O autorce

Pet­ra Steh­lí­ko­vá (nar. 1976) vystu­do­va­la střed­ní zdra­vot­nic­kou ško­lu — obor zdra­vot­ní labo­rant. Vystří­da­la něko­lik zaměst­ná­ní, napo­sle­dy pra­co­va­la jako hote­lo­vá recepč­ní. Své kni­hy nej­pr­ve vydá­va­la vlast­ním nákla­dem (např. tri­lo­gie Zro­ze­na z pope­la). Román Naslou­chač vychá­zel od roku 2014 na inter­ne­tu. Autor­ka žije v Pra­ze, v sou­čas­né době je na mateř­ské dovolené.

Anotace

Vel­ká vál­ka roz­dě­li­la svět na dvě čás­ti, z nichž jed­na je oby­va­tel­ná a dru­há zamo­ře­ná jedo­va­tý­mi ply­ny. Oby­va­tel­nou polo­vi­nu chrá­ní štít, kte­rý čer­pá ener­gii z neros­tu zva­né­ho skle­nit. V blíz­kos­ti ští­tu žije národ skle­na­řů, kte­ří jako jedi­ní doká­žou skle­nit těžit. Pla­tí však za to vyso­kou daň. Ener­ge­tic­ké pole ští­tu odsu­zu­je skle­na­ře k živo­tu ve stře­do­vě­kých pod­mín­kách, lidé z nížin je zot­ro­či­li a těž­ba skle­ni­tu jim způ­so­bu­je nemo­ci a zne­tvo­ře­ní. Tři­nác­ti­le­tá Ilan se jako jed­na z mála naro­di­la bez defor­ma­cí a navíc se vzác­ným darem — doká­že naslou­chat skle­ni­tu. Aby ji neod­ved­li od rodi­ny, od dět­ství se vydá­vá za chlap­ce a skrý­vá se v mas­ce a hábi­tu, kte­ré muse­jí skle­na­ři nosit na zna­me­ní pod­ří­ze­nos­ti. Díky své­mu daru by snad moh­la mít o něco lep­ší život, pro­to­že se může vyu­čit skle­nař­ským bru­si­čem. Jen­že její schop­nos­ti jsou už teď tak výji­meč­né, že si ji vybe­re kapi­tán pět­a­dva­cít­ky, dru­ži­ny, kte­rá chrá­ní skle­nař­ská měs­ta před nebez­peč­ný­mi tvo­ry zro­ze­ný­mi z otrá­ve­né­ho vzdu­chu za ští­tem. Ilan ví, že musí své tajem­ství před pět­a­dva­ce­ti bojov­ní­ky za kaž­dou cenu uchrá­nit. Jsou to pře­ce nepřá­te­lé a život skle­na­ře pro ně nic nezna­me­ná. Nebo se mýlí?

Svět otro­ká­řů a otroků,
svět boha­tých a chudých,
svět věč­ně mla­dých a těch,
kte­ří den­ně umí­ra­jí v nelid­ských podmínkách.
Kdo je však na kom závislý?

Původní česká fantasy z fascinujícího temného světa, kde se na pravdu a naději téměř zapomnělo

Ruko­pis romá­nu se před pár měsí­ci dostal pří­mo do rukou ředi­te­le nakla­da­tel­ství Host. „Zau­ja­lo mě to, jak je autor­ka schop­ná od prv­ní strán­ky vytvo­řit plno­hod­not­ný a věro­hod­ný svět a zabyd­let ho ‚živý­mi‘ posta­va­mi,“ vzpo­mí­ná na svůj prv­ní dojem z ruko­pi­su ředi­tel Tomáš Rei­chel. Vzhle­dem k tomu, že chce nakla­da­tel­ství Host v budouc­nu vydá­vat kro­mě pře­kla­do­vé fan­ta­sy i více žán­ro­vých knih čes­kých auto­rů, naděj­ný text Pet­ry Steh­lí­ko­vé v něm vzbu­dil oka­mži­tý zájem. „Pro vydá­ní kni­hy hrál i fakt, že přes­to­že cílí pri­már­ně na čte­ná­ře fan­ta­sy, nezkla­me ani toho, kdo s žánrem ješ­tě nemá mno­ho zku­še­nos­tí. Román není zamě­řen jen na ‚tech­no­lo­gii‘ nebo ‚magii‘, ale pře­de­vším na sil­nou hlav­ní posta­vu, se kte­rou se čte­nář může snad­no sblí­žit,“ dodá­vá Reichel.

