Dvě poznámky
Smáli se, že když mluví, chodí na věci tak zeširoka, až se stává, že jeho věta „Toto pivo je studené“ může znamenat totéž co „Za rohem jsou pašeráci“. Něco na tom je. Připadá mi, že jeho básně jsou krátké, ale velmi širokoúhlé filmy.
Je to vždy opojný okamžik, když zjistíte, že dýcháte spolu s tvůrcem nějakého díla, že mu rozumíte. Ale častěji to jde ztuha, bráníte se, bojíte se, abyste nenaletěli, jste s autorem ve při nebo prostě nevíte, nechcete, je vám to lhostejné.
S ním na tyhle tahanice ani nedojde. Buď je v jeho panoramatických básních zachycena i vaše pravda, nebo vládne darem darovat svůj zrak, a vy, aniž to postřehnete, díváte se na svět jeho očima.
Když jsme se domlouvali na tento večer, prohodil jsem, že nedávno, při křtu jeho předchozí sbírky, tu s námi ještě byl Balabán a Jirous. A on nekontroval, jak by se dalo čekat: „Pořád nás kdosi opouští“, ale řekl: „Tak, dneska už žijí úplně jiní lidé…“ a byl v tom i ten smutek, i ta jeho široká řeč, i ta holá pravda. Pořád žijí nějací lidé. Jiní a určitě zas jinak dobří lidé.
Zrovna teď je nám dáno žít šedorůžové časy bez času. Ledasco se dá nalakovat, nepříjemnosti nevidět, odložit na zítra a pak na neurčito. Možná i proto velká část takzvané současné literatury čpí jako hodně levný deodorant.
On pořád píše o opravdovém životě. Je obecně přitažlivý a srozumitelný, ale jinak než někdo jako Suchý nebo Žáček. Neříká: „Tady máte kytičku, strčte si ji do vázy, ať je to u vás útulnější.“ Vede nás ke svým i našim obývacím nepokojům, tam, kde se přes stažené hrdlo cedí pravdy tak strašně nahé, až se vám z toho udělá ouzko: „Chlapče, je to všechno jinak, já jsem ti lhal…“ A vy naráz víte, že to musíte dokázat taky, že i ty vaše masky a obvazy budou muset dolů. Ne zítra, ale hned. Bude to bolet a páchnout, ovšem jinak se rána nezahojí.
Zrovna jsem se chystal na tento křest, když jsem mezi papíry našel kopii s básní Wisławy Szymborské a hned se mi zdálo, že to není náhoda, že jde o báseň, která má patřit do této chvíle — nejen proto, že některé její verše by klidně mohly stát i v jeho sbírce.
Poznámka
Život — jediná možnost,
jak obrůstat listím,
lapat na písku po dechu,
být psem,
nebo ho hladit po teplé srsti;
odlišovat bolest
od všeho, co jí není;
vejít se do příhod,
ztrácet se v krajinách,
hledat nejmenší mezi omyly.
Výjimečná příležitost
na okamžik si pamatovat,
o čem se hovořilo
při zhasnuté lampě;
a aspoň jedenkrát
zakopnout o kámen,
zmoknout v nějakém dešti,
ztratit klíče v trávě;
a zrakem sledovat ve větru jiskru;
a ustavičně cosi závažného
nevědět.
A už jen dodám: V životě má jít o život, ne o psaní! Stejně se nám nikdy nepodaří utéct před záplavou zbytečných slov. O to víc máme být vděčni, že je mezi námi někdo, kdo přese všechno zná jejich cenu. Někdo, kdo nás po svých básních jen jemně vodí. Ukáže na kus svého života a nechá to být. Nepoučuje, ale učí nás, jak cosi závažného vědět, ale i nevědět.
Martin Stöhr