Ve svých dří­věj­ších kni­hách už jsi s mys­te­ri­óz­ní a horo­ro­vou tema­ti­kou obco­va­la, ale Neklid­ný hrob má asi nej­hrů­zostraš­něj­ší atmo­sfé­ru a čpí hřbi­tov­ní hlí­nou. Kde se vza­la tvo­je fas­ci­na­ce děsi­vý­mi pří­běhy a tema­ti­kou smrti?

Poprav­dě řeče­no nevím, kde to pra­me­ní, ale mámu to dřív děsi­lo a jed­nou se mě po dočte­ní mé kni­hy odvá­ži­la zeptat, kde udě­la­li v dět­ství chy­bu. Muse­la jsem ji uklid­nit, že nao­pak udě­la­li všech­no správ­ně. Já to dávám za vinu době, ve kte­ré jsem dospí­va­la — éře VHS a DVD půj­čo­ven, kdy jsme se jako děti dosta­li popr­vé sko­ro k neo­me­ze­né­mu množ­ství fil­mů a muse­li jsme vidět úpl­ně všech­no. Včet­ně horo­rů, na kte­ré jsme roz­hod­ně neby­li dost sta­ří. Vyrůs­ta­la jsem na bra­ko­vých fil­mech. Jako čte­nář i jako divák mám ráda, když ve mně dílo vyvo­lá­vá sil­né emo­ce. Nepro­ží­vám v kni­ze milost­né pří­běhy a dra­ma­ta, ale zbož­ňu­ju napě­tí a ráda se nechám auto­rem vydě­sit a hlav­ně šoko­vat. Nejsem ten čte­nář, co se sna­ží za kaž­dou cenu odha­lit záplet­ku a všech­ny zvra­ty pře­dem. Občas záměr­ně zaví­rám oči a nechám se uná­šet pří­bě­hem. Zce­la při­ro­ze­ně jsem pak stej­ným sty­lem zača­la psát sama. Lid­ský strach je pro mě beze­dný zdroj inspi­ra­ce. Strach ze smr­ti pak pova­žu­ju za jed­nu z nej­čas­těj­ších lid­ských obav, já sama se jí při­ro­ze­ně bojím. Ale ne nato­lik, abych o ní nepře­mýš­le­la a nepsala.

Přes­to­že v Neklid­ném hro­bu řešíš mno­ho pod­stat­ných témat — ať už jsou to rodin­né a sou­ro­ze­nec­ké vzta­hy a riva­li­ty, před­sud­ky a soci­ál­ní vylou­če­ní, či strach ze smr­ti —, jako stě­žej­ní mi při­šel motiv posed­los­ti, kte­rá se obje­vu­je v urči­té podo­bě jak u Ansel­ma a Ezry, tak i u Ady. Je to něco, s čím ses sama chtě­la vypořádat?

Mys­lím, že posed­lost pat­ří podob­ně jako strach snad ke kaž­dé lid­ské bytos­ti. Dělá posta­vy uvě­ři­tel­něj­ší­mi a sku­teč­něj­ší­mi pro čte­ná­ře. Chtě­la jsem nastí­nit hra­ni­ce mezi zdra­vou posed­los­tí a tou, kte­rá žene člo­vě­ka do záhu­by. V kni­ze s ní zápa­sí vět­ši­na postav — ty hlav­ní i ty ved­lej­ší. Někdo se z ní vylé­čí, jiní za ni zapla­tí tím nej­cen­něj­ším. Líbí se mi, kolik vrs­tev tako­vá lid­ská vlast­nost může mít — od zdán­li­vě nevin­né­ho nutká­ní až po nezdra­vou obse­si. Bylo zábav­né ty hra­ni­ce jed­not­li­vých postav posou­vat, pro­mě­ňo­vat a sle­do­vat, co to s nimi udělá. 

