Kapitola 2
Jsem chlupatá!
Ochlupení je jednou z prvních velkých starostí ženy. Objeví se nečekáno a nezváno a je třeba se rozhodnout, co s ním. A toto rozhodnutí ukáže vám samé i světu, kdo jste. V pubertě začíná ono komplikované, celoživotní období, kdy tyto věci musíte řešit. Chloupky jsou úvodní salvou ohlašující nadcházející desetiletí, kdy tiše křičíte „KDO JSEM?“, zatímco postáváte s prázdným nákupním košíkem v drogerii před regálem plným neznámého zboží.
Právě chloupky vás budou stát nejvíce peněz a pozornosti. Chloupky na „nežádoucích“ místech: na nohách, v podpaží, nad horním rtem, na bradě, na rukách, okolo bradavek, na tvářích a v nejrůznějších zákoutích klína. Proti ochlupení se vedou celoživotní útočné boje. Ovlivňuje vzestupy a pády v každodenním životě a plánování všech činností. Někdy i celý běh života ženy.
Muž si třeba řekne: „Příští týden jdu na večírek, možná bych si to strniště mohl oholit, než tam vyrazím.“
Naproti tomu žena si musí v hlavě otevřít diář — něco jako jeden z těch vznášejících se monitorů z filmu Minority Report — a rozjede sérii zběsilého plánování založeného na správném systému řízení nežádoucího ochlupení.
Takhle to vypadá, když s kamarádkou Rachel v neděli večer plánujeme blížící se párty.
„Ta akce je v pátek,“ vzdychá Rachel. „V pátek. To znamená, že nejpozději zítra musíme na vosk, abychom mohly v úterý začít se samoopalovacím krémem. V pondělí to ještě nepůjde, to budou folikuly ještě otevřené po epilaci.“ Obě jsme si kdysi zkusily nanést samoopalovací krém, když „folikuly ještě byly otevřené po epilaci“. Krém se usadil v každé, i té nejmenší skulince. Naše nohy pak vypadaly jako obličej toho pihovatého zrzka z obálky časopisu Mad.
„Objednám nás na zítřek na vosk,“ plánuje Rachel a bere do ruky telefon. „Ale horní ret a obočí bychom měly nechat na čtvrtek. Nechci, aby mi mezitím stihly dorůst. Myslím, že tam bude Andrew.“
„A budeš s ním spát?“ ptám se. „Jak jsi na tom dole?“ Mám o Rachel starost. Koukne se do kalhotek a zhodnotí: „Vypadá jako brada loupežníka, takže jedině potmě a opilí,“ usoudí nakonec. „Nejsem adekvátně připravená na osvětlenou místnost. Ale je dost pravděpodobný, že jestli se spolu vážně vyspíme, tak už bude tma a budu nalitá. Napoprvé je to tak vždycky, takže se tím nemusím trápit.“
„Ale co ráno?“ ptám se starostlivě. Vážně mi na ní záleží. „Jestli zůstaneš do rána, je možný, že dojde na střízlivej, ranní, plně osvětlenej sex před snídaní. Jsi na tohle připravená?“
„Bože!“ posteskne si Rachel a znova se podívá do kalhotek. „Na to jsem nemyslela. Do háje! Jenže to by stálo dvacet liber a já jsem teď švorc. Nechci obětovat prachy na taxíka za vosk, kdyby nakonec žádnej ranní sex nebyl.“ Sklíčeně se zadívá na svůj rozkrok. „K čemu by mi bylo být vyholená, ale odjet neošukaná sama domů nočním autobusem?“
„Jestli si fakt chceš nechat udělat bikini, musíš to stihnout do středy — aby ses stihla zbavit té hrozné, ohyzdné vyrážky,“ vysvětluju ochotně, snažím se jí pomoct, jak jen to jde.
Díváme se na sebe. Rachel začíná být rozčílená.
