Roky jsou nabi­té nej­růz­něj­ší­mi dobo­vý­mi, pře­váž­ně fran­couz­ský­mi reá­li­e­mi. Autor­ka vyjme­no­vá­vá celé sezna­my nej­roz­ma­ni­těj­ších před­mě­tů, zále­ži­tos­tí a udá­los­tí, kte­ré dopro­vá­ze­ly běž­ný život Fran­couzů v popi­so­va­ném časo­vém rozpě­tí. Tedy vše­li­ja­ké dru­hy a znač­ky potra­vin, spo­třeb­ní­ho zbo­ží, ale i vše, co tvo­ři­lo „kul­tur­ní poza­dí“ doby, popu­lár­ní rče­ní, vti­py, fil­my, kni­hy, pís­nič­ky, tele­viz­ní a roz­hla­so­vé pořa­dy, rekla­my, s nimi spo­je­ná jmé­na a tvá­ře, a k tomu i spo­le­čen­ské, hos­po­dář­ské a poli­tic­ké udá­los­ti. Jako bys­te měli Fran­cou­zo­vi (Bri­to­vi, Ita­lo­vi…) „pře­lo­žit“ Pri­bi­ná­ček, UHO, kan­di­dát­ku Národ­ní fron­ty, sou­se­da šedé­ho mora, kte­rý má před výmě­ní­kem na síd­lá­ku zapar­ko­va­né Leni­no­vy saně, nebo sku­teč­nost, že vaše babič­ka kaž­dý den poslou­cha­la Kolo­toč.

Pře­kla­da­tel se s tex­tem toho­to rázu může vypo­řá­dat něko­li­ka způ­so­by. Prv­ní mož­nost je text pře­lo­žit tak, jak leží a běží, a opat­řit ho vysvět­liv­ka­mi. Ty se umís­tí buď „pod čarou“ pří­mo do tex­tu, což se v naší pře­kla­da­tel­ské tra­di­ci v pří­pa­dě belet­rie pří­liš nepo­u­ží­vá (v odbor­ných kru­zích se tako­vé řeše­ní povět­ši­nou i zavr­hu­je), nijak zvlášť se nelí­bí ani mně. Jed­nou jsem tuto tak­ti­ku pře­ce vyu­žil, jed­na­lo se o román z Kon­ga Kin­sha­sa (z toho vel­ké­ho, bel­gic­ké­ho), něja­ké vysvět­liv­ky pod čarou tam už byly od auto­ra, a tak jsem vychyt­ra­le zne­u­žil situ­a­ce a nená­pad­ně je dopl­nil něko­li­ka svý­mi s pří­pi­sem „pozn. překl.“.

Vysvět­liv­ky je mož­né umís­tit i na konec kni­hy, což mám osob­ně doce­la rád (už od dob Knihov­ny kla­si­ků). Někdo však tomu­to řeše­ní vytý­ká nut­nost neu­stá­le lis­to­vat, což roz­pty­lu­je a může i roz­či­lo­vat (když se už napo­de­sá­té ne a ne tre­fit na tu správ­nou strán­ku vza­du, při­tom se pokaž­dé zaklap­ne roze­čte­ný text — a tak pořád doko­la). Já v tom­to sys­té­mu spat­řu­ji tu výho­du, že čte­nář může lis­to­vat, kdy chce, kdy mu to umož­ní při­ro­ze­ný pře­děl tex­tu (dovzdě­lá­vat se zpět­ně, ale klid­ně i dopře­du), a není sou­stav­ně vyru­šo­va­ný z ply­nu­lé­ho čte­ní tak, jak je tomu u vysvět­li­vek pod čarou. Tuto stra­te­gii jsem také jed­nou vyu­žil, pro změ­nu šlo o román z Kon­ga Braz­za­ville (z toho malé­ho, fran­couz­ské­ho). V obou pří­pa­dech se ovšem jed­na­lo o pět, deset, maxi­mál­ně pat­náct polo­žek na celou kni­hu. V Rocích by šlo o mno­ho desí­tek, snad i o dvě stov­ky, ne-li ješ­tě o víc vysvět­li­vek při­bliž­ně na dvě stě osm­de­sá­ti stra­nách tiš­tě­né­ho tex­tu. Čili řeše­ní pomo­cí pozná­mek jsem poměr­ně záhy zavr­hl, usou­dil jsem, že v tako­vém obje­mu by nako­nec nadě­la­ly víc ško­dy než užitku.

