Byl jste hod­ně úspěš­ným novi­ná­řem, zabý­vá­te se i vel­mi dra­ma­tic­ký­mi téma­ty, jako jsou bojo­vé mise bun­de­swehru mimo Evro­pu nebo němec­ký isla­mis­mus. Mno­zí lidé by s tím byli spo­ko­je­ni, proč jste se roz­ho­dl psát romá­ny? Dává vám to něco, co novi­nář­ská prá­ce nenabízí?
Pro mě je podob­nost mezi psa­ním fik­tiv­ních pří­bě­hů a novi­nář­skou pra­cí men­ší, než by se snad moh­lo zdát. Mys­lím si, že nej­vět­ší podob­nos­tí je to, že obo­jí sou­vi­sí s psa­ným slo­vem. Jed­no je však rea­li­ta a dru­hé fan­ta­zie. Úko­lem novi­ná­řů je hle­dat odpo­vě­di. V romá­nu mi čas­to sta­čí, když najdu dobrou otázku.

Váš román se ode­hrá­vá v Ber­lí­ně a mně se při čet­bě zdá­lo, že je to vlast­ně jaký­si milost­ný dopis Ber­lí­nu, i s jeho démo­ny. Je to tak?
Žiji v Ber­lí­ně a toto měs­to milu­ji. Můj román ale není zamýš­len jako milost­ný dopis. Jde v něm pře­de­vším o teror, smu­tek a zdě­še­ní. To jsou poci­ty, kte­ré zne­po­ko­ju­jí pro­ta­go­nis­tu Fri­t­ze. A totéž si mys­lím já, když pře­mýš­lím o Ber­lí­ně z dob nacis­tic­ké­ho režimu.

Svůj román jste věno­val památ­ce své­ho pra­dě­deč­ka, kte­rý byl zavraž­děn v rám­ci nacis­tic­ké akce T4. Je v dneš­ním Němec­ku znám pří­běh euta­na­zie posti­že­ných? Je sou­čás­tí vzpo­mí­nek na holo­kaust, ane­bo má v němec­ké pamě­ti své vlast­ní místo?
Nejsem expert na němec­kou kul­tu­ru vzpo­mí­ná­ní či při­po­mí­ná­ní. A bohu­žel vám nedo­ká­žu říct, jak by vraž­dy spácha­né v rám­ci akce T4 měly být při­po­mí­ná­ny ve srov­ná­ní s ostat­ní­mi nacis­tic­ký­mi zlo­či­ny. Pro mě je vraž­da mého pra­dě­deč­ka osob­ním pří­bě­hem a v rodi­ně se pokou­ší­me si to při­po­mí­nat. V Památ­ní­ku Pir­na-Son­nen­stein jsem stál v ply­no­vé komo­ře, ve kte­ré byl můj pra­dě­da zavraž­děn. Tato sku­teč­nost mnou otřás­la a sil­ně mě ovliv­ni­la. Mys­lím si, že bez této zku­še­nos­ti bych román Stel­la nena­psal. Pro­to to věnování.

Hlav­ní (anti)hrdinkou romá­nu je Stel­la, židov­ská dív­ka, kte­rá pomá­ha­la nacis­tům lovit ukrý­va­jí­cí se ber­lín­ské Židy, moh­la mít na svě­do­mí i stov­ky lidí. Při­znám se, že jsem její pří­běh před čet­bou vaší kni­hy neznal. Vědě­lo se o ní v Němec­ku před úspě­chem vaše­ho romá­nu? Jak je vnímána?
Někte­ří lidé ten­to pří­běh zna­li. Exis­tu­je výbor­ná popu­lár­ně-nauč­ná kni­ha o Stelle Gold­schla­go­vé, ale ta vyšla před dva­ce­ti lety a před vydá­ním mého romá­nu se už netisk­la. Kdy­bych to měl posu­zo­vat pod­le svých čte­ná­řek a čte­ná­řů, kte­ré jsem mohl poznat při svých veřej­ných čte­ních, řekl bych, že osud Stelly Gold­schla­go­vé zna­lo jen vel­mi málo z nich. Po dis­ku­sích o mém romá­nu byla ostat­ně zmí­ně­ná popu­lár­ně-nauč­ná kni­ha zno­vu vydá­na, vyšla v nakla­da­tel­ství Ste­i­dl. Mohu ji vře­le doporučit.

Hrůz­nost toho­to pří­bě­hu ve mně vyvo­la­la otáz­ky pát­ra­jí­cí po vině, na kte­ré dodnes nedo­ká­žu odpovědět.

Co bylo hlav­ním pod­ně­tem k sepsá­ní pří­bě­hu Stelly Gold­schla­go­vé, váš osob­ní zájem o tak neu­vě­ři­tel­nou záplet­ku, nebo pokus dotknout se této strán­ky novo­do­bé němec­ké historie?
Impul­zů k sepsá­ní tako­vé­ho romá­nu je urči­tě více a jeho vznik nedo­ká­žu vysvět­lit tak jed­no­du­še, jak bych to rád uměl. O osu­du sku­teč­né Stelly Gold­schla­go­vé jsem se dozvě­děl od jed­no­ho pří­te­le. O osu­du ženy, kte­rá je posta­ve­na před vol­bu buď kola­bo­ro­vat s nacis­ty, ane­bo při­hlí­žet depor­ta­ci svých rodi­čů. Hrůz­nost toho­to pří­bě­hu ve mně vyvo­la­la otáz­ky pát­ra­jí­cí po vině, na kte­ré dodnes nedo­ká­žu odpo­vě­dět. Tako­vé nezod­po­vě­ze­né otáz­ky jsou pod­le mě dob­rým pod­ně­tem k tomu, aby člo­věk začal pra­co­vat na románu.

