Debutovala jste už před šesti lety experimentální prózou Koho vypijou lišky, která sestávala z textů dlouhých přesně padesát slov. Kde se vzal ten nápad?
Lišky vznikly omylem. Náhodou jsem objevila web Příběhy na padesát slov, pár měsíců jsem si ho pročítala a byla jsem nadšená a okouzlená. Jak vůbec někdo dokáže vtěsnat pohádku nebo thriller do padesáti slov? Po nějaké době jsem to taky zkusila, napsat povídku na padesát slov, doteď tam ty moje příběhy visí. No a jeden z těch příběhů byl záblesk ze sedmdesátých let, pak druhý a třetí. A začaly mi chodit reakce od čtenářů toho webu.

Co psali?
Že z toho cítí chutě a vůně té doby a že chtějí číst víc. Tak jsem slíbila, že budu pro ten web psát seriál. Jsem paličatá, sliby plním. Dohledávala jsem si k tomu materiál, psala jsem, příběhů bylo vydaných asi osm, v konceptu patnáct, vymyšlených dalších dvacet — a zjistila, jsem, že jsem v průšvihu, že mi to přerostlo přes hlavu, že je mi ten web malý, že to bude kniha.

A to už jste měla hlavní hrdinku jménem El?
El nevznikla hned, ale docela brzy byla pojítkem, to ano. Její jméno jsem nevymyslela já, ale vydavatel webu. Museli jsme najít název pro celý seriál a bylo nutné se vejít do omezeného počtu znaků. Příběhy malé… a hledali jsme jméno, které by mělo málo znaků, dva nebo tři. Takže Em, Ká, El. Zvolili jsme El. Příběhy malé El. Malá holčička mi připadala jako ideální vypravěčka. Chtěla jsem, aby nazírala svýma dětskýma očima věci, které dospělý už nevnímá jako zvláštní nebo divné, přijdou mu normální.

Jste ročník 1971. Co si pamatujete z doby před revolucí?
Běhání v plynových maskách. A měření obličejů kvůli těm maskám. Vitacit. To, jak jsme toužili po Coca-Cole. To jsou moje vzpomínky. Ale text knihy, to je fabulace. Zpočátku jsem moc netušila, jak čtenáře do té doby dostat. A došlo mi, že všudypřítomné tehdy bylo Rudé právo. Tak jsem se rozhodla, že každá kapitola, která představuje pokaždé jeden rok života malé El, bude začínat souborem vybraných titulků z Rudého práva z toho konkrétního roku. Strávila jsem spoustu hodin v Klementinu a vypisovala jsem si titulky z Rudého práva ze sedmdesátých let.

Těch muselo být strašně moc!
Bylo! Bylo náročné je vybrat. Hned dvakrát náročné.

Proč dvakrát?
Jana Němce z nakladatelství Host napadlo udělat ještě další hru se slovy, o níž se moc neví: nejenomže každá kapitola má padesát slov, ale titulky z Rudého práva čítají v úvodu každé kapitoly přesně sto slov. Museli jsme vybrat ne jen tak nějaké titulky, ale ty, které těch sto slov v součtu dají.

Jak se o vašem experimentu z webu v Hostu dozvěděli?
Poslala jsem jim rukopis.

Jako jen tak naslepo?
Ano, našla jsem si na webu adresu redaktora prózy. Ozval se mi asi za dva týdny, že je to zajímá, ale že na rukopisu je ještě potřeba pracovat.

Jak pak vypadala redakční práce?
Část původních textů jsem dala pryč, jinou část nově vymyslela. Nejnáročnější byly dílčí úpravy povídek. Pokud redaktorce třeba nesedělo nějaké slovní spojení a domluvily jsme se, že je třeba ho nahradit jiným nebo ho částečně přepsat, musela jsem to vymyslet tak, aby to opět bylo přesně na těch padesát slov.

Kdy jste se za ten experiment začala proklínat?
Velmi rychle. Ale to asi máte u každého textu, který čtete počtvrté nebo popáté, že se proklínáte, do čeho jste se to uvrtala. Mám kamaráda, který píše detektivky, a ten mi vždycky volá a říká: „Lidko, proč já to pokaždý píšu tak dlouhý, proč já píšu pět set stran, je hrozný to korigovat popátý!“ A já mu říkám: „Máš to psát krátký jako já.“ Akorát my jsme tedy museli opravdu mnohokrát nejen číst, ale i počítat, jestli to sedí.

