Jiří Hájíček není jediný český prozaik, který začínal básněmi. Namátkou můžeme zmínit Jáchyma Topola, Emila Hakla či Irenu Douskovou. Že Jiří básně stále píše, tuším. Kdysi nám nějakou poslal, jen tak. Jedno letní ráno mi kolega Mirek po návštěvě města pod Černou věží položí na redakční stůl obálku od Jiřího. Tenkou složku, tři listy s „krátkými řádky“. Proč? „No, jen tak, říkal.“ Je to moc pěkné čtení. Časem něco otiskneme v revue Host. Jen tak.

„Zvykl jsem si posledních pár let zapisovat krátká trojverší do diáře. Zapisuju si nápady ve vlacích a autobusech, na nádražích nebo v samotě hotelových pokojů, v penzionech a na ubytovnách. Miniatury, útržky dne, drobné imprese. Postřehy a momentky z mého života.“

O tom nemám tušení. Časem se ukáže, že nejsem v redakci jediný, kdo má o Jiřího tajné zálibě povědomí: „Bylo to někdy kolem Dešťové hole, když mi Jirka do mailu poslal první haiku. Ale ten útlý ohmataný diář, který mu dělá věrnou společnost ve vlaku i při ranním šálku earl greye, jsem ho uviděla otevřít až na besedě v Mahenově památníku. Zaprášeným okénkem pronikaly do podkroví poslední letní paprsky a do trámoví malovaly obrazy o svítání nad Černou věží, o sněžení jarních květů, o stříbrných rybnících.“

Tolik svědectví grafičky Lucie.

Skvostná haiku, bezvadné básně. Až se mi zatmívá. A pak se mi rozsvítí!

Závěr roku je napínavý v každém nakladatelství. Je pozdní večer, listopad. Mírně už halucinuji, dokončuji Hájíčkův profil pro časopis. Teď toho Jiří dodal víc. Na monitoru mám doslova desítky textů. Skvostná haiku, bezvadné básně. Až se mi zatmívá. A pak se mi rozsvítí!

Svítí se i u grafiků. „Lucko, já vím, že je toho moc, ale mám takový pěkný básničky, musíme z nich okamžitě udělat…“ — „Myslíš ty od Jirky z diáře? Jo, jo, ty znám. Vezmu to moc ráda, upravovat básně, to je můj tajný sen!“

Je kolem půl sedmé večer, konečně nějaká radost. V přítmí redakční kuchyně na mne mrká magické oko kávovaru: „Dobrý, že?“ Tak, tak. Zatímco muži objevují verše a břehy, ženy je dávno znají. A s tím i každý diář a každou Ameriku.

Žádný sen se ale neplní jen tak. S Jiřím narychlo ladíme sestavu. Jazykovou revizi provede obětavá Alena Němcová. Lucie odněkud dotáhne pana Loulu z tiskárny Quatro Print. Nádherného šílence, který se ve shonu sezony bude zabývat růžovým pauzákem a „japonskou“ vazbou. A ilustrace? Přece Lipavský! Mladý malíř Matěj Lipavský, sám básník, autor prvotiny Nika, která nedávno vyšla v Hostu. Ten udělá štětcem tři skvrny a ony jsou okamžitě živé. Termíny doutnají. S Lucií za pochodu čechráme sazbu. Je to vzrušující. Jako za starých časů.

„A kdy že to vyjde?“ — „Na Štědrý den ráno!“ Ehm, takový vtípek oborový. Nakonec nám tři dny před dovezou sto kusů. Lucie jeden donese na firemní večírek. Listujeme. Napadlo trochu sněhu. Město za okny září. Má to atmosféru. Hlavně aby aspoň Jiří a Matěj měli knihu před svátky. Zde se sen vyplní na padesát procent. Chudák mladý malíř bude i dnešního rána volat na místní poštu a smutně vyhlížet zásilku.

A pan spisovatel? Ten i dnes snídá pod Černou věží. Je kolem půl sedmé, v přítmí kuchyně světélkují kuchyňské spotřebiče a nad elektrickou troubou bliká digitální časomíra.

„Každé ráno je takovou bílou nepopsanou stránkou. Vlastně stačí jen malý útržek nebo třeba rub účtenky z obchodu. Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro psaní haiku dobře.“

Vlastně stačí jen malý útržek nebo třeba rub účtenky z obchodu. Píšu na kousek papíru první slova dne.

Vzpomínám na podzim. Táborskou Střelnici, knižní břehy vymílané záplavou návštěvníků. Jiří se podívá na hodinky: „Hele, tak já letím na ten sraz. Haiku, no, spíš tomu říkám trojverší, stejně nedodržuju předepsaný počet slabik ani roční doby,“ prohodí ještě. A pak ten jemný Muž na pokraji vzplanutí zmizí kdesi v davu.

Jak krásné setkání! S ním a se všemi.