Sní­mek, kte­rý se v Dán­sku stal nej­na­vště­vo­va­něj­ším domá­cím fil­mem posled­ních 15 let, vtáh­ne divá­ka do tem­né­ho pří­pa­du vraž­dí­cí­ho psy­cho­pa­ta, sek­tář­ské víry a une­se­ných dvo­jic sou­ro­zen­ců, jejichž zmi­ze­ní nikdo nehlásil.

Čes­ká pre­mi­é­ra se usku­teč­ní dne 2. červ­na 2016.

O filmu

Po osmi letech strá­ve­ných v Sever­ním moři dopu­tu­je tajem­ný vzkaz v láhvi až na stůl kri­mi­nál­ní­ho Oddě­le­ní Q, kte­ré se spe­ci­a­li­zu­je na sta­ré nevy­ře­še­né pří­pa­dy. Detek­tiv Carl Mørck (Niko­laj Lie Kaas) a jeho asi­s­tent Assad (Fares Fares) jsou vta­že­ni do tem­né­ho pří­pa­du vraž­dí­cí­ho psy­cho­pa­ta, sek­tář­ské víry a une­se­ných dvo­jic sou­ro­zen­ců, jejichž zmi­ze­ní nikdo nehlá­sil. Jen co detek­ti­vo­vé začnou záha­du roz­plé­tat, věci se dají do pohy­bu v ďábel­ském tem­pu. Tře­tí díl kri­mi­sé­rie pod­le best­selle­rů Jus­si­ho Adler-Olse­na nava­zu­je na to nej­lep­ší z tra­di­ce sever­ských detek­ti­vek a díky režii Han­se Pet­te­ra Molan­da ten­to­krát dojde i na čer­ný humor.

Proč tento film?

„Tře­tí díl Oddě­le­ní Q se v Dán­sku stal nej­na­vště­vo­va­něj­ším domá­cím fil­mem posled­ních 15 let, a není divu. Skvě­lé­ho scé­ná­ře Niko­la­je Arce­la se ten­to­krát cho­pil reži­sér Hans-Pet­ter Moland, kte­rý už nejed­nou doká­zal, že umí peč­li­vě budo­va­né napě­tí ve vhod­nou chví­li zře­dit po čer­tech suchým humo­rem. Dyna­mi­ka vzta­hu dvou hlav­ních postav, detek­ti­va Car­la Morc­ka a jeho par­ťá­ka Assa­da, tak dostá­vá nové grá­dy. Sviž­ný a vrs­tev­na­tý děj vás navíc rych­le zatla­čí do sedač­ky a zpro­střed­ku­je vám vel­mi fyzic­ký záži­tek z toho nej­lep­ší­ho, co žánr sever­ské­ho kri­mi v sou­čas­nos­ti nabí­zí: sym­fo­nii ponu­ros­ti, nedo­ko­na­lých, leč cha­risma­tic­kých hrdi­nů a mra­zi­vé­ho napětí.“
— Jan Noháč, Aerofilms

Obsah z 'https://www.youtube.com/e[…]' není možné zobrazit bez souhlasu s cookies.

O knižní předloze a autorovi

Vzkaz v láhvi zís­kal v roce 2010 význam­né lite­rár­ní oce­ně­ní Skle­ně­ný klíč za nej­lep­ší sever­ský detek­tiv­ní román (jeho dal­ší­mi lau­re­á­ty jsou Jo Nesbø, Stieg Lars­son a Hen­ning Man­kell). Ten­to román se také stal vítě­zem dán­ské Ceny čte­ná­řů 2010.

Jus­si Adler-Olsen (nar. 1950) vystu­do­val poli­to­lo­gii a fil­mo­vou vědu. Pra­co­val jako novi­nář, redak­tor a nakla­da­tel. Svou lite­rár­ní kari­é­ru zahá­jil best­selle­rem Alfa­be­thuset (Abe­ced­ní dům, 1997), násle­do­va­ly romá­ny Og hun tak­ke­de guder­ne (A děko­va­la bohům, 2003) a Washing­ton­ský dekret (2006; Host 2014). Poté se začal věno­vat téma­tům spo­je­ným s jeho rod­ným Dán­skem. Dopo­sud napsal šest dílů kri­mi­nál­ní série o kodaň­ském poli­cej­ním oddě­le­ní Q: Žena v kle­ci, Zabi­já­ci, Vzkaz v láhvi, Slož­ka 64, Mar­co a Nesmír­ný, kte­rý se po vydá­ní v Němec­ku dostal na prv­ní mís­to v žeb­říč­ku best­selle­ru týde­ní­ku Der Spie­gel. Cha­rak­te­ris­tic­kým zna­kem auto­ro­va sty­lu a jis­tě i jed­nou z pří­čin obrov­ské­ho mezi­ná­rod­ní­ho úspě­chu jeho knih je oso­bi­tý smy­sl pro humor, nad­hled a ironie.

