Jak náročné je pro tebe napsat písňový text? Často mluvíš o tom, že texty potřebuješ vychodit.

Někdy se sta­ne, že text dosta­nu od pána­bo­ha a celou píseň napíšu za den, rov­nou s melo­dií. Tře­ba pís­nič­ky jako „Sny“ nebo „Jaro“. Ale to se mi sta­lo mož­ná tři­krát za život. Potom jsou tex­ty, u kte­rých jsem dostal přes­ný ter­mín. „Půl­noč­ní“ jsem musel ode­vzdat za čtr­náct dní. Reži­sér mi řekl: víc na to nemáš, a tak jsem to napsal. Melo­dii jsem měl sta­rou už dva roky, nosil jsem ji v hla­vě, text jsem napsal pod­le obráz­ků — nebo spíš ilu­stra­cí, ten­krát jsem totiž pra­co­val na fil­mo­vé adap­ta­ci Aloi­se Nebe­la. Někte­ré pís­nič­ky kape­ly Priess­ni­tz jsou tako­vé polo­vi­ča­té, pro­to­že jsme měli zare­zer­vo­va­ný ter­mín ve stu­diu, což mě oprav­du mrzí. Dnes už se do tako­vých věcí tla­čit nene­chám — dokud necí­tím, že je píseň hoto­vá, tak ji nepus­tím. Prv­ní melo­dii vět­ši­nou nosím něja­kou dobu v hla­vě nebo vznik­ne s kyta­rou v ruce, pak cho­dím po lese a napad­ne mě něco dal­ší­ho. Prv­ní věty jsou rych­lé, ale dodě­lat to trvá někdy dva měsí­ce, někdy půl roku, někdy rok, někdy to nedo­dě­lám vůbec.

Texty v knize Mimosezóna jsou řazeny chronologicky podle toho, jak vycházely jednotlivé nahrávky, čtenář tak může sledovat, jak se vyvíjel tvůj styl. Dokážeš si vybavit, které texty pro tebe byly zlomové?

Pís­nič­ky beru jako své děti, někte­ré se pove­dou víc a někte­ré míň. Vět­ši­nou by se člo­věk měl sta­rat o ty méně pove­de­né. (smích) V deva­de­sát­kách pro mě byly zásad­ní „Sny“. To byl prv­ní text, kdy jsem si řekl wow, umí­me napsat pís­nič­ku. Potom samo­zřej­mě „Jaro“ a dál si ani moc nevzpo­mí­nám, co tam bylo za tex­ty. (smích) Se sku­pi­nou Umakart vznik­ly důle­ži­té sklad­by, hned prv­ní pís­nič­ka „Posle­pu“ z alba Manu­ál. Na des­ce Bom­bers má pro mě zvlášt­ní význam „Pra­děd“. Když jsme zača­li s kape­lou Priess­ni­tz pra­co­vat inten­ziv­ně­ji, napsa­li jsme „Mimose­zó­nu“, kte­rá je urči­tě důle­ži­tá. „Půl­noč­ní“ je pro mě zase zásad­ní pro­to, že jsem pocho­pil, že umím napsat pís­nič­ku na objed­náv­ku. I když jsem si při zpí­vá­ní říkal, že mi moc nejde do huby, pro­to­že je z ní tro­chu cítit ten inkoust, není úpl­ně vycho­ze­ná. Tře­ba pís­nič­ku „Na řece“ od Let­ní kape­ly jsem psal na vlast­ní melo­dii, ale původ­ně byla pro Len­ku Dusi­lo­vou, kte­rá při­pra­vo­va­la album Řeka a chtě­la něja­ký text o vodě. Řekl jsem jí, že mám něja­ký nápad, kte­rý ješ­tě není roz­vi­nu­tý, a poslal jsem jí ho. Nako­nec text nepo­u­ži­la, tak jsem si ho vzal zpát­ky a pís­nič­ku dodě­lal. Ve výsled­ku je vždyc­ky nej­lep­ší, když to posou­dí poslu­cha­či. Vět­ši­na tex­tů v kni­ze si tím pro­šla. Hlav­ně tex­ty od kape­ly Priess­ni­tz jsou otes­to­va­né ve všech klu­bech. Jsou to ty, co nás baví hrát a lidi je mají rádi.

