Proč tedy dětem čtu?

  1. Jsme při­tom spo­lu. Oprav­du spo­lu. Ne jenom ved­le sebe. Nala­dí­me se na stej­nou vlnu. Myš­len­ky mi neu­tí­ka­jí jinam. Kolik hodin den­ně jsou děti ve škol­ce a já v prá­ci? S kole­gy­ní v kan­ce­lá­ři ve sku­teč­nos­ti trá­vím něko­li­ka­ná­sob­ně víc času než s rodi­nou. Ano, číst kole­gy­ni by mě asi taky bavi­lo, ale nejdřív dětem, prosím.

  2. Můžu bez­trest­ně sko­čit do pyža­ma v devět hodin večer. Pře­ce nepo­le­zu do poste­le v dží­nách. A když už jsem v těch peři­nách, tak můžu taky s úpl­ně čis­tým svě­do­mím usnout dáv­no před­tím, než se začnou vysí­lat fil­my s hvěz­dič­kou. A upřím­ně, vidět na budí­ku, že mám vstá­vat za devět hodin, je nepo­psa­tel­né bla­ho. Zvláš­tě po obdo­bí, kdy moje dru­há pra­cov­ní smě­na měla nelid­skou pra­cov­ní dobu 23.00 — 03.00.

  1. Když čtu dětem, nemůžu uklí­zet byt. Nemůžu dávat nádo­bí do myč­ky, nemůžu věšet prádlo, nemůžu sklí­zet ze sto­lu a drh­nout spo­rák po veče­ři. Pros­tě nemůžu. Čtu.

  2. Kníž­ky nevy­za­řu­jí mod­ré svět­lo, nedo­chá­zí jim v nej­na­pí­na­věj­ším oka­mži­ku bate­rie, neztrá­cí se jim napá­je­cí zdro­je, nema­jí zásuv­ku kde­si za poste­lí, kam by dosáh­la jen Saxa­na, a nena­bí­ha­jí v nich při­troub­lé rekla­my na věci, jejichž exis­ten­ci se sna­ží­te před dět­mi uta­jit, co nejdéle to půjde.

  3. Děti se zklid­ní a líp se jim pak usí­ná. Teda pokud jim zrov­na nečte­te kníž­ku o prdě­ní (Kdo si prd­nul u dvo­ra), při kte­ré chy­ta­jí záchva­ty smíchu.

  4. Dětem se zlep­šu­je slov­ní záso­ba a vyja­d­řo­va­cí schop­nos­ti. Sice ris­ku­ju, že mě v šes­ti letech při poku­su o výcho­vu argu­men­tač­ně roz­me­ta­jí na kous­ky, ale pořád se můžu utě­šo­vat, že to dělám pro ně.

  5. Můžu bez­trest­ně upus­tit ven­til mateř­ské lás­ce. Už to není jen to, co cítím, když děti spí. Mateř­ská lás­ka je to, co mě nutí číst posled­ní slo­ku této kníž­ky přes­ně toli­krát, kolik mám dětí. (Jed­no přá­ní)

  1. Čte­ní sti­mu­lu­je fan­ta­zii. Někdy až moc. Na otáz­ku, co bys chtě­la k Váno­cům, jsem prá­vě dosta­la odpo­věď: „Mlu­ví­cí líta­cí koč­ku. Ale oprav­do­vou!“ (Zmá­ťa a Záha­da) No, hod­ně štěs­tí, Ježíšku.

Mám pode­zře­ní, že malým dětem slo­ži­té nepři­pa­dá nic, to jen nám se o tom slo­ži­tě mluví.