Na roz­díl od tvých před­cho­zích knih zasa­ze­ných více či méně do čes­ké­ho pro­stře­dí a sou­čas­nos­ti se Neklid­ný hrob ode­hrá­vá ve Skot­sku 19. sto­le­tí. Proč ta změ­na, neu­mě­la sis tako­vý his­to­ric­ký fan­ta­sy román před­sta­vit napří­klad někde na Šumavě?

Nedo­ká­za­la. Zkou­še­la jsem to, váž­ně jsem si v jed­nu chví­li pohrá­va­la s myš­len­kou, že pří­běh zasa­dím do čes­ké­ho pro­stře­dí, ale nefun­go­va­lo to. Neby­lo to ono. Potře­bo­va­la jsem ty nelí­tost­né zele­né kop­ce, nevy­zpy­ta­tel­né poča­sí, a pře­de­vším onu vik­to­ri­án­skou posed­lost pozná­ním a moder­ni­tou. Ten křeh­ký oka­mžik, kdy se ze dne na den měni­ly ději­ny, kdy vzni­ka­ly nové vyná­le­zy, kdy dostá­va­ly pro­stor do té doby neví­da­né myš­len­ky, se uká­zal jako správ­ný. Kdy jin­dy se v lékař­ství expe­ri­men­to­va­lo nato­lik, že by někdo byl ochot­ný uvě­řit, že se mrt­ví dají vzkří­sit? Jakmi­le si člo­věk před­sta­ví konec 19. sto­le­tí, vidí vik­to­ri­án­skou Ang­lii — nebo ale­spoň já to tak mám. Mož­ná je to moje malá defor­ma­ce, já mám pro Ang­lii vel­kou sla­bost. Dovo­li­la jsem si v tom­to pří­pa­dě tako­vý malý únik mimo důvěr­ně zná­mé vody.

I když jde o tem­nou kni­hu, kte­rá budí respekt i svým roz­sa­hem, tak je tře­ba říct, že milov­ní­ci fan­tas­ti­ky, a zvláš­tě jejích pochmur­něj­ších tónů, si uži­jí spous­tu zába­vy. V romá­nu jsou odka­zy a pomr­ká­vá­ní na jiná díla a množ­ství iro­nie smě­rem k teh­dej­ší spo­leč­nos­ti. Bylo pro tebe důle­ži­té tyhle rovi­ny vyvážit?

Extrém­ně. Vědě­la jsem, že melan­cho­lie ten pří­běh při­ne­se sám o sobě víc než dost a že s při­bý­va­jí­cí­mi strán­ka­mi to bude pro čte­ná­ře těž­ké. Nechtě­la jsem posta­vám pořád jen naklá­dat utr­pe­ní a bolest a nechat čte­ná­ře, ať vlá­čí to bří­mě s nimi. To by se snad­no moh­lo stát, že se text sta­ne neú­nos­ným a pře­sta­ne bavit — nebo že by mohl sklouz­nout až k paro­dii. I v tem­ných časech je potře­ba se občas zasmát. A co se týče pomr­ká­vá­ní na jiná díla, to je vždyc­ky pro auto­ra nej­zá­bav­něj­ší. Vzdá­vám tím hold věcem, kte­ré mám ráda a kte­ré jsou pro mě důle­ži­té. Je tam jed­no, ze kte­ré­ho já sama mám noč­ní můry. Nejen z toho ori­gi­ná­lu, ale i ze samot­né­ho psa­ní mé vari­a­ce. Nedo­ká­žu po sobě tu část tex­tu doteď pře­číst a jsem si jis­tá, že mě za to pár lidí pro­k­le­je. Pře­dem se za to trau­ma omlouvám.

Neklid­ný hrob vychá­zí v opu­lent­ním zpra­co­vá­ní s obál­kou a oříz­kou od Ště­pán­ky Cou­fa­lo­vé. Byla to pro tebe prv­ní a jedi­ná volba?

