Dětství a dospívání

Hen­ning Man­kell se naro­dil roku 1948 ve Stoc­khol­mu. Když mu byly nece­lé dva roky, odstě­ho­val se s otcem do měs­teč­ka Sveg na seve­ru Švéd­ska, kde jeho otec Ivar Man­kell zís­kal mís­to soud­ce. Zde Hen­ning strá­vil své dět­ství — a prá­vě ty dlou­hé, tem­né zim­ní dny pova­žu­je za nej­šťast­něj­ší obdo­bí své­ho života.

Neby­li jsme boha­tí, ale ani nám nic nechybělo.

Jeho dět­ství bylo pozna­me­na­né tím, že vyrůs­tal bez mat­ky, pou­ze s otcem. Ten ho už od mala vedl k čet­bě. Malý Hen­ning s nad­še­ním hltal kni­hy o obje­vo­vá­ní Afri­ky. Afri­ka — to bylo to nej­exo­tič­těj­ší mís­to, jaké si vůbec dove­dl před­sta­vit. Konec svě­ta. V jeho dět­ské fan­ta­zii se klá­dy plu­jí­cí po řece, kte­rá pro­té­ka­la Sve­gem, měni­ly na kro­ko­dý­ly v Kon­gu. A on si byl jis­tý, že se tam jed­nou podívá.

Poznal také moc, kte­rou má fan­ta­zie. Uvě­do­mil si, že jsou chví­le, kdy před­sta­vi­vost pře­stá­vá být tvůr­čí čin­nos­tí a stá­vá se pro­střed­kem k přežití.

V mys­li jsem si pro sebe stvo­řil jinou mat­ku, aby mi nahra­di­la tu, kte­rá ode­šla. Teh­dy jsem ze sebe vydal to nej­lep­ší, fan­ta­zie měla stej­nou sílu jako reál­ný svět.

Vyrůs­tal v bytě nad soud­ní síní, tak­že neby­lo divu, že se začal zají­mat o práv­ní sys­tém. Vždyť jeho autíč­ka občas poslou­ži­la k tomu, aby se před­ve­dl prů­běh neho­dy, jin­dy se zase dětem pro­dlou­ži­ly prázd­ni­ny, pro­to­že Hen­nin­gův otec vyšet­řo­val vraž­du. Ve Sve­gu se ode­hrá­va­jí i čty­ři Man­kello­vy romá­ny, ve kte­rých je pro­ta­go­nis­tou chla­pec Joel.

Hen­nin­ga Man­kel­la stu­dia brzy omr­ze­la a v šest­nác­ti letech vyra­zil na zku­še­nou do Paří­že. Dva roky pak pra­co­val jako děl­ník na švéd­ské lodi, kte­rá dopra­vo­va­la uhlí a želez­nou rudu z Evro­py do Ameriky. 

To byla moje oprav­do­vá uni­ver­zi­ta. Roman­tic­ký sen o útě­ku, jako z pera Jose­pha Conra­da, ale i nuda a dlou­há chvíle.

V roce 1973, krát­ce poté, co jeho otec zemřel, mu vyšla prv­ní kni­ha — The Sto­ne Blas­ter. Man­kell se v ní zabý­vá švéd­skou spo­leč­nos­tí a potře­bou soli­da­ri­ty s ostatními.

Ve stej­ném roce si spl­nil svůj vel­ký sen a odjel do Afriky.

Africké dobrodružství

Neu­mím to vysvět­lit, ale když jsem v Afri­ce vystou­pil z leta­dla, měl jsem zvlášt­ní pocit, že jsem doma.

Od té chví­le Man­kell trá­vil v Afri­ce znač­nou část své­ho živo­ta. V roce 1986 se stal sou­čás­tí vede­ní diva­dla Ave­ni­da v Mapu­to, hlav­ním měs­tě Mosam­bi­ku. Tvr­dí, že život v Afri­ce mu dal novou per­spek­ti­vu pohle­du na Švéd­sko i na Evropu.

