Prodaná práva

  • Vel­ká Bri­tá­nie, Simon & Schuster
  • Bra­zí­lie, Com­pa­nhia das Letras
  • Špa­něl­sko, RBA
  • Fran­cie, Bayard
  • Němec­ko, Kerle
  • Čes­ká repub­li­ka, Host

Ocenění

  • Výběr redak­ce New York Times Book Review
  • Výběr spo­leč­nos­ti Juni­or Lib­ra­ry Guild
  • Výběr orga­ni­za­ce Kids’Indie Next List
  • Titul New Voices pod­le ABC
  • Nej­lep­ší kni­ha pro děti pod­le ABC 2013
  • Titul Ame­lia Blo­o­mer Pro­ject ALA 2014
  • Výběr spo­leč­nos­ti BEA Mid­dle Gra­de Buzz
  • Fina­lis­ta sou­tě­že Audie Award 2014 (za audioknihu)
  • Nomi­na­ce na Sun­shi­ne Sta­te Young Readers’Award 2014

Jděte si za svými sny s mečem u pasu a chrličem v tašce

Caroline Carlsonová: Jak jsem napsala pirátskou knihu

Když chci vyprá­vět krát­kou a roz­to­mi­lou his­tor­ku, říká­vám, že jsem prv­ní ver­zi Pokla­du Čaro­děj­ky ze seve­ru zača­la psát v úno­ru 2011. Dokon­či­la jsem ji v červ­nu těs­ně před stát­ni­ce­mi a její kon­cept jsem pou­ži­la jako svou absol­vent­skou prá­ci. Potom mě čeka­lo něko­lik vln korek­tur, zpět­né vaz­by od věr­ných píší­cích kama­rá­dů a smršť roze­sí­lá­ní ruko­pi­su agen­tům a redak­to­rům. Je to pěk­ná, jed­no­du­chá a do znač­né míry i prav­di­vá historka.

Ve sku­teč­nos­ti je to celé tro­chu slo­ži­těj­ší a taky děsi­věj­ší. Ale mys­lím, že ta his­tor­ka je vlast­ně lepší.

V té ne-tak-úpl­ně krát­ké a ne-tak-úpl­ně roz­to­mi­lé ver­zi toho­to pří­bě­hu jsem prv­ních pat­náct strá­nek Pokla­du Čaro­děj­ky ze seve­ru napsa­la v čekár­ně nemoc­ni­ce Gre­a­ter Chesa­pe­a­ke Hand Cli­nic v květ­nu 2010. Man­žel si zlo­mil zápěs­tí a mně byla při­dě­le­na úlo­ha řidi­če — vozi­la jsem ho k dok­to­ro­vi na kon­t­ro­ly, na rent­gen a pře­va­zy. To zna­me­na­lo, že jsem trá­vi­la spous­tu času v čekár­ně, kde neby­la Wi-Fi ani žád­né kva­lit­ní časo­pi­sy; jiný­mi slo­vy, bylo to ide­ál­ní mís­to na psa­ní. A já jsem potře­bo­va­la napsat něco nové­ho. Dokon­čo­va­la jsem teh­dy jiný román, fan­ta­sy pro mlá­dež, kte­rý jsem si pro sebe pojme­no­va­la majá­ko­vá kni­ha (Pokla­du Čaro­děj­ky ze seve­ru zase říkám pirát­ská kni­ha — na názvy nejsem dob­rá). Měla jsem hoto­vých sto stran majá­ko­vé kni­hy a byla jsem z ní nesku­teč­ně nad­še­ná — i mojí vedou­cí prá­ce se líbi­la! Mně se líbi­la. Bude to moje prv­ní kni­ha! Ale potře­bo­va­la jsem napsat pat­náct stran něče­ho nové­ho do semi­ná­ře ve ško­le a chtě­la jsem, aby to bylo něco zábav­né­ho a praštěného.

Na tom­to mís­tě by asi bylo dob­ré zmí­nit, že jsem vždyc­ky milo­va­la piráty.

V hla­vě se mi už něko­lik měsí­ců honil neú­pl­ný nápad na pirát­skou kni­hu, dokon­ce jsem si o tom pozna­či­la odsta­vec do své­ho sou­bo­ru s námě­ty. Zněl doslo­va takto: 

Dív­ka, kte­rá se sna­ží zapsat na pirát­ství, ale při­jí­ma­cí úřad odmít­ne její žádost a pře­dá ji Pen­zi­o­ná­tu sleč­ny Pim­mo­vé pro jem­né dámy. Psá­no čás­teč­ně v dopi­sech, pohled­ni­cích, inze­rá­tech, vizit­kách, novi­no­vých výstřiž­cích. Fik­tiv­ní svět, veli­ce vtipný.