Pak je tu ta nej­jed­no­duš­ší (nej­svůd­něj­ší?) ces­ta — pře­lo­žit text tak, jak leží a běží… a jít od toho. Nechat to na čte­ná­ři. Ať si pora­dí sám, lid­stvo je konec­kon­ců čím dál vzdě­la­něj­ší a chytřej­ší. Navíc v dneš­ní době už málo­kdo nemá sou­stav­ně po ruce mobil, čas­to se čte i rov­nou z mobi­lu nebo table­tu, je tedy veli­ce snad­né si nezná­mé infor­ma­ce ope­ra­tiv­ně goo­glit. Dnes už nepřed­sta­vu­je pro­blém ani to, že infor­ma­ce spo­je­né s věc­mi, udá­lost­mi, osob­nost­mi a podob­ně, kte­ré svým význa­mem nepře­sáh­ly hra­ni­ce Fran­cie, lze na inter­ne­tu dohle­dat pou­ze ve fran­couz­šti­ně, a tou oby­va­te­lé Čes­ka vlád­nou čím dál míň — v sou­čas­nos­ti i ty nej­pri­mi­tiv­něj­ší auto­ma­tic­ké pře­kla­da­če fun­gu­jí mezi vel­ký­mi svě­to­vý­mi jazy­ky (pro potře­bu hrubé ori­en­ta­ce) poměr­ně sluš­ně. A ang­lic­ky se dnes děti učí už ve škol­ce. Toto digi­tál­ní řeše­ní kupo­di­vu dis­kva­li­fi­ku­je tatáž sví­zel jako řeše­ní ana­lo­go­vá — goo­gle­ní při čte­ní ruší, zdr­žu­je a odvá­dí pozor­nost dokon­ce mno­hem víc než lis­to­vá­ní mezi oddí­lem pozná­mek a vlast­ním tex­tem. Poznám­ka v kni­ze je vždy (nebo by aspoň vždy měla být) „vyex­tra­ho­va­ná“ (kdo ješ­tě pama­tu­je pří­ruč­ní „nauč­né slov­ní­ky“ a „ency­klo­pe­die“ ví, co mám na mys­li), čte­nář zkrát­ka dosta­ne jas­nou, struč­nou a cíle­nou infor­ma­ci a nemu­sí se pokaž­dé na něko­lik hodin uto­pit ve sple­ti­tých hlu­bi­nách webu.

Zbý­vá tedy z pře­kla­da­tel­ské­ho hle­dis­ka „nej­so­fis­ti­ko­va­něj­ší“ řeše­ní — tak­zva­né vnitř­ní vysvět­liv­ky. Pře­kla­da­tel pros­tě to, o čem usou­dí, že by čte­nář v cílo­vém jazy­ce nemu­sel znát a že je bez této obe­zná­me­nos­ti opro­ti čte­ná­ři ori­gi­ná­lu o cosi ochu­ze­ný, nená­pad­ně dovy­svět­lí pří­mo v textu.

Prv­ní zádrhel: kdo z nás může vědět, co ti ostat­ní vědí či nevě­dí? Je nut­né Čechům vysvět­lo­vat, kdo byl Louis de Funès? Je nut­né (mimo komu­ni­tu tenis­tů) vysvět­lo­vat, že Roland Garros byl (sko­ro) slav­né eso? Pros­tě borec, co sestře­lil čty­ři sou­pe­ře? (Kdy­by jich býval sta­čil dát pět, nále­žel by mu titul letec­ké eso.) A vůbec — vždyť dneš­ní prů­měr­ný fran­couz­ský čte­nář si mož­ná už taky na spous­tu věcí nevzpo­me­ne, ani je neza­žil. Toto dile­ma samo­zřej­mě vyvstá­vá i u vysvět­li­vek, ovšem v pří­pa­dě, že se pře­kla­da­tel vydá­vá pří­mo na vachr­la­tý terén auto­ro­va díla, by si měl dva­krát roz­mys­let, čím ho míní dosé­vat a zamořovat.

Dru­hý zádrhel: když dopl­ní­te pár (uvá­že­ných) slov na plo­še tří set strá­nek, nikdo to nepo­zná. Hod­lá­te-li však, jak už bylo zmí­ně­no výše, zasáh­nout na dvou stech osm­de­sá­ti stra­nách více než dvěs­tě­krát… to už začí­ná být na pová­že­nou. Ba co hůř — jak už dnes všich­ni znal­ci (po post­no­be­lov­ské medi­ál­ní smrš­ti) vědí, Annie Ernau­xo­vá je vyhlá­še­ná úspor­ným sty­lem. Tak­že při­psat v prů­mě­ru něko­lik slov sko­ro na kaž­dou strán­ku budou­cí nobe­list­ce (naštěs­tí jsem pře­klá­dal a poznám­ky tvo­řil bez téhle kou­le u nohy), když vám navíc ten úspor­ný fran­couz­ský styl v (kvů­li) češ­ti­ně ješ­tě nabobt­nal o spous­tu ved­lej­ších vět a hro­ma­du před­lo­žek (aby se srov­na­la všech­na vybo­če­ní z vazeb, aby se nějak „počeš­ti­ly“ všu­dypří­tom­né fran­couz­ské pře­chod­ní­ky, trp­né rody a infi­ni­tiv­ní vaz­by), to není vůbec nic příjemného.

