V živo­to­pi­se uvá­díš, že se živíš navr­ho­vá­ním mos­tů. To musí být hod­ně zod­po­věd­ná prá­ce, je pro tebe tedy psa­ní fan­ta­sy úni­kem a odreagováním?
Zod­po­věd­ná prá­ce to samo­zřej­mě je, ale taky je hod­ně napl­ňu­jí­cí. Když člo­věk sto­jí pod kon­struk­cí, kte­rou navr­hl, je to oprav­du povzná­še­jí­cí pocit. Úni­kem pro mě psa­ní roz­hod­ně je, je to jeden z důvo­dů, proč to dělám. Nejde ale ani tak o únik před něja­kou zod­po­věd­nos­tí, kte­rou bych si nesl z prá­ce, spíš je pro mě pří­jem­né odpou­tat se od mno­hem pří­zem­něj­ších, kaž­do­den­ních sta­ros­tí. Pros­tě vypnout ten neu­stá­lý tok myš­le­nek, kte­rý člo­vě­ku celý den běží hla­vou. V čase, kte­rý věnu­ji psa­ní, zkrát­ka nemůžu mys­let na nic jiné­ho. A to mám na něm hroz­ně rád. S tím odre­a­go­vá­ním je to tro­chu kom­pli­ko­va­něj­ší, roz­hod­ně nejsem ten typ auto­ra, ze kte­ré­ho by text tryskal prou­dem, že ho ani nesta­čí zapi­so­vat. Občas mě pří­běh doká­že pěk­ně potrápit.

Co tě vlast­ně inspi­ro­va­lo k tomu, abys napsal hrdin­skou fantasy?
Nej­spíš tou­ha vytvo­řit něja­ký vlast­ní svět a vlast­ní sil­ný pří­běh – i když to zhod­no­tí až čte­ná­ři. Pří­běhy mám rád odjak­ži­va. V dět­ství jsem hltal fogla­rov­ky, Vin­ne­toua a vůbec kníž­ky, jejichž hrdi­no­vé (vět­ši­nou to byli muži, jedi­ná fakt hus­tá hol­ka byla Pipi Dlou­há pun­čo­cha, ale to už brou­sím oprav­du hlu­bo­ko do his­to­rie) zaží­va­jí něja­ká dob­ro­druž­ství. Pama­tu­ji si, že teh­dy jsem si vydr­žel číst celý den. Nut­ně jsem potře­bo­val vědět, jest­li Šípáci zís­ka­jí model léta­jí­cí­ho kola nebo kdo se vyklu­be z Ducha pré­rie. Na střed­ní ško­le jsem milo­val Pána prs­te­nů a námoř­ní ságu Court­neyů od Wil­bu­ra Smi­the. Před něko­li­ka lety mě pak pohl­ti­la Píseň ledu a ohně. Mar­ti­nův styl mám moc rád.

No a potom jsem si jed­nou řekl, proč vlast­ně nezku­sit napsat něco vlast­ní­ho? Nic spe­ci­ál­ní­ho k tomu nepo­tře­bu­ješ, nesto­jí to žád­né pení­ze, kte­rých by ti moh­lo být zpět­ně líto. Chce to jen pořád­nou dáv­ku trpě­li­vos­ti. A tak jsem si před pěti lety sedl k počí­ta­či a takhle to nako­nec dopadlo.

Hrdin­ská fan­ta­sy z toho tak nějak při­ro­ze­ně vyply­nu­la. Děj Polo­vič­ní­ho krá­le je zasa­zen do obdo­bí stře­do­vě­ku, kte­rý mám hod­ně rád. Taky mám v lite­ra­tu­ře rád fan­tas­tic­ké prv­ky a mám rád pří­ro­du, což může znít jako klišé, ale pros­tě to tak je. Tak­že když dáš dohro­ma­dy ty tři kom­po­nen­ty, kte­ré jsem prá­vě popsal, dosta­neš stře­do­vě­kou fantasy. 