  1. Může­me mlu­vit o slo­ži­těj­ších téma­tech. Jen­že co je to slo­ži­těj­ší téma? Mám pode­zře­ní, že malým dětem slo­ži­té nepři­pa­dá nic, to jen nám se o tom slo­ži­tě mlu­ví. Ano, když čte­me kníž­ku, kde je jed­ním z témat smrt blíz­ké­ho člo­vě­ka, tak taj­ně bulím do ruká­vu. Záro­veň ale cítím nesku­teč­ný vděk za to, že jsme všich­ni pohro­ma­dě. Tu čirou radost z pří­tom­nos­ti bychom si měli ordi­no­vat čas­tě­ji. (Sně­ho­vá sestřič­ka)
  1. Pomá­há mi to bezbo­lest­ně pře­ko­ná­vat sebe samu. Dob­ro­vol­ně bych nikdy nešla na fot­bal. Nikdy. Pros­tě ne. Nesná­ším zvuk sta­di­o­nu, to pís­ká­ní, trou­be­ní a řev. Vadí mi, jak ti mini­a­tur­ní panďu­láč­ci pobí­ha­jí po neko­neč­ném paži­tu. Ale syn fot­bal milu­je, tak­že mu čtu tuto kníž­ku. (Fot­ba­lá­ci) A baví mě to! Neas­pi­ru­ju na to, že pocho­pím pra­vi­dla ofsajdu, ale cel­kem nená­sil­ně s ním sdí­lím jeho vášeň a ani kvů­li tomu nemu­sím na ten děsu­pl­ný sta­di­on. Aspoň zatím.

  2. Ces­tu­je­me, a nemu­sí­me se cítit pro­vi­ni­le kvů­li uhlí­ko­vé sto­pě. Sta­čí jen pořád­ná mapa (Mapy) a jedeme!

  1. Vycho­vá­vám nové čte­ná­ře. Nakla­da­tel­ství nebu­dou kra­cho­vat, knih­kup­ci nebu­dou muset zaví­rat krá­my. Pros­tě zachra­ňu­ju svět. A to je něco, za co by se nemu­sel sty­dět lecja­ký superhrdina.

  2. Vystu­pu­ju ze své bub­li­ny. Člo­věk má ten­den­ci vybí­rat si podob­né věci. Nevzda­lo­vat se ze své kom­fort­ní zóny. Moc dob­ře to ví nejen Goo­gle, ale tře­ba i vaše dro­ge­rie. A pla­tí to i v lite­ra­tu­ře. Když se mi něco líbi­lo, hle­dám něco podob­né­ho, u čeho je vel­ká prav­dě­po­dob­nost, že mi to zase při­ne­se podob­ný čte­nář­ský záži­tek. Když ale čtu dětem, respek­tu­ju (do jis­té míry) jejich výběr. Je prav­da, že někte­ré kni­hy se pak záhad­ně ztra­tí, aby už neby­ly v nabíd­ce, ale i tak se občas dosta­nu tam, kde jsem ješ­tě nikdy neby­la. Napří­klad do špat­né­ho stro­jo­vé­ho pře­kla­du neu­mě­tel­sky pře­vy­prá­vě­né­ho odva­ru z disneyov­ské­ho fil­mu. Ale i to je dob­ře. Aspoň vím, proč cho­dím do práce.

  3. Je to lev­né. Samo­zřej­mě kníž­ky něco sto­jí. Čas­to sly­ším stýs­ká­ní, že jsou dokon­ce neho­ráz­ně dra­hé. Jsou ale roz­hod­ně lev­něj­ší než vět­ši­na tren­dy zbo­ží, kte­rým své děti obklo­pu­je­me. Nevy­chá­ze­jí z módy jako trič­ka s potis­kem. Nevy­bí­je­jí se jim per­ma­nent­ně bater­ky jako autíč­kům na dál­ko­vé ovlá­dá­ní. A mezi sou­ro­zen­ci se roz­hod­ně dědí snáz než zim­ní bundy.

  4. Učím děti naslou­chat a být tole­rant­ní. Teo­re­tic­ky. Když se řežou pol­štá­řem o to, kte­rou kníž­ku bude­me dneska číst („Už zas seme­náč­ka? To není spra­ved­li­vý! Seme­ná­ček byl vče­ra!“ — Kdo ros­te v par­ku), mívám někdy cuk­á­ní pus­tit jim tele­vi­zi. Bohu­žel ji nemáme.

  1. Je to vhod­né pro všech­ny. I pro děti, co nema­jí rády čte­ní. Prý tako­vé fakt exis­tu­jí. Neu­mím si před­sta­vit dítě, kte­ré by bylo posta­ve­né před vol­bu „tak co, zhas­nout a spát, nebo si bude­me ješ­tě půl hodi­ny číst?“ a zvo­li­lo by prv­ní možnost.