„Proč mi sakra nemůže hned teď zavolat a zeptat se: ‚Rachel, budeš mít chuť si to v sobotu ráno rozdat?‘ Rozplánovat si správně celý týden je skoro nemožný, když musím počítat se všemi ‚faktory náhodného sexu‘. Není divu, že jsou dnes všechny holky takový coury. I když se ti na párty nikdo nelíbí, potřebuješ si prostě nějak vynahradit tu depilaci. Já ty chlupy tak nesnáším.“
A tohle všechno nepodstupujete, abyste vypadala neodolatelně sexy nebo vražedně překrásná nebo připravená na focení aktů na pláži. Ne proto, abyste vypadala jako Pamela Andersonová. Děláte to proto, abyste vypadala jen normálně. Abyste měla normální nohy, normální obličej a nestyděla se za svůj klín. Abyste nemusela stát na toaletách před zrcadlem s rolí izolepy, zkoumat svůj knírek a skučet: „Když se rozsvítila světla, uvědomila jsem si, že vypadám trochu jako Hitler. Přísahám, že nechci anektovat Porýní! Chci jen koktejl a cítit se fajn!“
A ze všech těchto chloupkových dilemat — těch rozhodnutí, co s nimi udělat, a tím ukázat, kým jste a co o sobě říkáte — je dnes právě otázka pubického ochlupení tou nejžhavější arénou. Tohle trojúhelníkové území, ne větší než dlaň, je nabité psychosexuálními významy víc než rodinný vztah a příjem dohromady. Během pár let se ochlupení, kdysi jedna z nejmenších ženských starostí — když mi bylo sedmnáct a ujížděla jsem na britpopu, se představa epilace klína zdála jako něco prapodivného, nedůležitého, co se týká jen pornohereček — stala prakticky rutinní součástí „péče o tělo“. Chloupky je třeba omezit na minimální plochu anebo, stále častěji, úplně odstranit. Typické záběry klínů roštěnek v bikinách z popových klipů to ukazují velmi jasně: nemá tam být nic. Klín musí být úplně hladký. Prázdný. Tuhle kožešinu je nutné odstranit. Kdyby se ven kroutil jen jediný chloupek, celý svět by se ozval: „Vážně tam vidím CHLOUPEK? Jsou to CHLOUPKY, Lady Gaga?“
I když někteří používají eufemismus „brazilská depilace“, já tento stav raději nazývám pravým jménem — je to na údržbu neúnosně náročná, svědivá, frigidně vyhlížející pipinka malé holčičky.
V posledních letech jsem začala být dost pedantská, co se pubického ochlupení týká, a dospěla jsem až k přesvědčení, že dospělá moderní žena by měla mít jen čtyři věci: pár žlutých bot (překvapivě se hodí ke všemu), kamarádku, která přijde a zaplatí za vás kauci ve čtyři ráno, osvědčený recept na vynikající koláč a pořádného bobra. Pěkně chlupatou kundu. Nádherné, hebké chloupky, které vypadají — když sedíte nahá — jako byste měla na klíně lemurka. Ochočeného lemurka, který vám v případě potřeby může skočit nakrást nějaké drobnosti — jako ta cvičená opička v Dobyvatelích ztracené archy.
Kapitola 5
Potřebuju podprsenku!
Feminismus vás samozřejmě nasměruje — ale pak musíte vyrazit na nákupy. Nemluvím teď o takovém tom nakupování jako v Sexu ve městě, o zábavné a objevné zkušenosti, skoro meditaci, akorát s jednou nohou v elastických džínách velikosti 40 z Topshopu. Mně se tvrzení, že ženy „zbožňují“ nakupování, zdá dost podivné — snad každé ženě, kterou znám, se chce brečet, pokud stráví víc než tři čtvrtě hodiny obcházením butiků a hledáním halenky. A pokud dojde na tu neblahou chvíli, kdy musí sehnat džíny, pak se raději obrací k tvrdému alkoholu.