Pokud někdo z vás Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru v jeho koneč­né ver­zi četl, ví, že tato původ­ní myš­len­ka stá­le do znač­né míry odpo­ví­dá sou­čas­né podo­bě kni­hy. Měla jsem zada­ný ter­mín a spous­tu vol­né­ho času v čekár­ně nemoc­ni­ce Gre­a­ter Chesa­pe­a­ke Hand Cli­nic, tak jsem ze sebe vydo­lo­va­la těch pat­náct strá­nek a roze­sla­la je ostat­ním čle­nům semináře.

A teh­dy se sta­lo něco hroz­né­ho. Kole­gům ze semi­ná­ře se kni­ha líbi­la! Chtě­li vědět, co se bude dít dál. Měli úžas­né nápa­dy, jak v pří­bě­hu pokra­čo­vat, a vyvo­la­li ve mně nutká­ní na tom oka­mži­tě začít pra­co­vat. Lidé se mě zača­li ptát, jak se pirát­ské kni­ze daří. Straš­né bylo, že se jí nemoh­lo dařit nijak. Byl to konec­kon­ců jen úkol do ško­ly a já jsem těch pat­náct stran odlo­ži­la, abych moh­la pra­co­vat na své oprav­do­vé lás­ce, na majá­ko­vé kni­ze. Jen­že na tu se mě nikdy nikdo neze­ptal. Zdá­lo se, že se lidem cel­kem líbí… ale to, o čem chtě­li sly­šet, byla pirát­ská kni­ha. Zača­la jsem majá­ko­vou kni­hu troš­ku brá­nit. Bylo to mé styd­li­vé a neši­kov­né prvo­ro­ze­ně čeka­jí­cí ve stí­nu. Jis­tě, jakmi­le si to pře­čte víc lidí, budou se mě mís­to pirá­tů ptát na majá­ko­vou knihu.

Igno­ro­va­la jsem názna­ky. Dokon­či­la jsem majá­ko­vou kni­hu. Po dvou stech stra­nách a něco a pěti letech od chví­le, kdy jsem na ní zača­la pra­co­vat, jsem měla prv­ní ver­zi, na kte­rou jsem byla pyš­ná. Moje prv­ní kni­ha! Před­sta­vo­va­la jsem si, jak by moh­la vypa­dat její obál­ka. Před­sta­vo­va­la jsem si, jak z ní před­čí­tám v knih­ku­pec­tvích. Na začát­ku posled­ní­ho semest­ru post­gra­du­ál­ní­ho stu­dia jsem majá­ko­vou kni­hu uká­za­la své vedou­cí prá­ce. Mys­le­la jsem, že semestr strá­ví­me dola­ďo­vá­ním kni­hy a v době pro­mo­ce ji s vel­kou slá­vou pošlu do světa.

Dám si pře­stáv­ku na hys­te­ric­ký smích.

Moje vedou­cí Mar­ti­ne Lea­vit­to­vá je úžas­ná spi­so­va­tel­ka a skvě­lý člo­věk. Na kon­ci led­na mi posla­la dopis. Pře­čet­la majá­ko­vou kni­hu. A — poda­la to všech­no tak las­ka­vě a takt­ně, jak jenom to šlo — pros­tě si nemys­le­la, že to bude fun­go­vat. Pokud bych chtě­la opra­vit fatál­ní chy­by, muse­la bych nej­spíš najít novou zápletku.

Mar­ti­ne mi řek­la, že by mi ráda pomoh­la s úpl­ným pře­psá­ním pří­bě­hu. Ale byla to záro­veň ona, u koho jsem onu zimu psa­la pirát­skou kni­hu a kdo mi při psa­ní radil — nechtě­la bych rad­ši pra­co­vat na tom­to příběhu?

Teh­dy jsem si dala od psa­ní krát­ké vol­no. Zavo­la­la jsem mámě — v dobách kri­ze je to vždyc­ky dob­rá stra­te­gie. Navr­ho­va­la, že vždyc­ky můžu jít na prá­va, když mi to s psa­ním nevy­jde. V tu chví­li mi bylo jas­né, že bych udě­la­la coko­liv, abych se sta­la spi­so­va­tel­kou, pro­to­že na celé země­kou­li nee­xis­to­val způ­sob, jak mě dostat na práv­nic­kou školu.