Váš román byl vel­mi úspěš­ný, ale sou­čas­ně jste se, jak jsem pocho­pil, oci­tl upro­střed vel­mi zapá­le­né veřej­né deba­ty o vině, zod­po­věd­nos­ti a podob­ně. Jak bys­te popsal ten­to dru­hý život své kni­hy tře­ba čes­ké­mu publiku?
To je otáz­ka, na kte­rou by vám moh­li lépe odpo­vě­dět spíš kri­ti­ko­vé než já. Můj román roz­pou­tal deba­tu o kul­tu­ře vzpo­mí­ná­ní. Jsem vděč­ný všem, kte­ří to umožnili.

Pří­běh reál­né Stelly jsem neznal, dokon­ce jsem se nejdří­ve domní­val, že jde o slov­ní hříč­ku se jmé­nem bib­lic­ké Ester, židov­ské dív­ky, kte­rá se nao­pak za cenu vlast­ní­ho nebez­pe­čí sna­ži­la ohro­že­né Židy chrá­nit. Ale jde o sku­teč­ný pří­pad a také kon­tro­verz­ní sou­část dějin holo­kaus­tu. Obá­val jste se reak­ce němec­ké židov­ské komu­ni­ty? Jaká byla?
Mys­lím si, že strach je pro spi­so­va­te­le špat­ný rád­ce. Nej­vý­znam­něj­ší židov­ské novi­ny v Němec­ku, Jüdische All­ge­me­i­ne, se v deba­tě posta­vi­ly za můj román.

Z lite­rár­ní­ho hle­dis­ka mě zau­jal kon­trast mezi tím, jak jste pojed­nal oba hlav­ní hrdi­ny. Roze­bí­rá­te Fri­t­zo­vy poci­ty, moti­va­ce, dokon­ce i rodin­nou his­to­rii, dozví­me se o něm postup­ně vel­mi mno­ho. Se Stellou nao­pak zachá­zí­te jako s „čer­nou skříň­kou“, jako s někým, jehož úva­hy a poci­ty zůstá­va­jí před čte­ná­řem skry­ty. Byl to váš záměr, tře­ba pro­to, že jste se domní­val, že není mož­né postih­nout její sku­teč­né motivy?
Svůj román vyprá­vím z per­spek­ti­vy mla­dé­ho muže, kte­rý nechá­pe, co se v teh­dej­ším Ber­lí­ně děje, a kte­rý neví, jak má hod­no­tit vinu ženy, do níž se zami­lu­je. To byla per­spek­ti­va, kte­rá mě zají­ma­la. Stel­la z mého romá­nu je fik­tiv­ní Stel­la. Mys­lím si, že by mohl exis­to­vat něja­ký jiný román o jejích myš­len­kách, ale nechtěl jsem ho psát. Chtěl jsem, aby moji čte­ná­ři a moje čte­nář­ky sami pře­mýš­le­li o tom, co si asi tato žena mys­lí a co cítí.

Tro­chu jsem zápa­sil s důle­ži­tou ved­lej­ší posta­vou Trista­na. Je nacis­ta, ale také pat­ří k Ber­lí­nu barů, uta­je­ných jaz­zo­vých klu­bů a noč­ních ulic. Při­pa­dá mi, jako by na něm bylo něco nesku­teč­né­ho. Exis­tu­je něja­ká reál­ná před­lo­ha pro Trista­na, zastu­pu­je něco v pří­bě­hu, nebo je to posta­va, kte­rá se vám zro­di­la během psaní?
Napsal jsem román inspi­ro­va­ný his­to­ric­kou posta­vou Stelly Gold­schla­go­vé, ale nako­nec to je fik­tiv­ní pří­běh. Nikdy nee­xis­to­val žád­ný Tristan von Appen, kte­rý v ese­sác­ké uni­for­mě tan­čil na jaz­zo­vou hud­bu. Otáz­ka, jest­li tato oso­ba sku­teč­ně exis­to­va­la, pro mě neby­la roz­ho­du­jí­cí. Dou­fám, že pro čte­ná­ře mého romá­nu zapa­dá posta­va Trista­na do pří­bě­hu a má v něm smy­sl. Musí ho v kni­ze mít, pro­to­že exis­tu­je pou­ze tam a nikde jinde.

Mám ješ­tě otáz­ku sou­vi­se­jí­cí s jinou vaší kni­hou, kte­rá se zabý­vá boxem. Také v romá­nu Stel­la se obje­vu­je drob­ná posta­va židov­ské­ho boxe­ra. Co vás na boxu zajímá?
Boxo­val jsem polo­vi­nu své­ho živo­ta. Boxo­vá­ní mě inspi­ru­je a při­ná­ší mi radost. Prá­vě pra­cu­ji na romá­nu, ve kte­rém se opět vysky­tu­je malá boxo­va­cí scé­na. Ten­to­krát v ní pro změ­nu zápa­sí žena.

Roz­ho­vor vzni­kl ve spo­lu­prá­ci s Goethe-Insti­tu­tem. Vedl ho Jan Fin­ger­land a do češ­ti­ny ho pře­lo­ži­la Yvo­na Vašíčková.