Byl jste hodně úspěšným novinářem, zabýváte se i velmi dramatickými tématy, jako jsou bojové mise bundeswehru mimo Evropu nebo německý islamismus. Mnozí lidé by s tím byli spokojeni, proč jste se rozhodl psát romány? Dává vám to něco, co novinářská práce nenabízí?
Pro mě je podobnost mezi psaním fiktivních příběhů a novinářskou prací menší, než by se snad mohlo zdát. Myslím si, že největší podobností je to, že obojí souvisí s psaným slovem. Jedno je však realita a druhé fantazie. Úkolem novinářů je hledat odpovědi. V románu mi často stačí, když najdu dobrou otázku.

Váš román se odehrává v Berlíně a mně se při četbě zdálo, že je to vlastně jakýsi milostný dopis Berlínu, i s jeho démony. Je to tak?
Žiji v Berlíně a toto město miluji. Můj román ale není zamýšlen jako milostný dopis. Jde v něm především o teror, smutek a zděšení. To jsou pocity, které znepokojují protagonistu Fritze. A totéž si myslím já, když přemýšlím o Berlíně z dob nacistického režimu.

Svůj román jste věnoval památce svého pradědečka, který byl zavražděn v rámci nacistické akce T4. Je v dnešním Německu znám příběh eutanazie postižených? Je součástí vzpomínek na holokaust, anebo má v německé paměti své vlastní místo?
Nejsem expert na německou kulturu vzpomínání či připomínání. A bohužel vám nedokážu říct, jak by vraždy spáchané v rámci akce T4 měly být připomínány ve srovnání s ostatními nacistickými zločiny. Pro mě je vražda mého pradědečka osobním příběhem a v rodině se pokoušíme si to připomínat. V Památníku Pirna-Sonnenstein jsem stál v plynové komoře, ve které byl můj praděda zavražděn. Tato skutečnost mnou otřásla a silně mě ovlivnila. Myslím si, že bez této zkušenosti bych román Stella nenapsal. Proto to věnování.

Hlavní (anti)hrdinkou románu je Stella, židovská dívka, která pomáhala nacistům lovit ukrývající se berlínské Židy, mohla mít na svědomí i stovky lidí. Přiznám se, že jsem její příběh před četbou vaší knihy neznal. Vědělo se o ní v Německu před úspěchem vašeho románu? Jak je vnímána?
Někteří lidé tento příběh znali. Existuje výborná populárně-naučná kniha o Stelle Goldschlagové, ale ta vyšla před dvaceti lety a před vydáním mého románu se už netiskla. Kdybych to měl posuzovat podle svých čtenářek a čtenářů, které jsem mohl poznat při svých veřejných čteních, řekl bych, že osud Stelly Goldschlagové znalo jen velmi málo z nich. Po diskusích o mém románu byla ostatně zmíněná populárně-naučná kniha znovu vydána, vyšla v nakladatelství Steidl. Mohu ji vřele doporučit.

Hrůznost tohoto příběhu ve mně vyvolala otázky pátrající po vině, na které dodnes nedokážu odpovědět.

Co bylo hlavním podnětem k sepsání příběhu Stelly Goldschlagové, váš osobní zájem o tak neuvěřitelnou zápletku, nebo pokus dotknout se této stránky novodobé německé historie?
Impulzů k sepsání takového románu je určitě více a jeho vznik nedokážu vysvětlit tak jednoduše, jak bych to rád uměl. O osudu skutečné Stelly Goldschlagové jsem se dozvěděl od jednoho přítele. O osudu ženy, která je postavena před volbu buď kolaborovat s nacisty, anebo přihlížet deportaci svých rodičů. Hrůznost tohoto příběhu ve mně vyvolala otázky pátrající po vině, na které dodnes nedokážu odpovědět. Takové nezodpovězené otázky jsou podle mě dobrým podnětem k tomu, aby člověk začal pracovat na románu.

Váš román byl velmi úspěšný, ale současně jste se, jak jsem pochopil, ocitl uprostřed velmi zapálené veřejné debaty o vině, zodpovědnosti a podobně. Jak byste popsal tento druhý život své knihy třeba českému publiku?
To je otázka, na kterou by vám mohli lépe odpovědět spíš kritikové než já. Můj román rozpoutal debatu o kultuře vzpomínání. Jsem vděčný všem, kteří to umožnili.

Příběh reálné Stelly jsem neznal, dokonce jsem se nejdříve domníval, že jde o slovní hříčku se jménem biblické Ester, židovské dívky, která se naopak za cenu vlastního nebezpečí snažila ohrožené Židy chránit. Ale jde o skutečný případ a také kontroverzní součást dějin holokaustu. Obával jste se reakce německé židovské komunity? Jaká byla?
Myslím si, že strach je pro spisovatele špatný rádce. Nejvýznamnější židovské noviny v Německu, Jüdische Allgemeine, se v debatě postavily za můj román.

Z literárního hlediska mě zaujal kontrast mezi tím, jak jste pojednal oba hlavní hrdiny. Rozebíráte Fritzovy pocity, motivace, dokonce i rodinnou historii, dozvíme se o něm postupně velmi mnoho. Se Stellou naopak zacházíte jako s „černou skříňkou“, jako s někým, jehož úvahy a pocity zůstávají před čtenářem skryty. Byl to váš záměr, třeba proto, že jste se domníval, že není možné postihnout její skutečné motivy?
Svůj román vyprávím z perspektivy mladého muže, který nechápe, co se v tehdejším Berlíně děje, a který neví, jak má hodnotit vinu ženy, do níž se zamiluje. To byla perspektiva, která mě zajímala. Stella z mého románu je fiktivní Stella. Myslím si, že by mohl existovat nějaký jiný román o jejích myšlenkách, ale nechtěl jsem ho psát. Chtěl jsem, aby moji čtenáři a moje čtenářky sami přemýšleli o tom, co si asi tato žena myslí a co cítí.

Trochu jsem zápasil s důležitou vedlejší postavou Tristana. Je nacista, ale také patří k Berlínu barů, utajených jazzových klubů a nočních ulic. Připadá mi, jako by na něm bylo něco neskutečného. Existuje nějaká reálná předloha pro Tristana, zastupuje něco v příběhu, nebo je to postava, která se vám zrodila během psaní?
Napsal jsem román inspirovaný historickou postavou Stelly Goldschlagové, ale nakonec to je fiktivní příběh. Nikdy neexistoval žádný Tristan von Appen, který v esesácké uniformě tančil na jazzovou hudbu. Otázka, jestli tato osoba skutečně existovala, pro mě nebyla rozhodující. Doufám, že pro čtenáře mého románu zapadá postava Tristana do příběhu a má v něm smysl. Musí ho v knize mít, protože existuje pouze tam a nikde jinde.

Mám ještě otázku související s jinou vaší knihou, která se zabývá boxem. Také v románu Stella se objevuje drobná postava židovského boxera. Co vás na boxu zajímá?
Boxoval jsem polovinu svého života. Boxování mě inspiruje a přináší mi radost. Právě pracuji na románu, ve kterém se opět vyskytuje malá boxovací scéna. Tentokrát v ní pro změnu zápasí žena.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Goethe-Institutem. Vedl ho Jan Fingerland a do češtiny ho přeložila Yvona Vašíčková.