Když jsem se posléze probíral jeho pracovními složkami, objevil jsem i několik autorských literárních prací menšího rozsahu. Zaujalo mě zejména líčení jednoho pozoruhodného dne v otcově životě, o kterém občas mluvil, ale netušil jsem, že pořídil i přesný záznam oné události. Šlo o bombardování Ostravy v roce 1944.
Jedna z bomb zasáhla dům jeho strýce, kde byl otec — tehdy mu bylo patnáct let — na prázdninách, a jen okolnost, že jej zrovna poslali koupit mléko, mu zachránila život. Ostatní členové strýcovy rodiny v troskách domu zahynuli a otec, poté co se vrátil z mlékárny, pomáhal vytahovat jejich roztrhaná těla. O této tragické události jsem pochopitelně od otce mnohokrát slyšel, ale teprve po přečtení jeho záznamu jsem si uvědomil, o jaký den šlo. Stalo se to 29. srpna 1944. Jako by mu osud, či co to je tam kdesi v meziprostoru, daroval ještě dvaasedmdesátiletý kredit dalšího života, který bude splatný právě v tento kalendářní den.
No a co tedy tatínek udělal s tím velkorysým kreditem osudu? Vyučil se, absolvoval večerní střední školu, naučil se sedm cizích jazyků, vystudoval germanistiku na vysoké škole a někdy po padesátce získal dálkově i doktorát. Se vztyčenou hlavou a takřka na hranici materiální nouze prožil komunistická léta a po roce 1989 se dožil i úspěchů — literárních, ale trochu i finančních, protože o jeho překladatelské služby byl najednou konečně zájem. Takže neúnavně pracoval až do svých posledních dnů (dožil se takřka přesně sedmaosmdesáti let), vždyť ještě den před jeho smrtí jsem si s ním o překládání zajímavě povídal a žádosti o překlady chodily na jeho e‑mail i řadu měsíců poté.
Po jeho smrti jsem také vytáhl některé jeho vydané knižní překlady a znovu si je přečetl. Tentokrát jsem četl i poznámky a vysvětlivky, kterými svou práci hustě doprovodil. Pochopil jsem přitom, že odešel nejen můj otec, ale zároveň také hluboká studnice vědomostí, poznatků, vědomí historických i literárních souvislostí a vůbec znalostí, které už možná nikdo nemá a mít nebude.
Doporučuji všem, aby si zkusili opatřit některý z těchto výtisků — nejsou nijak přehnaně rozsáhlé (například Strindbergovy Mistrovské povídky) — a z nich si přečetli třeba jen libovolnou část nebo krátkou povídku. V těch textech ani autor, ani překladatel opravdu nikomu nic neulehčují. Nejsou tu prázdná místa či zbytečné popisy nebo překlenovací dialogy. Je to hutná románová tvorba, napsaná v době, kdy už existovala slušná zásobárna literární historie a vědomostí, ale byla to i doba, kdy měl člověk ještě čas o tom všem skutečně do hloubky přemýšlet. Nemyslím si, že dnes, v době záplavy informací, událostí a možností, se mohou najít takto koncentrovaní autoři a v podstatě ani takoví překladatelé. Anebo jestli se ještě někde vyskytují, nevydrží dlouho. Proto si jich važme a dejme jim šanci, aby tady ještě něco z toho, co v nich je, zanechali.
Připravil: Karel Franczyk