Temná atmosféra a silná hlavní hrdinka

Ústřed­ní posta­va Ilan, kte­rá je záro­veň vypra­věč­kou kni­hy, je přes­ně ten typ hrdi­ny, jenž pří­běh „táh­ne“ a nutí čte­ná­ře pokra­čo­vat ve čte­ní, aby zjis­til, jaké nástra­hy mu autor při­chys­tal. „Ilan je pod­le mě na pří­bě­hu to nej­sil­něj­ší. Kni­ha nepat­ří mezi nejakč­něj­ší a hod­ně se sou­stře­dí na budo­vá­ní svě­ta, ale posta­va malé skle­nař­ky je tím, co čte­ná­ře k tex­tu při­pou­tá a nepus­tí. Pros­tě musí­te číst dál a zjis­tit, jak to s ní dopad­ne. A ten­to čte­nář­ský záži­tek byl důvo­dem, proč jsem se roz­ho­dl kni­hu vydat a zku­sit pře­svěd­čit ostat­ní čte­ná­ře, že sto­jí za to,“ vysvět­lu­je ředi­tel nakladatelství.

Kro­mě ústřed­ní posta­vy se čte­ná­ři mohou těšit také na tem­nou atmo­sfé­ru, kte­rou se autor­ce poda­ři­lo skvě­le vykres­lit. „Atmo­sfé­ra pro­vá­zí čte­ná­ře i hlav­ní hrdin­ku po celou dobu, kdy musí čelit jak nebez­pe­čím, kte­rá při­ná­ší život v posta­po­ka­lyp­tic­kém svě­tě, tak i nástra­hám vzpou­ry pro­ti soci­ál­ní­mu útla­ku,“ popi­su­je redak­tor sci-fi lite­ra­tu­ry a fan­ta­sy Jiří Ště­pán. Pet­ra Steh­lí­ko­vá se nesna­ží čte­ná­ři jeho ces­tu svě­tem skle­na­řů pří­liš kom­pli­ko­vat, pří­běh je pří­mý, jas­ný a odví­jí se ve sviž­ném tem­pu, kte­ré si v ničem neza­dá s fil­mem. „Je vel­mi těž­ké Naslou­cha­če jen tak odlo­žit, pro­to­že Ilan vám to pros­tě nedo­vo­lí,“ dopl­ňu­je Ště­pán. Naslou­chač je zkrát­ka debut, kte­rý by fanouš­ko­vi fan­ta­sy urči­tě neměl uniknout.

Petra Stehlíková: „Byla bych jednou z prvních postav, která by zhynula v bolestných mukách“

Poté, co jí nakla­da­te­lé odmít­li něko­lik ruko­pi­sů, vyda­la vlast­ním nákla­dem pět knih. Nové­mu pří­bě­hu, ke kte­ré­mu se s pře­stáv­ka­mi vra­ce­la něko­lik let a poté ho pub­li­ko­va­la na inter­ne­tu, ale věři­la. „Na Naslou­cha­či jsem pra­co­va­la pří­liš dlou­ho na to, abych to vzda­la. Pub­li­ko­vá­ní na webu je dob­ré, člo­věk se lec­če­mu při­u­čí. Na komen­tá­řích se ale nedá sta­vět,“ vzpo­mí­ná na „naslou­chač­ské“ začát­ky Pet­ra Stehlíková.

Jak bys­te kni­hu charakterizovala?
Naslou­chač je v prv­ní řadě o přá­tel­ství. Je ale také o tom, že vše se děje z něja­ké­ho důvo­du a vše má svou minu­lost, kte­rou je potře­ba odha­lit. Že nená­vist nevzni­ká jen tak a nikdo není bez viny. Je i o lid­ských chy­bách a špat­ných rozhodnutích.

