Hodiny z olova se odehrávají v Číně. Proč? Co skrze tohle prostředí chceš českému čtenáři říci?
Odjela jsem do Číny a téma si mě našlo v době, kdy staré vzorce Evropy končí a stabilitu přinášejí nacionalistické státy. Čína se stmeluje a Evropa se trhá.
Knihu jsem začala psát na jaře 2013. Musela jsem ji napsat, protože jsem pochopila, že žiju v době, kdy se něco podstatného láme a mění, a já nevím co. Pode mnou tektonické posuny půdy, ale jak se jmenuje to „něco“, co se děje v Číně a co celý svět nepřiznaně obdivuje? Vyděsilo mě, že toto by mohla být budoucnost nás všech. Políbilo se to nejhorší z komunismu a nejhorší z kapitalismu, což funguje hospodářsky a nemá ještě vůbec jméno. Ale co dělá ekonomický pragmatismus s lidskou duší a jak navrátit do jazyka slovo humanismus? Svět novou podobu totalitarismu obdivuje bezmezně a my potřebujeme novou řeč.
Každá z postav románu zažije drama, svou „hodinu z olova“. Jak píše Emily Dickinson v jedné své básni, jejíž verše v úvodu cituji: „Toto je hodina z olova – / utkví nám v paměti, pokud ji přežijem / jako si mrznoucí vzpomíná na sníh – / zprvu – chlad – pak tíha – pak odevzdanost –“
Román je o lidech, kteří odjedou do Číny – český podnikatel s manželkou a dospívající dcerou, francouzský literát, americká studentka kaligrafie a další –, aby si dali do pořádku své životy, ty se jim však dál rozpadají. Kniha je sice psána z perspektivy mých zážitků při pobytech v Číně, ale je hlavně o nás samých. O tom, jaká nebezpečí, jež si ani nedokážeme představit, nám hrozí.
Sama jsi Čínu několikrát navštívila a pak ti byla náhle zamítnuta účast na literárním festivalu a stala ses „nežádoucí“. Co se stalo?
Do Číny jsem odjela poprvé s anglickým vydáním románu Peníze od Hitlera v roce 2013 na literární festival Bookworm v Pekingu, který tam organizují Američané a Britové. Pak jsem se tam vrátila ještě v letech 2015 a 2016 a spřátelila jsem se s lidmi kolem disidentského sborníku DanDu šéfredaktora Sü Č’-jüana, kteří ve velmi těžkých podmínkách navazují na práci Václava Havla. Napsala jsem pro ně esejistické texty a připojila se ke kritice čínského prezidenta. Hluboce jsem se před nimi styděla, protože i politici mé země jsou Čínou okouzleni a tvrdí, že jde o stabilizovanou a harmonickou společnost a pro nás nezbytného ekonomického partnera.
Zveřejnila jsem tři „protistátní“ texty, psala a mluvila o Václavu Havlovi, stýkala se s disidenty a podepsala i domácí petice proti servilnosti českých politiků; celá vláda například nastoupí na čínské velvyslanectví v pozoru, aby se pokorně omluvila, že Město Prahu navštívil dalajláma, i když byl u nás jako soukromá osoba. V roce 2017 jsem měla odjet do Pekingu znovu, s přednáškou, která se paradoxně týkala výročí holocaustu. Přišel okamžitý zákaz. Povolení mají jen lidé, kteří proti místnímu diktátorskému režimu nic nemají. S takovými důsledky musím počítat. To je denní chleba.
Jsi dnes jediná česká autorka, která je zvaná na mezinárodní konference o lidských právech a diskutuje třeba se Zygmuntem Baumannem nebo Salmanem Rushdiem. Vnímáš také psaní románu jako zprávu o stavu světa?
Samozřejmě, ale to se přece děje, i kdybych psala poezii o jaru. Ze své kůže nevyskočím. Prvními romány jsem si propátrala mentalitu prostoru, kde jsem se narodila, od Příspěvku k dějinám radosti, který byl o sexualizovaném násilí a nacionalismu, potřebuji širší kontext, jsme přece součástí lidstva, vše souvisí se vším, jsou to zásadní ponorné řeky. Součástí spisovatelského talentu je zvýšená citlivost, soucit, schopnost vnímat jiné kontexty a vše, co je ve vzduchu. I mým posláním je varovat, věštit hrůzy, jasnozřivě poznávat, co je zlé. Tváří v tvář koncentrovanému zlu pak může člověka nejspíš napadnout, co je dobré. Románu nechybí naděje, jakkoli provokativní.
V románu hraje důležitou roli kontext Konfucia a tento citát: „Spěje-li stát či rodina k prosperitě, musí tu být nějaká příznivá znamení. Spěje-li stát či rodina k záhubě, musí tu být nějaká neblahá znamení.“ Román zachycuje „znamení“. Mou povinností je nelhat a nemlčet o chorobách doby, ve které žiju. V posledních letech i esejistickými texty, které vyšly anglicky, německy, čínsky. Jsem součástí lidstva a neuznávám perspektivu „států“ a národnostních kotců a nadřazených pohlaví. A jsem samozřejmě ráda, že si v zahraničí mé práce nesmírně váží a že moje texty čtou a spolupracují se mnou. Já také spolupracuji už jen s lidmi, kteří se nebojí riskovat a v myšlení neuhnou a jdou až na dřeň s nekompromisním vědomím souvislostí. A díky literární ceně v Rakousku, jejíž součástí byl roční tvůrčí pobyt, jsem román mohla dopsat. Nejsem vlastně kompatibilní s žádnou zemí, jsem kompatibilní s přáteli z celého světa, se kterými jsem si vytvořila paralelní svět. A v něm platí pouze práce.
V Hodinách z olova se hodně mluví o Václavu Havlovi. Je to téma pro Čínu, nebo spíš pro nás? Co nám dnes říká?
Je to téma věčné. Havel cítil, že je třeba něco udělat nejen z principu, ale že se má něco dělat vždy, když jsou lidé nespravedlivě osočováni, uráženi nebo zavíráni. Zatímco my Havla doma pomalu zesměšňujeme, pro čínské disidenty je obrovským vzorem, i tam vznikla Charta 08. V době, kdy i (nejen) Evropě hrozí obroda autoritářských a diktátorských režimů se všemi těmi Orbány, Putiny, Babiši, Lukašenky, Kaczyńskými, Erdogany atd., jsou Havlovy myšlenky a jeho život světlem v tunelu. Jeho obecný odkaz je postoj proti vysávání bezmocných, proti sociální nespravedlnosti a nemravným přehradám, které ponižují člověka, odsouzeného k služebnému postavení. Smysl má totiž jakýkoli mravní čin, který třeba nemá naději na okamžitý a viditelný efekt a vypadá směšně, ale může se časem zvolna a nepřímo politicky zhodnotit, jako tomu bylo například u Charty 77. Není divu, že Havlovy knihy jsou v totalitních režimech znovu zakazovány. Ale samozřejmě nic není černobílé a já nevěřím konstruktům politiků a historiků, kteří pomlčí o životech, jež jejich rámce přečnívají. Pravdu o našem světě může propátrat jenom román.
