Roz­ho­vor s Milo­sla­vem Topin­kou, drži­te­lem ceny F.X. Šaldy.

„S něja­kou bej­kár­nou snad ješ­tě přijdu“
Lido­vé novi­ny| 15. 4. 2009 | rubri­ka: Kul­tu­ra | stra­na: 11 | autor: Ondřej Horák

Bás­ník a ese­jis­ta Milo­slav Topin­ka dnes pře­vez­me Cenu F. X. Šal­dy za sou­bor esejů, člán­ků a skic s názvem Hadí kámen.

• Zís­kal jste Cenu F. X. Šal­dy. Jaký máte vztah k jeho dílu?

F. X. Šal­da musel být výji­meč­ná osob­nost. Šel vždy ke koře­nům věci. Ostře řeza­ný pro­fil Dan­ta, čelo, pod jehož klen­bou „zněl zápas Jaku­ba s andě­lem“, jak o jeho posmrt­né mas­ce napsal Fran­ti­šek Halas. Fas­ci­nu­je mě pře­de­vším jeho pověst­ná hůl, kte­rou vesto­je namát­kou poo­teví­ral kníž­ky, kte­ré dostá­val, aby vyne­sl ortel, zda vůbec sto­jí za dal­ší čte­ní. Zmý­lil se jen málokdy.

• Při roz­ře­zá­vá­ní strá­nek vaše­ho Hadí­ho kame­ne jsem si také vzpo­mněl na šal­dov­skou his­tor­ku o tom, jak po smr­ti bylo v jeho bytě nale­ze­no plno neroz­ře­za­ných knih, kte­ré mu auto­ři posí­la­li s prosbou o kri­ti­ku… Proč vyšel Hadí kámen v této archaic­ké úpravě? 

Neroz­ře­za­ná kníž­ka není nic archaic­ké­ho, tře­ba José Cor­ti nebo Gal­li­mard ve Fran­cii takhle kníž­ky běž­ně vydá­va­jí. Čte­nář, pokud se chce dozvě­dět, co je uvnitř, a pokud nechce jen sem tam nahlí­žet škví­rou mezi strán­ka­mi, si to musí roz­ře­zat. Text se tak odkrý­vá postup­ně. Co strán­ka, to vlast­ně trh­li­na. Nebo kníž­ku odlo­ží nerozřezanou.

• Z vaší poezie i z vašich esejů jsem nabyl poci­tu, že poezie či umě­ní obec­ně je pro vás něčím, co o sobě musí neu­stá­le pochy­bo­vat, co musí bojo­vat o svou exis­ten­ci, co musí sou­vi­set se živo­tem, ale co také musí umět nebýt – mlčet. Je to správ­ný dojem?

Asi ano. Dnes se bor­tí i ty nej­e­le­men­tár­něj­ší jis­to­ty. Snad odtud ona nedů­vě­ra ke slo­vu. To, čemu jsme si navyk­li říkat poezie, se musí pro­mě­nit. Jít jinu­dy, pro­nik­nout za řeč, mimo ten uza­vře­ný pro­stor. Poesie niče­mu neslou­ží, není ani svě­do­mím, ani posel­stvím, ani otis­kem či svě­dec­tvím. Zřej­mě ani nemů­že nic moc změ­nit. Roz­ví­rá prázd­no, trh­li­nu v pro­sto­ru. Odkrý­vá nezná­mo, jak to po ní chtěl již šest­nác­ti­le­tý Rimbaud.

• Ve svých ese­jích se zao­bí­rá­te poměr­ně úzkým okru­hem auto­rů, kte­ří za své dílo „ručí živo­tem“ a kte­ří pro­je­vu­jí becket­tov­skou „zau­ja­tost svou věcí“. Je to pro­to, že zkrát­ka kaž­dý – včet­ně vás – má ome­ze­nou kapa­ci­tu vní­má­ní, nebo tako­vý typ auto­rů v sou­čas­nos­ti nenacházíte?

Jde o tu nej­zá­klad­něj­ší bás­nic­kou zku­še­nost, nejen psa­nou, ale pře­de­vším žitou, se vším osob­ním rizi­kem. Balan­co­vat nad pro­pas­tí, na ostří nože. I když to někdy není k vydr­že­ní. Je tře­ba si bez ustá­ní vydu­pá­vat ten mimo­prostor, kde pro­sví­tá prá­vě to, co je zdán­li­vě mimo. Od této „základ­ní zku­še­nos­ti“ se nikdy neod­klo­ni­la napří­klad Věra Linhar­to­vá, chce­te-li sou­čas­ní­ky, nebo z výtvar­ní­ků Karel Malich. O obou se lze v Hadím kame­ni dočíst.