Ano. Teč­ka. Ště­pán­ka je moje tatér­ka a dlou­ho­le­tá kama­rád­ka. Když jsem si k ní šla udě­lat svo­ji prv­ní kér­ku v živo­tě, dopsa­la jsem prá­vě svo­ji prv­ní kni­hu. Dost jsme si o ní poví­da­ly a Ště­pán­ka se mi svě­ři­la, že by si někdy ráda zku­si­la ilu­stro­vat obál­ku kni­hy. O rok a půl poz­dě­ji jsem napsa­la dru­hou kni­hu, Noci běsů, a Ště­pán­ka se zhos­ti­la její iko­nic­ké ilu­stra­ce. Zbož­ňu­ju na ní, že si celý pří­běh pokaž­dé pře­čte a nací­tí, než se do ilu­stra­ce pus­tí. Její prá­ce mě moc baví a nebu­du zřej­mě jedi­ná, pro­to­že nako­nec její obál­ku pou­ži­li i pro tři dal­ší svě­to­vá vydá­ní, a to už je mys­lím sluš­ná vizit­ka. Vědě­la jsem, že je Neklid­ný hrob pro ni. Máme obě záli­bu v mor­bid­nos­tech a flo­rál­ních moti­vech, což ostat­ně Neklid­ný hrob svým vizu­á­lem spl­ňu­je. Dou­fám, že po dočte­ní ta sym­bo­li­ka bude čte­ná­řům dávat smy­sl a dotvo­ří jim cel­ko­vý zážitek.

Ten­to pod­zim ti kro­mě Neklid­né­ho hro­bu vyšel i povíd­ko­vý román a komiks, tak­že se musím zeptat, jak ses k tako­vé autor­ské pro­duk­ti­vi­tě dopracovala?

Omy­lem. Pros­tě se to nějak sešlo, roz­hod­ně to nebyl plán. Komiks Stel­la a stráž­ci závo­je je dlou­ho­le­tý pro­jekt, kte­rý vzni­kal už dáv­no, a trva­lo, než se naski­co­val, nakres­lil a vybar­vil. Moje prá­ce tak na něm skon­či­la už před lety a je náho­da, že se vydá­ní takhle sešlo. Povíd­ko­vý román Apo­té­ka Agnes Divo­tvor­né byl taky v plá­nu o něco déle. Nako­nec je pro mě nej­vět­ším pře­kva­pe­ním prá­vě Neklid­ný hrob. Vůbec jsem neplá­no­va­la, že ho stih­nu napsat. Poprav­dě jsem v roce 2024 měla dělat jeden vět­ší sce­náris­tic­ký pro­jekt, ze kte­ré­ho sešlo, a já zůsta­la s vidi­nou vol­né­ho roku. Zača­la jsem psát jen tak pro sebe, neby­la jsem pod žád­ným tla­kem nebo sli­bem a mys­lím, že mi to extrém­ně pro­spě­lo. Po nece­lém roce prá­ce z toho vyle­zl Neklid­ný hrob, a když jsi řekl, že se ti líbí a šel bys do vydá­ní, byla jsem v sed­mém nebi. Tak­že to vypa­dá, že jsem byla vel­mi pro­duk­tiv­ní, ale já spíš byla vel­mi tvr­do­hla­vá a pra­co­va­la na tex­tech postupně.

Může­me tedy v blíz­ké době čekat něja­kou tvo­ji dal­ší kni­hu, nebo teď budeš zase něja­ký čas pomá­hat na svět kni­hám hos­tov­ských autorů?

Teď se budu zase chví­li sou­stře­dit na své young adult odcho­van­ce a jejich pří­běhy, to mě napl­ňu­je ostat­ně sko­ro stej­ně, jako by ty kni­hy byly moje vlast­ní. Po veče­rech a víken­dech pra­cu­ju na něčem, o čem zatím nesmím moc mlu­vit. Není to kni­ha, jsou to scé­ná­ře a je jich hod­ně, tak­že mám na násle­du­jí­cí rok o zába­vu posta­rá­no. Pak bych samo­zřej­mě zase ráda utek­la k vlast­ní­mu ruko­pi­su. Snad to všech­no vyjde.