Kdy­si před dáv­ný­mi časy úpl­ně na špič­ce nosu dán­ské­ho ost­ro­va Sjællan­du vstou­pil do své­ho lesa les­ní troll. Bylo jaro, pupe­ny raši­ly a ty nej­ne­tr­pě­li­věj­ší se už tu a tam dokon­ce tro­chu zelenaly.

Vypu­če­ly jako prv­ní a teď opa­tr­ně vyku­ko­va­ly a zjiš­ťo­va­ly, že všech­no kape a sté­ká, pla­zí se a leze, žije a smě­je se, pro­to­že slun­ce sto­jí vyso­ko na nebi a tak krás­ně hřeje.

Nasta­la doba roz­pu­ku, vše se měni­lo, ba dokon­ce celý svět. Sta­rým časům už téměř odzvo­ni­lo a poma­lu při­chá­ze­la doba nová. Bytos­ti, kte­ré dří­ve svě­tu domi­no­va­ly, teď mize­ly. I posled­ní z těch vel­kých dra­ků už dáv­no odle­těl. Uply­nu­lo snad něko­lik sta­le­tí, co tu někdo tako­vou potvo­ru spat­řil. A ani ty pidižví­ky, co si sotva doká­za­li zapá­lit dým­ku, už dlou­ho nikdo nepo­tkal. Zato vod­ní­ci, rusal­ky, les­ní žín­ky, syl­fi­dy, skřít­ci, elfo­vé, močá­lo­vé víly a mno­ho dal­ších se vra­ce­lo. Do pod­ze­mí se ukry­li i sta­ří trollo­vé, pod jejichž kro­ky se dří­ve země otřá­sa­la. Zůsta­li tu jen les­ní trollo­vé a něko­lik domá­cích skřít­ků. Ti byd­le­li oko­lo dvor­ců a pokaž­dé, když se sed­lá­ci vybí­ra­vě rýpa­li v jíd­le, při­vo­lá­va­li na jejich doby­tek nemo­ci. Stře­dem toho vše­ho se nako­nec stal člo­věk, to jemu pat­ři­la nová doba.

Nic z toho však les­ní troll netu­šil, šťast­ně se pro­chá­zel jar­ním lesem, a když na něj shléd­li ptá­ci, málem pukl pýchou z toho, kdo je, jaké je to štěs­tí být zrov­na les­ní troll! Vyso­ký byl půl­dru­hé­ho lok­te, což bylo tak ako­rát, aby se scho­val pod kap­ra­dí. Byl celý chlu­pa­tý, ale nejchlu­pa­těj­ší měl nohy s obrov­ský­mi pata­mi, kte­ré vždy zdví­hal vyso­ko. Jinak měl vše, co tako­vý les­ní troll má mít, o tom neby­lo pochyb. Naro­dil se v jiném lese, tak­že když dostal vlast­ní les, pokřtil se sám na Trolle­sa, což mu při­pa­da­lo jako dob­ré a nenu­ce­né jméno.

A Trolles při­dal do kro­ku, ačko­li neměl namí­ře­no vlast­ně nikam, s jarem byl pros­tě plný nekli­du, jako by něco hle­dal a nevě­děl co. Občas si popo­sko­čil, proč by ne? To bylo jen na něm.

A najed­nou, kde se vzal, tu se vzal, tram­ta­da­dá, šťast­nou náho­dou mu tvá­ří v tvář stál jiný les­ní troll a ona to byla samič­ka. Všimla si, že on je same­ček, tak­že bylo vše, jak má být. Měla krás­né jmé­no, jme­no­va­la se Troll­ka­hol­ka, a Trolles si pomys­lel, že z něho jis­tě byla stej­ně nesvá jako on z ní. A jak na to mys­lel, sje­la ho Troll­ka­hol­ka něko­li­krát pohle­dem, pak pokr­či­la rame­ny, s tím už se holt nic nena­dě­lá, a řekla:

„Bude­me byd­let ve tvo­jí, nebo mojí noře?“

A jed­ním dechem dodala:

„To s tím zla­tem, to pros­tě přeskočíme.“

Když napo­sle­dy potka­la něja­ké­ho trollí­ho klu­ka, vypra­vil se pro zla­to, kte­ré jí chtěl dát darem, jen­že se už nikdy nevrá­til. Mož­ná že umřel, nebo – a na to snad nemoh­la ani pomys­let – potkal jinou trollí hol­ku. Jen nera­da by, aby se to sta­lo zno­va. Prv­ní léto byla celá bez sebe, to se musí nechat, muse­la se nějak utě­šit. Bez zla­ta se ovšem klid­ně obe­jde, co by s ním taky dělala?