Co pro vás bylo prvot­ním impul­zem k její­mu napsání?
Tou­ha napsat pří­běh o hrdin­ce, kte­rou bych si „pěs­to­va­la“ od její­ho dět­ství, pro­šla s ní dospí­vá­ním a doved­la ji k dospě­los­ti. Svým způ­so­bem tomu hod­ně napo­mohl Har­ry Potter, kte­rým jsem byla jako jed­na z mno­ha zasa­že­na. Ale tím pod­stat­ným impul­zem, tím důle­ži­tým „kopan­cem“ ke koneč­né­mu zpra­co­vá­ní byl Kos­ti­čas. Díky této kni­ze jsem se roz­hou­pa­la a na svém pří­bě­hu zača­la plně pra­co­vat. Naslou­chač se původ­ně ode­hrá­val mimo náš pro­stor, ale jakmi­le jsem dospě­la k roz­hod­nu­tí, že ho zasa­dím do naše­ho svě­ta o něko­lik sto­le­tí poz­dě­ji, všech­no nabra­lo rych­lý spád. Loka­li­tu jsem nemu­se­la dlou­ho hle­dat. Sta­či­lo se podí­vat na mapu a při pohle­du na Ural mi doslo­va zajis­kři­lo v oku. Můj romá­no­vý svět tak po letech začal dostá­vat sku­teč­né obrysy.

Jak dlou­ho jste na kni­ze pracovala?
Naslou­chač mi v počí­ta­či „zrál“ něko­lik let. Na začát­ku jsem měla jen malou dív­ku, vydá­va­jí­cí se za chlap­ce, kte­rá se sta­rá o zbra­ně bojov­ní­ků. Pak při­byl skle­nit a skle­nař­ská měs­ta. Neu­stá­le jsem ale sou­bor ote­ví­ra­la, dopl­ňo­va­la, růz­ně měni­la, pak ho zase na něko­lik měsí­ců zavře­la a mezi­tím psa­la něco jiné­ho. Pořád tomu něco chy­bě­lo. Ale myš­len­ka jako tako­vá se zro­di­la někdy před dese­ti lety.

Co pro vás bylo na psa­ní nejtěžší?
Jed­no­znač­ně hlav­ní hrdin­ka. Vzhle­dem k fak­tu, že Ilan je nece­lých tři­náct let a pří­běh je vyprá­věn ich-for­mou, jsem dlou­ho pře­mýš­le­la, jak to celé ucho­pit. Na jed­nu stra­nu jsem si uvě­do­mo­va­la, že bych hrdin­či­ně věku měla vyprá­vě­ní při­způ­so­bit, ale na dru­hou stra­nu jsem dou­fa­la, že by si pří­běh mohl pře­číst i dospě­lý čte­nář. Ke vše­mu svět, ve kte­rém Ilan žije, je bolest­ný, plný smr­ti, nebez­pe­čí a boje o holý život. Obtíž­né byly také popi­sy svě­ta, ve kte­rém se vše ode­hrá­vá. Ne kaž­dý čte­nář se vyží­vá v popi­sech, ale v Naslou­cha­či je co popi­so­vat. Abych se moh­la pře­su­nout k vyprá­vě­ní o hlav­ní hrdin­ce, muse­la jsem si pro svůj svět posta­vit ale­spoň něja­ké zákla­dy. Mám rad­ši, když je vznik svě­ta vysvět­len, než když pros­tě JE.

Kni­ha obsa­hu­je nezbyt­ný slov­ní­ček poj­mů – jak jste tyto výra­zy vymýšlela?
Vět­ši­na výra­zů je pře­ja­tá z rumun­šti­ny a někte­ré z nich jsou při­způ­so­be­né čes­ké­mu jazy­ku. Původ­ně jsem si slo­va vymýš­le­la, ale nemě­la ten správ­ný zvuk a vzni­ka­ly z nich dlou­hé zko­mo­le­ni­ny, kte­ré jsem si ve finá­le ani já jako autor­ka nepa­ma­to­va­la. Tak­že jsem pát­ra­la po něčem, co by uleh­či­lo prá­ci hlav­ně mně. Rumun­ská slo­va se mi líbi­la vždyc­ky, a tak při­šla myš­len­ka, že bych si slo­va „vypůj­či­la“. Přes­to dlou­ho trva­lo, než jsem z toho vel­ké­ho množ­ství zvo­li­la ta pravá.