Kni­hy Jus­si­ho Adle­ra-Olse­na vychá­ze­jí v tři­ce­ti šes­ti jazy­cích. Jen v jeho rod­ném Dán­sku se pro­da­lo více než dva mili­o­ny výtis­ků a napří­klad v Němec­ku pro­dej pře­sá­hl tři a půl mili­o­nu knih.

Stará a nová jména

Niko­laj Lie Kaas, Fares Fares a Johan­ne Loui­se Schmi­d­to­vá se vra­ce­jí – v rolích Car­la Mørc­ka, Assa­da a Rose. Shle­dá­me se i se Søre­nem Pil­mar­kem v roli Mar­cuse Jacob­se­na. Novou tvá­ří je Jakob Ofte­bro (1864, Zla­té pobře­ží) ztě­les­ňu­jí­cí Pas­går­da a jako zlo­věst­ný muž zva­ný Johan­nes se tu rov­něž popr­vé obje­vu­je Pål Sverre Hagen (Thor Heyer­da­hl v kasov­ním úspě­chu Kon-Tiki nomi­no­va­ném na Osca­ra). V rolích Eli­a­se a Rakel, rodi­čů, jejichž děti beze sto­py zmi­ze­ly, se před­sta­ví Jacob Lohmann (Rych­lo­chůze, Zlo­čin, Měsíč­ník, Nor­s­kov) a Aman­da Col­li­no­vá (Ækte vare, For det fælles bedste).

Reži­sé­rem fil­mu Vzkaz v láhvi je Nor Hans Pet­ter Moland, kte­rý před­tím nato­čil napří­klad sním­ky Boj sněž­né­ho plu­hu s mafií (Kraf­ti­di­o­ten, 2014) a Doce­la pri­ma chla­pík (En gan­ske rar mand, 2010). Auto­rem scé­ná­ře je stej­ně jako u úspěš­ných před­chůd­ců Žena v kle­ci (Kvin­den i buret, 2013) a Zabi­já­ci (Fasan­dræber­ne, 2014) Dán Niko­laj Arcel.

Film pro­du­ko­va­la Zen­t­ro­pa ve spo­lu­prá­ci s TV 2 Dan­mark, ZDF Ger­man Tele­vi­si­on Network, ZDF Enter­pri­se, TV4 Sve­ri­ge, TV 2 Nor­ge, kopro­du­cen­tem byl Film Väst.

Hans Pet­ter Moland (reži­sér filmu)
Nor­ský reži­sér Hans Pet­ter Moland (1955) nato­čil řadu fil­mů uve­de­ných na vel­kých svě­to­vých fes­ti­va­lech. Debu­to­val fil­mem Secon­dløit­nan­ten (1993), násle­do­va­ly sním­ky Nula stup­ňů Kel­vi­na (Kær­li­ghe­dens Køte­re, 1995) a Země zaslí­be­ná (The Beau­ti­ful Coun­t­ry, 2004), jenž byl vybrán na MFF v Ber­lí­ně. Krom toho je auto­rem cena­mi ověn­če­né­ho krát­ké­ho fil­mu Nej­lep­ší jdou prv­ní (De Bed­s­te Går Først,2001).

Dří­ve čas­to spo­lu­pra­co­val se švéd­ským her­cem Stella­nem Skar­s­går­dem, ten si zahrál napří­klad v Molan­do­vých fil­mech Aber­de­en (2000), Doce­la pri­ma chla­pík (En gan­ske rar mand, 2010). Posled­ně jme­no­va­ný sní­mek byl nomi­no­ván za Zla­té­ho med­vě­da na MFF v Ber­lí­ně. Dále nato­čil film Boj sněž­né­ho plu­hu s mafií (Kraf­ti­di­o­ten, 2014), v němž hrá­li Jakob Ofte­bro a Pål Sverre Hagen.