Ale s tím Trolles nesou­hla­sil. Už od počát­ku věků, od časů prv­ních les­ních trol­lů bylo zvy­kem obda­ro­vat dív­ku něčím zla­tým. Malým nebo vel­kým, to je fuk, jen to musí být zla­té, pak se tepr­ve mohou nastě­ho­vat do spo­leč­né nory. A jen teh­dy spo­lu budou moci být šťast­ni a při­vést na svět trolla­ta. Tuhle tra­di­ci v prů­bě­hu věků vště­po­va­ly mat­ky svým synům sta­rým rče­ním, kte­ré se pro­ná­še­lo s vel­kou váž­nos­tí. Trolles si ješ­tě dob­ře vzpo­mí­nal na hrubý bas své mamin­ky, než ho ode­hna­la. Jak v rod­né noře k němu a jeho bra­t­rům vrouc­ně pro­ná­še­la: „Bez zla­ta nejsou trolla­ta a zla­to je spo­ko­je­nost, žrádla hoj­nost.“ To jsou hlu­bo­ké prav­dy, kte­ré by žád­ný les­ní troll neměl opo­mí­jet. Pro­to se s Troll­ka­hol­kou hned roz­lou­čil, slí­bil jí, že bude zpát­ky za rok, nanej­vý­še za tři, načež se v dob­ré nála­dě vydal na ces­tu, zatím­co se ho Troll­ka­hol­ka, ta úžas­ná bytost, sna­ži­la zadr­žet. Po chví­li pře­sta­la, vzda­la to a se slo­vy „Grrr, sakryš, už zase“ se sama vrá­ti­la do své nory.

Trolles se vydal na ces­tu ke krá­li a krá­lov­ně, nic jiné­ho ho nena­padlo. Chtěl jim nabíd­nout své služ­by a zla­to zís­kat jako odmě­nu za prá­ci. „To je výteč­ný plán,“ říkal si a krá­čel ke krá­lov­ské­mu dvo­ru, kte­rý se nachá­zel u měs­teč­ka Roskil­de. Po ces­tě se sou­stře­dil, aby kla­dl jed­nu nohu před dru­hou, tak­že mu ta štre­ka nepři­pa­da­la tak dlouhá.

Na krá­lov­ském dvo­ře zamí­řil do krá­lov­ni­ny kom­na­ty, vysko­čil na stůl a před­sta­vil se:

„Jme­nu­ji se Trolles,“ řekl Trolles, „a jsem…“

Dál se nedo­stal, pro­to­že ho krá­lov­na pře­ru­ši­la: „Ano, ano, to bych se snad sama dovtí­pi­la. A co tady chceš?“

Trolles jí objas­nil, jak se to s ním a Troll­ka­hol­kou má a jak je to s tou sta­rou tra­di­cí. Potře­bo­val si vyslou­žit kou­sek zla­ta, tře­ba prstýnek nebo brož, jeh­li­ci, min­ci, na tom nesejde, hlav­ně aby to bylo zla­té. A tak si říkal, že na krá­lov­ském dvoře…

Krá­lov­na ho zase pře­ru­ši­la, doce­la se jí to zamlouvalo.