• Změ­ni­la se pod­le vás nějak pozi­ce bás­ní­ka dej­me tomu od dob Bau­de­lai­ro­vých, nebo zůstá­vá více méně pořád stejná?

Když Vla­di­mír Holan hle­dal kolem roku 1925 mís­to, poslal ho Anto­nín Sova za svým zná­mým na magis­trát. Hola­no­vi tam nabíd­li čiš­tě­ní ulic. Sova, kte­rý to bral jako osob­ní uráž­ku, teh­dy pro­hlá­sil: „Jsem už stár a pro dneš­ní dobu je bás­ník hov­no.“ Rim­baud v jed­nom ze svých dopi­sů z Hara­ru píše, jak moc by si přál zalo­žit rodi­nu a mít syna. Ale chtěl, aby z něho byl inže­nýr. Tak­že to zůstá­vá, jak říká­te, více méně pořád stejné.

• Také se zmi­ňu­je­te o čes­kém „bel can­tu“. Zna­me­ná to, že ten, kdo zpí­vá „krás­ně“, může také zpí­vat lži­vě – nebo dokon­ce: že ten, kdo zpí­vá „krás­ně“, zce­la jis­tě zpí­vá lživě?

O tak­zva­ném čes­kém „bel can­tu“ jsem před více než čty­ři­ce­ti lety psal spíš z vlast­ní úzkos­ti, aby tomu člo­věk taky nepod­lehl. Ta tkli­vá, líbezně něž­ná melo­die, kdy slo­va jen slad­ce ply­nou, je pří­tom­na v čes­ké poezii snad odjak­ži­va, zce­la urči­tě tam je již v baro­ku. Jen­že až pří­liš čas­to se to poz­dě­ji zvr­há­vá jen v krás­nou bez­ob­saž­nost, v psa­ní for­mál­ně vytří­be­ných ver­šů s lyrič­nos­tí pří­mo na čele, kdy to jak­si „bás­ní samo“. Asi to bude nakaž­li­vé, pro­to­že občas to pro­sáklo i tam, kde bychom to nečekali.

• Hadí kámen obsa­hu­je tex­ty psa­né během čty­ři­ce­ti let −1966−2006. Je něja­ký člá­nek, kte­rý jste do kni­hy nezařadil?

Urči­tě. Chtěl jsem, aby to drže­lo pohro­ma­dě. Ale někte­ré tex­ty jsem už nena­šel nebo jsem na ně po těch letech zapo­mněl. Zrov­na nedáv­no obje­vil někde Michal Jareš text Úto­čiš­tě řeči, kte­rý jsem napsal v roce 1966 o poezii vydá­va­né v emi­gra­ci, o Iva­nu Jelín­ko­vi, Mila­dě Souč­ko­vé a dal­ších. V roce 1969 sice vyšel v bulle­ti­nu Mla­dé fron­ty Make­ta, ale tohle čís­lo věno­va­né exi­lo­vé lite­ra­tu­ře už bylo sešrotováno.

• Při­pra­vu­je­te dal­ší kni­hu ‑svou nebo i jiné­ho auto­ra jako editor?

Sem tam si něco píšu, tak­že s něja­kou tou bej­kár­nou, jak říká Karel Malich, snad ješ­tě při­jdu. Z čeho mám ale oprav­du radost, že se poda­ři­lo, to jsou člán­ky a ese­je Věry Linhar­to­vé z let 1962 – 2002. Tedy i pře­kla­dy esejů a stu­dií, kte­ré Věra Linhar­to­vá napsa­la fran­couz­sky. Pod názvem Sou­střed­né kru­hy by to mělo vyjít v Torstu.

Milo­slav Topin­ka Naro­dil se v roce 1945 v Novém Etyn­ku. Vystu­do­val psy­cho­lo­gii na FF UK a zúčast­nil se Expe­di­ce Lam­baré­né. Byl spjat s časo­pi­sem Seši­ty pro mla­dou lite­ra­tu­ru. V roce 1969 vydal bás­nic­ký debut Uto­pír. Jeho dru­há sbír­ka Kry­sí hnízdo (1971) byla už ale celá zni­če­na a vyšla až o dva­cet let poz­dě­ji. Na ni navá­zal v roce 2002 kni­hou Trh­li­na, za niž zís­kal Cenu Jaro­sla­va Sei­fer­ta. Ved­le toho napsal bio­gra­fii Arthu­ra Rim­bauda Ved­le mne jste všich­ni jenom bás­ní­ci (1994) a je edi­to­rem anto­lo­gie Vyso­ká hra (1993). Sou­bor Hadí kámen vyda­lo v roce 2007 nakla­da­tel­ství Host.