Jaké kníž­ky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavi­lo, co vás v nich oslo­vo­va­lo, jaká téma­ta jste tam hledala?
Abso­lut­ně jsem pro­padla dob­ro­druž­ným his­to­ric­kým romá­nům. To je moje DNA, kte­rou nepře­bi­lo ani poz­děj­ší sta­di­um „inte­lek­tu­ál­ka, kte­rá čte Sar­t­ra a Becket­ta“. Neby­la jsem úpl­ně děv­če do kolek­ti­vu. Na základ­ní ško­le jsem byla: tlus­tá, brý­la­tá, nemož­ně oble­če­ná — tak­že zamin­d­rá­ko­va­ná. Bez kní­žek, kte­ré mi ote­ví­ra­ly jiné svě­ty, bych asi „chcíp­la“. Čet­la jsem všech­no od Edu­ar­da Štor­cha, Kar­la Maye, Jaro­sla­va Fogla­ra a teh­dej­ší edi­ci Kni­hy odva­hy a dob­ro­druž­ství. Žád­né dív­čí román­ky nebo humor. Hol­či­čí svět jsem spíš nená­vi­dě­la a do smí­chu mi moc neby­lo. Kla­sic­ký únik před realitou.

Co pod­le vás dělá dět­skou kníž­ku dobrou dět­skou knížkou?
Že baví i rodi­če? Čis­tě uži­va­tel­sky: když při­jdu do knih­ku­pec­tví, chci kníž­ku, kte­rá má něja­kou sty­lis­tic­kou úro­veň, zají­ma­vé ilu­stra­ce a je na ní vidět, že autor doká­že sro­zu­mi­tel­ně pře­dat to, co chtěl říct. U belet­rie mě zají­má ori­gi­nál­ní pří­běh a věro­hod­ně vykres­le­né posta­vy. A asi zásad­ní je auto­ro­va vlast­ní posed­lost tím, co píše. Pro­to­že odflák­nu­tých, hloupých a kýčo­vi­tých knih vyro­be­ných jen kvů­li odby­tu je straš­ně moc.

Jaké kni­hy čte­te svým dětem? Co u nich „frčí“?
Tade­áš milu­je kníž­ky z edi­ce ency­klo­pe­die Larous­se: Nestvů­ry a dra­ci, Slav­ní hrdi­no­vé, Jak se co dělá nebo kni­hu Už vím proč a jak. Zabí­ra­jí také Obráz­ky z čes­kých dějin a pověs­tí I, Chroch­tík a Kvi­kal­ka od Ester Sta­ré nebo Šmal­co­va abe­ce­da, ten seznam by byl hod­ně dlou­hý. Sna­žím se, aby děti kníž­ka kul­ti­vo­va­la i vizu­ál­ně. Jako vystu­do­va­ná kni­hov­ni­ce mám občas potře­bu „tvo­řit uce­le­né řady“, tak­že máme téměř všech­ny pop-up kníž­ky od Sabu­dy a Reinhar­ta, což jsou hod­ně sofis­ti­ko­va­ná lepo­re­la pro mlá­dež, kde na kaž­dé stra­ně vysko­čí něko­lik neu­vě­ři­tel­ných 3D skulp­tur. Já jsem ale hroz­ný mani­pu­lá­tor. Obě děti jsou naro­ze­né ve zna­me­ní lva, stej­ně jako já, a vychá­zím z toho, že budou mít také podob­nou pova­hu. Tak­že svět svých dětí nej­ví­ce zabydlu­ji bojov­ní­ky a tajem­ný­mi bytost­mi a vyprá­vím jim pověs­ti nebo vymýš­lím pří­běhy figur­kám, se kte­rý­mi si hrají… 

Proč jste napsa­la kníž­ku pro děti? Ovliv­ni­lo vás, že jste se sta­la rodičem?
Po prav­dě — napsa­la jsem pár depre­siv­ních dra­mat ze sou­čas­nos­ti, pro­to­že pokud není lite­ra­tu­ra pro dospě­lé „myš­len­ko­vě zásad­ní, vypo­ví­da­jí­cí o dnešku a seri­óz­ní“, je to pro vět­ši­nu kri­ti­ků povrch­ní main­stre­a­mo­vý kýč. Jen­že já mám ráda i vel­ké dob­ro­druž­né pří­běhy a his­to­rii, a pokud nechci spad­nout do kate­go­rie „fan­ta­sy pro ner­dy“, zbý­vá mi jen úze­mí dět­ské kni­hy. Tam se fan­ta­zie naštěs­tí stá­le cení. To, že mám děti, mne ovliv­ni­lo veli­ce, i tím, že když už pátý rok nemám „ide­ál­ní pod­mín­ky na prá­ci“, tím víc mám potře­bu obě­to­vat veš­ke­rý svůj vol­ný čas něja­ké kre­a­tiv­ní čin­nos­ti. A také si to doká­žu rela­tiv­ně dob­ře zorganizovat.

