Zažila jste nějaké vtipné nebo zajímavé momenty s knihou?
Jedna z nejbizarnějších situací přišla úplně mimo literaturu — a přitom jako by vypadla přímo z románu. Děj nového Oddělení Q se částečně odehrává v kodaňské čtvrti Teglholmen, kde sídlí i státní zastupitelství. A právě odtud mi v den, kdy jsem přeložila poslední kapitolu knihy, přišel e‑mail od státní zástupkyně, že budu předvolána k soudu.
Celé to začalo o půl roku dříve na letišti v Kastrupu. Při bezpečnostní kontrole mi zabavili multifunkční karabinu s malým nožíkem, kterou jsem zapomněla v ledvince. Vracela jsem se právě z překladatelské školy pro šedesát překladatelů z celého světa. Dvě takřka děti v policejních uniformách mě vyslýchaly v temné místnosti a nožík vyhodnotily jako „skrytou zbraň“. Dostala jsem pokutu 10 000 dánských korun, tedy v přepočtu 35 000 Kč. Odmítla jsem ji zaplatit a půl roku si dopisovala s policií, státním zastupitelstvím a posléze i soudem — absurdní kafkovská zkušenost, během níž jsem současně překládala detektivku o dánské policii a vedla vlastní malý proces.
To zní zcela neuvěřitelně. A soud se tedy nakonec konal?
Soud proběhl na konci dubna a vzala jsem to trochu sportovně. V dánském článku vykládajícím zákon o nožích jsem se dočetla, že karabinový nůž je legální a ideální pro skauty, tak jsem si oblékla svou skautskou košili, pod ní tričko s Miladou Horákovou z iniciativy „Dárek pro Putina“, abych jí vzdala čest a vzala ji na zcela nesrovnatelné, ovšem jinak absurdní soudní řízení, a v předsálí si četla Kafkův Proces. Celé stání bylo také komické — třeba tam jako svědkyni předvolali policistku z letiště; v tu chvíli mě docela bavila záměna rolí: v „uniformě“ jsem nyní byla já a ona v civilu. Prokurátor navíc špatně naplánoval čas, takže jsem nestihla projít svou část obhajoby; soudkyně si ji nakonec odnesla domů a já k ní ještě po soudu doplňovala vysvětlující text.
Takže u soudu žádný rozsudek nepadl?
Soudkyně si vzala týden na rozhodnutí. Bylo to napínavé i proto, že jsem se dočetla o jistém Faeřanovi, který se kdysi pokoušel vyhrát podobný spor se zapomenutým kreditním nožem. Prošel až k Nejvyššímu soudu a neuspěl; pokutu mu jen snížili nebo mohl jít na šest dní do vězení. O to větší byl šok, když jsem si přišla pro rozsudek a stálo tam „zproštěna obžaloby“. Soud uznal, že čepel je jasně viditelná, takže nejde o skrytou zbraň. Dánská strana mi vytiskla můj asi stostránkový „spis“ včetně brožury z překladatelské školy nebo ukázek skautského deníku z devadesátých let. Myslím, že Kafka by jásal. Do Dánska jsem si kromě Procesu vzala i výtisk knihy Mrtvé duše nezpívají a pořídila si několik fotografií na „pamětních“ místech — s karabinou u pasu, tentokrát už raději bez čepele.
Jak se vám kniha překládala? Pro naše nakladatelství překládáte většinou jiné žánry.
Přiznám se, že kriminální literaturu běžně nečtu. Někde vzadu v hlavě mám při podobné četbě trochu provinilý pocit, že bych čas měla věnovat „důležitějším“ knihám. Předminulý rok jsem si ale potřebovala odpočinout od těžších textů a zároveň se tehdy k moci dostal Donald Trump, takže jsem si před sebou obhájila, že je vhodná doba sáhnout po americké špionážní literatuře a knihách o zákulisí moci. Začala jsem tedy číst třeba Roberta Ludluma a na oddech pak Leeho Childa. Když mi potom přišla nabídka přeložit další díl Oddělení Q, skoro jsem nevěřila vlastním očím.
Znala jste předchozí díly, abyste mohla do překladu hladce zaplout?
Hned mě napadlo, že jsem před tím rokem místo Leeho Childa a Ludluma měla sáhnout spíš po Jussim Adlerovi-Olsenovi. Nakladatelství Host mi ale poskytlo všechny předchozí díly, takže jsem se snažila co nejvíc jich projít ještě před začátkem práce — část jsem četla, část poslouchala jako audioknihy. Přiznám se, že u několika nečekaných zvratů mi občas problesklo hlavou, jestli neposlouchám spíš Bláznivou střelu. Dokonce jsme si pak doma pár dílů opravdu pustili a já objevila i seriál Police Squad! Brala jsem to trochu jako hru a odreagování ve chvílích, kdy člověk nad některými zápletkami musí lehce zakroutit hlavou. Na druhou stranu mají knihy obrovský spád a čtou se opravdu jedním dechem.
Je poznat, že sérii tentokrát píše nové autorské duo?
