To spustilo vlnu zájmu o šedesátnici píšící o lásce svých vrstevníků. Od roku 2011, kdy kniha v Británii vyšla, se prodalo více než 170 tisíc výtisků a neuvěřitelného půl milionu e‑knih. Práva na román byla prodána už do osmnácti zemí, Čtvrtky v parku vyšly například v Německu, Francii či Švédsku. Podle knihy vzniká film – scénáře, režie i jedné z rolí se ujal britský herec Charles Dance. A Hilary Boydová už stihla vydat další dva romány.
Hilary Boydová: „Lidé nad šedesát chtějí romantiku a taky sex“
Knižní bestseller Čtvrtky v parku udělal z Hilary Boydové mistryni „babičkovské literatury“. Dokazuje v něm totiž, že láska a dobrý sex nejsou jen výsadou mladých a krásných.
Tohle se přece stává ostatním, ne? Čtete o tom v novinách. Prozaik-debutant, kniha jde na dračku, rozhovory, fotografie, recenze. Ale od minulého víkendu se tohle děje taky mně. A je to fascinující, jen těžko se tomu dá uvěřit.
Píšu beletrii dvacet let, zároveň chodím běžně do práce. Ale u všech knih přicházelo jedno příkré odmítnutí za druhým. Přesto jsem psala dál, protože miluji vlastní proces psaní i vyprávění dobrého příběhu. Je to pro mě jako droga. Vždycky jsem chtěla vydat knihu. Nepatřím mezi autory, kteří říkají – možná nepravdivě –, že jsou šťastní, když jejich knihy navěky strádají nepřečtené v šuplíku.
Po posledním odmítnutí jsem začala psát knihu s kamarádkou. Byly jsme v půlce, když se jí stala vážná nehoda a nemohla dál pracovat. Takže jsem několik měsíců zase psala sama.
V tom okamžiku v mém životě nastal zlom. Bylo mi právě šedesát – stala jsem se tedy oficiálně seniorkou a poprvé také babičkou. Cítila jsem se jako babička a důchodkyně? V žádném případě. Ve skutečnosti jsem byla vyděšená. Nechápejte mě špatně, nadšeně využívám zázračný Freedom Pass (jízdenky na londýnské MHD, které jsou pro seniory zdarma, pozn. red.) a státní důchod. Ale nezdálo se mi zkrátka možné, abych byla tak stará. Řekla bych, že toto byl impulz, který odstartoval příběh o Jeanie a Rayovi ve Čtvrtcích v parku.
V té době jsem každý týden po odpoledních hlídala svou vnučku a brávala jsem ji do parku. Jednou jsem tam stála a houpala Tildu na houpačce a na druhé straně hřiště jsem zahlédla muže, jak si hraje s malým chlapcem, nejspíš se svým vnukem. A napadlo mě: „Hmm, atraktivní starší muž na dětském hřišti… To je dobrý nápad – ta správná romantika mezi dvěma prarodiči, kteří nevypadají sešle.“ A semínko bylo zaseto.
Chtěla jsem psát o tom, jaké to je být v 21. století babičkou a důchodkyní s mladou duší. Žádná bábinka ve vytahaném svetru s bílým drdolem a silnými brýlemi – i když jsem si jistá, že takové babičky jsou nejlaskavější –, ale moderní babička, která ještě chodí do práce a cvičit, barví si obočí i vlasy. Někdo, kdo je se svým manželem velmi dlouho, pořád má rád sex, potřebuje ho a cítí se o patnáct let mladší. Někdo, kdo je stále schopen mít romantické touhy. (…)
Bála jsem se dalšího zklamání, proto jsem dokončený román několik měsíců nikomu neukázala – byla to možnost, jak odsunout moment bolestného odmítnutí. Ale stal se zázrak. Má dlouhodobě trpící agentka Laura Morrisová, jíž se kniha moc líbila, poslala rukopis do nakladatelství Quercus, kde si knihu přečetli a rozhodli se ji vydat. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se dozvěděla, že mám smlouvu na dvě knihy. Vznášela jsem se nad zemí, nemohla jsem tomu uvěřit. Přestože jsem si kdesi hluboko ve své fantazii představovala, že se to jednoho dne stane, postupně jsem se smířila s tím, že je to stále méně a méně pravděpodobné. Stárla jsem a knižní trh se zaměřoval na mladé čtenáře.