Zatím­co se mi hoji­ly rány, zno­vu jsem si pře­čet­la jed­nu ze svých nej­ob­lí­be­něj­ších knih na svě­tě, How­lův putu­jí­cí zámek od Dia­ny Wyn­ne Jone­so­vé. A asi po mili­on­té jsem si vzpo­mně­la, proč chci psát. Chci psát kni­hy jako je tato, kni­hy, do kte­rých se čte­ná­ři mohou nořit pořád zno­vu a zno­vu, když je na ně zby­tek svě­ta kru­tý. Chci psát kni­hy, kte­ré čte­ná­ře roze­smě­jí, kte­ré budou děti milo­vat a budou se moct oddá­vat jejich čte­ní stej­ně dych­ti­vě jako dospě­lí. Bylo boles­ti­vé vyslech­nout si prav­du o majá­ko­vé kni­ze, ale vědě­la jsem, že Mar­ti­ne se neple­te — nefun­go­va­lo to. A co hůř, už jsem na ni nemě­la ener­gii. Chtě­la jsem se pus­tit do něče­ho nové­ho, zábav­né­ho a hra­vé­ho a legrač­ní­ho, co by mi při­po­mně­lo, proč vůbec píšu. Tak jsem Mar­ti­ne odpo­vě­dě­la, že se chci pus­tit do pirát­ské knihy.

Napsa­la jsem Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru během čtyř měsí­ců. Neby­lo to vždyc­ky zábav­né a snad­né — ale vět­ši­nu času ano. Je to kni­ha mého srd­ce a kni­ha, kte­rou bych nemoh­la napsat, kdy­bych za sebou nemě­la zku­še­nost s před­cho­zí­mi ruko­pi­sy. Netu­ším, jest­li majá­ko­vá kni­ha někdy spat­ří svět­lo svě­ta; ješ­tě pořád jsem nevy­mys­le­la, jak ji pře­psat, a i kdy­bych na ní chtě­la zno­va pra­co­vat, při­chá­ze­jí dal­ší pro­jek­ty, kte­ré vyža­du­jí mou tvůr­čí ener­gii. Přes­to­že bylo těž­ké ten­to ruko­pis opus­tit, jsem ráda, že jsem byla schop­ná to udě­lat. Díky tomu jsem vytvo­ři­la kni­hu, jakou jsem celou tu dobu potře­bo­va­la napsat — a nau­či­lo mě to spous­tu věcí, kte­ré nako­nec udě­la­ly Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru sil­něj­ší, než by byl jinak. Psa­ní žád­né kni­hy není zby­teč­ná zku­še­nost; kaž­dá kom­posto­va­ná před­lo­ha je hno­ji­vem pro malé zele­né úpon­ky záplet­ky, kte­rá při­jde po ní.

Kaž­do­pád­ně, tak jsem napsa­la svou pirát­skou kni­hu. Není to kni­ha, o níž jem si mys­le­la, že ji vydám jako prv­ní, ale shr­nu­je téměř všech­no, co jsem se dosud nau­či­la o psa­ní a o živo­tě: bav­te se a jdě­te si za svý­mi sny s mečem u pasu a chr­li­čem v tašce.

Zdroj: http://​caro​li​ne​carl​son​books​.com/​2​0​1​1​/​1​2​/​h​o​w​-​i​-​w​r​o​t​e​-​m​y​-​p​i​r​a​t​e​-​book/

Rozhovor s dětskou čtenářkou: „Přeju si mluvícího chrliče“

Jme­nu­ju se Mor­gan, je mi jede­náct let a moje nej­ob­lí­be­něj­ší zmrz­li­na je duho­vý sor­bet. Pře­čet­la jsem prv­ní díl Téměř cti­hod­né ligy pirá­tů — Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru, pro­to­že mi ho máma kou­pi­la a pro­to­že vypa­dal váž­ně skvě­le. Máma je ve výbě­ru knih, kte­ré by se mi moh­ly líbit, oprav­du dob­rá. Ví, co ráda čtu.

Můžeš kni­hu popsat jed­ním slovem?
Kouzelná.

Kdy­bys měla podob­ný pro­blém jako hlav­ní hrdin­ka, co bys dělala?
Hila­ry oprav­du moc tou­ží po tom stát se pirát­kou, ale nemů­že, pro­to­že jí otec řek­ne, že musí jít do pře­py­cho­vé dív­čí ško­ly a že hol­ky se nemů­žou stát pirá­tem. Kdy­by mi někdo řekl, že něco nemůžu dělat, pro­to­že jsem hol­ka, udě­la­la bych to samé co Hila­ry a udě­la­la bych to stej­ně. Hol­ky můžou dělat všech­no to, co kluci!