Jsem jako umě­lec, kte­rý musí stát blíz­ko u plát­na, aby mohl malo­vat, ale pak musí pood­stou­pit, aby viděl, co nama­lo­val. Afri­ka mi to dovo­li­la. Někte­ré věci může­te vidět jenom z dálky.

Afri­ka ho také inspi­ro­va­la k mno­ha dílům, ať už belet­ris­tic­kým, nebo zamě­ře­ným na pomoc potřeb­ným. Tri­lo­gie o afric­ké dív­ce Sofii napří­klad odrá­že­la nej­pal­či­věj­ší pro­blémy čer­né­ho kon­ti­nen­tu, se kte­rý­mi se lidé potý­ka­jí den co den — bída, nemo­ci, AIDS. Man­kello­vi se pro­střed­nic­tvím vlast­ní tvor­by i růz­ných osvě­to­vých a cha­ri­ta­tiv­ních ini­ci­a­tiv poda­ři­lo na tyto věci účin­ně upo­zor­nit a boj za lep­ší budouc­nost Afri­ky se pro něj stal doslo­va srdeč­ní zále­ži­tos­tí. Man­kell vytr­va­le kri­ti­zu­je lhos­tej­ný postoj západ­ní spo­leč­nos­ti vůči pro­blé­mům Afri­ky, je čle­nem řady insti­tu­cí, kte­ré se sna­ží ape­lo­vat na stá­ty, aby se cho­pi­ly ini­ci­a­ti­vy a tuto situ­a­ci změ­ni­ly. Pořá­dá veřej­né sbír­ky, finan­cu­je orga­ni­za­ce, kte­ré lidem v Afri­ce pomáhají.

Afri­ka mě nau­či­la jed­no — že nej­hor­ší na tom všem je, že tohle utr­pe­ní je napros­to zby­teč­né. Moh­li bychom to zasta­vit hned zít­ra. Žád­né dítě by už nemu­se­lo umřít na malárii. Za pení­ze, kte­ré na Zápa­dě utra­tí­me za krmi­vo pro psy, by bylo mož­né nau­čit všech­ny děti na celém svě­tě číst a psát.

Kurt Wallander

Od roku 1979 se datu­je Man­kello­va více než dva­ce­ti­le­tá spo­lu­prá­ce s nakla­da­tel­stvím Ordfront. Man­kell zde pub­li­ko­val jed­nu kni­hu za dru­hou až do chví­le, kdy se se svým redak­to­rem a blíz­kým pří­te­lem Danem Isra­e­lem roz­hod­li zalo­žit vlast­ní nakla­da­tel­ství — Leo­pard Förlag.

V roce 1991 Man­kell vydá­vá prv­ní díl série o Kur­tu Wallan­de­ro­vi, Mör­da­re utan ansik­te (Vrah bez tvá­ře, čes­ky Olym­pia, 2002).

Něja­ký čas jsem pobý­val mimo Švéd­sko. Po návra­tu jsem si uvě­do­mil, že tu bují rasis­mus, a roz­ho­dl jsem se, že o tom napíšu. Rasis­mus je pod­le mého názo­ru zlo­čin, a tak jsem si řekl: OK, napíšu kri­mi­nál­ní román. Pak jsem zjis­til, že budu potře­bo­vat poli­cis­tu, sáhl jsem po tele­fon­ním sezna­mu a vybral jmé­no Wallander.