„Teď se tomu tady říká zámek a né krá­lov­ský dvůr, to si pamatuj.“

Trolles při­ký­vl: „Na zám­ku, tedy na zám­ku,“ to mu neči­ni­lo potíž a krá­lov­na Sofie, tak se totiž jme­no­va­la, pokra­čo­va­la, že se prý král nedáv­no vypra­vil do země Ven­dů zís­kat čest a slá­vu, povraž­dit je a roz­se­kat bohy Svan­to­ví­ta, Ruje­ví­ta a Pore­ví­ta a spous­tu jiných pre­ví­tů, na jejichž jmé­na si už nevzpo­me­ne. Tam v dale­ké cizi­ně prý král zasle­chl, že oprav­do­ví krá­lo­vé byd­lí na zám­ku, a ne na něja­kém oby­čej­ném dvo­ře. Tak­že to tu má nazý­vat zámek, pokud je mu jeho trollí hla­va drahá.

Pak krá­lov­na pokračovala:

„Ale roz­hléd­ni se teď po nádvo­ří a řek­ni mi, co vidíš.“

V ten oka­mžik kolem pro­šla mla­dá žena, to viděl, ale Trolles si nebyl jis­tý, co od něj chce krá­lov­na sly­šet, tak­že opa­tr­ně pronesl:

„Vidím bou­bel­ku, pan­nu, co ráda jí a má zdra­vé zuby.“

Krá­lov­na, kte­rá sama byla hube­ná jako lunt, zasípala:

„Pan­nu?! Vzpa­ma­tuj se, hlu­pá­ku trollí, ale že ráda jí, to je prav­da, žere za tři. Jme­nu­je se Tove­lí­na a od oka­mži­ku, kdy vkro­či­la do měs­ta, není král tím, kým býval. Ta koza se nakru­cu­je a dělá ze sebe slušňač­ku, ale to ať si kaž­dý pře­be­re, jak umí, pro­to­že všich­ni víme, že u ní král v noci lehá­vá. Už od prv­ní spo­leč­né noci mu pochle­bu­je a říká mu Val­de­ma­re Veli­ký, a to ti říkám, trolle, to je tedy roz­hod­ně lež! Ale tako­vé­hle řeči na chla­py půso­bí. Teď se jí zavá­zal význam­ným sli­bem, že prý z ní udě­lá svou Prv­ní milen­ku. Ano, tohle si usmys­lel a nikdo neví, co to má zna­me­nat, ale ta hol­ka je z toho úpl­ně ved­le a já se bojím, že to skon­čí něja­kým levobočkem.“

Trolles zauva­žo­val, jest­li by své služ­by mís­to krá­lov­ně neměl nabíd­nout pan­ně Tove­lí­ně, mož­ná že by u ní měl vět­ší šan­ce, ale nahlas to neřekl. Mís­to toho se vzed­mul a zatá­hl bři­cho, aby vypa­dal co mož­ná nej­lé­pe. Krá­lov­na si ho obhléd­la, pak svraš­tě­la čelo a pochy­bo­vač­ně se zeptala:

„Co umíš?“

Tak nad tím se Trolles neza­mys­lel. Doká­zal být les­ní troll, to bylo vše a dosud mu to stačilo.

„Doká­žeš být neviditelný?“

Trolles zakrou­til hlavou.

„Ne, ty ano?“

„No tak si rad­ši dej pozor, ať tě nikdo neob­je­ví, ale moc vel­ký nejsi, tak to mož­ná půjde. Jinak… no jinak se dosta­neš do potí­ží,“ pro­hlá­si­la krá­lov­na a do ucha mu pošep­ta­la, jaký dosta­ne úkol.

Trolles to viděl skep­tic­ky. Krá­lov­nin návrh půso­bil dost… rezo­lut­ně, a krom toho zatra­ce­ně nebezpečně.

„Co když se král Val­de­mar…,“ začal, ale krá­lov­na ho zara­zi­la: „V kli­du, trol­lí­ku, v kli­du. Mys­li na to zla­to, co ti dám, a mys­li na to, jak budeš lehat u své Troll­ka­hol­ky, až budeš zase doma. A celé noci během dlou­hé zimy bude­te dělat roz­to­mi­lá trollátka.“

To řek­la pěk­ně a prá­ce byla pře­ce jen prá­ce. Nako­nec to skon­či­lo tak, že Trolles na návrh krá­lov­ny Sofie kývl. Pak mu řekla:

„Ale pama­tuj, Trolle­si, pořád­ně při­lož, rad­ši víc než míň. A teď si jdi najít něja­ký kou­tek, kde se budeš moci tro­chu pro­spat. Ráno musíš vstát brzy.“