Pří­běh jste zasa­di­la na Ural, pro spe­ci­fic­ké výra­zy jste si vypůj­či­la rumun­šti­nu. Máte k tomu­to jazy­ku a mís­tu něja­ký zvlášt­ní vztah?
Rumun­sko je pod­le mého názo­ru zemí, kte­rá díky své­mu folklo­ru musí zají­mat snad kaž­dé­ho. Ural mi zase impo­nu­je svým geo­gra­fic­kým význa­mem. Pod­vě­do­mě to bylo mož­ná i tím, že jsem v dět­ství poslou­cha­la pří­běhy o tom, jak můj děde­ček slou­žil za prv­ní svě­to­vé vál­ky v car­ské armá­dě nebo jak jeden ze strý­ců pod­ni­kl stras­tipl­nou ces­tu na Sibiř, aby odve­zl nemoc­nou sestře­ni­ci, kte­rá tam byla odvle­če­na spo­lu s tetou. Rodi­na ze stra­ny mojí mat­ky pochá­zí z Voly­ně, přes­ně­ji z Čes­ké Moš­če­ni­ce. Nicmé­ně na Ura­lu ani v Rumun­sku jsem zatím neby­la. Dob­ro­dru­hem jsem jen na papí­ře. Kdy­bych se ocit­la ve svém pří­bě­hu, nikdy bych nic nevy­ře­ši­la, po setmě­ní bych nevy­str­či­la paty z domu a v žád­ném pří­pa­dě bych niko­ho neza­chrá­ni­la. Maxi­mál­ně bych moh­la ztvár­ňo­vat kom­pars a prav­dě­po­dob­ně bych byla jed­nou z prv­ních postav, kte­rá by zhy­nu­la v bolest­ných mukách.

Jakým způ­so­bem jste postu­po­va­la při vytvá­ře­ní his­to­rie svě­ta, do nějž jste umís­ti­la děj romá­nu? Pomá­ha­la jste si něja­kou mapou, sezna­mem postav, his­to­ric­kou linkou?
Mám celý šanon pozná­mek a posle­po­va­nou mapu. S Ura­lem je ke vše­mu ta potíž, že k němu nee­xis­tu­je podrob­ná mapa (ale­spoň ne tady v Čechách). A tak jsem muse­la hod­ně goo­glit a někdy i luš­tit azbu­ku. Sna­ži­la jsem se roz­vrh­nout si, jak by měs­ta měla být od sebe vzdá­le­ná, stá­le doko­la řeši­la jejich roz­lo­hu včet­ně počtu oby­va­tel. Moje měs­ta napří­klad nema­jí zna­ky, ale zví­ře­cí pat­ro­ny, kte­ří sym­bo­li­zu­jí, čím se dané měs­to v minu­los­ti vyzna­čo­va­lo. Je jich cel­kem sedm­náct a v prv­ním díle je popsa­ná hlav­ně Amárie, Ila­ni­no rod­né město.

Kdo byl vaším prv­ním kri­ti­kem? Radi­la jste se s někým v prů­bě­hu psaní?
Prv­ní­mi kri­ti­ky byli čte­ná­ři na webech pro začí­na­jí­cí auto­ry (OurS​to​ries​.cz, Bez​-hra​nic​.cz a Mam​ta​lent​.cz), kte­ré jsem doslo­va upro­si­la, aby se na můj pří­běh podí­va­li. Popr­vé jsem dokon­ce pří­běh stáh­la, pro­to­že na roz­díl od jiných auto­rů jsem neob­dr­že­la žád­ný čte­nář­ský komen­tář. Na Naslou­cha­či jsem pra­co­va­la pří­liš dlou­ho na to, abych to vzda­la, a tak jsem to zku­si­la o něko­lik měsí­ců poz­dě­ji. A vida! Pár čte­ná­řů se pře­ci jen chyt­lo a někte­ří to dokon­ce i dočet­li. Jed­na čte­nář­ka to odnes­la nej­hůř. Vel­ko­ry­se se nabíd­la k beta čte­ní, a tak jsem ji napros­to haneb­ně zne­u­ži­la i k dal­ší­mu dílu.

Odhod­la­la bys­te se poslat ruko­pis do nakla­da­tel­ství, kdy­by text ani napo­dru­hé mezi čte­ná­ři neuspěl?
Urči­tě. Dřív nebo poz­dě­ji bych Naslou­cha­če stej­ně posla­la. Pub­li­ko­vá­ní na webu je dob­ré z mno­ha důvo­dů, člo­věk se lec­če­mu při­u­čí. Na komen­tá­řích se ale nedá sta­vět. Pří­běh je čte­ná­ři před­klá­dán dlou­ho­do­bě a po čás­tech, tak­že může být těž­ké udr­žet si pozor­nost, zvlášť když se jed­ná o něco rozsáhlejšího.

