Když jsme se v rozhovoru k první knize Před bouří bavili o postapokalyptických příbězích a tehdejší situaci, zdálo se, že už je po všem, ale to hlavní nás teprve mělo čekat. Podobně je tomu podle mě i u tvých Krys apokalypsy. I v Oku bouře teprve zjistíme, jak špatné to ve skutečnosti s Lerem je. Výrazně se také mění to, jak některé postavy a jejich činy vnímáme. Jak moc je pro tebe tahle nejednoznačnost a šedá morální zóna důležitá?

Je to pro mě důle­ži­té, pro­to­že mi to při­jde lid­ské a sna­žím se skr­ze podob­né cho­vá­ní více při­blí­žit posta­vy čte­ná­řům. Mys­lím, že vět­ši­na z nás se pova­žu­je za dob­ré lidi — a nej­spíš se nemý­lí. Ale jak uká­za­la i naše sou­čas­ná situ­a­ce, ne vždyc­ky když jde do tuhé­ho, obsto­jí­me — nejen morál­ně. A kniž­ní hrdi­no­vé jsou veli­ce čas­to vysta­vo­vá­ni i nároč­něj­ším okol­nos­tem. Při­jde mi pro­to vůči nim fér dopřát jim mož­nost cho­vat se sobec­ky, zba­bě­le a poho­dl­ně nebo dělat chy­by. Taky se mi líbí myš­len­ka, že to, kdo je padouch a ško­dič, zále­ží dost čas­to jen na úhlu pohledu.

Musím říct, že mě částečně překvapilo a pobavilo, když někteří čtenáři reagovali na Arumielovu určitou nekompetentnost k vládnutí a ptali se, jak je možné, že je stále u moci. Čerpala jsi inspiraci i v naší současnosti, nebo to tak prostě vyšlo?

Mám pocit, že to tak spíš vyšlo, i když jsem vychá­ze­la z toho, že v minu­los­ti se u moci udr­že­la spous­ta vlád­ců a reži­mů, nad nimiž zůstá­vá rozum stát. Ale ve chví­li, kdy to v posled­ním roce i u nás vypa­dá jako v Kocour­ko­vě a člo­věk se občas musí ptát, jest­li je naše vlá­da kom­pe­tent­ní aspoň k tomu, aby její čle­no­vé ráno vůbec vyšli z domu, mě tyto čte­nář­ské postře­hy taky doce­la poba­vi­ly. Záro­veň mě tro­chu mrzí, pokud tak čte­ná­ři Aru­mie­la vní­ma­jí. Já sama ho beru jako něko­ho, kdo nasto­lil dik­ta­tu­ru, pro­to­že upřím­ně věřil, že to v danou chví­li bylo nej­lep­ší řeše­ní. A momen­tál­ně se ji sna­ží udr­žet pro­to, že si nedo­ká­že před­sta­vit, jak by to moh­lo fun­go­vat jinak — a to i za cenu toho, že vlast­ně dik­tá­to­rem vůbec být nechce. Nechtě­la jsem, aby půso­bil nekom­pe­tent­ně, ale spíš jako někdo, kdo si ukou­sl pří­liš vel­ké sous­to a rad­ši stáh­ne všech­ny ke dnu s sebou, než aby při­znal vlast­ní chybu.

Zároveň máš v knihách postavu Luciany, která vzbuzuje naději na lepší zítřky a je vůbec takovým světlým bodem ve všem tom marasmu (i když jí taky dáváš zabrat). Jsi tedy i v těžkých chvílích optimistkou? Neuvažovala jsi o tom, že uvrhneš celý příběh do úplné temnoty a beznaděje?

Osob­ně jsem se vždyc­ky pova­žo­va­la spíš za pesi­mis­tu, ale občas zjiš­ťu­ji, že to asi s tím mým pesi­mis­mem nebu­de až tak čer­né… A co se týče tem­no­ty a bez­na­dě­je — nechci psát pří­běhy, kte­ré necha­jí čte­ná­ře na kon­ci v totál­ní lite­rár­ní depre­si. Za mě by měl správ­ný pří­běh kon­čit dob­ře (uzná­vám, že defi­ni­ce dob­ré­ho kon­ce je znač­ně dis­ku­ta­bil­ní a dost zále­ží na úhlu pohle­du), ačko­liv cena za to může být vyso­ká a ces­ta k výsled­ku trni­tá, plná poto­ků slz a krve… a dal­ších (ne)hezkých věcí. Mož­ná jsem nako­nec váž­ně skry­tá optimistka!

