Proč se vaše kni­ha jme­nu­je Do vni­t­ro­ze­mí?
Vni­t­ro­ze­mí je pro­stor, kam pod­le mě všich­ni míří­me, ať vědo­mě, či mimo­děk. Vyhoď­te „v“, a máte nit­ro­ze­mí, což je mož­ná přes­něj­ší. Hle­dá­me své nit­ro, svou vnitř­ní kra­ji­nu, sebe. Ať už stu­du­je­me filo­zo­fic­ké spi­sy, cho­dí­me na fot­bal, mod­lí­me se k práškům na spa­ní nebo k Bohu (pří­pad­ně k obě­ma), jez­dí­me na kole, pro­pa­dá­me závis­los­tem, zírá­me z okna, nebo zachra­ňu­je­me zatou­la­ná koťa­ta. Někdy to bere­me hod­ně okli­kou, ces­tu pod noha­ma si ničí­me bez­o­hled­ným dupo­tem. Ale nějak jdeme. 

Jde o kni­hu poví­dek, krát­kých a hut­ných. Čím vám roz­měr povíd­ky vyhovuje?
Fas­ci­nu­jí mě momen­ty, oka­mži­ky scho­va­né v kaž­do­den­nos­ti, kte­ré lze snad­no minout, pře­hléd­nout či přeslech­nout. Skrý­va­jí tolik pří­bě­hů a tajem­ství… Tře­ba když bez­do­mo­vec sedí­cí na lavič­ce něco pošeptá své­mu špi­na­vé­mu pso­vi. Nebo když nemoc­nič­ním are­á­lem veli­ce poma­lu krá­čí žena s taš­kou plnou oble­če­ní, ze kte­ré vyču­hu­jí muž­ské boty. Když vítr sfouk­ne hrd­lič­či­no hnízdo s vajíč­ky, kte­rá zůsta­nou roz­bi­tá v trá­vě. A taky – na román si pros­tě netroufám. 

Kte­ré auto­ry poví­dek sama ráda čtete?
Ali­ci Munro, pro­to­že na prv­ní pohled je to tako­vé nená­pad­né, klid­né čte­ní, ale brzy si uvě­do­mí­te, jak sil­né pří­běhy čte­te, aniž má autor­ka zapo­tře­bí jakých­ko­liv dra­ma­tic­kých ber­li­ček. Žád­né slo­vo nepře­bý­vá. Je to, jako když sedí­te u klid­né řeky. Miche­la Fabe­ra, pro­to­že píše nesmír­ně cit­li­vě o lid­ských sla­bos­tech i síle. Pra­cu­je mnoh­dy s nere­ál­ný­mi a lehce sci-fi moti­vy, zasa­zu­je je do té nej­běž­něj­ší sku­teč­nos­ti a čte­ná­ři je jas­né, že nic není nemož­né. Jana Bala­bá­na, pro­to­že nic nenalhá­vá a je to jako sedět na pev­ném blud­ném kame­ni. Aimee Ben­der, pro­to­že v jejích povíd­kách oží­va­jí bram­bo­ry a jsou zce­la neob­lom­né. A dvě­ma dýním se naro­dí chla­pe­ček se žeh­lič­kou mís­to hla­vy. Je to jako pro­chá­zet se panop­ti­kem zmí­ta­ným city. A Sher­ma­na Ale­xie­ho, pro­to­že je to indi­án píší­cí o indi­á­nech stej­ně, jako když fou­ká sil­ný vítr. 

Co pro vás vydá­ní prvo­ti­ny osob­ně znamená? 
Uza­vře­ní kru­hu. A také vědo­mí, že vylé­zám z uli­ty a jdu s kůží na trh. S tím nepo­chyb­ně sou­vi­sí i oka­mži­ky ner­vo­vé­ho vypě­tí, kolí­sa­vý krev­ní tlak a zvý­še­ná chuť na cigaretu.