Ne. „Nakupováním“ myslím prostě jen to, že jdete pořídit věc, kterou zrovna potřebujete — třeba kalhotky. Když mi bylo patnáct, tak jsem kalhotky potřebovala opravdu urgentně. Byla jsem téměř připravená rozbít patriarchát a nechat si vytetovat nápis „Jsem přesvědčená feministka“, ale nedej bože, abych někomu musela ukázat svůj šuplík s prádlem. Ale co si to nalhávám? Žádnou zásuvku na spodní prádlo jsem neměla. Všechno oblečení — kalhoty, dva nátělníky, dvoje punčocháče, sukni a jedinou, značně vytahanou mikinu — mám v kartonové krabici pod postelí. A „spodní prádlo“ vlastně nemám vůbec.
Namísto něj mám rodinný klenot. Ve svých patnácti jsem příliš tlustá na cokoliv, co se dá sehnat v nemoderním sekáči na Warstones Road, kde skladují dětské kalhotky v obrovských dřevěných regálech a ty v dané velikosti vám nasypou na pult a zabalí do papíru, jako by to byly bonbony nebo vepřové kotlety.
Protože teď nemáme dost peněz, abych dostala nové, dospělácké kalhotky, stávám se příjemcem Moranovic svěřeneckého prádlového fondu: získávám čtvery máminy staré bombarďáky. Ten typ, jaký malují pětileté děti na prádelní šňůře. Tak vybledlé a vyvařené tolikerým praním, že kdysi zářivě růžové proužky jsou jen pobledlými stíny, jako šedivé obrysy, které lidé nechávají na zdech poblíž epicentra jaderného výbuchu.
Navíc je guma v pase ke zbytku kalhotek připevněna jen velmi sporadicky — látka na vytahané gumě visí jako vlajka na půl žerdi. Vypadá to, jako by se v mých kalhotkách konala párty, na niž nebyl vůbec nikdo pozvaný.
Nejsem ale nijak přecitlivělé dítě a máminy staré spoďáry mi žádné trauma nezpůsobují. Koneckonců to není nic ve srovnání s tím, že spím v posteli, kde umřela moje babička — ano, přímo uprostřed obrovské díry, kterou její tělo proleželo v matraci. Jejího ducha mám místo noční košile. Proti tomu jsou kalhotky brnkačka.
Přesněji řečeno byla to brnkačka, až do jistého rozhovoru s Caz na zahradě.
Právě tiše jako myšky láskyplně malujeme dvouleté spící Cheryl knír, bradku a srostlé obočí kusem uhlí. Všechno je naprosto idylické až do chvíle, kdy se Caz skloní k Cheryl a — se směsicí znechucení a jízlivého humoru, díky němuž bylo naše společné dospívání tak výborná zábava — prohlásí: „Máma na sobě nejspíš měla ty tvoje kalhotky, když ji počali, víš? Táta je z ní nejspíš úplně STRHAL a udělal jí Chel. Byl úplně ROZRAJCOVANEJ. Z TĚCHHLE KALHOTEK.“
Samozřejmě jsem za tohle Caz musela jednu vrazit. Praštila jsem ji vší silou, až se zakymácela a upadla.
„Ty PREVERZAČKO!“ křičím na ni. „Preverzák“ je naše nové slovo. Obě hodně čteme — ale zřejmě taky hodně rychle. Nedávno jsme si taky oblíbily slovo „paradigma“, které skloňujeme podle vzoru „žena“. Domácí vzdělávání má své stinné stránky. Nebo spíš stínové stránky, jak bychom to zřejmě v rychlosti zkomolily a nikdo by nás neopravil.
„Ty ČŮRÁKU!“ ječí Caz a kope jako divoká klokanice. Kdybychom byly ve filmu, následoval by prostřih na fotku, kterou máma vyfotila sotva před třemi týdny — tu, kde se objímáme v nočních košilích —, a snímek by pomaličku shořel na prach. Náš vestfálský mír vzal na další rok za své.
