Pacanka není tvoje prvotina. V roce 2013 jsi vydala coming-of-age novelu Zítra už usnu. Vzbudila pozitivní ohlas mezi čtenáři i odbornou veřejností. Očekávala bych, že po takovém úspěchu budeš tvořit dál. Můžu se zeptat, proč sis dala delší literární pauzu?
To je pravda, nicméně jsem na knihu dostala také jednu drsnou kritiku, která se mě tehdy celkem dotkla. Navíc jsem si myslela, že se po vydání knihy něco stane, změní, a nestalo se vůbec nic. Dalo by se tak říct, že jsem sbírala odvahu napsat další text a vykašlat se na to, co si o něm budou myslet ostatní. Na napsání knihy je navíc potřeba disciplína, čas a jakýsi vnitřní klid. Všechny tyto tři věci jsem si byla schopná zařídit až před dvěma lety, kdy jsem knihu začala psát. Řekla jsem si v práci o volné pátky (tak jsem fungovala rok) a svému okolí jsem vysvětlila, že pátky a soboty nebudu nějakou dobu existovat, protože budu psát. Došlo mi, že pokud chci napsat knihu, musím si z toho udělat prioritu, které přizpůsobím všechno okolo.
A věděla jsi téma nové knihy hned, nebo k tobě přicházelo postupně?
Vůbec, přicházelo postupně. Myslím, že se vlastně tvořilo celých těch deset jedenáct let.
Stejně jako ve tvém debutu i v nové knize je pro tebe důležité téma svobody a nezávislosti. Zároveň jsem se nemohla zbavit pocitu, že hlavní hrdinka se tím trochu zbavuje odpovědnosti za své činy. Pletu se?
Zatímco v první knize nebyl hrdina schopný svobodu žít, nebo spíš řekněme neměl odvahu využít potenciál života a dělat to, co chce, hlavní hrdinka v Pacance si už za tím, kam ji to táhne, jde. Svobodu ale často prožívá jakýmsi nefunkčním způsobem.
Dalo by se říct, že někdy až sebedestruktivním?
Rozhodně. Chce být raději „bad girl“ než hodná holčička, ale bohužel je často „bad“ hlavně sama k sobě.
Tvá hrdinka je kosmopolitní, sečtělá, sebevědomá, vtipná a ironická. Její krutá upřímnost mě mnohokrát nahlas rozesmála. Není to nakonec její hlavní zbraň proti životním nesnázím?
Určitě. Je to velké klišé, ale podle mě smích opravdu léčí. Miluju, když se lidé umí zasmát sami sobě a udělat si srandu z toho, že něco podělali, zachovali se hloupě nebo zrovna nevědí, co s životem. Je v tom podle mě velká sebereflexe, úleva a smíření. Nemá smysl se lynčovat za to, že se nám někdy nedaří.
Hlavní postava není ani jednou oslovena vlastním jménem, pouze několikrát jako pacanka. Přitom sama toto označení emancipačně odmítá. Je to záměr?
Ano, je to záměr, vymezení se vůči škatulkám a představám, že bychom měli být někde a být nějací.
Knihu jsem přečetla „na jeden zátah“. Připadala jsem si jako na nekonečné mezinárodní party. Forma textu kopíruje nezastavitelný životní rytmus pacanky. Jdeš opravdu na dřeň. Dokážeš vystihnout vztek, smutek i euforii pár slovy tak autenticky, že tím dáš čtenáři ránu mezi oči. Představuju si, že jsi spontánně zaznamenávala tok myšlenek. Psala jsi tímto nepřetržitým stylem, nebo je to výsledek promyšlené kompozice?
V první fázi píšu hodně intuitivně, „jede“ to ze mě a tenhle proud si hodně užívám, cítím až nějaké vzrušení a adrenalin. V další fázi ale přemýšlím, jak kusy příběhů k sobě poskládat, aby to dávalo smysl. V tom mi neuvěřitelně pomohla moje redaktorka. Naučila mě, jak nad textem přemýšlet z hlediska celku a psychologie postavy.
Proč jsi ve vyprávění zvolila netradiční du-formu?
Přišlo to přirozeně, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Často totiž používám du-formu, i když se s někým bavím, v běžné komunikaci. Zároveň jsem tam ale asi chtěla dostat nějaký apel na upřímnost člověka k sobě samému ve stylu: „hej podívej se na to, jak žiješ svůj život a jestli jsi s tím vlastně oukej.“ Když jsem pak knihu četla během posledních korektur, napadlo mě, že to může také odkazovat k vnitřnímu dialogu, který každý sami se sebou vedeme.
V knize jsi detailně zachytila kouzlo okamžiku. Dokážeš zaznamenat atmosféru v zapadlém baru, brigádu na vinici či večírek ve vybydleném domě i se všemi bizarními charaktery, jako bych se dívala na Jarmushovy filmy. Myslíš si, že za to vděčíš novinářské praxi, nebo sis vždycky všímala zdánlivých drobností?
Ráda pozoruju, miluju takové ty všední momenty, které ve výsledku říkají strašně moc.
A oblíbená otázka — plánuješ psát novou knihu?
Ano, chtěla bych psát další knihu, dokonce už mám i nějaký nápad, ale nemám na to momentálně úplně sílu. Bylo by skvělé mít možnost věnovat se třeba jen rok psaní knihy. Pracovat a do toho vytvářet vlastní text je mentálně strašně náročné.
