Jiří Hájí­ček není jedi­ný čes­ký pro­za­ik, kte­rý začí­nal bás­ně­mi. Namát­kou může­me zmí­nit Jáchy­ma Topo­la, Emi­la Hak­la či Ire­nu Dous­ko­vou. Že Jiří bás­ně stá­le píše, tuším. Kdy­si nám něja­kou poslal, jen tak. Jed­no let­ní ráno mi kole­ga Mirek po návštěvě měs­ta pod Čer­nou věží polo­ží na redakč­ní stůl obál­ku od Jiří­ho. Ten­kou slož­ku, tři lis­ty s „krát­ký­mi řád­ky“. Proč? „No, jen tak, říkal.“ Je to moc pěk­né čte­ní. Časem něco otisk­ne­me v revue Host. Jen tak. 

„Zvy­kl jsem si posled­ních pár let zapi­so­vat krát­ká troj­ver­ší do diá­ře. Zapi­su­ju si nápa­dy ve vla­cích a auto­busech, na nádra­žích nebo v samo­tě hote­lo­vých poko­jů, v pen­zi­o­nech a na uby­tov­nách. Mini­a­tu­ry, útrž­ky dne, drob­né impre­se. Postře­hy a moment­ky z mého života.“ 

O tom nemám tuše­ní. Časem se uká­že, že nejsem v redak­ci jedi­ný, kdo má o Jiří­ho taj­né záli­bě pově­do­mí: „Bylo to někdy kolem Deš­ťo­vé hole, když mi Jir­ka do mai­lu poslal prv­ní hai­ku. Ale ten útlý ohma­ta­ný diář, kte­rý mu dělá věr­nou spo­leč­nost ve vla­ku i při ran­ním šál­ku earl greye, jsem ho uvi­dě­la otevřít až na bese­dě v Mahe­no­vě památ­ní­ku. Zaprá­še­ným okén­kem pro­ni­ka­ly do pod­kro­ví posled­ní let­ní paprsky a do trá­mo­ví malo­va­ly obra­zy o sví­tá­ní nad Čer­nou věží, o sně­že­ní jar­ních kvě­tů, o stří­br­ných rybnících.“

Tolik svě­dec­tví gra­fič­ky Lucie. 

Skvost­ná hai­ku, bez­vad­né bás­ně. Až se mi zatmí­vá. A pak se mi rozsvítí!

Závěr roku je napí­na­vý v kaž­dém nakla­da­tel­ství. Je pozd­ní večer, lis­to­pad. Mír­ně už halu­ci­nu­ji, dokon­ču­ji Hájíč­kův pro­fil pro časo­pis. Teď toho Jiří dodal víc. Na moni­to­ru mám doslo­va desít­ky tex­tů. Skvost­ná hai­ku, bez­vad­né bás­ně. Až se mi zatmí­vá. A pak se mi rozsvítí! 

Sví­tí se i u gra­fi­ků. „Luc­ko, já vím, že je toho moc, ale mám tako­vý pěk­ný bás­nič­ky, musí­me z nich oka­mži­tě udě­lat…“ — „Mys­líš ty od Jir­ky z diá­ře? Jo, jo, ty znám. Vez­mu to moc ráda, upra­vo­vat bás­ně, to je můj taj­ný sen!“

Je kolem půl sed­mé večer, koneč­ně něja­ká radost. V přítmí redakč­ní kuchy­ně na mne mrká magic­ké oko kávo­va­ru: „Dob­rý, že?“ Tak, tak. Zatím­co muži obje­vu­jí ver­še a bře­hy, ženy je dáv­no zna­jí. A s tím i kaž­dý diář a kaž­dou Ameriku. 

Žád­ný sen se ale nepl­ní jen tak. S Jiřím narych­lo ladí­me sesta­vu. Jazy­ko­vou revi­zi pro­ve­de obě­ta­vá Ale­na Něm­co­vá. Lucie odně­kud dotáh­ne pana Lou­lu z tis­kár­ny Qua­tro Print. Nád­her­né­ho šílen­ce, kte­rý se ve sho­nu sezo­ny bude zabý­vat růžo­vým pauzá­kem a „japon­skou“ vaz­bou. A ilu­stra­ce? Pře­ce Lipav­ský! Mla­dý malíř Matěj Lipav­ský, sám bás­ník, autor prvo­ti­ny Nika, kte­rá nedáv­no vyšla v Hos­tu. Ten udě­lá štět­cem tři skvr­ny a ony jsou oka­mži­tě živé. Ter­mí­ny dout­na­jí. S Lucií za pocho­du čechrá­me sazbu. Je to vzru­šu­jí­cí. Jako za sta­rých časů. 

„A kdy že to vyjde?“ — „Na Štěd­rý den ráno!“ Ehm, tako­vý vtí­pek obo­ro­vý. Nako­nec nám tři dny před dove­zou sto kusů. Lucie jeden done­se na firem­ní večí­rek. Lis­tu­je­me. Napadlo tro­chu sně­hu. Měs­to za okny září. Má to atmo­sfé­ru. Hlav­ně aby aspoň Jiří a Matěj měli kni­hu před svát­ky. Zde se sen vypl­ní na pade­sát pro­cent. Chudák mla­dý malíř bude i dneš­ní­ho rána volat na míst­ní poš­tu a smut­ně vyhlí­žet zásilku. 

A pan spi­so­va­tel? Ten i dnes sní­dá pod Čer­nou věží. Je kolem půl sed­mé, v přítmí kuchy­ně svě­tél­ku­jí kuchyň­ské spo­tře­bi­če a nad elek­tric­kou trou­bou bli­ká digi­tál­ní časomíra. 

„Kaž­dé ráno je tako­vou bílou nepo­psa­nou strán­kou. Vlast­ně sta­čí jen malý útr­žek nebo tře­ba rub účten­ky z obcho­du. Píšu na kou­sek papí­ru prv­ní slo­va dne. Někdo si po ránu luš­tí sudo­ku, aby roz­cvi­čil mozek, já si píšu hai­ku. Mysl je po ránu zvlášt­ně zastře­ná a záro­veň roz­jitře­ná. Bývá skou­pá na slo­vo, a to je pro psa­ní hai­ku dobře.“

Vlast­ně sta­čí jen malý útr­žek nebo tře­ba rub účten­ky z obcho­du. Píšu na kou­sek papí­ru prv­ní slo­va dne.

Vzpo­mí­nám na pod­zim. Tábor­skou Střel­ni­ci, kniž­ní bře­hy vymí­la­né zápla­vou návštěv­ní­ků. Jiří se podí­vá na hodin­ky: „Hele, tak já letím na ten sraz. Hai­ku, no, spíš tomu říkám troj­ver­ší, stej­ně nedo­dr­žu­ju pře­de­psa­ný počet sla­bik ani roč­ní doby,“ pro­ho­dí ješ­tě. A pak ten jem­ný Muž na pokra­ji vzpla­nu­tí zmi­zí kde­si v davu. 

Jak krás­né setká­ní! S ním a se všemi.