Proč jste posla­la ruko­pis prá­vě do nakla­da­tel­ství Host?
Host byl moje prv­ní vol­ba z něko­li­ka důvo­dů. Jed­nak kvů­li Kos­ti­ča­su, kte­rý zde vyda­li, pak kvů­li fak­tu, že se jako jed­no z mála nakla­da­tel­ství ješ­tě zají­má o začí­na­jí­cí čes­ké auto­ry, kvů­li jejich sta­bi­li­tě na trhu a hlav­ně kvů­li jejich pří­stu­pu. Už jed­nou jsem do redak­ce zasla­la svůj ruko­pis a oni byli tak hod­ní, že mi veli­ce mile řek­li, abych „neob­tě­žo­va­la“. Ne, oprav­du. Dokon­ce si ten­krát vyžá­da­li ruko­pis, ale nevy­ho­vo­val a na roz­díl od jiných nakla­da­tel­ství mi to sdě­li­li. Po všech těch zku­še­nos­tech a igno­ra­ci je člo­věk potě­še­ný i odmít­nu­tím. Nicmé­ně o něko­lik měsí­ců poz­dě­ji jsem nad­še­ně otra­vo­va­la zno­vu a ten­to­krát to vyšlo. O vydá­ní se roz­ho­do­va­lo něko­lik měsí­ců, pan ředi­tel chtěl roz­ší­řit prv­ní díl a vidět vět­ší část toho dru­hé­ho. A pak se sta­lo, že se na chví­li odml­čel, a já – tak tro­chu para­no­id­ní člo­věk – jsem po zku­še­nos­tech z jiných nakla­da­tel­ství naby­la dojmu, že zájem asi opa­dl. Abych se nějak zaba­vi­la a ustá­la zkla­má­ní, zasla­la jsem nabíd­ku do dal­ší­ho nakla­da­tel­ství, přes­to­že jsem pořád dou­fa­la ve spo­lu­prá­ci s Hos­tem. Naštěs­tí se Host o něko­lik dní poz­dě­ji ozval a všech­no dob­ře dopadlo.

Před­tím než jste ruko­pis Naslou­cha­če nabíd­la Hos­tu, jste vlast­ním nákla­dem vyda­la pět knih. Co vás při­mě­lo k tomu změ­nit způ­sob vydávání?
Ano, jed­ná se o dvě plá­no­va­né YA tri­lo­gie: Zro­ze­na z pope­la a Vzpo­mín­ky na Eriel, a roz­hod­ně to není nic pře­vrat­né­ho. Zača­lo to tak, že jsem před lety nabí­ze­la román Zro­ze­na z pope­la k vydá­ní, ale nikdo neměl zájem. Já jsem ale chtě­la kni­hu držet v rukách, tak jsem si našla nakla­da­tel­ství, kte­ré by mi vyda­lo tzv. „kni­hu na klíč“. Jenomže kni­hy vyda­né vlast­ním nákla­dem jsou vět­ši­nou odsou­ze­né k zapo­mně­ní, tak­že jsem ruko­pi­sy roze­sí­la­la i nadále.

Máte něja­ký autor­ský vzor? Kdo to je a jak vás ve vašem psa­ní ovlivnil?
Těch spi­so­va­te­lů by se našlo mno­ho. Jako čte­nář se neza­mě­řu­ji na jeden žánr a byly doby, kdy jsem hlta­la i manu­á­ly k prač­ce. Prv­ní fan­ta­sy, kte­rou jsem si oblí­bi­la, byl Člo­věk oboj­ži­vel­ník od Ale­xan­dra Bělja­je­va. Byla to tako­vá obdo­ba dneš­ních YA. Tu kníž­ku jsem milo­va­la tak moc, že jsem nestoud­ně pře­mýš­le­la o její krá­de­ži z veřej­né knihov­ny. Naštěs­tí jsem to hrdin­ně ustá­la, dovo­li­la i ostat­ním čte­ná­řům, aby si ji zami­lo­va­li, a spo­ko­ji­la se s fil­mem z roku 1962, u něhož jsem při pohle­du na hlav­ní­ho hrdi­nu jako správ­ná puber­ťač­ka pada­la do mdlob. Nicmé­ně autor­kou, díky kte­ré mě napadlo, že bych i já jed­nou moh­la stvo­řit něja­ký pří­běh, byla Daph­ne du Mau­rier. Ten­krát jsem její kni­hy čet­la i něko­li­krát za sebou. Její vypra­věč­ský talent, kte­rý je i po těch letech veli­ce dob­ře stra­vi­tel­ný pro dneš­ní­ho čte­ná­ře, nebo schop­nost úspěš­ně psát jaký­ko­liv žánr je pro mě hod­ně sil­nou moti­va­cí dodnes.