Komen­tář režiséra
„Vzkaz v láhvi pojed­ná­vá o víře – a o její absen­ci. Je to pří­běh kole­gů, kte­ří se nikdy neba­vi­li o svých sou­kro­mých názo­rech, o své víře a pohle­du na život. Jen­že pře­svěd­če­ní jed­not­li­vých akté­rů začí­na­jí hrát klí­čo­vou roli ve vyšet­řo­vá­ní zlo­či­nu. Film se pohy­bu­je napříč nábo­žen­ský­mi a spo­le­čen­ský­mi sku­pi­na­mi a je kol­biš­těm lidí z para­lel­ních svě­tů moder­ní evrop­ské rea­li­ty. Pojed­ná­vá o hlu­bo­ké víře nej­spod­něj­ších vrs­tev spo­leč­nos­ti mají­cích svůj domov v okra­jo­vých, upa­da­jí­cích čás­tech Dán­ska, pro něž se vži­lo ozna­če­ní shni­lý banán. Je to film o lidech, kte­ré spo­leč­nost opo­mí­jí a nej­ra­dě­ji by na ně zapo­mně­la. Ale samo­zřej­mě je to také zába­va a nesku­teč­ně napí­na­vá podí­va­ná. Moder­ní žán­ro­vý film nesva­zu­je a tenhle pří­běh ský­tal mož­nost pro­zkou­mat řadu fas­ci­nu­jí­cích témat.“

Niko­laj Lie Kaas (Carl Mørck)
Niko­laj Lie Kaas je jed­ním z nej­po­pu­lár­něj­ší a nej­vše­stran­něj­ších dán­ských her­ců. Popr­vé si zahrál již v 18 letech ve sním­ku Søre­na Kragh-Jacob­se­na Chlap­ci od sva­té­ho Pet­ra (Dren­ge­ne fra Sankt Pet­ri / The Boys from St. Pet­ri, 1991) a hned za svůj výkon zís­kal cenu Dán­ské aso­ci­a­ce kri­ti­ků Bodil a cenu Dán­ské fil­mo­vé aka­de­mie Robert. Lie Kaas absol­vo­val v roce 1998 Dán­skou národ­ní ško­lu múzic­kých umě­ní a ješ­tě v témže roce se obje­vil jako Jep­pe ve fil­mu Lar­se von Trie­ra Idi­o­ti (Idi­o­ter­ne / The Idi­ots) nato­če­ném pod­le mani­fes­tu Dogma. Za tuto roli zís­kal dal­ší oce­ně­ní Dán­ské aso­ci­a­ce kri­ti­ků Bodil.

Od té doby měli divá­ci mož­nost těšit se z vel­ké­ho talen­tu Lie Kaa­se v řadě fil­mů. Byl nej­jem­něj­ší z drs­ných hochů v úspěš­ném poči­nu Ander­se Tho­ma­se Jen­se­na Bli­ka­jí­cí svět­la (Blin­ken­de lyg­ter / Flic­ke­ring Lights, 2000). Díky jedi­neč­né­mu a sym­pa­tic­ké­mu Achme­do­vi ve Správ­ném člo­vě­ku (Et rik­ti­gt men­ne­ske / Tru­ly Human, 2001) vyhrál Lie Kaas cenu Dán­ské fil­mo­vé aka­de­mie Robert. Dal­ší cenu Robert dostal za posta­vu zahořk­lé­ho a zkla­ma­né­ho Joa­chi­ma v Ote­vře­ných srd­cích (Elsker dig for evi­gt / Open Hearts, 2002) reži­sér­ky Susan­ne Bie­ro­vé. Hrál Ale­xe Davi­da v Rekon­struk­ci (Rekon­struk­ti­on / Recon­structi­on, 2003) Chris­to­f­fe­re Boa, kte­rý zís­kal Zla­tou kame­ru na Fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Can­nes, a ješ­tě téhož roku se obje­vil v dvoj­ro­li v tem­né kome­dii Řez­ní­ci (De grøn­ne slag­te­re / The Gre­en But­chers), v níž ztvár­nil napros­to odliš­ná dvoj­ča­ta Bjar­ne­ho a Eigila.