Co bys řek­la své nej­lep­ší kama­rád­ce, abys ji pře­svěd­či­la, že si má pře­číst tuto knihu?
Řek­la bych, že tato kni­ha má všech­no, co si můžeš přát… Kouz­la, skvě­lé posta­vy, dob­ro­druž­ství a napě­tí. Nebu­deš se od ní moct odtrh­nout, pro­to­že nemá nud­né části!

Pře­čet­la by sis dal­ší kni­hu o těch­to postavách?
Ano! Jsem nad­še­ná z toho, že toto byl prv­ní díl, tak­že to zna­me­ná, že bude i dru­hý díl! Chci s Hila­ry a chr­li­čem (kte­rý je moje nej­ob­lí­be­něj­ší posta­va a pře­ju si mlu­ví­cí­ho chr­li­če) pokra­čo­vat v jejich dobrodružstvích.

Kdy­by ses moh­la autor­ky zeptat na jed­nu otáz­ku, jaká by to byla?
Chtě­la bych vědět, jak ji napadlo napsat kni­hu o pirátce.

Posla­li jsme otáz­ku Caro­li­ne Carl­so­no­vé a tady je její odpověď:
Vždyc­ky mě láka­li pirá­ti — zábav­ní, dob­ro­druž­ní pirá­ti v kni­hách a fil­mech — ne ti oprav­do­ví, kte­ří nahá­ně­jí hrů­zu. Když jsem vyrůs­ta­la, sni­la jsem o tom, že najdu tajem­nou mapu ozna­če­nou X a budu hle­dat zako­pa­ný poklad. O let­ních prázd­ni­nách jsme se s kama­rád­kou honi­ly po oko­lí za pokla­dem. Tyto výpra­vy byly tak zábav­né, že jsem se o mno­ho let poz­dě­ji, když jsem si koneč­ně sed­la, abych napsa­la pirát­ský pří­běh, roz­hod­la poslat své hrdi­ny na jejich vlast­ní honbu za pokla­dem. Pirá­ti jsou vět­ši­nou zná­mí jako hrů­zostraš­ní a násil­nič­tí, ale já mám rad­ši, když jsou troš­ku potrh­lí a gro­tesk­ní. Hod­ně zába­vy při psa­ní Pokla­du Čaro­děj­ky ze seve­ru vyply­nu­lo ze sna­hy dostat mé pirát­ské hrdi­ny do toli­ka směš­ných situ­a­cí, kolik jen bylo možných!

Zdroj: http://​www​.kid​li​te​ra​ti​.com/​2​0​1​4​/​0​4​/​k​1​0​-​v​e​r​y​-​n​e​a​r​l​y​-​h​o​n​o​r​a​b​l​e​-​l​e​a​g​u​e​-​o​f​.html

Caroline Carlsonová: „Miluju hodiny strávené na gauči, kdy jsem schoulená do klubíčka a ztracená v dobrém příběhu“

Původní rozhovor s Caroline Carlsonovou

Nakla­da­tel­ství Host roz­ši­řu­je svou pro­duk­ci knih pro děti. Čte­ná­řům od dese­ti let je urče­no i dob­ro­druž­ství pirát­ky Hila­ry Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru, kte­ré je prv­ním dílem tri­lo­gie Téměř cti­hod­ná liga pirá­tů. Autor­ka kni­hy Caro­li­ne Carl­so­no­vá nám v roz­ho­vo­ru pro­zra­di­la, proč by byla špat­ným pirá­tem, jak se jí do kníž­ky dostal mlu­ví­cí chr­lič i to, koli­krát muse­la pře­pi­so­vat závěr.

Poklad čaro­děj­ky ze seve­ru vyjde v Čes­ké repub­li­ce v létě, což je roz­hod­ně nej­lep­ší čas na pirát­ské dob­ro­druž­ství. Komu se kni­ha bude líbit?
Dou­fám, že všem typům čte­ná­řů! Pokud máte rádi humor, dob­ro­druž­ství, tajem­ství, kouz­la, šer­míř­ské sou­bo­je, tanec nebo mlu­ví­cí chr­li­če, prav­dě­po­dob­ně v kni­ze najde­te něco, co se vám bude líbit.

