Zná­te to: to vás takhle pošlou v zimě pro jaho­dy. Tedy ne v zimě, ale na jaře, z jahod pře­sko­čí­te rov­nou na jabl­ka a neu­há­ní vás zlá mace­cha s Hole­nou, to jen vaše tvůr­čí inven­ce a pár nevy­ří­ze­ných e‑mailů. Skle­ně­ná jabl­ka. Popis ze stej­no­jmen­né povíd­ky sví­tí z ruko­pi­su Lid­mi­ly Kábr­to­vé jako neon.

„Jsou to let­ní jabl­ka, ale babi, co jsem u ní teď na prázd­ni­nách, jim říká skle­ná­če, pro­to­že mají tako­vou bílou a křeh­kou slup­ku, tak­že vypa­da­jí sko­ro jako ze skla. Snad­no se otlu­čou, vlast­ně na ně sta­čí jen neo­pa­tr­ně sáh­nout, a na té jejich heb­ké jableč­né kůžič­ce se sko­ro hned obje­ví nevzhled­né fle­ky, kte­ré za chví­li zhnědnou.“

Skle­ně­ná, křeh­ká, potlu­če­ná. Jako bola­vé duše hrdi­nek Míst ve tmě. K tomu line­ár­ní, lehce pro­vo­ka­tiv­ní kres­ba, škvor, kte­rý nám jako dětem lezl do uší, a navrch tro­cha nos­tal­gie. Kon­cept bychom měli. Jen­že obál­ka musí být za týden v novém edič­ním plá­nu a Prů­svit­ná let­ní — tak se ta odrů­da jme­nu­je — dozrá­vá… za čty­ři měsíce.

Skle­ně­ná, křeh­ká, potlu­če­ná. Jako bola­vé duše hrdi­nek Míst ve tmě. 

Vyda­la jsem se tedy na jabl­ka. Naleš­tě­ná Gran­ny Smi­th a Gol­den Deli­ci­ous nejsou to, co hle­dám. Zadá­vám si pro­to nový úkol — najít co nej­o­š­k­li­věj­ší jabl­ko. V Alber­tu na Veve­ří beru půl kila. Hole­na nesou­hlas­ně zamru­čí. A já čekám… 

Začá­tek prázd­nin při­ná­ší prv­ní ovo­ce. Pomoc­ná ruka se nata­hu­je z řad kole­gů i zná­mých. Do tvůr­čí­ho záku­li­sí pozvu také uži­va­te­le Instagra­mu, a když se dozví­dám, že na Plzeň­sku sklí­ze­jí žitav­ky a ve Zlí­ně zas jadr­nič­ky, mé lite­rár­ní já zaplesá.

V pátek ráno se v redakč­ní kuchyň­ce Hos­ta obje­ví juto­vý pytel plný skle­ně­ných jablek. Mat­ně si vyba­vím slo­va, kte­rá mi před pár dny při­stá­la v e‑mailu: „Šak to naši majú na Pase­kách před barákem.“

Kdo byl auto­rem? Byla to náho­da? A co na to dva­náct měsíč­ků? Na to při­jde řada poz­dě­ji. Teď je jen rych­le nafotit.