Dru­hý den ráno, když všich­ni ješ­tě spa­li, se Trolles scho­val u láz­ně a čekal na Tove­lí­nu. Počkal, než si svlék­la šaty a v celé své buj­nos­ti vešla dovnitř a zavře­la za sebou. Trolles si pomys­lel: „Téda, král toho má dost co ope­čo­vá­vat.“ Pak vzal pořád­nou větev, zapří­čil ji o dve­ře do láz­ně, načež do kamen, do nichž se při­klá­da­lo zven­čí, nalá­do­val plnou náruč buko­vé­ho dří­ví. Pak odcu­pi­tal zpát­ky ke kom­na­tě krá­lov­ny Sofie, vylí­čil jí, co udě­lal, a poža­do­val sjed­na­nou odměnu.

„Tvou odmě­nu, prav­da, tak ať už to máme za sebou,“ povzdych­la si královna.

Bylo jí zatěž­ko zba­vo­vat se zla­ta a obzvláš­tě své­ho vlast­ní­ho, tak dones­la Tove­lí­ni­nu šper­kov­ni­ci, vždyť už ji nebu­de potře­bo­vat. Vza­la z ní ten nej­oby­čej­něj­ší prs­ten a dala ho Trolle­so­vi, tře­ba­že i to ji dost bolelo.

Jen­že sotva Trolles prs­ten při­jal, ozval se pří­šer­ný řev, pro­ni­kal až do mor­ku kos­tí, nesl se přes celé měs­to, rval uši. To král prá­vě našel Tove­lí­nu a teď vztekle v šoku řval, až se dře­vě­né trá­my otřá­sa­ly a slá­ma se sypa­la ze střech, zámek nezá­mek. Trolles si pomys­lel, že bude mož­ná na čase vydat se domů. Tak napří­klad prá­vě teď. Roz­bě­hl se tak rych­le, jak jen to jeho tlus­té nohy zvládly, a běžel až do lesa, kde se cítil v bezpečí.

Ces­ta domů mu utek­la ješ­tě lépe než ces­ta do svě­ta, Trolles si to štrá­do­val v dob­ré nála­dě, pěk­ně spo­ko­je­ný sám se sebou i s živo­tem. Teď má pře­ce nád­her­ný prs­ten a k tomu se vra­cí k úžas­né samič­ce. Slun­ce sví­ti­lo a hřá­lo mu kožich, povo­lil uzdu své rados­ti a v hla­vě se mu zro­di­la bás­nič­ka pro chu­din­ku Tove­lí­nu. Pak ji zazpí­val tak nahlas a skří­pa­vě, že ptá­ci vylé­ta­li z hnízd a myši peláši­ly do svých děr.

Tak vil­ný byl tvůj král, kdyžs při­šla do města,
že v poste­li i na zám­ku si hrál, páč jsi z žádou­cí­ho těsta,
tak ti podlehl.
Sic zoub­ky mělas jak per­lič­ky a špí­ček kyprý,
pak však podo­bu kach­nič­ky, co pečem na den Štědrý,
když popel slehl.

„To je pěk­ná rýmo­vač­ka,“ pochva­lo­val si Trolles, oprav­do­vá trollí bás­nič­ka, a tak si ji zazpí­val ješ­tě jed­nou a teď v odváž­né ver­zi s rýmem: máš pěk­nou zad­nič­ku, ale při­po­mí­na­las husič­ku, vždyť ho stej­ně nikdo nemohl slyšet.

Doma Troll­ka­hol­ce pře­dal prs­ten a vyprá­věl jí o krá­li a krá­lov­ně a o oplá­ca­né Tove­lí­ně a obzvláš­tě o tom, jak odváž­ně a s nasa­ze­ním živo­ta zaba­ri­ká­do­val dve­ře do láz­ně a pořád­ně v ní zato­pil, tak­že se z ní sta­la spíš pec. Pak hrdě dodal:

„Taky jsem slo­žil básničku.“

„Okra­da­či mrt­vol, zatrolle­ný lupi­či, milen­ko­vra­hu, psy­cho­pa­te, bez­cit­ná stvůro!“

Troll­ka­hol­ka z toho byla úpl­ně mimo a Trolles se roz­ho­dl si bás­nič­ku scho­vat na lep­ší pří­le­ži­tost za rok nebo za sto let, ale to už bylo jedno.

