Jak náročné je pro tebe napsat písňový text? Často mluvíš o tom, že texty potřebuješ vychodit.
Někdy se stane, že text dostanu od pánaboha a celou píseň napíšu za den, rovnou s melodií. Třeba písničky jako „Sny“ nebo „Jaro“. Ale to se mi stalo možná třikrát za život. Potom jsou texty, u kterých jsem dostal přesný termín. „Půlnoční“ jsem musel odevzdat za čtrnáct dní. Režisér mi řekl: víc na to nemáš, a tak jsem to napsal. Melodii jsem měl starou už dva roky, nosil jsem ji v hlavě, text jsem napsal podle obrázků — nebo spíš ilustrací, tenkrát jsem totiž pracoval na filmové adaptaci Aloise Nebela. Některé písničky kapely Priessnitz jsou takové polovičaté, protože jsme měli zarezervovaný termín ve studiu, což mě opravdu mrzí. Dnes už se do takových věcí tlačit nenechám — dokud necítím, že je píseň hotová, tak ji nepustím. První melodii většinou nosím nějakou dobu v hlavě nebo vznikne s kytarou v ruce, pak chodím po lese a napadne mě něco dalšího. První věty jsou rychlé, ale dodělat to trvá někdy dva měsíce, někdy půl roku, někdy rok, někdy to nedodělám vůbec.
Texty v knize Mimosezóna jsou řazeny chronologicky podle toho, jak vycházely jednotlivé nahrávky, čtenář tak může sledovat, jak se vyvíjel tvůj styl. Dokážeš si vybavit, které texty pro tebe byly zlomové?
Písničky beru jako své děti, některé se povedou víc a některé míň. Většinou by se člověk měl starat o ty méně povedené. (smích) V devadesátkách pro mě byly zásadní „Sny“. To byl první text, kdy jsem si řekl wow, umíme napsat písničku. Potom samozřejmě „Jaro“ a dál si ani moc nevzpomínám, co tam bylo za texty. (smích) Se skupinou Umakart vznikly důležité skladby, hned první písnička „Poslepu“ z alba Manuál. Na desce Bombers má pro mě zvláštní význam „Praděd“. Když jsme začali s kapelou Priessnitz pracovat intenzivněji, napsali jsme „Mimosezónu“, která je určitě důležitá. „Půlnoční“ je pro mě zase zásadní proto, že jsem pochopil, že umím napsat písničku na objednávku. I když jsem si při zpívání říkal, že mi moc nejde do huby, protože je z ní trochu cítit ten inkoust, není úplně vychozená. Třeba písničku „Na řece“ od Letní kapely jsem psal na vlastní melodii, ale původně byla pro Lenku Dusilovou, která připravovala album Řeka a chtěla nějaký text o vodě. Řekl jsem jí, že mám nějaký nápad, který ještě není rozvinutý, a poslal jsem jí ho. Nakonec text nepoužila, tak jsem si ho vzal zpátky a písničku dodělal. Ve výsledku je vždycky nejlepší, když to posoudí posluchači. Většina textů v knize si tím prošla. Hlavně texty od kapely Priessnitz jsou otestované ve všech klubech. Jsou to ty, co nás baví hrát a lidi je mají rádi.
V profilovém rozhovoru, který je také součástí knihy, Michal Pařízek trefně uvádí, že jsi ovlivnil spoustu mladších kapel na domácí nezávislé scéně. Měl jsi sám jako textař nějaké vzory?
Jako všichni z mojí generace jsem poslouchal Mišíka. Ale to byly zhudebněné básně, většinou Kainar a tak. Když přišla nová vlna, hodně Garáž, Tony Ducháček, toho jsem miloval. Jasná páka a další kapely. Samozřejmě mě ovlivnil underground, Plastici a Půlnoc, dost mě bavily věci od Hlavsy, texty psal často Bondy. Nemám rád krasobásnění. Přijde mi, že spoustu textů vyrábí nějaké stroje jenom proto, aby se něco zpívalo. Občas se mi to taky stane, kdyby lidi četli ty první skici… (smích) Říkám si, ať je to klidně kýč, pořád lepší zpívat na zkoušce kýč než nějakou svahilštinu. Chudáci kluci z kapely tak občas slyší hrozné blbosti. Postupně se snažím texty vybrušovat a říkat věci… nevím, jestli civilně, ale co nejpřirozeněji.
Knihu vnímám jako propojení dvou světů. Cítíš se dnes víc jako hudebník, nebo jako výtvarník?
Tuhle otázku už naštěstí řešit nemusím. Dneska to beru tak, že když dodělám jednu věc, třeba dokreslím komiks, tak si odpočinu hudbou. Jindy je to opačně. Počítal jsem, že když skončím s kapelou Priessnitz, hudby bude daleko méně, že si od ní dám pauzu, ale něco je ve mně, co mě nutí dělat to pořád znova a znova. Tak vznikla Letní kapela. Přes léto jsem na venkově a tam mám kamarády muzikanty, se kterými jsme hráli — a u toho začaly přicházet nějaké nápady. Vědomý koncept u mě nefunguje, nechávám to na podvědomí, co si zrovna vybere. Svět tě nutí, abys žil podle nějakých škatulek, ale nápady prostě přicházejí. Naslouchám něčemu uvnitř. Já jsem jenom taková obálka.
Některé tvé ilustrace přímo odkazují ke konkrétní skladbě, další zachycují známá místa z Jeseníků a jiné spíš vystihují atmosféru. Podle čeho se rozhoduješ, co budeš zrovna kreslit?
Není to tak, že bych chtěl ilustrovat nějakou písničku anebo podle obrázků dělat písničku, je to vzájemně provázané. Podle písničky by měl vzniknout dobrý komiks nebo obraz a naopak. Cítím, že by to spolu mělo ladit. Vyprávění v písňových textech a komiksové tvorbě je v něčem podobné, musíš to rozstříhávat a zkracovat. Je tam velký prostor na domýšlení. Baví mě, že nutím lidi spolupracovat. Tohle mi na písňových textech přijde zábavné. Dělám takové křížovky a lidi si musí tajenku doplnit.
