Typic­ké. Na prá­ci je málo času a jedi­ný záchran­ný kruh, na kte­rý v tu chví­li spo­lé­há­te, je vaše cha­bé tvr­ze­ní, že pod tla­kem pře­ce udě­lá­te nej­víc. O kníž­ce jsem nevě­dě­la nic. A ješ­tě k tomu čes­ký debut! Někde nad hla­vou visí oče­ká­vá­ní autor­ky, hned ved­le vize nakla­da­te­le. Tro­chu se mi sevřel žalu­dek. Ten­krát jsem netu­ši­la, že o pár měsí­ců poz­dě­ji budu Jano­vi při křtu kni­hy v Tře­bí­či za tuhle kom­pli­ka­ci veřej­ně děkovat.

Tíži­vé poci­ty z nere­ál­né­ho dead­li­nu mě zaměst­ná­va­ly do chví­le, než jsem si pře­čet­la ano­ta­ci. Byla to výzva. Moje povíd­ko­vé popr­vé. Růz­né cha­rak­te­ry, roz­lič­ná pro­stře­dí, nesou­vi­se­jí­cí pří­běhy — to je jiné kafe než obál­ka k romá­nu! Jaký motiv zvo­lit, aby ilu­stro­val všech­ny, a záro­veň nebyl pří­liš abs­trakt­ní? Ter­mín neter­mín, zdá­lo se, že bez důklad­né­ho pročte­ní ruko­pi­su nevy­mys­lím nic. V tako­vém pří­pa­dě sama sobě dopřá­vám odstup a čas. Je to luxus, kte­rý mi umož­ní nahléd­nout pod povrch a pocho­pit, o co tady celou dobu jde.

Povíd­ky Vla­di­mí­ry Valo­vé spo­ju­je téma člo­vě­ka, jeho vnitř­ní­ho svě­ta a samoty.

Ten­to oka­mžik se uká­zal jako klí­čo­vý. Povíd­ky Vla­di­mí­ry Valo­vé spo­ju­je téma člo­vě­ka, jeho vnitř­ní­ho svě­ta a samo­ty. Při čte­ní mi hlav­ní posta­vy napo­ví­da­ly, samy načr­tá­va­ly moti­vy na obál­ku, a já si byla jis­tá, že kaž­dou chví­li musí při­jít ta moje povíd­ka — tako­vá, kte­rá vyvo­lá pově­do­mý pocit husí kůže na zátyl­ku, pro­fac­ku­je vás nebo vám na něko­lik dob zasta­ví dech. Nako­nec se uká­za­lo, že prá­vě tato ces­ta zven­ku dovnitř, do jádra, je nos­ným a vlast­ně krás­ně jed­no­du­chým prin­ci­pem, smyč­kou, kte­rá všech­ny povíd­ky ote­ví­rá a kde kaž­dý pří­běh kon­čí. A je jed­no, jest­li si ji před­sta­ví­te jako šne­čí uli­tu, terč, svůj sou­kro­mý laby­rint nebo zrca­dlo, ve kte­rém se odrá­ží to nej­hlub­ší vni­t­ro­ze­mí ze všech.

Vla­di­mí­ra Valo­vá psa­la povíd­ky osm let. Nezna­ly jsme se a až do křtu kni­hy se nikdy nevi­dě­ly. Přes­to mám pocit, že jsme se potka­ly už kdy­si dáv­no — jako kolemjdou­cí na ces­tě do vnitrozemí.

Vla­di­mí­ro, děku­ji za vše. Snad se nebu­deš zlo­bit, když se podě­lím o povíd­ku, kte­rou jsi pro mne napsa­la. Cítím, že by to moh­la být báječ­ná tečka.