O autorovi

Ernesto Mallo (nar. 1948) pochá­zí z Argen­ti­ny. Svou kari­é­ru zahá­jil jako dra­ma­turg, novi­nář, pře­kla­da­tel a autor scé­ná­řů, od roku 2004 píše romá­ny. Jeho prvo­ti­na Jeh­la v kup­ce sena (2006) se dosta­la do finá­le ceny Pre­mio Clarín-Alfa­gu­a­ra de la Nove­la. V roce 2007 zís­kal oce­ně­ní Pre­mio Memo­rial Sil­ve­rio Caña­da, udě­lo­va­né na fes­ti­va­lu lite­ra­tu­ry Sema­na Neg­ra v Gijó­nu. Romá­ny Ernesta Mal­la jsou i přes své zařa­ze­ní do žán­ru kri­mi vždy pev­ně ukot­ve­ny v his­to­ric­kých reá­li­ích a setká­vá­me se v nich se sku­teč­ný­mi posta­va­mi. Mallo­vy kni­hy vyšly ve Špa­něl­sku, Latin­ské Ame­ri­ce, Němec­ku, Fran­cii a Vel­ké Bri­tá­nii, někte­ré byly zfil­mo­vá­ny. Ernesto Mallo žije a pra­cu­je v Bue­nos Aires.

Anotace

Kri­mi­nál­ní román ve sty­lu noir, zasa­ze­ný do Bue­nos Aires v době diktatury.

Poli­cej­ní­mu komi­sa­ři Las­ca­no­vi, zdr­ce­né­mu nedáv­nou smr­tí man­žel­ky Mari­sy, zazvo­ní tele­fon. Poblíž řeky Ria­chu­e­lo byla nale­ze­na dvě mrt­vá těla. On však na mís­tě činu najde mrt­vo­ly tři. Dvě z nich má oči­vid­ně na svě­do­mí vraž­dí­cí koman­do vojen­ské jun­ty a Las­ca­no dob­ře ví, že je musí igno­ro­vat. Tře­tí pří­pad je jiný. Vyšet­řo­vá­ní zave­de komi­sa­ře do vyš­ších spo­le­čen­ských kru­hů, deka­dent­ních a lhos­tej­ných k poli­tic­ké­mu tero­ru. Las­ca­no se při prá­ci sezná­mí s mla­dou ile­gál­ní akti­vist­kou, kte­rou se poku­sí zachrá­nit před repre­sí. Najít vra­ha není pro Las­ca­na těž­ké, otáz­ka však zní, jakou cenu za to bude muset zapla­tit. Ernesto Mallo pro­ká­zal svůj talent mezi auto­ry těch nej­lep­ších detek­ti­vek a stvo­řil sple­ti­tý pří­běh plný napě­tí, kte­rý čte­ná­ře nene­chá vydechnout.

Ohlasy

Ernesto Mallo je věr­ný tra­di­ci žán­ru kri­mi. Záro­veň však odha­lu­je oprav­do­vou esen­ci Argen­ti­ny. Jeho kni­hy se čtou bez dechu a na jeden zátah. A není to jen vítěz­ství sty­lu; je to reflexe doby krvepro­li­tí i syro­vé vidě­ní lid­ské­ho utrpení.
— Guiller­mo Sac­co­man­no, spi­so­va­tel a drži­tel argen­tin­ské Národ­ní lite­rár­ní ceny

Ten­to román mě při­ko­val ke křeslu… Je váž­ně dob­rý, oprav­du dob­rý. Je to klenot.
— Ernesto Aya­la-Dip, El Correo

Ten­to člo­věk ví. Ví vše o zbra­ních, o ženách, o mrt­vo­lách… Ale pře­de­vším ví, jak vyprávět.
— Ana María Shua, spisovatelka

Závrat­ný, sil­ný pří­běh, jenž vás nutí přemýšlet.
— The Guardian

Jest­li si chce­te pře­číst dobrou detek­tiv­ku, kte­rá pře­sa­hu­je rámec žán­ru a nabí­zí věr­ný obraz měs­ta či země, toto je kni­ha pro vás.
— Le Monde

Autor o sobě

Naro­dil jsem se pří­liš mla­dý, bez odpo­ví­da­jí­cí prů­pra­vy, jak se vypo­řá­dat s tím­to svě­tem. V šes­ti letech jsem byl nucen se své­ho vzdě­lá­vá­ní vzdát a začít cho­dit do ško­ly. Tato zku­še­nost mě pře­svěd­či­la o síle sebe­vzdě­lá­vá­ní, život mi dal lek­ci v nepří­jem­nos­tech z ní ply­nou­cích. Nepří­slu­ším k žád­né­mu spol­ku, poli­tic­ké stra­ně, církvi, klu­bu či k něja­ké pochyb­né par­tě. Ostat­ně, jak už řekl Grou­cho: „Nechci pat­řit do žád­né­ho klu­bu, kte­rý by mě byl ocho­ten při­jmout za své­ho čle­na.“ Ve dva­ce­ti jsem si mys­lel, že je mou povin­nos­tí změ­nit svět. Změ­nil jsem ho. Tak to je. Promiňte. 