Inspek­tor Wallan­der začal dobý­vat svět. Man­kello­va čino­ro­dost nezna­la mezí, vydá­val jed­nu kni­hu o Wallan­de­ro­vi roč­ně a mezi­tím sti­hl psát i jiné romá­ny pro dospě­lé i pro děti a diva­del­ní hry. Hen­ning Man­kell vytvo­řil v komi­sa­ři Wallan­de­ro­vi jed­nu z nej­za­jí­ma­věj­ších postav sou­čas­né­ho detek­tiv­ní­ho svě­ta. V roce 2008 zača­la BBC vysí­lat deva­de­sá­ti­mi­nu­to­vé epi­zo­dy pod­le knih Hen­nin­ga Man­kel­la ze série o komi­sa­ři Wallan­de­ro­vi v hlav­ní roli s Ken­ne­them Bra­naghem. V čer­ven­ci 2012 měly pre­mi­é­ru dal­ší tři díly. Man­kello­vy kni­hy adap­to­va­la i švéd­ská spo­leč­nost Yellow Bird.

Poté co se Man­kell s Wallan­de­rem roz­lou­čil, vrhl se do psa­ní jiných romá­nů a diva­del­ních her. V roce 2008 vyšel thriller Kine­sen (čes­ky Číňan, Host, 2011), kte­rý byl pub­li­ko­ván záro­veň v sed­mi zemích. Kro­mě detek­tiv­ní záplet­ky v sobě nese i spo­le­čen­skou a poli­tic­kou pro­ble­ma­ti­ku — zachy­cu­je bouř­li­vou trans­for­ma­ci Číny v prů­bě­hu posled­ních dva­ce­ti let a dopa­dy, jaké to má jak na ni samot­nou, tak i v glo­bál­ním měřítku.

Vol­ný trh dal Číně vět­ší svo­bo­du a umož­nil jí obrov­ský eko­no­mic­ký růst. To však mělo za násle­dek i ros­tou­cí roz­dí­ly v čín­ské spo­leč­nos­ti a soci­ál­ní nespra­ve­dl­nost. Komu­nis­tic­ká stra­na je vin­na straš­ný­mi zlo­či­ny, ale pře­ce jen umož­ni­la mili­ar­dě Číňa­nů, aby se vyma­ni­li z bídy. Dodnes ji mno­ho lidí vní­má jako ochrán­ce solidarity.

Nej­no­věj­ší kni­ha Hen­nin­ga Man­kel­la se jme­nu­je Min­net av en smut­sig angel (Pamě­ti špi­na­vé­ho andě­la) a ve Švéd­sku vyšla v srpnu 2011. Hen­ning Man­kell žije stří­da­vě ve Švéd­sku a v Mosam­bi­ku, anga­žu­je se v diva­dle Ave­ni­da i v růz­ných cha­ri­ta­tiv­ních orga­ni­za­cích a věnu­je se psaní.

Světový úspěch

Věhlas Man­kello­vých knih dosá­hl celo­svě­to­vých roz­mě­rů. Dosud se po celém svě­tě pro­da­lo přes čty­ři­cet mili­o­nů knih, jeho titu­ly byly pře­lo­že­né do jed­načty­ři­ce­ti jazy­ků. V roce 2008 byl Man­kell devá­tým nej­pro­dá­va­něj­ším auto­rem na svě­tě. Za své dílo zís­kal řadu pres­tiž­ních cen, jeho diva­del­ní hry pat­ří ve Švéd­sku k nej­u­vá­dě­něj­ším. Dva­krát zís­kal Cenu švéd­ské aka­de­mie auto­rů detek­tiv­ní lite­ra­tu­ry a obdr­žel různá uzná­ní ve Skan­di­ná­vii, ostat­ních evrop­ských zemích i Ame­ri­ce. Jeho kni­hy se dočka­ly nejed­no­ho fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní. V roce 2008 zís­kal Man­kell čest­ný dok­to­rát na St. Andrews Uni­ver­si­ty ve Skotsku.

Němec­ké vydá­ní kni­hy Neklid­né­ho muže se hned po vydá­ní obje­vi­lo na vrcho­lu žeb­říč­ku Spie­ge­lu, ame­ric­ké vydá­ní Číňa­na se oka­mži­tě ocit­lo na žeb­říč­ku The New York Times a Amazonu.