Dalším motivem Krys, který se najednou jeví až příliš aktuálně, je izolace a uzavření země před okolními vlivy. Čím tě tohle téma zaujalo? Máš to jako někteří autoři, kteří skrze příběh zkoumají určité problémy ze všech stran a snaží se jim přijít na kloub?

Vždyc­ky jsem o sobě tvr­di­la, že jsem autor, kte­rý píše pri­már­ně dob­ro­druž­né věci — spíš k poba­ve­ní čte­ná­řů než k tomu, aby v nich vyvo­lá­val zamyš­le­ní nad sou­do­bý­mi udá­lost­mi. Zatím jsem nedo­spě­la do fáze, kdy bych hod­la­la pře­dá­vat něja­ké posel­ství. Postup­ně ale zjiš­ťu­ji, že se člo­věk vli­vu okol­ní­ho dění neu­brá­ní a ať chce nebo nechce, nějak se to do jeho tvor­by stej­ně dosta­ne. Dvoj­ka Krys byla napsa­ná ješ­tě před uza­vře­ním hra­nic, tak­že tam jsem kon­krét­ně inspi­ra­ci nečer­pa­la, ale okra­jo­vě jsem se zao­bí­ra­la tím, co by se sta­lo, kdy­by byl něja­ký stát ve všem odká­za­ný plně sám na sebe. No, mys­lím, že teď už všich­ni poma­lu zís­ká­vá­me i reál­nou představu…

Asi se dá říct, že se rozhodně nebojíš explicitních scén, ať už jde o sex, nebo násilí, což může některým lidem činit potíže. Jak se k jejich využití stavíš ty osobně, jsou nutnou „řemeslnou“ součástí žánru, nebo pro tebe mají hlubší význam?

Mys­lím, že to hod­ně zále­ží na typu pří­bě­hu, kte­rý chci jako autor vyprá­vět. Někde jsou pod­le mě podob­né scé­ny vhod­né, ale jin­de nema­jí mís­to. Já sama jsem měla ze začát­ku pro­blém se psa­ním někte­rých scén — pře­de­vším co se týče sexu­ál­ní­ho nási­lí. Ale svět Krys tak, jak jsem ho stvo­ři­la, je syro­vý a jis­tým způ­so­bem mís­ty až pri­mi­tiv­ně ani­mál­ní. Řada věcí, kte­ré nám při­pa­da­jí napros­to nepří­pust­né, je tam brá­na jako běž­ná nor­ma. A v tako­vém pří­pa­dě si mys­lím, že bych se expli­cit­ním popi­sům nemě­la vyhý­bat, pro­to­že dokres­lu­jí atmo­sfé­ru a men­ta­li­tu postav. Bez muče­ní při­zná­vám, že někte­ré scé­ny nebo mezi­lid­ské vzta­hy jsem záměr­ně psa­la tak, aby neby­ly pří­jem­né. V pří­pa­dě dvou vzta­ho­vých zále­ži­tos­tí jsem si vza­la motiv, kte­rý bývá nezříd­ka v kni­hách pre­zen­to­ván jako roman­tic­ký a vzru­šu­jí­cí, ačko­liv je spíš než co jiné­ho toxic­ký. Mož­ná jsem to dotáh­la tro­chu do extré­mu, ale chtě­la jsem tím uká­zat, že to oprav­du není nic, co by si měl kdo­ko­liv roman­ti­zo­vat, ačko­liv se tako­vé vzta­hy mohou tře­ba časem vyvi­nout v něco méně… hrozného.

Už víš, jak celý příběh dopadne? Kdy se můžeme těšit na závěrečný díl?

Ano, vím, jak to celé dopad­ne. I když s při­bý­va­jí­cí­mi strán­ka­mi uva­žu­ji, zda ješ­tě někte­rá finál­ní roz­hod­nu­tí nepře­hod­no­tím. Kaž­do­pád­ně udě­lám vše, co bude v mých silách, aby kni­ha byla dopsa­ná ješ­tě letos — sama nera­da čekám na dal­ší díly sérií a nechci čte­ná­ře zby­teč­ně napínat. :)