A sedí? Neozval se nějaký čtenář hnidopich?
Sedí.

Proč po Liškách uběhlo šest let, než vyšla Místa ve tmě? Čekala jste od sebe zase nějaký experiment?
Nečekala jsem od sebe nic. Živím se jako píáristka, celý život píšu různé texty, články a tiskové zprávy. Nejprve pro komerční agentury, takže jsem třeba propagovala kosmetiku i zahradní techniku. Díky tomu jsem zjistila, že mě psát o technice docela baví. Teď jsem poslední roky na Fakultě stavební ČVUT a starám se o její komunikaci. Živí mě písmenka. A pak po nocích zase píšu. Proto jsem po sobě nic moc dalšího nechtěla. Říkala jsem si, že až si budu jistá, že vím, co dál napsat, tak to přijde. Postupně vznikaly první povídky, pak se ukázalo, že budou mezi sebou skrze své hrdinky provázané.

Která z vašich hrdinek v Místech je vám nejbližší?
Když o nich píšu, žiju se všemi. Nemám nějakou nejoblíbenější. Náročná byla povídka Praga mater urbium a V souhvězdí labutě, ale úplně nejtěžší bylo napsat povídku Pod vodou. Vypráví o násilí, z ní jsem byla opravdu hodně špatná. Navazuje na jinou povídku, ve které stojí hrdinka v limitním životním momentu, rozhoduje se mezi životem a smrtí, nakonec se rozhodne — a čtenář chce vědět, jak se v tom limitním momentu ocitla.

Říkala jsem si, že až si budu jistá, že vím, co dál napsat, tak to přijde.

Tahle hrdinka stojí na stromě, na třešni. Intenzivně mi to připomnělo léto u babičky na zahradě, jako by z toho šel klid, i když je to vlastně hodně vyhrocená situace.
Já nejspíš nikdy nebudu psát intelektuální povídky z města. Vyrostla jsem na venkově, žiju na venkově, mám ho nakoukaný a mám ho ráda. Rozumím mu, denně ho vnímám. Není to retro, prostě tam žiju. Je to tam víceméně opravdu jako v létě u babičky.

Nemění se venkov od lučního kvítí spíš směrem k anglickým trávníkům?
Bydlím třicet pět kilometrů od Prahy, myslím, že všechny děti od sousedů mají počítače a herní konzole. A přesto si na volném pozemku vedle nás pod stromy z hromady větví kluci postavili bunkr. Nic není ztraceno. Na venkově pořád existují zahrady se starými odrůdami jablek, které jen padají na zem a pak v trávě hnijí. Jsou tam matčina, kožená, zvonková, sklenáče…

To je to jablko z obálky knihy?
Ano. Grafička Lucie Zajíčková dala na obálku původně červené jablko, byl v něm červ. Jenomže skleněná jablka, o kterých je v té povídce řeč, nejsou červená. A to jablko nemělo být červivé, ale obouchané. Jako jsou obouchané ty ženské, o kterých píšu. Ačkoliv nás to hodně překvapilo, najít přesně tuhle odrůdu, průsvitné letní jablko nebo taky jakubovky, letničky, sklenáče, tak se jim říká, liší se to kraj od kraje, bylo hodně těžké. Lidé už většinu těchhle starých stromů vykáceli.

A kde jste ho nakonec objevily?
Lucie je nakonec sehnala přes sociální sítě. Ta jablka jsou křehká, omlátí se už jen tím, jak leží jedno na druhém v košíku, takže je stačilo jen nafotit. Ještě že nechtěla na obálku dát třešeň kostelnici! Ta byla vyšlechtěná snad někdy v osmnáctém století a netuším, jestli reálně v Česku někde roste.

Zrovna povídka Kostelnice je přitom hodně autentická…
Kostelnici většinou čtu na autorských čteních.