Otázky a odpovědi Henninga Mankella

Co Vás při­ved­lo ke psaní?

Můj otec mě vždy ke čte­ní vedl, tak­že jsem hod­ně četl. Měl jsem vel­kou fan­ta­zii a rych­le jsem se nau­čil, že před­sta­vi­vost může fun­go­vat i jako nástroj k pře­ži­tí, stej­ně jako pro kre­a­ti­vi­tu. A mys­lím, že to je prá­vě teh­dy, kdy se mi daří nej­lé­pe, když síly ima­gi­na­ce mají stej­nou hod­no­tu jako rea­li­ta. Když mi bylo šest let, moje babič­ka mě nau­či­la psát a stá­le si vyba­vu­ji ten neu­vě­ři­tel­ný pocit, když jsem napsal slo­vo, vytvo­řil větu, odvy­prá­věl pří­běh. Prv­ní věcí, kte­rou jsem napsal, bylo strán­ko­vé shr­nu­tí Robin­so­na Cru­soa. Bohu­žel už ho nemám, ale to byl ten oka­mžik, kdy jsem se stal spisovatelem.

Jak je mož­né, že máte tolik čtenářů?

Mys­lím, že je to pro­to, že popi­su­ji lidi, kte­ří se mění, a pro­to, že píšu o pro­stře­dí, kte­ré lidé mohou roz­po­znat. Svým psa­ním se sna­žím pocho­pit svět, v němž žije­me. Zají­ma­jí mě ty nej­zá­klad­něj­ší, hlu­bo­ké exis­ten­ci­ál­ní otáz­ky. Co zna­me­ná být člo­vě­kem, co cha­rak­te­ri­zu­je svět, ve kte­rém žiji. Mys­lím, že vše, co napí­ši, je více či méně prá­vě o tomto.

Kde a jak zís­ká­vá­te inspi­ra­ci a jak pracujete?

Inspi­ra­ci beru ode­všud. A hod­ně čtu. Jsem své prá­ci hod­ně oddán, a když píšu, jsem extrém­ně dis­ci­pli­no­va­ný. Jako kre­a­tiv­ní člo­věk se stá­le „vyprazd­ňu­ji“, tak­že sbí­rá­ní dojmů se stá­vá mým odpo­čin­kem. Je to jako napl­ně­ní loď­ky vodou mís­to její­ho vyli­tí. Když se loď­ka začne potá­pět, nastal čas ji zno­vu vyprázdnit.

Proč je Kurt Wallan­der tak populární?

Wallan­der je posta­va, kte­rá je mys­lím vní­má­na jako člo­věk z masa a kos­tí. Je to talen­to­va­ný detek­tiv, ale také má pro­blémy, např. svůj boj s počí­na­jí­cí cuk­rov­kou nebo nedo­sta­tek schop­nos­ti uspo­ko­ji­vě roz­ví­jet osob­ní vzta­hy. Je vel­mi oddán své prá­ci, ale přes­to pochy­bu­je a dělá si sta­ros­ti s tím, zda dělá správ­nou věc nebo ne. A někdy tou­ží být jin­de, dale­ko od vší té mizé­rie. Tak jak čas od času my všichni.

Jak jste začal psát sérii o Wallan­de­ro­vi a jak Kurt Wallan­der vznikl?

Wallan­der se zro­dil na zákla­dě tou­hy psát o ros­tou­cím rasis­mu ve Švéd­sku v osm­de­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí. Rasis­mus je pro mě zlo­čin, a tak mi při­šlo při­ro­ze­né, že napí­ši kri­mi­nál­ní román. A poté se zro­dil nápad s posta­vou poli­cis­ty. Jmé­no Kurt Wallan­der jsem vybral z tele­fon­ní­ho sezna­mu. A pak to pokra­čo­va­lo. Když píšu, sna­žím se reflek­to­vat rea­li­tu, v níž žije­me. Rea­li­tu, kte­rá se stá­vá drs­něj­ší a násil­něj­ší. Nási­lí a jeho dopad na lidi oko­lo je to, co se sna­žím reflek­to­vat ve Wallan­de­ro­vi. Ale rea­li­ta vždy lite­ra­tu­ru ješ­tě předčí…

Jste si s Kur­tem Wallan­de­rem podobní?