Kdy­bys­te kni­hu měla popsat jedi­nou větou, jak by zněla?
Dív­ka se vydá­vá za dob­ro­druž­stvím, aby našla kou­zel­ný poklad a doká­za­la, že je straš­li­vou pirátkou.

Cíti­la jste se někdy jako hlav­ní hrdin­ka kni­hy — pirát­ka Hila­ry —, když jste byla malá? Chtě­la jste být taky pirát­kou? A má vůbec Hila­ry něco z vás?
Já bych moc dob­rý pirát neby­la — dostá­vám moř­skou nemoc, sotva vstou­pím na palu­bu lodi. Na roz­díl od Hila­ry o dob­ro­druž­stvích mno­hem rad­ši čtu, než je pro­ží­vám. Ráda nosím maš­kar­ní kos­týmy a tan­cu­ju — obo­je Hila­ry nesná­ší! Ale Hila­ry a já jsme si i v něčem podob­né: obě jsme odhod­la­né jít si za svý­mi sny, nikým se nene­chá­me odra­dit a obě­ma nám hod­ně zále­ží na našich přátelích.

Co vás inspi­ro­va­lo k vytvo­ře­ní posta­vy upo­ví­da­né­ho roman­tic­ké­ho chrliče?
Nejsem si úpl­ně jis­tá, odkud se chr­lič vzal. Usa­dil se mi v hla­vě před více než dese­ti lety a už tam zůstal. Jed­no­ho dne se roz­ho­dl, že by chtěl být v kni­ze, tak jsem ho pou­ži­la v Pokla­du Čaro­děj­ky ze seve­ru. Zdá se, že ho ve dne baví pro­ží­vat napí­na­vá dob­ro­druž­ství, v noci číst pří­běhy o oprav­do­vé lás­ce a čas vyhra­ze­ný jídlu věno­vat chrou­pá­ní pavouků.

Jaká je vaše nej­ob­lí­be­něj­ší posta­va z vaší knihy?
Mám ráda všech­ny své posta­vy, tak­že si nejsem jis­tá, jest­li můžu vybrat nej­ob­lí­be­něj­ší. Během psa­ní jsem si uži­la spous­tu legra­ce s chr­li­čem. Stej­ně tak s Hila­ry­i­nou pří­tel­ky­ní Claire a Hila­ry­i­ným zaměst­na­va­te­lem, pirá­tem Jaspe­rem Fletcherem.

Kdo je vaše vůbec nej­ob­lí­be­něj­ší lite­rár­ní postava?
To je dal­ší těž­ká otáz­ka! Mám ráda všech­ny posta­vy z kni­hy How­lův putu­jí­cí zámek od Dia­ny Wyn­ne Jone­so­vé: chytrou hrdin­ku Sofii, hez­ké­ho, ale nabru­če­né­ho čaro­dě­je How­la i démo­na Kal­ci­fe­ra. Číst o nich je jako trá­vit čas se sta­rý­mi přáteli.

Inspi­ro­va­la vás k napsá­ní tri­lo­gie něja­ká kon­krét­ní kni­ha či autor?
Zbož­ňo­va­la jsem čte­ní od chví­le, kdy jsem byla dost vel­ká na to, abych ote­vře­la kni­hu. Když jsem vyrůs­ta­la, mými nej­ob­lí­be­něj­ší­mi kni­ha­mi byly The Wes­ting Game od Ellen Raski­no­vé, A Wrin­kle in Time od Made­lei­ne L´Engleové a série Pro­bu­ze­ní Tmy od Susan Cooperové.

Kdy se zro­di­la myš­len­ka napsat vlast­ní knihu?
Vždyc­ky jsem sni­la o tom, že budu spi­so­va­tel­kou, ale trva­lo řadu let a vyža­do­va­lo to spous­tu prá­ce, než jsem byla schop­ná napsat sama kni­hu. Vím, že jsem někdy od pěti šes­ti let chtě­la být spi­so­va­tel­kou. Prv­ní pří­běh jsem do kon­ce dopsa­la v osm­nác­ti a prv­ní kni­hu — Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru —, kte­rá mi vyšla, jsem dokon­či­la, když mi bylo dva­cet sedm. 

Co bylo na psa­ní nejtěžší?
Vel­mi slo­ži­té bylo napsat závěr kni­hy Poklad Čaro­děj­ky ze seve­ru. Dvě kapi­to­ly na kon­ci jsem muse­la změ­nit nejmé­ně sedm­krát nebo osm­krát, než vůbec dáva­ly smy­sl. Kdy­bych měla víc času, pře­psa­la bych je ješ­tě sedm­krát nebo osm­krát! Jed­na z nej­těž­ších věcí, kte­rou jsem se muse­la nau­čit, je, že vaše prá­ce nikdy nebu­de per­fekt­ní, ale že je to v pořád­ku. Všech­ny pří­běhy jsou nedo­ko­na­lé; je to sou­část toho, co je dělá zajímavými!