Jaké jsou reakce?
Čtenářky se v mých povídkách často poznávají, i když jsou vlastně všechny ty příběhy vyfabulované. Říkají mi a píší, že alespoň část toho příběhu je jejich. Že pocity, které hrdinky mají, patří ve skutečnosti jim. Nebo že znají někoho, kdo zažívá podobnou situaci jako někdo z knihy. Někoho, koho spoutal vztah, kdo se nechal lapit, ovlivnit. Mluví většinou ženy, které mají problém. Nemusejí mít rovnou jizvy na těle, nemusejí zažívat přímo teror, fyzické napadání partnerem. Tam už obvykle umíme prásknout dveřmi a odejít. Jenomže jsou mnohem jemnější odstíny násilí. Manipulace, ovládání. Povídka Vanilkové rohlíčky je celá o vzpouře proti něčemu strašně plíživému. Hrdinka si může říkat — od sousedů slyším rány a bití, jsem na tom vlastně ještě dobře, ne? Nemám vlastně důvod odcházet. Co se děje uvnitř té ženy, jak se vzbouří? Bude ta vzpoura jen vnitřní, neviditelná? Cukne na poslední chvíli a neodejde od násilníka? Nejtemnější příběh v knize, už zmíněná povídka Pod vodou, vypráví o ženě, která chce tak strašně moc věřit v lásku, že se ve jménu té lásky nechává mučit a ponižovat. Až když to dojde do určitého bodu, postaví se násilí svým vlastním způsobem.

Jak těžké je, když dopíšete takovou povídku, vypnout počítač a jít žít svůj život?
Měla jsem velké štěstí, že ty nejsilnější příběhy jsem psala na tvůrčím pobytu v klášteře v Broumově. Tam mají literární domek, žila jsem v něm tři týdny. Úžasné, nemusela jsem potkávat svoje lidi a naskakovat do svého běžného života v rozpoložení, kdy líčíte trauma oběti nějakého násilí. Odžila jsem si to s postavami, nechala to v knize, v klášteře, nevezla jsem si to domů.

Vaše hrdinky z Míst ve tmě nemají děti, nebo alespoň děti ve vašich povídkách nefigurují. Proč?
Aha. Postava důchodkyně Evy děti má, ale už odrostly. Karle tikají biologické hodiny, děti chce mít, ale nemá na to správně nastavený život a ani stabilního partnera, tak se rozhodne darovat vajíčka, aby její život pokračoval. Zásadní pro mě byly žensko-mužské vztahy, proto jsem nepsala o dětech. Ženy, které mají malé děti, se soustředí na ně a na domácnost a vztah s mužem odsouvají stranou, až na potom. Nedoléhá na ně tak moc. Nebo doléhá jinak. Snažila jsem se ty hraniční momenty ve vztazích popsat. Pak jsem prvních šest povídek zase poslala do Hosta a říkala jsem: „Píšu, ale nevím, jestli to k něčemu je.“ Jsem velmi nervózní autorka, která si není jistá tím, jestli to umí.

Živíte se psaním!
To ano, ale napsat dobrou tiskovou zprávu nebo článek a napsat dobrou knihu je rozdíl. Jako spisovatelka jsem ve své roli nejistá. Často vidím text jako filmový obraz a chci ho napsat tak, aby ho tak vnímal i čtenář, aby mu věřil. To je těžké. Hodně přepisuju, škrtám. Na těch prvních šest povídek mi z Hostu odepsali: „Je to dobré, ale je toho málo, piš!“ Tak jsem psala dál. Odevzdala jsem jedenáct povídek a v hlavě jsem měla dvanáctou, kterou jsem pak dopsala dodatečně.

Kde berete inspiraci?
To je různé. Třeba minule jsem jela vlakem, nastoupil divný pán, vyprávěl nahlas sám pro sebe divné věci. A většina lidí, kteří jeli v tom vlaku, se postupně zvedala a z vagonu odcházela. Až na Kábrtovou, která vytáhla tužku a papír a začala si dělat poznámky. Tak vznikají situace, které mě zajímají. Jak se po sobě dívají lidé, kteří ho slyší, jak na něj reagují, co průvodčí. Nekopíruju historky, které slyším, ale takovéhle situace mě hodně inspirují. Nebo, znovu situace od vlaků: na samospoušť na nádraží se fotí čínský pár novomanželů, v tom provozu na peróně, ve svatebních šatech. Kolem nikdo jiný, kdo by je třeba fotil. Kde se tam vzali? Co dělali předtím? A kam půjdou potom? Tak si vymyslím situaci, napíšu povídku. A někdy hledám konzultanta.