Sdí­lí­me lás­ku k hud­bě a oba máme kal­vi­nis­tic­ký pří­stup k prá­ci. Ale jinak Wallan­de­ra jako člo­vě­ka moc rád nemám, ale to neva­dí, pro­to­že je vymyš­le­ný a exis­tu­je jen v mé hlavě.

Máte něja­ké lite­rár­ní vzo­ry, a pokud ano, koho?

Augusta Strin­d­ber­ga, Joh­na le Carré­ho, sta­ro­řec­ké dra­ma a mno­ho, mno­ho dal­ších. Macbe­th je kupří­kla­du nej­lep­ší kri­mi­nál­ní pří­běh, co kdy byl napsán.

Jaké to je, žít v Afri­ce i ve Švéd­sku? Je jed­no z těch­to míst více domo­vem než to druhé?

Dělit čas mezi Afri­ku a Evro­pu mi umož­ni­lo náhled a odstup, mys­lím, že mě to udě­la­lo lep­ším Evro­pa­nem. Zmrz­lá zim­ní kra­ji­na Härje­da­le­nu a ta vyprah­lá mozam­bic­ká mi občas při­po­me­ne jed­na dru­hou, prá­vě tak jako suché afric­ké hor­ko mi může při­po­me­nut švéd­skou zimu. Obě mís­ta jsou mým domo­vem. Ale vždy budu Evropanem.

Co je důle­ži­té pro román stej­ně jako pro dob­rý kri­mi­nál­ní román?

Když čtu, chci se něco dozvě­dět. Dávám před­nost kni­hám, kte­ré mi při­po­me­nou, že mám uva­žo­vat kri­tic­ky. Dob­rý kri­mi­nál­ní pří­běh je neje­nom o zlo­či­nu, kte­rý má být vyře­šen. Mělo by to také být psy­cho­lo­gic­ké zkou­má­ní kul­tu­ry, kte­rou zobrazuje.

Jaké to je, žít a pra­co­vat v Afri­ce, obzvláš­tě když si uvě­do­mí­me drs­nou chu­do­bu a sou­čas­nou situ­a­ci ohled­ně HIV a AIDS?

Chu­do­bu a strá­dá­ní vidím kaž­dý den. Ale také vidím radost a sly­ším smích. Lidé se mno­hem více smě­jí v uli­cích Mapu­ta než v uli­cích Stoc­khol­mu. Jako­by západ­ní svět svůj smích ztra­til někde mezi plat­ba­mi a kre­di­ty. Smích, kte­rý si Afri­ča­né doká­za­li ucho­vat. Moje prá­ce v Tea­tro Ave­ni­da je jed­nou z nej­vět­ších výzev mého živo­ta. Není jed­no­du­ché pro­vo­zo­vat diva­dlo v jed­né nej­chud­ších zemí na svě­tě, ale uvě­do­mil jsem si tak, že kde je ima­gi­na­ce, tam je bohat­ství. Není to jenom špat­né být chudý, pro­to­že potom musí­te pou­ží­vat svo­ji před­sta­vi­vost. Nicmé­ně, je frustru­jí­cí vidět apa­tii Zápa­du, když jde o to pomo­ci řešit pro­blémy Afri­ky s chu­do­bou, negra­mot­nos­tí a HIV. Nemo­hu pomo­ci kaž­dé­mu, ale nemám žád­nou výmlu­vu pro to, abych nepo­mohl ale­spoň něko­li­ka lidem.

Zpra­co­vá­no pod­le auto­ro­vých ofi­ci­ál­ních strá­nek, více infor­ma­cí tam­též.