S napros­tým opo­vr­že­ním mrsk­la Troll­ka­hol­ka prs­te­nem, jak nej­dál umě­la, ten ukra­de­ný prs­ten roz­hod­ně nechtě­la, a stej­ně to měla i s Trolle­sem. Pak se k němu oto­či­la zády a nasu­pe­ně odkrá­če­la do své nory. Za sebou hned zava­li­la kámen.

Trolles se musel sebe­lí­tos­ti­vě vydat vlast­ní ces­tou, dlou­hé zim­ní noci ve spo­leč­ném tep­le s hou­fem zdra­vých trollat se smrsk­ly na nedo­sa­ži­tel­ný sen. Moc dob­ré to neby­lo. Doma, blíz­ko své vlast­ní osa­mě­lé nory, našel mla­dý dub, u koře­ne vyhra­bal hlu­bo­kou díru a vho­dil do ní Tove­lí­nin prs­ten. Pak jej při­kryl zemi­nou a dusal na ní tak dlou­ho, dokud ten zpro­pa­de­ný prs­ten nezmi­zel. Pohřbil ho.

Rok trva­lo, než zapo­mněl, kam ho scho­val, a dal­ší rok zapo­mí­nal, že na něj zapo­mněl, a pak už nevě­děl nic, ale nikdy už nebyl ten šťast­ný troll jako dřív. Po čase se král Val­de­mar a krá­lov­na Sofie zapsa­li do dějin, ale i oni se v prach obrá­ti­li, a jed­no­ho deš­ti­vé­ho rána o mno­ho let poz­dě­ji už Trolles ze své nory nevy­le­zl. A ješ­tě mno­hem poz­dě­ji se les opět změ­nil, při­pa­dl k obci a ta o něj pečo­va­la, zry­la zem a hus­té houš­tí pro­se­ka­la, tak­že se jím dalo pro­chá­zet. Ale prs­ten tam ležel pořád, v hlu­bo­ké jam­ce, pořád ješ­tě zapo­me­nu­tý, teď pod vet­chým a pro­hni­lým dubo­vým pařezem.

Ale nic se nescho­vá navždy, na to je čas pří­liš dlou­hý a osud pří­liš trpě­li­vý. Jed­no­ho krás­né­ho dne do těch míst při­jde mla­dý muž, hle­dač pokla­dů, a najde prs­ten, jak už to tako­ví lidé umí. A pokud doká­že odo­lat poku­še­ní daro­vat šperk své dív­ce a mís­to toho zaje­de do Kim­ské­ho háje u Roskil­de, na píseč­nou kosu zařízlou do záto­ky, kde je dosud při pory­vech sever­ní­ho vět­ru sly­šet řev krá­le Val­de­ma­ra mísí­cí se se smí­chem krá­lov­ny Sofie a kde najde sta­rou zíd­ku, kte­rá lemu­je již­ní stra­nu lesí­ka a kon­čí hro­mád­kou kame­ní, tak pokud tam polo­ží Tove­lí­nin prs­ten pod ten nej­spod­něj­ší kámen, kte­rý má při pohle­du z blíz­ka dosud jed­nu stra­nu zčer­na­lou ješ­tě z doby, kdy byl sou­čás­tí zdi jakési láz­ně…, ano, tak jedi­ně teh­dy bude žít šťast­ně a dlouho.

© 2013, Lot­te & Søren Hammerovi
pře­klad Mar­ké­ta Cmíralová

---

Sochy z pís­ku vytvo­ři­ly na moti­vy pohád­ky holand­ské uměl­ky­ně Hele­na Ban­gert a Marielle Hees­sels na květ­no­vém kul­tur­ním fes­ti­va­lu Sand­skulp­tur v Hun­deste­du. Na posled­ní foto­gra­fii auto­ři pohád­ky spo­lu s obě­ma sochařkami.