve Švédsku bychom si tykali.
Sečteno, podtrženo, ve Švédsku může tutéž větu pronést stejně tak dobře noblesní osmdesátiletá dáma s pompadůrkou, vyžilý detektiv mezi douškem whisky a potáhnutím z cigára i osmileté dítě. (Pokud libovolný z nich zrovna nekleje jako švédský kartáčník, případně český dlaždič.) Že v tom nevidíte problém a ať tedy mluví všichni stejně? Víte, u nás v knížkách vyžilý detektiv jako dáma s pompadůrkou prostě mluvit nemůže, pokud mu máme věřit nos mezi očima. Jenže jak budete mluvit vy, Bo, devadesátiletý dělník z norrlandské vesničky, až se zničehonic naučíte česky? Jak byste mluvil, kdybyste ve třicátých a čtyřicátých letech vyrůstal tady u nás?
A znáte Ingmara Bergmana, Bo? Asi jste o něm jen slyšel v rádiu, ale my si někdy představujeme, že všichni Seveřané jsou stejně mlčenliví jako postavy z jeho filmů. Geniálně tuhle naši představu kdysi shrnul jeden náš komik, Jan Werich, svojí replikou ve forbíně s hereckým kolegou Miroslavem Horníčkem: „A Olaf… to ví?“. Jenže v hrstce vašich bergmanovsky zamlklých slov, Bo, se schovává všechno, co neumíte nebo se nemůžete přimět pojmenovat, a já si musím dát hromský pozor, aby v nich tohle všechno schované zůstalo, a naopak do nich nepřibylo něco, co v nich — a hlavně v tom tichu mezi nimi — není.
A když těmihle úskalími jako překladatel prokličkujete, zase narazíte na to, co se u nás nahlas říká, a co se zapíše černé na bílém. Zatímco v mluvené češtině vás nikdo soudný nebude popotahovat za to, že jste už popáté použil slovo „ale“ nebo „řekl“, hlavně když se dozvíme něco zajímavého, v psaném projevu se už od základní školy učíme užívati synonym, plnovýznamových sloves, vyhýbati se zájmenům, opakování stejných kořenů, ostříhati se slov fádních či naopak nepatřičně výstředních a podobně. Vaši spisovatelé by se divili, že u nás pomalu nesmí stůl někde stát, život se nesmí žít a že člověk musí pravit, pronést, prohodit, poznamenat, ucedit, hlesnout, namítnout, opáčit, vyhrknout, odseknout, odvětit, případně odtušit, místo aby to prostě a jednoduše řekl, jak mu zobák narostl.
Jenomže tváří v tvář vašemu bergmanovskému mlčení a vaší prosté opravdovosti bych si s takovou učesaností a květnatostí připadala jako ulíznutý sňatkový podvodník. A tak vaše čeština nese něco z vaší lakonické, neokázalé švédštiny, kde „ale“ je prostě „ale“, a ne „avšak“, „však“ nebo „nicméně“. Oplátkou jste ledacos pochytil od mých prarodičů, pratety a dalších vašich vrstevníků, co jich v mém životě bylo. Tak snad to s tou vaší češtinou nakonec přece jen nebude tak nazadrmo.
Vidíte, Bo, moje cesta zrádnými rašeliništi, která jeřábi mají tak rádi, nevedla zdaleka po turistickém dřevěném chodníčku. Ale měla jsem ve vás dobrý kompas. Věděla jsem, že vás chci českým čtenářům představit takového, jak mluvíte ke svým krajanům. Jako Boa, který Jeřábům získal titul Kniha roku. Člověka z masa a kostí, opravdového, uvěřitelného, ryzího, s jeho hloubkou ukrytou za prostými, neumělými slovy, která promlouvají o něčem, co všichni, dá-li zdraví, nějakým způsobem poznáme. O neoblomnosti času, tíži smrtelnosti a pro mě i o tom, že na něco v životě prostě budeme sami.
A tak vaším jménem, jestli dovolíte, čtenáře zvu k posezení u tohohle neohoblovaného dubového stolu plného suků a vypálených koleček od horkých hrnců, fleků od vybryndané kávy, ulepeného od drobečků cukrové polevy ze švédských mazarínů a doufám, že se u něj usadí s pocitem, že tady, tady žije člověk.
