Jaké knížky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavilo, co vás v nich oslovovalo, jaká témata jste tam hledala?
Absolutně jsem propadla dobrodružným historickým románům. To je moje DNA, kterou nepřebilo ani pozdější stadium „intelektuálka, která čte Sartra a Becketta“. Nebyla jsem úplně děvče do kolektivu. Na základní škole jsem byla: tlustá, brýlatá, nemožně oblečená — takže zamindrákovaná. Bez knížek, které mi otevíraly jiné světy, bych asi „chcípla“. Četla jsem všechno od Eduarda Štorcha, Karla Maye, Jaroslava Foglara a tehdejší edici Knihy odvahy a dobrodružství. Žádné dívčí románky nebo humor. Holčičí svět jsem spíš nenáviděla a do smíchu mi moc nebylo. Klasický únik před realitou.

Co podle vás dělá dětskou knížku dobrou dětskou knížkou?
Že baví i rodiče? Čistě uživatelsky: když přijdu do knihkupectví, chci knížku, která má nějakou stylistickou úroveň, zajímavé ilustrace a je na ní vidět, že autor dokáže srozumitelně předat to, co chtěl říct. U beletrie mě zajímá originální příběh a věrohodně vykreslené postavy. A asi zásadní je autorova vlastní posedlost tím, co píše. Protože odfláknutých, hloupých a kýčovitých knih vyrobených jen kvůli odbytu je strašně moc.

Jaké knihy čtete svým dětem? Co u nich „frčí“?
Tadeáš miluje knížky z edice encyklopedie Larousse: Nestvůry a draci, Slavní hrdinové, Jak se co dělá nebo knihu Už vím proč a jak. Zabírají také Obrázky z českých dějin a pověstí I, Chrochtík a Kvikalka od Ester Staré nebo Šmalcova abeceda, ten seznam by byl hodně dlouhý. Snažím se, aby děti knížka kultivovala i vizuálně. Jako vystudovaná knihovnice mám občas potřebu „tvořit ucelené řady“, takže máme téměř všechny pop-up knížky od Sabudy a Reinharta, což jsou hodně sofistikovaná leporela pro mládež, kde na každé straně vyskočí několik neuvěřitelných 3D skulptur. Já jsem ale hrozný manipulátor. Obě děti jsou narozené ve znamení lva, stejně jako já, a vycházím z toho, že budou mít také podobnou povahu. Takže svět svých dětí nejvíce zabydluji bojovníky a tajemnými bytostmi a vyprávím jim pověsti nebo vymýšlím příběhy figurkám, se kterými si hrají…

Proč jste napsala knížku pro děti? Ovlivnilo vás, že jste se stala rodičem?
Po pravdě — napsala jsem pár depresivních dramat ze současnosti, protože pokud není literatura pro dospělé „myšlenkově zásadní, vypovídající o dnešku a seriózní“, je to pro většinu kritiků povrchní mainstreamový kýč. Jenže já mám ráda i velké dobrodružné příběhy a historii, a pokud nechci spadnout do kategorie „fantasy pro nerdy“, zbývá mi jen území dětské knihy. Tam se fantazie naštěstí stále cení. To, že mám děti, mne ovlivnilo velice, i tím, že když už pátý rok nemám „ideální podmínky na práci“, tím víc mám potřebu obětovat veškerý svůj volný čas nějaké kreativní činnosti. A také si to dokážu relativně dobře zorganizovat.

Co vás inspirovalo?
Můj muž, který berlepsy vymyslel. Já totiž, když mám hlad, propadám jisté zuřivosti. Na autobusovém nádraží v Ipohu to se mnou už opravdu nešlo vydržet. Tomáš se snažil odlehčit situaci, takže když ho na lístku do Cameron Highlands praštilo do očí slovo berlepas (malajsky odjezd), dělal si srandu, že s námi pojedou i psi s berlemi. Celou cestu do Tanah Rata jsme pak rozvíjeli myšlenku o tajemném horském národu berlepsů a byl klid. Přišlo mi to pořád dost pěkné i o pár let později a vymyslela jsem k tomu postupně celý ten příběh, byť naprosto jiný.

Takže jste na místech, které v knize popisujete, skutečně byla?
Cestovali jsme měsíc po Malajsii a Borneu. Pláže na Pangkoru, indickou restauraci v Tanah Rata, zmoklý trek kolem Robinsonova vodopádu — to všechno jsme zažili, jen tu nemocnici jsme naštěstí nevyzkoušeli. Tibet je strašlivé klišé, uznávám, ale západního člověka prostě přitahuje kombinací mystiky a historie. Na tom je založená i postava otce Annie. Přiznaný ezoterický kýč. Nicméně baví mě slučování fantazie s realitou, takže i proto může mít kniha na konci vysvětlivky, protože spousta věcí odkazuje ke skutečným historickým událostem a postavám, k místním zvykům nebo geografii.

Pro koho jste knížku napsala? Představovala jste si někoho konkrétního? Kdo ji podle vás bude číst?
Psala jsem ji pro sebe ve svých dvanácti letech. Dobrodružství a tajemné cesty, vzpurná holčička s vlastním světem a problémy se socializací, něco takového bych tehdy zhltla jedním dechem. I když rozpad rodiny jsem nikdy naštěstí řešit nemusela. Jenže když přemýšlím o tom, kdo dnes čte, vychází mi, že je to stejné jako kdysi. Knihy jsou azyl pro „ztracence“. Řekla bych, že nejvíc čtou právě děti, které mají nějaký osobní problém. A rozvody prostě traumata přinášejí. Jenže dobrých způsobů, jak se s nimi vyrovnat, není moc. Je dobré zjistit, že ostatní jsou na tom podobně…

Děkujeme za rozhovor.

Vendula Borůvková

(nar. 1977) vystudovala střední knihovnickou školu, poté činoherní dramaturgii na JAMU. Působila jako dramaturgyně například v HaDivadle či v Divadle v 7 a půl. Pro tyto scény také připravila několik původních her. V současné době se věnuje literatuře pro děti a tvorbě larpů. Adaptaci její pohádky Medvěd Čokoláda uvedl Český rozhlas. Pracuje jako šéfredaktorka časopisu Otazníky historie. Má dvě děti — dvouletou Venuši a čtyřletého Tadeáše.