  2. Dělám to pro sebe. Trpím per­ma­nent­ní frustra­cí z nedo­stat­ku času na čte­ní (pro sebe). Tře­ba se jed­nou všich­ni někde sesed­ne­me a bude­me si číst kaž­dý svo­ji kníž­ku. Jen aby mi po těch letech nepři­šlo, že ty moje mají málo obrázků.

  3. Dože­nu res­ty ze základ­ky. Někte­ré kníž­ky jsou pros­tě tak skvě­lé, že jsem nad nimi koneč­ně pocho­pi­la, jak co fun­gu­je. Ať už jde o lid­ský mozek (Alen­čin sen), nebo rop­ný vrt (Pod zemí, pod vodou). Jen víc takových!

  4. Učím děti empa­tii. Kdo jim řek­ne, že je toho na mě někdy moc a že potře­bu­ju, aby mi pomá­ha­ly? Že si chci napus­tit vanu a nedě­lat abso­lut­ně nic? Naštěs­tí na vět­ši­nu obtí­ží exis­tu­je spo­leh­li­vý lék — vhod­ná kni­ha, kte­rá pal­či­vé téma nená­pad­ně pro­pa­šu­je do vaší domác­nos­ti. Tře­ba to děti na pří­kla­du ztr­ha­né med­vě­dí mami­ny pocho­pí snáz. (Moje mamin­ka je nej­sil­něj­ší na svě­tě)

  1. Čtu líp než vět­ši­na béč­ko­vých dabé­rů všech těch podiv­ných seri­á­lů o mlu­ví­cích autech a barev­ných oblud­kách. Při tro­še hla­so­vé prů­pra­vy (man­žel je slo­ves­ný reži­sér v roz­hla­se, tak­že my jsme za vodou) a při vhod­ném výbě­ru lite­ra­tu­ry — chce to akč­ní scé­ny, dra­ma, barev­né obráz­ky, vel­ká pís­me­na a hod­ně vykřič­ní­ků — oba­la­mu­tí­te i zarpu­ti­lé­ho vyzna­va­če neko­neč­né You­Tu­be zába­vy. Ano, i komiks (Pták a Vever­čák) lze před­čí­tat dětem před spa­ním. Jen je tře­ba si nějak rozum­ně sesed­nout a sem tam na něco uká­zat prs­tem. Dítě­ti naho­ře na palan­dě to z křes­la nepře­čte­te, ale proč se vlast­ně nena­cpat všich­ni do jed­né postele?

Učím děti kri­tic­ky pra­co­vat s infor­ma­ce­mi a čer­pat z více zdrojů.

  1. Učím děti kri­tic­ky pra­co­vat s infor­ma­ce­mi a čer­pat z více zdro­jů. Tak tře­ba téma ztra­ce­ných pono­žek lze uspo­ko­ji­vě vysvět­lit pomo­cí vědec­ky pro­ká­za­né exis­ten­ce licho­žrou­tů, je ovšem nut­né při­hléd­nout i k zahra­nič­ním teo­ri­ím pra­cu­jí­cím s kon­cep­tem čer­né díry (pod prač­kou). (Neo­by­čej­ná dob­ro­druž­ství dese­ti pono­žek)

  2. Když budu mít štěs­tí, mož­ná se se svým čte­ním pro­bo­ju­ju do desít­ky nej­krás­něj­ších zážit­ků z dět­ství. (Ale člo­věk nikdy neví, tře­ba mi pak puber­ťá­ci vyčtou, že jsem jim vůbec nečetla.)

  3. Čti a bude ti čte­no! Pama­tu­ju si, jaké to bylo, když mi čet­li před spa­ním. Je to už dáv­no, ale bylo to úžas­né! A stá­le je! Sta­čí jen na chví­li pře­dat kni­hu něko­mu jiné­mu. Jen ško­da, že vždyc­ky tak rych­le usnu.

  4. Dětem čtu, pro­to­že si pros­tě nemůžu pomoct. Kaž­dý máme něja­kou tu obse­si. Někte­ré jsou poměr­ně spo­le­čen­sky prospěšné.