Děj Polo­vič­ní­ho krá­le sle­du­je tři hlav­ní posta­vy, kte­ré jsou veli­ce roz­díl­né. Kte­rá z nich ti nej­ví­ce při­rost­la k srdci?
Přes­ně tak, kníž­ka obsa­hu­je tři hlav­ní linie. Za prvé tu máme Trat’Hyse, krá­le Ere­né­zie. To je vel­mi čest­ný chlap, což by něko­mu moh­lo i vadit, dneska jsou totiž víc v kur­zu anti­hr­di­no­vé. Na to ale Trat’Hys kaš­le, on je král a král má jít pří­kla­dem, no ne? Na Ere­né­zii stej­ně jako mno­ho­krát v minu­los­ti zaú­to­čí východ­ní a Trat’Hys vyrá­ží v čele armá­dy do boje. Za dru­hé tu máme Lhe­iwen, čtr­nác­ti­le­tou dív­ku – dalo by se spíš říct mla­dou ženu – z Dvoj­hrad­bí. Ta je popr­vé zami­lo­va­ná a po ničem jiném netou­ží. Ale jak už to tak bývá, nebu­de to mít jed­no­du­ché. A posled­ním z tro­ji­ce je Garro, námoř­ní kapi­tán, nad jehož zvlášt­ním smys­lem pro čest zůstá­vá občas rozum stát. A tomu do živo­ta vstou­pí oso­ba, kte­rá mu pořád­ně zamo­tá hlavu.

A kdo z nich mi nej­víc při­ros­tl k srd­ci? Těž­ká otáz­ka. Když řek­nu všich­ni a kaž­dý něčím jiným, neod­po­vím na ni, a navíc bych si to hroz­ně zjed­no­du­šil. Tak­že mož­ná… Lhe­iwen, jejíž linie vznik­la jako prv­ní. Mám rád sil­né hrdin­ky a tou ona snad je. 

Debu­tu­ješ kni­hou, kte­rá má přes pět set stran. Není to pro začí­na­jí­cí­ho auto­ra pří­liš vel­ké sousto? 
Ani si nemys­lím. Spíš se bojím, že by moh­lo být pří­liš vel­ké sous­to debu­to­vat ságou. Čas­to si říkám, proč jsem rad­ši neza­čal něčím uza­vře­ným. Jed­na kníž­ka a dost. Jakmi­le se autor pus­tí do ságy, kte­rou vydá­vá postup­ně, aniž by ji měl dopsa­nou do kon­ce, vydá­vá se na dost ten­ký led. Co když v dal­ším díle zjis­tím, že bych v tom prv­ním potře­bo­val malin­kou změ­nu, tře­ba aby někdo pře­žil? Nic s tím už neudělám.

Čas­to si říkám, proč jsem rad­ši neza­čal něčím uza­vře­ným. Jed­na kníž­ka a dost.

Nevím, jak moji kole­go­vé, ale já nejsem scho­pen roz­plá­no­vat si pří­běh dopře­du do nejmen­ších podrob­nos­tí. Ani by mě pak psa­ní tolik neba­vi­lo. Hod­ně nápa­dů a scén u mě vzni­ká až během psa­ní. A to je na tom to skvě­lé, jsem napja­tý stej­ně jako čtenář. 

Na obál­ce Polo­vič­ní­ho krá­le je napsá­no, že jde o prv­ní díl série. Už víš, kam se bude děj dál ubírat?
Rov­nou navá­žu na před­cho­zí odpo­věď: čás­teč­ně ano, čás­teč­ně ne. Dru­hý díl mám bez pár stran nane­čis­to dopsa­ný a na tře­tím prá­vě pra­cu­ji. Ovšem po Váno­cích budu muset troj­ku odlo­žit, abych se mohl vrá­tit k úpra­vám dvoj­ky. Jinak je ale zvlášt­ní, že můj styl psa­ní pří­liš neod­po­ví­dá mé pova­ze. Mám rád všech­no naplá­no­va­né, nejsem ten typ, kte­rý by se, obraz­ně řeče­no, hrnul do stav­by domu bez pro­jek­tu. Při psa­ní mi ale tenhle sys­tém kdo­ví proč moc nefunguje.