Tak­že člo­věk si začí­ná zno­vu říkat: musím do toho sku­teč­ně rejpat? Nebu­de lep­ší se na to… Tře­ba pros­tě jde jen o tu atmo­sfé­ru, čes­ký čte­nář pře­ce vytu­ší, že jsou to něja­ké odka­zy na něco, mar­ke­ry doby, pros­tě si za ně dosa­dí ty svo­je, ty naše, kte­ré všich­ni zná­me, Anež­ku Hrů­zo­vou, „měna je sta­bil­ní“ Ton­dy Zápo­toc­ké­ho, smradla­vé tra­ban­ty, céč­ka, Milo­še Frý­bu (for pre­si­dent), Sejde­me se na Vla­chov­ce…

Když už se ale pře­kla­da­tel roz­hod­ne do tex­tu nějak zasa­ho­vat, musí se dob­ře zamys­let nad tím, jak tako­vou vnitř­ní vysvět­liv­ku zfor­mu­lu­je. Napří­klad větu:
„Lidé už měli Alžír­ska plné zuby, měli až po krk bomb OAS poklá­da­ných v Paří­ži na para­pe­ty oken, aten­tá­tu na de Gaulla…“
by asi neby­lo vhod­né řešit násle­du­jí­cím způsobem:
„…měli až po krk bomb OAS, Orga­ni­sati­on de l’ar­mée secrè­te — Orga­ni­za­ce taj­né armá­dy — fran­couz­ské pod­zem­ní tero­ris­tic­ké hnu­tí, jež mělo blíz­ko ke kraj­ní pra­vi­ci a bylo vytvo­ře­no s cílem udr­žet Alžír­sko ve fran­couz­ských rukou vše­mi mož­ný­mi pro­střed­ky, včet­ně závaž­ných tero­ris­tic­kých úto­ků —, poklá­da­ných v Paří­ži na para­pe­ty oken, aten­tá­tu na de Gaulla…“
Mož­ná je ele­gant­něj­ší (a hlav­ně nená­pad­něj­ší) řešení:
„…měli až po krk bomb poklá­da­ných v Paří­ži na para­pe­ty oken čle­ny Orga­ni­za­ce taj­né armá­dy, jejich hes­la ‚Alžír­sko je fran­couz­ské a tak to zůsta­ne‘, aten­tá­tu na de Gaulla…“

Ale radě­ji už skon­čím, neboť do kaž­dé kuchy­ně, i té pře­kla­da­tel­ské, je (nejen z hygi­e­nic­kých důvo­dů) nepo­vo­la­ným vstup zaká­zán. Taky pro­to, že zrov­na na tomhle pří­kla­du si prá­vě zpět­ně uvě­do­mu­ji, že jsem tam mož­ná nemu­sel vklá­dat vůbec nic. A zno­vu se začí­nám utá­pět v pochyb­nos­tech, při­tom mám na prá­ci tolik dal­ších věcí…

Na samý závěr bych si ale dovo­lil zmí­nit ješ­tě jeden pro­blém, a sice tak­zva­nou „sub­sti­tu­ci“ nebo­li náhra­du „nepře­lo­ži­tel­ných slov­ních hří­ček“ ekvi­va­lent­ně ducha­pl­ný­mi a (pokud mož­no) vtip­ný­mi slov­ní­mi hříč­ka­mi českojazyčnými. 

Když Annie Ernau­xo­vá citu­je růz­né dobo­vě popu­lár­ní hláš­ky, uvá­dí i moud­rou prů­po­víd­ku: „Co je to man­žel­ství? Kom­pro­mis.“ Jis­tě se jed­ná o hlu­bo­kou prav­du, potvr­dí ji mož­ná i nad­po­lo­vič­ní vět­ši­na všech vda­ných a žena­tých, jen­že… Není to na dru­hou stra­nu poměr­ně plyt­ké sdě­le­ní na to, že se jed­ná o stě­žej­ní román inte­lek­tu­ál­ky svě­to­vé­ho kalib­ru? Je to něja­ké div­né, člo­věk nad tím tak bádá, pře­mýš­lí… a najed­nou mu to dojde: fran­couz­ské slo­vo com­pro­mis zní uším stej­ně jako con pro­mis, no a to už je doce­la jiná káva . Dalo by se to zhru­ba pře­lo­žit jako… pro­mis zna­me­ná při­slí­be­ný, zaslí­be­ný nebo jen slí­be­ný, con může být blbec, ale taky poměr­ně dost vul­gár­ní ozna­če­ní dám­ské­ho při­ro­ze­ní. Nezbý­vá než pát­rat v pamě­ti po něja­ké oblí­be­né, zakuk­le­né spros­ťár­ně a dou­fat, že las­ka­vý čte­nář ji taky zná nebo že bude dosta­teč­ně zví­da­vý a roz­luš­tí ji.

Na tom­to pří­kla­du je mimo jiné hez­ky vidět, že i při pře­klá­dá­ní na prv­ní pohled vyso­ce seri­óz­ní lite­ra­tu­ry lze zažít spous­tu zábavy.