Upřímně řečeno vůbec ne. Stylově je nový román od předchozích dílů prakticky nerozeznatelný. Jak navíc samy autorky říkaly, rozdíl nepoznala ani manželka Jussiho Adlera-Olsena, což je asi nejlepší potvrzení, že se čtenáři mohou těšit na své typické hrdiny i atmosféru, na jakou jsou zvyklí.
Byla jste s autorkami během překladu v kontaktu?
Nakonec jsem je kvůli překladu kontaktovat nemusela. Na letní překladatelské škole byl totiž i nizozemský kolega, který měl román už téměř hotový, a poslal mi své překladatelské dotazy a seznam s chybami.
Možnost kontaktu jsem ale měla i jinak. V Kodani totiž pobývám v rodině novinářky a spisovatelky Idy Ebbensgaard, manželky Larse Husuma, kterého překládám. Ida, bývalá kolegyně Line, mi nabídla, že nás propojí. S autorkami jsme se pak potkaly na Světě knihy, ovšem i před veletrhem jsme byly čile v kontaktu po mailu — při přípravě otázek jsem se osmělila zeptat, jestli neznají právníka; stále mě totiž čekal soud. Stine mi opravdu zajistila konzultaci u své kamarádky právničky, která se ovšem domnívala, že dopadnu stejně jako zmíněný Faeřan. Když jsme se pak potkaly v Praze, Stine si můj nožík dokonce vyfotila s tím, že ho možná jednou využije v některém z románů.
Měl pro vás tento překlad i nějaký další přesah?
Jedenáctý díl série v sobě nese jistý díl melancholie. Jak čtenáři asi vědí, původní autor pochodeň předal dál, protože ta jeho dohořívá. Pro mě má ovšem i osobnější rozměr, s nímž se nese velmi smutný podtón.
Během překladu jsem postupně dávala číst své mamce všechny díly Oddělení Q a měla jsem radost, že se v důchodu ke knihám vrátila. Bohužel se ukázalo, že právě Jussiho knihy byly jedněmi z posledních, které četla. Maminka na konci srpna doma zcela nečekaně zemřela, když jsme tam byly jen my dvě. Okamžitě jsem jí poskytla první pomoc, kterou jsem shodou náhod díky FF UK absolvovala na kurzu měsíc předtím, a během pěti minut přijeli záchranáři a hasiči. Mladí lidé, kteří s obrovským nasazením dělali všechno pro to, aby ji dokázali vrátit k životu. Druhý den jsem si zcela zničená sedla k počítači a otevřela překlad tam, kde jsem předtím skončila, že ho na čas odložím. Na obrazovce na mě čekal první odstavec 18. kapitoly, poslední úsek, který jsem přeložila:
„Nedalo se nic dělat.“ Záchranář v zářivě žluté bundě si s lehkým zavrtěním hlavy stáhl rukavice. Byl mladý a měl jemné tváře, pravděpodobně čerstvý otec, pomyslel si Asad, jeden z těch, kteří jsou denně svědky nesmyslné pomíjivosti člověka. „Zemřela okamžitě,“ sdělila lékařka.
Úplně mě zamrazilo. Den předtím jsem byla účastníkem podobné scény. Ty obrazy asi nikdy nezmizí. Překlad Mrtvých duší pro mě zůstane spojený s odchodem maminky — a také s písní Summer Breeze od Seals & Crofts, kterou jsem poslouchala ještě ten pátek dopoledne, kdy maminka navečer odešla, a která také pojednává o podobném pátku a setkání v kuchyni, ale se šťastným koncem.
To je až mrazivá shoda okolností. To je mi velmi líto.
Děkuji, v životě jsou bohužel události, na které se nelze připravit, ani se z nich zcela dostat. Můžu ovšem zmínit i jeden útěšný moment. Kolem překladu se dělo tolik zvláštních náhod, že bych snad měla vzít zpět i svůj postřeh o tom, že v samotných románech se občas odehrávají nepravděpodobné situace. Velkým překvapením pro mě bylo, když jsem zpětně v maminčině korespondenci našla velmi dlouhý e‑mail, který psala jen tři dny před svým odchodem své nejlepší kamarádce z dětství žijící v Nizozemí, jež ji po deseti letech zcela náhodou znovu kontaktovala. Zmiňuje v něm: „Lada mě zásobuje kriminálními případy (co kniha, to asi tak 400—500 stránek). Jsou to dobré knížky, hlavně napínavé. Jak jsem dříve měla času na čtení málo, nyní si to vynahrazuji. Autorem knih je bývalý dánský novinář, nyní spisovatel Jussi Adler-Olsen.“
Jedenáctý díl pro mě zůstane spojený s obdobím, kdy se věci v životě mění dřív, než je na to člověk připravený. Je to kniha o případech, které se nedají vrátit zpátky, ale je třeba je nějak uzavřít a nést dál, jakkoliv se to zdá být těžké. A snad i o tom, že určitou míru zodpovědnosti za vlastní život člověk nemůže odložit, i když by si to přál. Jak je tomu ostatně i v tomto románu, který bude mít určitě další pokračování a jehož překladu bych se — i kvůli mamce — ráda ujala, dostanu-li tu možnost.