Proč?
Jsem zvyklá být hodně přesná, protože roky píšu tiskové zprávy z oblasti techniky. Na konzultaci jsem proto měla třeba hrobníka.

V jedné povídce v Místech na hřbitově hoří, tak proto?
Ano. Zaslechla jsem, že když je zmrzlá půda, hrobníci pálí oheň na hřbitově v místě, kde mají vykopat hrob, aby to žhavé uhlí půdu rozmrazilo. Chtěla jsem ten obraz použít v jedné povídce, ale když jsem to googlovala, nenašla jsem, že by se něco takového dělalo. Tak jsem musela najít hrobníka a zeptat se.

Co řekl?
Že ano, že jsou dvě možnosti. Oheň a sbíječka. A že oheň je přijímaný lépe než sbíječka.

A další konzultanti?
Měla jsem odborníka na umělou reprodukci, architektku, vědce přes sršně. Dlouho jsem hledala, jak hibernují sršni, ale nenašla jsem přesné informace, tak jsem se zase šla ptát. Sršeň hibernuje tak, že se mu do cév dostane speciální krev smíšená s glycerolem, takže mu mráz neroztrhá buňky. Máme jen pár vědců specializujících se na sršně, obvolávala jsem je, s jedním se domluvila, jestli to sedí. Řekl, že to sedí, jen že je mu líto, že milého sršně hrdinka zašlápne. Ale že by ten sršeň v situaci, kdy se v příběhu probudí v zimě, stejně dlouho nepřežil. No a mrtvolu ve vaně, tedy mrtvolu lidskou, to už nebyl sršeň, jsem konzultovala s jedním doktorem, kterého jsem našla náhodou na Facebooku.

Přes sociální sítě nehledám jen odborníky, ale třeba i slova, co mi chybí.

Jak?
Hledala jsem komunikativního lékaře, našla jsem si profil doktora, který vypadal akčně, napsala jsem mu: „Dobrý den, píšu knihu a potřebovala bych vědět, jestli je z medicínského hlediska možné někoho takhle zabít…“ A on mi odepsal, vysvětlil podrobnosti, a až kniha vyšla, dostal výtisk jako poděkování… Já si tím ověřováním asi trochu komplikuju život, ale vadilo by mi, kdybych měla v knize faktickou chybu. Přes sociální sítě nehledám jen odborníky, ale třeba i slova, co mi chybí. Já třeba nemluvím sprostě. A neznám moc sprostých slov. Jenže moje postavy občas potřebují sprostě mluvit. V jedné povídce mám větu, kdy její vypravěčka Tereza říká: „Abych já nevypadala jako děvka a on jako kurevník.“ No a to slovo kurevník mi chybělo, nenapadalo mě. Děvkař jsem použít nechtěla, znělo by to podobně jako ta děvka. Tak jsem se zeptala na Facebooku. Objevila se snůška nádherných výrazů, čeština je bohatá a krásná. Vybrala jsem kurevníka. Hodně konzultuju i teď, u dalšího textu.

Takže další kniha? O čem bude?
Zase úplně jiné téma, částečně se přitom vracím do padesátých let. Podklady jsem k ní začala sbírat už při svém pobytu v Broumově. Hledala jsem v tom regionu pamětníky jedné události, je jim mezi osmdesáti a devadesáti roky, jeden mi říkal o druhém, matně tušili, kde bydlí někdo další, telefony na sebe neměli. Ťukala jsem na dveře v malých vesničkách a vysvětlovala, že neprodávám hrnce ani pojištění, ale chci psát o něčem, co oni pravděpodobně zažili.

Jak vás přijímali?
Báječně. Dostala jsem smažené houbové řízky, rybízový koláč. A k tomu jsem vyslechla spoustu příběhů.

Rozhovor připravila Klára Kubíčková pro aktuální číslo časopisu Vlasta věnované ženám v literatuře, které je na stáncích k dostání do 24. dubna.