Zni­čil jsem něko­lik man­žel­ství, z nichž mi zby­lo šest dětí. A ať už se na to dívám jak­ko­li, jsou mými nej­lep­ší­mi dokon­če­ný­mi „pro­jek­ty“. Talent k psa­ní se ve mně pro­bu­dil doce­la brzy, a pak spus­til mé pro­blémy se spán­kem. Tato čin­nost, kte­rou psy­cho­a­na­ly­tik dia­gnos­ti­ko­val jako nut­ka­vou potře­bu zapl­nit papír slo­vy s cílem nene­chat strán­ky nepo­psa­né, se vlast­ně uká­za­la nej­lep­ším mož­ným zachrán­cem mého živo­ta, jaké­ho jsem mohl získat. 

Ve věku, kte­rý by již měl být úcty­hod­ný, jsem dosá­hl té pochyb­né slá­vy, že jsem pře­žil své rodi­če, nesmy­sl­nost svě­ta, zaká­za­né lát­ky, svo­ji vlast­ní hloupost, vojen­ské pohla­vá­ry, stát­ní pohla­vá­ry a – až dopo­sud – i glo­ba­li­za­ci, ale nevím, na jak dlou­ho. Měl jsem samo­zřej­mě uči­te­le: Elsu Oso­rio, G. B. Sha­wa, el Gaba, kte­rý neví, že mi vdě­čí za část své­ho úspě­chu se „100 lety…“; Vicen­ta Nin­na, Cor­tá­za­ra, Ita­la Cal­vi­na (a pře­de­vším Ita­la Cal­vi­na), Mon­terro­sa, Grou­cha Mar­xe, samo­zřej­mě Poa, Hawthor­na a Cha­pli­na a mno­ho dal­ších, kte­ré kvů­li své lenos­ti nejme­nu­ju. Mimo­cho­dem, lenost je nej­hor­ší z mých nectnos­tí, ale vyva­žu­ji to absen­cí závisti.

Radost i zármu­tek kle­pa­ly na mé dve­ře se stej­nou nalé­ha­vos­tí. Od té prv­ní jsem se nau­čil, jak je všech­no pomí­ji­vé, a od té dru­hé to, že jsem se nena­u­čil žít bez lásky.

Zdroj: http://​www​.ama​zon​.com/​E​r​n​e​s​t​o​-​M​a​l​l​o​/​e​/​B​0​0​4​5​A9MDW

Z recenze Karen Meekové, Eurocrime

Jeh­la v kup­ce sena se ode­hrá­vá v Bue­nos Aires na kon­ci sedm­de­sá­tých let a před­sta­vu­je komi­sa­ře Las­ca­na jako vdov­ce pro­ná­sle­do­va­né­ho zármut­kem, pro nějž je jedi­nou mož­nos­tí pře­žít jeho prá­ce a hle­dá­ní spra­ve­dl­nos­ti všu­de tam, kde je to mož­né. Je zce­la obklo­pen nási­lím, ze stra­ny vojá­ků i bojov­ní­ků za svo­bo­du – žije­me pře­ce v době, kdy spous­ta lidí mizí… 

Řidič nákla­ďá­ku ohlá­sí, že na okra­ji sil­ni­ce našel dvě těla, když se ale Las­ca­no na mís­to činu dosta­ví, jsou tam těla tři. Dvě těla mají na svě­do­mí vojá­ci a Las­ca­no­vi není dovo­le­no se těmi­to vraž­da­mi zabý­vat, ale tře­tí tělo je jiné. Oběť byla star­ší a byla zabi­ta spí­še stře­lou do hrud­ní­ku, ne do hlavy.

Ve vyprá­vě­ní se pak vra­cí­me o něko­lik dní zpět a dozví­dá­me se o posta­vách a udá­los­tech, kte­ré mají za násle­dek oběť, pro niž se Las­ca­no sna­ží nalézt spra­ve­dl­nost. Oba časo­vé úse­ky se pro­po­ju­jí a Las­ca­no zjiš­ťu­je, že vyře­šit pří­pad je snad­né, ale do jaké míry se do něj má nechat zatáh­nout on osob­ně? Jeho život se dále kom­pli­ku­je, když během razie v nevěs­tin­ci obje­ví mla­dou bojov­ni­ci za svo­bo­du, kte­rá je věr­ným obra­zem jeho mrt­vé manželky.

Jeh­la v kup­ce sena je tem­ný, atmo­sfé­ric­ký pří­běh o klad­ném hrdi­no­vi sna­ží­cím se dělat svou prá­ci obklo­pen korup­cí – a veli­ce sil­ně mi při­po­mněl sérii s inspek­to­rem De Lucou od Car­la Luca­rel­li­ho, ode­hrá­va­jí­cí se během roku 1945 v poli­tic­ky nesta­bil­ní Itá­lii. Kni­ha je psá­na v pří­tom­ném čase a vyprá­vě­na z něko­li­ka úhlů pohle­du, a to neob­vyk­lým způ­so­bem – veš­ke­ré dia­lo­gy jsou psá­ny kur­zí­vou a jed­not­li­vé mluv­čí oddě­lu­jí pou­ze teč­ky namís­to samo­stat­ných řád­ků, kvů­li čemuž jsem se občas při čte­ní tro­chu zadr­há­va­la. Vyu­ži­tí více vypra­vě­čů zase zna­me­ná, že strá­ví­te čas v hla­vách něko­li­ka nepří­jem­ných, sexis­tic­kých, rasis­tic­kých a násil­nic­kých postav. 

(…)

Zdroj: http://​www​.euro​cri​me​.co​.uk/​r​e​v​i​e​w​s​/​N​e​e​d​l​e​_​i​n​_​a​_​H​a​y​s​t​a​c​k​.html