Máte detailně zmapovanou historii dvacátého století, seznamujete s ní diváky a čtenáře prostřednictvím různých pořadů i naučných knih. Jak vnímáte dnešek? Ptám se proto, že jsem slyšel váš projev na Letné a tam mě napadlo, že se vás musím zeptat. Samozřejmě jako historik asi nebudete kalkulovat, ale dějiny znáte dobře. Letos uběhne třicet let od sametové revoluce. Jak důležité to byly roky z vašeho pohledu?
Nikdy bych si netroufl říci, že mám detailně zmapovanou historii dvacátého století, netroufl bych si ani říci, že mám zmapovanou historii dvacátého století v poměrně malém geografickém areálu dnešní České republiky, netroufl bych si ani říci, že mám detailně zmapované pochody a transporty smrti na konci války v našem pohraničí. Zmapování každé z dílčích či regionálních témat naší moderní historie je práce na několik životů. A pokud jde o dnešek a můj pohled: nejsem profesionální historik, takže kalkulovat bych mohl, ale nechci. Těch třicet let od konce komunistického režimu je pro naši společnost asi podstatnějších, než si připouštíme. Pro mne je asi nejzásadnější zprávou polistopadového vývoje fakt, že řadě spoluobčanů se po šedivé a tísnivé náruči represivního režimu stýská. Plné regály v obchodech jsme přijali úplně hladce, ale s odpovědností za vlastní konání je to trochu obtížnější. Ona totiž demokracie naši odpovědnost potřebuje.
Plné regály v obchodech jsme přijali úplně hladce, ale s odpovědností za vlastní konání je to trochu obtížnější.
Na rozdíl od Ostnů a oprátek mi Sny a sekyry přijdou ještě víc pod povrchem, osobně jsem tam našel víc postav, které jsem neznal. Jak moc probádaná podle vás historie dvacátého století je? A dají se ještě nacházet příběhy, které doposud zůstávaly skryté?
Od roku 1989 udělala historická obec i veřejnost v poznání našich moderních dějin obrovský skok vpřed, ale dvacáté století bylo pro tento region natolik komplikované, spletité a plné zvratů, při kterých se lámaly kosti i duše, že lze poctivě říci, že příběhy budeme nacházet ještě za desítky let. Tedy pokud budou někoho zajímat. Před historiky i badateli se stále tyčí pohoří archivních materiálů, výpovědí pamětníků. Stačí povytáhnout jeden dokument a vysypou se na vás desítky příběhů, které by stály za připomínku.
Útvary vašich mikropovídek mi přijdou velmi blízké, jako by říkaly, že každý velký člověk je zároveň pořád jen člověk. Jako byste historii, kterou čas proměnil v černobílou, zase natíral barvou, vdechoval jí život. Kde se ve vás ty nápady berou — a jak těžké je jejich zpracování?
Nevím, jestli jsou velcí a malí lidé. Jsou lidé, které dvacáté století rozemlelo na prášek, jsou lidé, kteří se dostali na výsluní a pak je to rozemlelo na prášek, jsou lidé, a těch je naštěstí většina, okolo kterých dějiny jenom prošly nebo do nich lehce strčily ramenem či loktem. Málokterá historická postava, ať už je to ministr protektorátní vlády, dopravní strážník, nebo farář ze zapadlé vesnice v horách, je černobílá, některé postavy dokonce v průběhu dějin barvu mění. A kde se berou nápady? Někdy na místě konkrétní události, někdy nad archivním dokumentem, někdy při sledování filmu, někdy při nalévání vína. Zpracování už je dílem okamžiku, povídka se většinou objeví v mysli jako hotové slohové cvičení.
Navštěvujete tedy místa, o nichž potom píšete?
Řadu míst, o kterých píši, jsem skutečně navštívil. Na některých je historie zabetonována pod nánosem novějších staveb, na jiných je rána stále otevřená. Některá místa vyvolají tísnivý pocit, jinde vám intenzivní současnost prožít historickou chvíli prostě nedovolí.
A píšete tedy třeba někdy i přímo v terénu?
Pár mikropovídek jsem přímo na místě nebo v nejbližším pohostinství skutečně napsal, ale většinou píši doma. Nevím, zda se dá mluvit o spisovatelské práci, když je to spíše zábava. Pokud jde o historické průvodce, jejich napsání předchází studium literatury a archivních pramenů, pokud jde o beletrii, ta se objevuje na papíře v podstatě samovolně.
Pro řadu z nás byla optimistická devadesátá léta, i když dnes se ukazuje, že nejoptimističtější asi byla pro bývalé estébáky a veksláky.
Jaké období našich dějin bylo podle vás nejoptimističtější nebo nejpohodovější?
Kdybyste se zeptal, jaké bylo nejhorší, neváhal bych. Ale s optimistickými obdobími je trochu nesnáz a hodně záleží na osobním pohledu. Pro rádoby vlastence byl jistě optimistický rok 1938, pro české fašisty byl jistě optimistický rok 1939, pro velkou většinu společnosti rok 1945, pro Klementa Gottwalda a další komunistické politické gangstery rok 1948. Pro řadu lidí byla jistě optimistická druhá polovina šedesátých let, pro ty, kdo pořád ještě seděli v komunistických uranových lágrech asi moc ne. Pro řadu z nás byla optimistická devadesátá léta, i když dnes se ukazuje, že nejoptimističtější asi byla pro bývalé estébáky a veksláky.
Nedávno jsem slyšel od jednoho sociologa a novináře, že se máme úplně nejlépe v historii. Nezdá se však, že by společnost byla spokojená. Čím to podle vás je?
Někdo je spokojen, někdo nespokojen. Někdo se snaží dělat, co umí, ať už je lékař, nebo truhlář, a snaží se třeba působit i na svoje okolí. Někdo se snaží rozeštvávat, nálepkovat a škodit. Obávám se, že na „nespokojenosti“ má svým vystupováním lví podíl současná vrcholná politická reprezentace.
Píšete o chvílích, které udělají z malého okamžiku velké dějiny — je možné tyto chvíle najít jen s odstupem, nebo se opravdu dějí denně?
Určitě se dějí denně, jen si jich, potopeni v běžném životním provozu, nemusíme v tu chvíli všimnout. Pokud se tedy nejedná o náraz typu komunistického puče, měnové reformy nebo okupace cizími tanky. Toho si všimne každý, ale někdo se stočí do ulity a nechá velké okamžiky proudit okolo sebe. Možná je to zásadní strategie pro přežití.
