Listopád začíná pohledem na obraz v babiččině domku. Aleno, vybavuješ si nějaký takový artefakt z vlastního dětství? (Osobně si třeba detailně vzpomínám na kredenc, z níž nám prababička dávala sladkosti.)
V Listopádu je jednou postavou dívenka, která se ve čtyřech letech dostala do dětského zařízení zvaného ozdravovna. Musela jsem se hodně zamýšlet nad tím, kolik si mohla pamatovat ze svého předchozího života. Zapátrala jsem ve vlastních vzpomínkách a zjistila jsem, že nedokážu rozlišit, jestli to, co si vybavuji z raného dětství, jsou skutečné vzpomínky, nebo výjevy z fotografií, které byly v té době pořízené a žloutnou v rodinném albu. Je docela možné, že to, co považuji za vzpomínky, jsou jen obrazy vytvořené na základě vyprávění rodičů a prarodičů. Do mých pěti let jsme obývali první patro rodinného domu a já si z něj vybavuji jen chladné schodiště, dřevěné dveře, které mi jednou skříply prsty. A kuchyňský stůl se zásuvkou, v níž se ukrývaly neuvěřitelné poklady — nůžky, nitě, útržky látek, vystřižené papírové panenky, pastelky a omalovánky.
První skutečné vzpomínky mám až na dobu, kdy jsme se přestěhovali do bytu a já jsem začala chodit do školy. Na babičku, která mi každé ráno mávala z okna, když jsem odcházela — a když jsem se zapomněla otočit, protože jsem klábosila s kamarádkami, po návratu mi to vyčetla. Ten zvyk otáčet se při odchodu z domu k oknu mi zůstal dodnes. Ale už mi nikdo nemává.
Kniha Listopád vznikala v době covidové. Propsalo se to do ní nějak? Ovlivnila nějakým způsobem všechna ta omezení tvou práci?
V roce 2020 jsem chtěla omezit besedy a cesty vůbec a věnovat se jen psaní. Na začátku roku jsem ale zjistila, že mám kalendář zase skoro plný. Pak přišla pandemie a všechny plánované akce odpadly nebo se přesunuly na pozdější termíny. Kulturní život se částečně přenesl do online prostoru, ale i tak jsem měla čas psát. Byla to však velice zvláštní situace. Psala jsem o restrikcích a současně jsem restrikce zažívala. Nouzový stav, noční zákaz vycházení, kontroly. Byla jsem samozřejmě v jiné situaci — věděla jsem, že opatření, která zažívám já, mají svůj smysl a jsou časově omezená. Postavy mé knihy žijí v takové situaci svůj běžný život a nemají naději, že by se totalitní režim, který ovládá jejich životy, jen tak brzy zřekl moci.
Přesto se mi nepsalo lehce. Měla jsem víc času, ale jednotvárnost psaní je ubíjející. Vždycky jsem si myslela, že jsem spíš samotář, přišla jsem však na to, že je velký rozdíl mezi samotou dobrovolnou, kterou můžu kdykoli opustit, a samotou vnucenou. Chyběli mi lidé, rozhovory s přáteli, objetí mých blízkých.
Píšeš o listopadu 89. Už jsme se o něm spolu bavili, ale nikdy jsem se nezeptal — měla jsi strach? Že se to třeba může nějak zvrtnout?
Pro mě byly listopadové události dost velkým překvapením. V okolních státech docházelo k jakýmsi uvolněním, ale naše sdělovací prostředky o nich informovaly velice opatrně a samozřejmě negativně. A já jsem byla na mateřské dovolené se dvěma dětmi, dost izolovaná od všeho dění. Když se v listopadu události rozběhly, sledovala jsem je s velkou nadějí. A při pohledu na plné Václavské náměstí jsem uvěřila, že je se socialismem u nás konec. Otázky, co by bylo, kdyby… mě začaly napadat až později.
Podrobně popisuješ Majin život ve vězení, jak procházela vazbou a tak. Zajímá mě: jak dlouho se na popis takových situací připravuješ? Kde sbíráš ty detaily pro popis kulis?
Rešerše jsou důležité. I před psaním Listopádu jsem rešeršovala — četla jsem o totalitních režimech a shromažďovala informace. Ale v určité chvíli jsem si uvědomila, že tentokrát se o rešerše nebudu moct tolik opírat, že budu muset víc zapojit fantazii. Chtěla jsem, aby byl příběh uvěřitelný — napsala jsem ho tak, jak by se asi mohl odehrát, kdyby ke zvratu v listopadových událostech skutečně došlo.
Osobně mě potěšilo, když jsem v knížce našel Radka Tomana. Jak pro své postavy vybíráš jména?
Jména jsou důležitá už od mé první knihy, kde jsem všechny protagonistky pojmenovala na A. Anna, Alžběta, Anežka — a já jsem Alena. Každé z nich jsem vdechla život, tak jsem chtěla, aby měly kousek ze mě. Svou roli hrála jména i v Haně — tam hlavní postavy Hana a Mira nesou jména skutečných obětí holokaustu. Byl to můj způsob, jak je připomenout, nenechat je vymazat z paměti další generace. Podle určitého klíče jsem vybírala i jména v Listopádu, ale na to přijdou čtenáři určitě sami.
Nechtěl jsem nic moc prozrazovat, ale zajímá mě: pustila ses ve své knize do světa, který se nestal u nás, ale bohužel se v různých obměnách děje na mnoha místech na světě. Je to varování? Memento?
Nejsem natolik domýšlivá, abych si myslela, že mé knihy změní svět nebo pohnou dějinami. Ale bylo by fajn, kdyby si někdo řekl, že v takovém světě, jaký jsem v Listopádu popsala, nechce žít, a udělal něco pro to, aby taková situace nenastala. Třeba tím, že hodí volební lístek straně, která chrání demokratické principy.
I v Listopádu se vracíš do Meziříčí, Valašských Athén, jak sama píšeš. A taky píšeš, že na tak malém městě o sobě lidi vědí. Tak jak jsou lidi rádi, že na jejich město nezapomínáš?
To by ses musel zeptat jich. Zatím mi nikdo okna nevytloukl, tak doufám, že tabule zůstanou celé i po Listopádu.