Vydávání knih je loterie. Nikdo nemůže předem říct, která kniha bude úspěšná a která ne. A rok po vydání na tom Čtvrtky v parku v Británii nebyly nejlépe, přestože v Německu a Francii si vedly dobře, a román byl dokonce přeložen do švédštiny, norštiny a finštiny. V Quercusu ale knize věřili, vydali levný paperback a nastal obrat. A jednoho dne jsem z nakladatelství dostala e‑mail: „Vaše kniha je na osmnáctém místě v žebříčku bestsellerů Amazon Kindle.“ Pak šla na čtrnácté, jedenácté a najednou byla číslo jedna! E‑kniha to rozjela. (…)
Proč se lidem kniha líbí? (…)
„Ještě mi zbývá naděje,“ řekla mi single kamarádka-šedesátnice, jako kdyby jí kniha dávala svolení znovu se zamilovat. Nejen starší ženy – což by mohl být tento případ –, ale snad všechny ženy bez ohledu na věk milují představu, že na ně v životě ještě čeká velká láska.
Jenže láska se většinou neobejde bez sexu: a to je trochu choulostivé téma, když ho použijete u starší ženy, zvláště když zmíníte slova jako „babička“ či „důchodkyně“. Nejsem si jistá, jestli je to zkušenost nebo ženská paranoia, ale hodně žen mého věku má v oblasti sexu malá očekávání. Právem či neprávem cítí, že nejsou přitažlivé ani neatraktivní, nemají šanci najít si nový vztah. Je to něco, čemu se po přechodu nevyhneme? Prostě jen staré dobré evoluční párování, samec přirozeně tíhne ke stále ještě plodné samičce? Nebo nám připadá jaksi nevhodné, aby starší žena flirtovala, chtěla důvěrnosti a dobrý sex? Když muži stejného věku dělají totéž, nikoho to nevyvádí z míry. (…)
A tak jsem začala psát o dvou šedesátiletých lidech, kteří se do sebe zamilovali, a bála jsem se, že čtenáře odradím. Zajímalo mě, jak moc mohu při popisování erotických scén zacházet do detailů. Nakonec jsem byla natolik opatrná, až mi má redaktorka Jane Woodová řekla, že si není úplně jistá, jestli by Jeanie a Ray měli tak nemravný sex. Musela jsem se k tomu vrátit a vylíčit to trochu podrobněji. Ale pořád je to decentní. Komentáře, že Čtvrtky v parku jsou „žhavé“, jsou scestné a vedou k tomu, že kniha zklame čtenáře, kteří touží po padesáti odstínech babičkovského porna. (…)
Pokud mám říct, o čem kniha opravdu je, je to hledání přijatelné cesty, jak stárnout. Loni Deborah Moggachová, autorka knihy Báječný hotel Marigold (The Best Exotic Marigold Hotel; v češtině kniha nevyšla, ale byl podle ní natočen film, uváděný pod názvem Báječný hotel Marigold, pozn. red.), navrhovala ve svém článku v deníku Telegraph „odsunout“ staré lidi – samozřejmě dobrovolně – na místa, jako je Indie, kde by se o ně dalo levně postarat. Legrační nápad, ale nemyslím si, že bych potřebovala někam „odsouvat“, zvláště když jsem konečně začala chápat výhody svého věku. Je to celé o svobodě. Nyní cítím, že se mohu rozhodovat na základě vlastních tužeb, ne podle toho, co bych měla udělat. Můj přítel tomu říká „kašlu-na-to faktor“. Zní to sobecky a možná to sobecké je. Ale ačkoliv se nevyhýbám důležitým povinnostem, nechci dál dělat věci, o kterých tuším, že mě nebudou bavit, a které bych dříve udělala kvůli smyslu pro povinnost a slušnost. A když si budu chtít obarvit vlasy, udělám to. Pokud budu chtít chodit šedivá a nosit vytahané svetry, udělám to taky. Nemám co ztratit. (…)
Hilary Boydová
Redakčně kráceno a upraveno.
Zdroj: http://www.telegraph.co.uk/women/womens-life/9683763/Hilary-Boyd-The-over-60s-want-romance-and-sex-too.html
Rozhovor s Hilary Boydovou
Hilary Boydová vystudovala prestižní školu Roedean, nejdřív pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Great Ormond Street, potom v manželské poradně. Ve třiceti letech vystudovala anglickou literaturu na Londýnské univerzitě, poté se začala věnovat zdravotní žurnalistice a pro Daily Express psala sloupky pod názvem Mysl, tělo, duch. Publikovala šest nebeletristických knih o zdraví, jejichž tématem je deprese, nevlastní rodičovství nebo těhotenství.