Když píše­te, před­sta­vu­je­te si dítě, kte­ré­mu je text určen, nebo píše­te pro dítě v sobě?
Píšu pro sebe. Pořád čtu hod­ně dět­ských knih a pořád mám ráda stej­né typy knih, jaké jsem měla ráda jako malá — kni­hy plné humo­ru, kou­zel a dob­ro­druž­ství —, tak­že když si sed­nu ke psa­ní, sna­žím se napsat kni­hu, kte­rou si budu chtít pře­číst jako dal­ší. Pro­to­že nikdy nevím, co si budou ostat­ní lidé mys­let o mé kni­ze, jsem vždyc­ky pře­kva­pe­ná a šťast­ná, když potkám děti, kte­ré ji čet­ly a kte­rým se líbila! 

Naplá­no­va­la jste si tří­díl­nou sérii. Prv­ní kni­ha už vyšla, vydá­ní dru­hé se v USA chys­tá na pod­zim. Jak je na tom závě­reč­ný díl?
Prá­vě jsem dopsa­la prv­ní ver­zi posled­ní kni­hy tri­lo­gie. Teď čekám, jest­li se mé redak­tor­ce bude líbit — dou­fám, že ano! Mám radost z toho, jak všech­no s Hila­ry, chr­li­čem a jejich pirát­ský­mi přá­te­li dopadlo, ale je mi jas­né, že mám před sebou ješ­tě hod­ně prá­ce, než bude kni­ha dokončená.

Stu­do­va­la jste tvůr­čí psa­ní knih pro děti, pak jste pra­co­va­la jako edi­tor­ka učeb­nic. Pomoh­lo vám stu­di­um i před­cho­zí prá­ce při psa­ní vlast­ních knih?
Ano! Nau­či­la jsem se toho hod­ně o jed­not­li­vých kro­cích ve vyda­va­tel­ském pro­ce­su, pře­čet­la jsem tisí­ce dět­ských knih a psa­la jsem o mno­ha růz­ných téma­tech: mate­ma­ti­ce, vědě, psy­cho­lo­gii, his­to­rii i lite­ra­tu­ře. Teh­dy jsem si to neu­vě­do­mo­va­la, ale všech­no se uká­za­lo být dobrou pří­pra­vou pro psa­ní vlast­ních příběhů.

Co pod­le vás má mít dob­rá dět­ská knížka?
Pro mě je dob­rá kni­ha tako­vá, kte­rá upou­tá mou pozor­nost hned na prv­ní strán­ce a nepus­tí mě, dokud ji nedo­čtu. Milu­ju hodi­ny strá­ve­né na gau­či, kdy jsem schou­le­ná do klubíč­ka a ztra­ce­ná v dob­rém příběhu.

Nebu­de se vám po Hila­ry a jejích dob­ro­druž­stvích stýskat?
Bude mi nesmír­ně chy­bět. V době, kdy vyjde tře­tí kni­ha, uply­ne více než pět let od oka­mži­ku, kdy jsem sérii zača­la psát. To je déle, než znám spous­tu svých přá­tel! Jsem nad­še­ná, že budu vymýš­let nové pří­běhy, ale stej­ně jsem v poku­še­ní dát do své dal­ší kni­hy mlu­ví­cí­ho chrliče…

Máte už vymyš­le­ný pří­běh dal­ší knihy?
Prá­vě začí­nám pra­co­vat na nové kni­ze, bude to detek­tiv­ka pro děti. Nikdy jsem se o ten­to žánr nepo­kou­še­la, tak­že jsem z toho tro­chu ner­vóz­ní, ale mys­lím, že při psa­ní zaži­ju spous­tu legra­ce. Dou­fám, že dět­ské kni­hy budu psát ješ­tě dlouho.

Může­te na závěr něco vzká­zat čes­kým čtenářům?
Je úžas­né, že pří­běh, kte­rý jsem napsa­la u své­ho psa­cí­ho sto­lu tady v Ame­ri­ce, pro­ces­to­val celý svět a skon­čil ve vašich rukou. Moc vám děku­ju, že čte­te mou kni­hu. Dou­fám, že se vám bude líbit!