V roce 2003 zís­kal Lie Kaas oce­ně­ní pro mla­dé herec­ké talen­ty Sho­o­ting star na Ber­lín­ském fil­mo­vém fes­ti­va­lu. Ve fil­mu Susan­ne Bier Brat­ři (Brød­re / Bro­thers, 2004) si zahrál zákeř­né­ho bra­t­ra Jan­ni­ka, zatím­co v roce 2008 před­ve­dl ambi­ci­óz­ní­ho práv­ní­ka Jonase v thrille­ru Ucha­zeč (Kan­di­da­ten / The Can­di­da­te). V roce 2009 vidě­li divá­ci po celém svě­tě Lie Kaa­se jako vra­ha v kasov­ním trhá­ku Rona Howar­da Andě­lé a démo­ni (Angels & Demons) a za rok se stře­tl s Rachel Weis­zo­vou ve sním­ku Infor­má­tor­ka (The Whistleblower).

Ve tře­tí řadě dán­ské­ho tele­viz­ní­ho seri­á­lu Zlo­čin (For­bry­del­sen / The Kil­ling), kte­rý dosá­hl znač­né­ho ohla­su u kri­ti­ků i mezi­ná­rod­ní­ho pub­li­ka, se posta­vil po bok Sofie Gråbølo­vé jako detek­tiv Mathi­as Borch. V roce 2013 se Lie Kaas před­ve­dl ve sním­ku Stře­lec (Skyt­ten) reži­sér­ky Annet­te K. Ole­se­no­vé a násle­du­jí­cí rok zno­vu spo­lu­pra­co­val se Susan­ne Bier na fil­mu Dru­há Šan­ce (En chan­ce til / A Second Chan­ce). V roce 2013 ztvár­nil komi­sa­ře Car­la Mørc­ka ve fil­mu Žena v kle­ci, adap­ta­ci prv­ní­ho dílu popu­lár­ní kniž­ní série Oddě­le­ní Q spi­so­va­te­le Jus­si­ho Adle­ra. Tuto roli si zopa­ko­val dal­ších dílech série, Zabi­já­ci a nově ve fil­mu Vzkaz v láhvi.

Fares Fares (Assad)
Fares Fares je švéd­ský herec naro­ze­ný 29. dub­na 1973 v liba­non­ském Bej­r­útu. Do Švéd­ska se i s rodi­nou pře­stě­ho­val v roce 1987. Je synem her­ce Jana Farese.

V roce 2012 zís­kal svou prv­ní roli v holly­wo­od­ské pro­duk­ci po boku Den­ze­la Washing­to­na ve fil­mu Nepří­tel pod ochra­nou (Safe Hou­se). Násle­do­va­la role v Zero Dark Thir­ty, ve sním­ku nomi­no­va­ném v roce 2012 na Oska­ra. Zahrál si take ve sním­ku Danie­la Espi­no­sy Dítě čís­lo 44 (Child 44), ame­ric­kém thrille­ru, kte­rý se z vel­ké čás­ti natá­čel v Čes­ké repub­li­ce. Ve sním­cích Žena v kle­ci, Zabi­já­ci a Vzkaz v láhvi ztvár­nil Assa­da, asi­s­ten­ta komi­sa­ře Car­la Mørcka.

Pål Sverre Hagen (Johan­nes)
Pål Sverre Hagen (1980) absol­vo­val roku 2003 Sta­tens Tea­ter­sko­le. Debu­to­val v Det Nor­ske Tea­ter ve hře Fro­de­ho Gryt­te­na Píseň vče­lí­ho úlu (2003). Hlav­ní roli ztvár­nil v dra­ma­ti­za­ci Dosto­jev­ské­ho Zlo­či­nu a tres­tu nazva­né Raskol­ni­kov (2005).

Od roku 2006 se na prk­nech Det Nor­ske Tea­ter obje­vil v řadě vel­kých rolí, roku 2007 byl oce­něn cenou Hed­da (Hed­da­pri­sen) a v letech 2008 a 2009 zís­kal cenu Kanonprisen.

Před kame­rou debu­to­val ve fil­mu Cry in the Woods (Den Som Fry­g­ter Ulven 2004). Hrál ve fil­mech Nevi­di­tel­ní (De Usyn­li­ge, 2008), Ces­tu­ju sám (Jeg Rejser Ale­ne, 2011) a ztvár­nil i Tho­ra Heyer­dah­la ve sním­ku Kon-Tiki (2014) nomi­no­va­ném na Osca­ra. Před­po­sled­ní roli dostal ve fil­mu Boj sněž­né­ho plu­hu s mafií (Kraf­ti­di­o­ten, 2014) reži­sé­ra Han­se Pet­te­ra Molanda.