Ukázky z knihy

Byl to dechbe­rou­cí pohled. V tu chví­li jsem lito­va­la, že na svě­tě nee­xis­tu­je nic, co by tuto vzpo­mín­ku ucho­va­lo. Oči­ma jsem nena­syt­ně hlta­la stov­ky sví­cí září­cích v pozla­ce­ných sto­ja­nech. Sál byl tak roz­leh­lý, že jsem stě­ží vidě­la, kde začí­ná a kde kon­čí. Stě­ny zdo­bi­ly obra­zy nama­lo­va­né dáv­ný­mi uměl­ci. Strop se kle­nul vyso­ko nad kamen­nou pod­la­hou. Slu­ho­vé v pes­t­rých oble­cích v bar­vách měs­ta pobí­ha­li mezi hos­ty a nabí­ze­li liké­ry ve zdo­be­ných sti­klách. Ženy byly zaha­le­né do těch nej­krás­něj­ších rochií, jaké jsem kdy vidě­la. Jem­ná lát­ka se kolem nich oví­je­la ve změ­ti slo­ži­tých záhy­bů a zvý­raz­ňo­va­la jejich křiv­ky. V lesk­lých dlou­hých vla­sech měly vple­te­né ozdo­by, štíh­lé krky zdo­bi­ly šper­ky. Postá­va­ly v hlouč­cích. Obdi­vo­va­né, dobý­va­né a milo­va­né. Bylo jich tolik! Být mužem, nedo­ká­za­la bych si vybrat.

I přes sil­né sklo okna jsem sly­še­la smích. Na ten­to večer se všich­ni při­pra­vo­va­li dny, mož­ná týd­ny, napadlo mě. Obdi­vo­va­la jsem jejich lad­né pohy­by a ges­ta. Sna­ži­la jsem se vrýt si do pamě­ti vše, co se dělo pře­de mnou. Na oka­mžik jsem zavře­la oči a zatou­ži­la být jed­nou z nich. Pro­jed­nou v živo­tě mít krás­ný účes a lesk­lé vla­sy. Pro­jed­nou v živo­tě neno­sit mantii.


Kdo­si mě náh­le chy­tl za man­tii a prud­ce str­hl zpět. Vyjek­la jsem a dru­hou rukou zašát­ra­la po mistrovi.

„Kam ten spěch, vy špí­ny?“ ozva­lo se ze tmy. Hrot nože se obje­vil těs­ně u mých očí. Nebyl ze skle­ni­tu. Ani z čer­né­ho. Byl z oby­čej­né­ho kovu. Jenomže na tom nezáleželo.

„Omlou­vá­me se, pane,“ spus­til mis­tr krot­ce a začal se kla­nět. „Omlou­vá­me se, jest­li jsme naru­ši­li váš klid. Měli jsme práci…“

„Jak si dovo­lu­je­te flá­kat se tady? Jak to že nejste zavře­ný v těch svejch norách, kam pat­ří­te?“ pře­ru­šil mis­tra kul­ha­jí­cí muž. Jeho tvář byla sta­že­ná vzte­kem a pohr­dá­ním. Přes nehez­ký podlouh­lý obli­čej se táh­la špat­ně zaho­je­ná jizva až k říd­nou­cím vla­sům neu­r­či­té barvy.

„Co máš v tom had­ru na zádech, děd­ku?“ vyptá­val se dál a při­stou­pil těs­ně k mis­tro­vi. „Dej to sem!“

Mis­tr ustou­pil o krok zpět a vol­nou pra­vou rukou si sáhl na záda, kde cítil váhu skle­ni­tu, jako by kámen chtěl chránit.

„Máme úkol od samot­né­ho faji, pane. Je to důležité…“

V tu chví­li mis­tro­vi na tvář dopadla rána a hla­va se mu prud­ce oto­či­la na stra­nu. Hned na to jsem ucí­ti­la krev.

Aga­don se sva­lil na zem a rukou si držel roz­bi­tý nos. Chtě­la jsem k němu poklek­nout, ale bála jsem se pohnout.