Můj vztek ale trval jen to odpoledne. Stejně mi nezbylo než se uklidnit a dál ty kalhotky nosit a přežít ještě čtyři další hrůzokalhotkové roky. Jinou možnost jsem zkrátka neměla. Je to jeden z mnoha důvodů, proč je to taková pruda být hodně, ale opravdu hodně chudá. Musíte nosit kalhotky, ze kterých máte noční můry.
Spodní prádlo — v první řadě kalhotky a podprsenka, ale taky kombiné, punčochy nebo stahovací prádlo — jsou specializované oděvy, které dělají ženu. Jsou ženským ekvivalentem hasičské kombinézy a helmy. Nebo obrovských klaunských bot. Tyhle věcičky potřebujeme, abychom mohly „fungovat“ jako ženy. Jsou technicky nezbytné. Každá žena je pochopitelně jiná, ale myslím, že většina z nás potřebuje podprsenku, abychom úspěšně propluly dnem — především když ten den zahrnuje dobíhání autobusu nebo když na sobě máme šaty s hlubokým výstřihem. V opačném případě bychom si při klusu musely poprsí přimáčknout rukama k tělu, jinak by prsa mohla divoce poletovat sem a tam jako střapce na rozvlněných bocích striptérky a neúmyslně omráčit kolemjdoucí. To se mi fakt stalo. Bylo to strašné.
Třeba taková Judith Chalmersová se bulváru svěřila, že po třicet let moderovala pořad Wish You Were Here bez kalhotek, ale myslím, že většina z nás si uvědomuje, jaká rizika jsou s tím spjatá. Ano. Mohli by vám po nohou vylézt pavouci, udělat si tam hnízdo a do vaší jeskyňky pokladů naklást vajíčka. Emma Parryová ve škole znala jednu holku a ta měla sestřenici z Leicesteru, které se přesně tohle stalo. Když se pavoučata vyklubala, měla hrozný hlad a sežrala jí chlupy na zadku. Nedívejte se na mě tak zděšeně — jen předávám nejžhavější zprávy z Wolverhamptonu roku 1986. Udivuje mě, že se to tenkrát nevysílalo v celostátních zprávách.
Nejspíš všichni jasně vidíme, že žít bez kalhotek je pro ženu příliš nebezpečné.
Po celá čtyři a půl léta, kdy jsem nosila máminy kalhotky, jsem si uvědomovala, jak naprosto selhávám v jedné z nejdůležitějších disciplín ženskosti: ženám to má v prádle slušet. Holky si zaslouží super kalhotky. A podprsenku by měly mít jako trumf.
Panuje dost rozšířené přesvědčení, že když přijde na věc, je žena v prádle vůbec nejsvůdnější. A přiznejme, že je to často pravda. Patří to k rafinovaným nadáním, kterými něžnější, jemnější a zaoblenější pohlaví disponuje — umíme kalhotky a podprsenku vyplnit skutečně zdařile. Pokud máte aspoň trochu ucházející prsa v aspoň trochu ucházející podprsence, nesejde tolik na tom, že zbytek vašeho těla vypadá jako kus nákypu, který spadl dítěti na podlahu a pustila se do něj kočka — všichni se budou dívat na prsa v podprsence. Její kouzlo je zcela v nepoměru k jejich praktickému významu: nepřispívají příliš k uzdravení světa ani nepočítají soustavy rovnic, většinu času prostě jen odpočívají v podprsence a čas od času se svůdně zhoupnou.
Paleta spodního prádla — ve všech nejrůznějších epochách a kulturách — se vyznačuje mimořádnou a šťastnou vlastností, že prakticky vždycky vypadá svůdně. Prostě ho dokážeme sakra dobře prodat.
Podrobnější informace o knize zde.
Podrobnější informace o autorce zde.
Více na oficiálních stránkách autorky www.how-tobeawoman.com