Co vás inspirovalo?
Můj muž, kte­rý ber­lepsy vymys­lel. Já totiž, když mám hlad, pro­pa­dám jis­té zuři­vos­ti. Na auto­bu­so­vém nádra­ží v Ipo­hu to se mnou už oprav­du nešlo vydr­žet. Tomáš se sna­žil odleh­čit situ­a­ci, tak­že když ho na líst­ku do Came­ron Highlands praš­ti­lo do očí slo­vo ber­le­pas (malaj­sky odjezd), dělal si sran­du, že s námi poje­dou i psi s ber­le­mi. Celou ces­tu do Tanah Rata jsme pak roz­ví­je­li myš­len­ku o tajem­ném hor­ském náro­du ber­lep­sů a byl klid. Při­šlo mi to pořád dost pěk­né i o pár let poz­dě­ji a vymys­le­la jsem k tomu postup­ně celý ten pří­běh, byť napros­to jiný.

Tak­že jste na mís­tech, kte­ré v kni­ze popi­su­je­te, sku­teč­ně byla?
Ces­to­va­li jsme měsíc po Malaj­sii a Bor­neu. Plá­že na Pan­g­ko­ru, indic­kou restau­ra­ci v Tanah Rata, zmok­lý trek kolem Robin­so­no­va vodo­pá­du — to všech­no jsme zaži­li, jen tu nemoc­ni­ci jsme naštěs­tí nevy­zkou­še­li. Tibet je straš­li­vé klišé, uzná­vám, ale západ­ní­ho člo­vě­ka pros­tě při­ta­hu­je kom­bi­na­cí mysti­ky a his­to­rie. Na tom je zalo­že­ná i posta­va otce Annie. Při­zna­ný ezo­te­ric­ký kýč. Nicmé­ně baví mě slu­čo­vá­ní fan­ta­zie s rea­li­tou, tak­že i pro­to může mít kni­ha na kon­ci vysvět­liv­ky, pro­to­že spous­ta věcí odka­zu­je ke sku­teč­ným his­to­ric­kým udá­los­tem a posta­vám, k míst­ním zvy­kům nebo geografii.

Pro koho jste kníž­ku napsa­la? Před­sta­vo­va­la jste si něko­ho kon­krét­ní­ho? Kdo ji pod­le vás bude číst?
Psa­la jsem ji pro sebe ve svých dva­nác­ti letech. Dob­ro­druž­ství a tajem­né ces­ty, vzpur­ná hol­čič­ka s vlast­ním svě­tem a pro­blémy se soci­a­li­za­cí, něco tako­vé­ho bych teh­dy zhlt­la jed­ním dechem. I když roz­pad rodi­ny jsem nikdy naštěs­tí řešit nemu­se­la. Jen­že když pře­mýš­lím o tom, kdo dnes čte, vychá­zí mi, že je to stej­né jako kdy­si. Kni­hy jsou azyl pro „ztra­cen­ce“. Řek­la bych, že nej­víc čtou prá­vě děti, kte­ré mají něja­ký osob­ní pro­blém. A roz­vo­dy pros­tě trau­ma­ta při­ná­še­jí. Jen­že dob­rých způ­sobů, jak se s nimi vyrov­nat, není moc. Je dob­ré zjis­tit, že ostat­ní jsou na tom podobně…

Děku­je­me za rozhovor.

Vendula Borůvková

(nar. 1977) vystu­do­va­la střed­ní kni­hov­nic­kou ško­lu, poté čino­her­ní dra­ma­tur­gii na JAMU. Půso­bi­la jako dra­ma­tur­gy­ně napří­klad v HaDi­va­dle či v Diva­dle v 7 a půl. Pro tyto scé­ny také při­pra­vi­la něko­lik původ­ních her. V sou­čas­né době se věnu­je lite­ra­tu­ře pro děti a tvor­bě lar­pů. Adap­ta­ci její pohád­ky Med­věd Čoko­lá­da uve­dl Čes­ký roz­hlas. Pra­cu­je jako šéf­re­dak­tor­ka časo­pi­su Otaz­ní­ky his­to­rie. Má dvě děti — dvou­le­tou Venu­ši a čtyř­le­té­ho Tadeáše.