Básníku a germanistovi Radku Fridrichovi (nar. 1968), který žije a pracuje v Děčíně a který těmto duším propůjčuje svůj hlas, se zjizvené severní Čechy staly osudem. A samozřejmě inspirací pro řadu jeho básnických knih; za tu desátou, vydanou loni v Hostu si 4. dubna 2012 z rukou Dagmar Havlové převzal prestižní Magnesii Literu v kategorii poezie.
Zdeněk Svěrák při převzetí Litery za své povídky řekl, že chce především poděkovat paní učitelce, která ho v první třídě naučila psát; komu nebo čemu jsi při této příležitosti vděčný ty?
Krásně jsi mi nahrál! Zrovna před pár dny jsem podepisoval sbírku Krooa krooa svému bývalému, dnes devadesátiletému učiteli češtiny Václavu Zemanovi. V osmdesátých letech mne učil na Střední ekonomické škole v Děčíně. Když ve třetím ročníku začal vyprávět o Rimbaudovi a Verlainovi, o Tomanovi nebo Šrámkovi, bylo o mém osudu v podstatě rozhodnuto. Nadchlo mě tenkrát, že takoví blázni mohli vůbec existovat. Začal jsem poezii číst a pak i psát. Hezké bylo, že když panu Zemanovi jeho vnuk předával mou knihu, tak se otočil k manželce a prohodil: „Vidíš, neučil jsem jenom blbce!“ Koho jsem ovšem zklamal, byla moje maminka — nestal jsem se ekonomem, jak si přála.
Jsi — řečeno v uvozovkách — regionální autor, který se už dávno prosadil i mimo svůj region; nebo jinak — tvůj rodokmen a inspirace pro tebe nejsou přítěží, ale přidanou hodnotou.
Označení regionální autor má samozřejmě svoje limity. Můžeš se na svém místě úplně zakopat a skončit jako sentimentální pěvec své domoviny. Nebo můžeš vyjít z konkrétní krajiny a pokusit se o nějaký přesah. Jednou mě v Německu nazvali autorem euroregionálním, rozkročeným mezi Čechami a Saskem. A toto označením mi docela sedí. Upřímně řečeno, je vždycky fajn, když autor odněkud je, má kořeny a je to znát. Aspoň já to tak vnímám a zřejmě nejsem sám.
Většina básníků ve své tvorbě zpracovává nenápadné, intimní příběhy, emoce, jazyk. Ty píšeš cosi jako lyriku s epickým obsahem. Proč?
Nemám rád takové to lyrické blátíčko, meditativní reflexe a filozofování v poezii. V textu preferuji tah na branku a to samozřejmě více umožňuje epika. Jak jsi řekl — lyrika s epickým obsahem mi skutečně sedí, stejně jako autoři od kterých jsem se učil a stále učím — Johannes Bobrowski, Günter Eich, Vasko Popa nebo naši Jiří Kolář a Emil Juliš. A navíc básník po čtyřicítce, to je hodně pitomé období. Už dávno nepíšeš zamilované verše pro holky a do věku důstojných starců, jako jsou Karel Šiktanc nebo Zbyněk Hejda, je daleko. Takže je to existence trochu trapná a já si to aspoň kompenzuji tím, že více než dřív sportuji, více fyzicky pracuji a snažím se kolem sebe dívat optimisticky, když už jsem v očích světa kariéru neudělal; nevydělal bůhví kolik peněz, nevlastním auto a tak dále.
Poutavě a sebevědomě svoje texty i přednášíš; je to nezasloužený talent, nebo spíš ty roky dřiny? Mimochodem v civilu jsi učitel…
Myslím si, že básník má ručit za své texty i svým hlasem, celou svou bytostí, takže nemám problém si stoupnout před lidi a recitovat. Ano, jsou to léta cviku, jestliže chceš někoho učit, musíš ho nejprve zaujmout, sedmnáct let kantorské praxe musí být někde poznat.
Jsi doma ve dvou jazycích a kulturách, máš odstup. Co tě na naší literární scéně netěší a co ti naopak přináší radost?
Netěší mě to nedocenění tvůrčího procesu, tvůrčích schopností spisovatelů. Týká se to nízkých nebo nulových honorářů za knihy a končí nuzáckými penězi za autorská čtení. Chybí tady síť podpůrných organizací, které se budou o tento provoz starat, dělat zajímavá čtení, vymýšlet neobvyklé příležitosti, témata. Situace v Německu je odlišná, četl jsem v různých městech, na různých akcích, a i když ne vždy bylo natřískáno, autor je tam ctěn. Nejen tím, že má automaticky nárok na slušný honorář a zaplacený hotel, ale především tím, že všichni jeho hlas chápou jako hlas intelektuála. U nás je nezřídka vnímán spíš jako hlas blázna.
A na závěr nějaký čtenářský tip od vítěze Litery?
Nemohl jsem si nechat ujít autorské čtení Herty Müllerové, která se také objevila na letošním předávání Liter. Takže můj čtenářský tip jsou její knihy Rozhoupaný dech a Cestovní pas, které jsem nedávno dočetl. Jedná se o jakousi poezii v próze, o metaforičnost v epice, o drsnost téměř bez kapky krve, o rozlomený narativ lidské existence. V těch textech, skvěle přeložených Radkou Denemarkovou, je vše, co se nás zásadně dotýká. Myslím nás, lidí z bývalého východního bloku, ta nepřenosná zkušenost strachu a trnutí, že se nám něco nedobrého může stát.
Připravil Martin Stöhr