Čtvrtky v parku jsou jejím prvním románem. Hlavní hrdinka Jeanie, matka a babička, se potýká se svým mužem, který se s ní odmítá milovat, i s pokušením začít žít s novým partnerem. Jeanie ale moc dobře ví, že její nová vášeň ohrožuje vše, co je jí drahé. Musí se rozhodnout. Rodinné vztahy, dramata, tajemství a lži se splétají v krásné a zasvěceně napsané prvotině autorky, která má k napsání takové knihy dokonalé předpoklady.
Co vás vedlo k tomu napsat právě tento příběh?
Stala jsem se čerstvou babičkou a teprve jsem se s tou rolí sžívala. Stejně jako Jeanie v knize ani já jsem ve skutečnosti nevěděla, co to znamená být „moderní babičkou“, a rozhodně jsem neměla chuť stát se shrbenou stařenkou v polyesterových kalhotách s modrým přelivem.
Byla jsem překvapená, jak moc miluji svou malou vnučku. Samozřejmě jsem předpokládala, že ji budu mít ráda, ale netušila jsem, že budu tak zamilovaná, tak posedlá dítětem, které není mé vlastní. Rovněž můj nový vztah s dcerou byl fascinující. Když se vaše dcera stane matkou, řada věcí se změní – řekla bych, že se tím dovrší proces dospívání. Je na pováženou, že občas nedala na mé rady ohledně péče o děti! Já, zkušená (a samozřejmě úžasná) vychovatelka, jsem musela akceptovat, že současné potřeby dětí jsou jiné, než byly kdysi dávno.
A najednou jsem tam stála, moderní babička v parku, každý čtvrtek, vnučka u vytržení z houpačky. Rozhlížela jsem se po ostatních, většinou po prarodičích a chůvách, a napadlo mě: dokonalé místo pro románek!
Nějaký čas jste pracovala v manželské poradně, jak se vaše zkušenosti promítly do knihy?
Fascinují mě lidské potíže a dynamika vztahů. Vždycky si mě získaly příběhy, které kromě příběhu byly i emočně vyhrocené. Mám ráda například knihy George Eliotové nebo L. N. Tolstého, pak taky Marilynne Robinsonovou, Forda Madoxe Forda, E. Annie Proulxovou, v jejichž knihách netvoří příběh děj, ale lidské problémy. Občas lituji toho, že jsem se nestala psycholožkou.
Ve Čtvrtcích v parku jsem jen psala o tom, co mě vždycky zajímalo. Předpokládám, že mi zkušenosti z manželské poradny pomohly lépe porozumět komplexní dynamice vztahů, ale mé psaní ovlivnily pravděpodobně více mé životní zkušenosti obecně.
Jeanie s Georgem žila více než třicet let, když jejich manželství přestalo fungovat, to se ale může stát v kterékoli fázi vztahu. Proč jste se zaměřila na starší pár?
Protože nikdo nikdy nemluví o lásce starších lidí! Je to něco nepatřičného. A protože dlouhodobá manželství mají naprosto jinou dynamiku. Když jste s někým třicet nebo čtyřicet let, nese to s sebou značnou míru propojení a z toho plynoucí zodpovědnost – stejně jako lásku, doufejme –, a to je těžké vysvětlit někomu mladšímu. Ale starší páry jsou často zobrazovány jako Hyacinta Bucketová a Richard (z britského televizního seriálu Zachovávat dekorum) nebo Victor Meldrew a jeho trpící žena Margaret (ze seriálu Jednou nohou v hrobě). Hašteří se a tolerují se navzájem, ale rozhodně nejsou – chraň bůh – sexy! Ve viktoriánských dobách byla průměrná délka manželství patnáct let – příčinou bývala smrt ženy při porodu, kratší délka života a tak dále. Ale dnes se dožíváme osmdesáti a manželství trvající přes padesát let budou čím dál častější. Není to děsivá představa?
My, příslušníci silných populačních ročníků, kterým je nyní okolo šedesáti, jsme nikdy nebyli tichá parta. Nepůjdeme do stáří opatrně. A společně se ženami, které jsou tak ekonomicky nezávislé, že by o tom jejich matky mohly jenom snít, nebudeme tolerovat pochybná manželství, která už nefungují, jako to dělali naši rodiče.
Na obálce knihy je otázka: „Hraje v lásce roli datum spotřeby?“ Je to samozřejmě otázka, na kterou není jednoduchá odpověď, ale my se nemůžeme nezeptat. Co si myslíte o dlouhodobé lásce?
