Poslední léta si jako překladatelka trochu zoufám nad německy psanou literaturou. Kdykoli vyrazím do Německa nebo Rakouska, zastavím se v knihkupectví, abych si pořídila nejnovější tituly. Vybírám podle literárních cen, recenzí, doporučení a umístění v bestsellerových žebříčcích. Obvykle však bývám zklamaná. V německy mluvících zemích určitě vychází spousta skvělých knížek, ale mně se zkrátka dlouho nepodařilo na žádnou takovou narazit.
Pak se mi ale loni v půlce srpna ozvala Monika Loderová z Goethe-Institutu, jestli jsem už četla novou knihu od Fatmy Aydemirové Džinové. Prý je to velký román, na který Německo dlouho čekalo. S trochou skepse jsem od Moniky knihu převzala a pustila se do čtení.
Aydemirová není v Německu nováčkem. Rodačka z Karlsruhe zaujala už svou prvotinou Ellbogen (Loket) z roku 2017, za kterou dostala Cenu Klause Michaela Kühneho za nejlepší debutový román a Cenu Franze Hessela.
Její druhý román Džinové se soustředí na příběh turecko-kurdské rodiny, jež se vyrovnává s náhlou smrtí otce a s odkazem, který po sobě zanechal. Hüseyin, hlava rodiny, se v první kapitole kochá nově zakoupeným bytem v Istanbulu, na nějž si našetřil za takřka třicet let tvrdé práce v německých továrnách. Radost má ale krátké trvání — Hüseyin dostane z emocionálního vypětí infarkt a zemře dřív, než dorazí sanitka. V následujících kapitolách čtenář postupně nahlíží do životních osudů čtyř sourozenců — Ümita, Sevdy, Peri a Hakana — a jejich matky Emine. Každá postava má svého džina, zlého ducha, se kterým se vnitřně pere.
Nerada používám otřepané fráze, ale kniha Aydemirové se mi překládala jako po másle. Mám pocit, že text v původním znění příjemně klouže, všechna slova jsou tam, kde mají být, a žádná nepřebývají. Příběhy postav vyprávěné ve třetí, resp. druhé osobě se plynule odvíjejí, a navíc jsou velmi umně propletené.
Při překládání jsem si musela dávat největší pozor právě na specifický styl jednotlivých postav. Každý protagonista má za sebou jiný příběh, kterému je přizpůsobený jazyk. Zatímco Sevda je přísná podnikatelka a vyjadřuje se stroze, Ümit je zasněný citlivka a mluví uťáple, Peri ráda tasí filozofické termíny a Hakan je zase namyšlený frajírek, který má v oblibě vulgární slova. Emine, jež prožila velkou část života v Turecku a žije jen v minulosti, se zase nejčastěji uchyluje k výrazům ve své mateřštině.
Tureckých slov není v románu málo, proto je na konci knihy připojený slovníček. Naštěstí jsem měla k dispozici výbornou překladatelku z turečtiny Petru Sedmíkovou, která se mnou prodiskutovala nejen jednotlivé výrazy, ale udělala mi i malý exkurz do tureckých reálií. Musely jsme také probrat skloňování tureckého zájmena „o“, které znamená „on“ i „ona“, protože německá slovesa se vždy nevážou se stejnými pády jako ta česká. Ukázalo se to jako oříšek, protože turečtina zjevně funguje na jiných gramatických principech než indoevropské jazyky. S arabskými výrazy mi zase pomáhala moje bývala spolužačka z gymnázia a skvělá arabistka Simona Hlaváčová.
Síla Džinů ale nespočívá jen v jazykové stránce. Jde především o strhující příběh členů jedné rodiny, jejichž cesty se hnutím osudu rozdělily, aby se zase spojily po smrti otce, v místě, kde má rodina své kořeny.
Aydemirové se v románu podařilo překročit hranice na mnoha frontách — hranice mezi státy, národy, kulturami, ale i obyčejné hradby, které vznikají mezi příbuznými. Autorka má pro každou postavu pochopení a na každou dokáže nahlížet kritickým okem.
Pro mě Džinové představují nejlepší knihu, jakou jsem doposud přeložila. Troufám si tvrdit, že se v současnosti jedná o jeden z nejzajímavějších románů převedených do češtiny. Doufám, že si k němu čeští čtenáři najdou stejnou cestu jako ti (nejen) němečtí. Sobě i jim přeju, aby nás Aydemirová v brzké době poctila další knihou.
