V hodi­nách lite­rár­ní výcho­vy mne všech­no povin­né více­mé­ně odpu­zo­va­lo, tak jsem ke své ško­dě pro­spal i úryv­ky z nesmr­tel­né­ho díla Rudol­fa Těs­no­hlíd­ka. Ani poz­dě­ji mi na toho­to spi­so­va­te­le nezbyl čte­nář­ský čas, přes­to­že jsem na jeho výji­meč­ně smut­ný osud něko­li­krát narazil. 

Před­lo­ni v létě jsem jed­no odpo­led­ne seděl v prázd­né výlet­ní kavár­ně s pohád­ko­vým názvem Bylo neby­lo. Nachá­zí se pod pout­ním kos­te­lem ve Vra­no­vě u Brna a já v ní na koho­si čekal. Mají tam sta­rou pro­skle­nou skříň s kni­ha­mi, tak jsem si řekl, že když už jsem v tom Morav­ském kra­su, sáh­nu po díle s lokál­ní pati­nou, a vytá­hl jsem si něja­ké star­ší vydá­ní Liš­ky Bys­trouš­ky.

Pře­če­tl jsem pár strá­nek a zate­te­lil se nad­še­ním. Setsa­k­ra, to je věc! Přes­ně jak jsme to poz­dě­ji dali do ano­ta­ce: „živý jazyk, nad­ča­so­vý humor, sar­kas­tic­ké glo­so­vá­ní mezi­lid­ských vzta­hů a celé­ho vějí­ře neřes­tí“, nebo jak to v milé zkrat­ce popsa­la ilu­strá­tor­ka Ven­du­la Cha­lán­ko­vá. On se totiž hned na prv­ních strán­kách opi­je komár a spus­tí: „Sakva, drž­te mě, nebo vám to tady všec­ko rozbiju!“

Došlo mi, že tato kni­ha je zařa­zo­va­ná do káno­nu lite­ra­tu­ry pro děti vlast­ně neprá­vem. Její půva­by jsou vel­mi vrs­tev­na­té a epic­ká rovi­na, malý­mi čte­ná­ři tak oblí­be­ná, je jen jed­nou z mno­ha. Kni­ha vyšla už nesčet­ně­krát, napo­sled bohu­žel dost ošk­li­vě vypra­ve­ná. Výtvar­ni­ci Ven­du­lu jsem znal z něja­ké dří­věj­ší spo­lu­prá­ce, a navíc jsem věděl, že její ori­gi­nál­ní Bys­trouš­ka už je na svě­tě. Ven­du­la jí vdech­la život, když stej­né moti­vy ztvár­ňo­va­la v sou­vis­los­ti se zná­mou ope­rou Leo­še Janáčka. 

Byla to nabíd­ka, kte­rá se neod­mí­tá, tak­že brzy byly hoto­vé prv­ní krás­né ilu­stra­ce pro naši kni­hu, se kte­rý­mi dále pra­co­va­la gra­fič­ka Ale­na Gra­ti­a­so­vá. Aby naše vydá­ní oprav­du zau­ja­lo, ini­ci­o­va­li jsme ješ­tě vznik při­lo­že­né­ho audi­oz­pra­co­vá­ní, kte­ré­ho se ujal herec a reži­sér Arnošt Gol­d­flam. Ten to neměl leh­ké, pro­to­že kon­ku­ro­val zná­mé­mu kla­sic­ké­mu (byť čás­teč­né­mu) zpra­co­vá­ní Kar­lem Höge­rem, ale své role se ujal skvě­le a pora­dil si se vše­mi zákru­ta­mi kra­jo­vé­ho jazyka.

Co by dnes pan Těs­no­hlí­dek řekl na dal­ší, výprav­né vydá­ní kni­hy, díky kte­ré se stal nesmr­tel­ným, nemů­že­me tušit. Ale mys­lím si, že kdy­si dáv­no oprav­du sly­šel to, co Bys­trouš­ce šep­tal do ucha lišák Zla­to­hřbí­tek: „Tvo­ju dušu milu­ju, seš nád­her­ná, nesmij se mi, nevrc hla­vou, uvi­díš, že o tobě, o tobě, moja Bys­trouško, budou aji romá­ny psát, a nan­dou se tako­ví lidé hlou­pí, že to vydr­ži­jou číst až do konca…“

Bodejť by nevy­dr­že­li. Toto je kni­ha, kte­rou nás bavi­lo při­pra­vo­vat, kni­ha, u kte­ré se člo­věk i dnes smě­je i dojí­má, a kdo ji pře­čte, roz­hod­ně neprohloupí!

Foto Arnošt Gol­d­flam © Jan Křikava