Nemůžete se spoléhat na to, že budete blaženě šťastná a zamilovaná padesát let bez nějakého výpadku. Myslím si, že lidé často od manželství očekávají příliš, zvláště během počátečního přívalu lásky. Ale na dlouhodobém manželství je třeba pracovat, což je někdy zatraceně těžké! Už není žádná církev nebo společenské mravy, které by nás zadržely, když se vztah začne hroutit. Řekla bych, že dnes to lidé vzdávají příliš snadno. Nevěra nemusí vždycky znamenat konec všeho. Samozřejmě neobhajuji podvádění partnera, ale považuji za přirozené, že když se v dlouhodobém manželství naskytne příležitost, aby si jeden z páru nebo oba dva zaflirtovali, tak to udělají.
Nikdy jsem si nebyla zcela jistá konceptem odpuštění – „čin“ se zkrátka vymaže z knihy záznamů, ale právě to u nevěry nikdy nejde. Z dlouhodobého pozorování mi připadá, že lepší komunikace, která vede k lepšímu porozumění, je dobrou cestou k napravení toho, co se pokazilo.
Myslím si, že dlouhodobá láska funguje v určitých vlnách. Je období, kdy si s partnerem ve všem rozumíte, jindy zase ne. A po nějaké době, pokud se opravdu navzájem milujete, to začnete chápat.
Co bylo na psaní románu nejtěžší a jak jste to překonala?
Při psaní byl vždycky mým největším problémem čas. Mám psaní ráda. Nepatřím mezi autory, kteří se při psaní trápí, kteří raději vycídí stříbro nebo vymalují celý dům, jen aby nemuseli psát. Ale mám i jinou práci – jsem správcem charity Survive Cancer, zaměřující se na výživu při onemocnění rakovinou. A když jsem psala Čtvrtky v parku, měla jsem ještě dvě další zaměstnání. Ráda bych řekla, že jsem každé ráno vstávala v pět a před snídaní jsem tři hodiny psala – zní to tak bolestivě a romanticky, tak zaníceně –, ale tohle jsem nedělala. Naštěstí jsem vdaná za workoholika, takže vhodný čas byl o víkendech, během uloupených rán (po snídani!) a tak podobně. Píšu rychle!
Nejtěžší věcí během samotného psaní pro mě bylo nenechat postavy příliš se zaobírat vlastními problémy. Mám slabost pro dlouhé emocionální výlevy, které mi připadají naprosto strhující, ale které, jak mi bylo řečeno, vyhánějí diváky z divadel.
Kdy a proč jste začala psát?
Prošla jsem nejrůznějšími zaměstnáními. Pracovala jsem jako zdravotní sestra, potom jsem měla děti, zabývala jsem se manželským poradenstvím a ve svých třiceti letech jsem šla na univerzitu studovat angličtinu. Vždycky jsem byla vášnivá čtenářka a přednášky a semináře na škole jsem zbožňovala. Až kolem čtyřicítky jsem při práci novinářky zabývající se zdravotní tematikou a při psaní nebeletristických knih začala psát i romány. Bohužel musím přiznat, že jsem napsala čtyři nepublikované (odmítnuté!) romány a ještě víc jsem jich ani nedokončila (a ne, nejsou dobré, takže je nebudu tahat ze šuplíku a nebudu vás jimi zavalovat!). Mým snem vždy bylo (a teď vám budu připadat jako nadšený soutěžící v televizní reality show) vydat román. Ale ve svých jednašedesáti letech jsem už trochu ztratila odvahu – přestože mi pořád opakují, že Mary Wesleyová vydala svou první knihu, když jí bylo přes sedmdesát. Píšu dál, protože mě to baví.
Redakčně kráceno a upraveno
zdroj: http://www.quercusbooks.co.uk/blog/2011/08/12/interview-hilary-boyd/
Prodaná práva
- Německo, Goldmann
- Francie, Bragelonne
- Itálie, NORD
- Španělsko, Plaza & Janés
- Portugalsko, Clube do Autor
- Švédsko, Norstedts
- Norsko, Aller media
- Finsko, Karisto
- Česká republika, Host
- Polsko, Literackie
- Chorvatsko, Mozaik knjiga
- Slovensko, Príroda
- Srbsko, Laguna
- Litva, Jotema
- Lotyšsko, Kontinents
- Rusko, Byblos
- Turecko, Pegasus
- Brazílie, Record