„Ňákej tvůj úkol je mi víš kde, ty smra­ďo­chu! Na faju kaš­lu! Ty tam máš skle­nit, že jo? Dej sem ten šutr! Posta­rá­me se o něj líp než vy…“

Vůd­ce vykro­čil smě­rem k mis­tro­vi. Aga­don pev­ně objí­mal kámen a odmí­tal se ho vzdát, zatím­co muž začal kopat star­ce do bři­cha. Prud­ce jsem vyde­cho­va­la a sna­ži­la se při­jít na něco, čím bych moh­la pomoct. Mě si nikdo nevšímal.

Když už jsem zača­la pro­pa­dat zou­fal­ství a chys­ta­la se vykřik­nout, vycí­ti­la jsem za zády čísi pří­tom­nost. V tutéž chví­li muži ztuh­li a všich­ni najed­nou odstou­pi­li. Koneč­ně jsem se moh­la sehnout k mis­tro­vi a pomoct mu zpět na nohy.

„Váž­ně?“ ozval se hlu­bo­ký hlas. Táhl se jako cosi lep­ka­vé­ho a maz­lil se s tmou kolem. Byl váž­ný a svým způ­so­bem pří­jem­ný. Ale roz­hod­ně to nebyl typ hla­su, kte­ré­mu by se dalo odpo­ro­vat. Byl pev­ný jako kamen­né zdi lemu­jí­cí město.

S mis­trem jsme se naráz oto­či­li. Spat­ři­li jsme ale jen vyso­kou posta­vu odě­nou do stémy pada­jí­cí až na zem. Ostat­ní tonu­lo ve tmě.

„Mám pocit, že tohle je mis­tr se svým učněm. Oni ROZ­HOD­NĚ vědí, co mají se skle­ni­tem dělat. Na roz­díl od vás,“ řekl hlu­bo­ký hlas.

„Co chceš?“ vyje­kl vůd­ce mužů, když se mu poda­ři­lo nalézt v sobě ale­spoň tro­chu odva­hy. Stá­le se ovšem držel blíz­ko svých dru­hů. „Dělit se nebu­dem! My je vidě­li prv­ní! Najdi si svo­je munty!“

„Ale mně se líbí tihle,“ odpo­vě­děl ten za námi a já jsem nahlas polkla.

Co se tu vlast­ně děje? Chce nás ten muž chrá­nit, nebo také tou­ží po kusu sklenitu?

Ve vůd­co­vě ruce se zno­vu obje­vil nůž. Ale než s ním sta­čil vyko­nat jaký­ko­liv pohyb, vzdu­chem cosi zasviš­tě­lo a do mužo­va rame­ne se zabo­dl šíp. Muž zaúpěl, a přes­to­že zra­ně­ní neby­lo smr­tel­né, ská­cel se k zemi. Ostat­ní dva se oto­či­li, necha­li své­ho vůd­ce krvá­cet v setmě­lé uli­ci a roze­běh­li se zpět ke svým kolibám.

Cosi mě jem­ně odstr­či­lo a kolem mě pro­šel muž ve stémě. Ucho­pil vůd­ce za špi­na­vou koši­li, jed­nou rukou ho zdvi­hl vyso­ko nad sebe a ude­řil s ním o zeď. Pak ho chy­tl pod krkem. Když stis­kl, ozva­lo se při­du­še­né chr­če­ní a vůd­co­vy nohy se nad zemí rozkomíhaly.

„Vypad­ni odsud, nebo tě dodě­lám,“ naká­zal muž ve stémě s podob­ným kli­dem, s jakým mě mat­ka večer posí­la­la spát.

Vůd­ce na dal­ší varo­vá­ní neče­kal. Když se koneč­ně uvol­ni­lo sevře­ní kolem jeho krku, opa­tr­ně se posta­vil zpět na nohy a odko­lí­bal se pryč, zdra­vou rukou se držel za zra­ně­né rameno.

Muž ve stémě sle­do­val prcha­jí­cí­ho, dokud nezmi­zel v jed­né z těch zvlášt­ních kolib, a pak se oto­čil k nám. Bohu­žel jeho tvář zůstá­va­la skry­tá ve stí­nu. V pra­vé ruce pořád sví­ral malý samo­stříl. Když si vši­ml, že od něho nemůžu odtrh­nout oči, skryl ho pod stémou.