V profilovém rozhovoru, který je také součástí knihy, Michal Pařízek trefně uvádí, že jsi ovlivnil spoustu mladších kapel na domácí nezávislé scéně. Měl jsi sám jako textař nějaké vzory?

Jako všich­ni z mojí gene­ra­ce jsem poslou­chal Miší­ka. Ale to byly zhu­deb­ně­né bás­ně, vět­ši­nou Kai­nar a tak. Když při­šla nová vlna, hod­ně Garáž, Tony Duchá­ček, toho jsem milo­val. Jas­ná páka a dal­ší kape­ly. Samo­zřej­mě mě ovliv­nil under­ground, Plas­ti­ci a Půl­noc, dost mě bavi­ly věci od Hlavsy, tex­ty psal čas­to Bon­dy. Nemám rád kra­so­bás­ně­ní. Při­jde mi, že spous­tu tex­tů vyrá­bí něja­ké stro­je jenom pro­to, aby se něco zpí­va­lo. Občas se mi to taky sta­ne, kdy­by lidi čet­li ty prv­ní ski­ci… (smích) Říkám si, ať je to klid­ně kýč, pořád lep­ší zpí­vat na zkouš­ce kýč než něja­kou sva­hil­šti­nu. Chudá­ci klu­ci z kape­ly tak občas sly­ší hroz­né blbos­ti. Postup­ně se sna­žím tex­ty vybru­šo­vat a říkat věci… nevím, jest­li civil­ně, ale co nejpřirozeněji.

Knihu vnímám jako propojení dvou světů. Cítíš se dnes víc jako hudebník, nebo jako výtvarník?

Tuhle otáz­ku už naštěs­tí řešit nemu­sím. Dneska to beru tak, že když dodě­lám jed­nu věc, tře­ba dokres­lím komiks, tak si odpo­či­nu hud­bou. Jin­dy je to opač­ně. Počí­tal jsem, že když skon­čím s kape­lou Priess­ni­tz, hud­by bude dale­ko méně, že si od ní dám pau­zu, ale něco je ve mně, co mě nutí dělat to pořád zno­va a zno­va. Tak vznik­la Let­ní kape­la. Přes léto jsem na ven­ko­vě a tam mám kama­rá­dy muzi­kan­ty, se kte­rý­mi jsme hrá­li — a u toho zača­ly při­chá­zet něja­ké nápa­dy. Vědo­mý kon­cept u mě nefun­gu­je, nechá­vám to na pod­vě­do­mí, co si zrov­na vybe­re. Svět tě nutí, abys žil pod­le něja­kých ška­tu­lek, ale nápa­dy pros­tě při­chá­ze­jí. Naslou­chám něče­mu uvnitř. Já jsem jenom tako­vá obálka. 

Některé tvé ilustrace přímo odkazují ke konkrétní skladbě, další zachycují známá místa z Jeseníků a jiné spíš vystihují atmosféru. Podle čeho se rozhoduješ, co budeš zrovna kreslit?

Není to tak, že bych chtěl ilu­stro­vat něja­kou pís­nič­ku ane­bo pod­le obráz­ků dělat pís­nič­ku, je to vzá­jem­ně pro­vá­za­né. Pod­le pís­nič­ky by měl vznik­nout dob­rý komiks nebo obraz a nao­pak. Cítím, že by to spo­lu mělo ladit. Vyprá­vě­ní v pís­ňo­vých tex­tech a komik­so­vé tvor­bě je v něčem podob­né, musíš to roz­stří­há­vat a zkra­co­vat. Je tam vel­ký pro­stor na domýš­le­ní. Baví mě, že nutím lidi spo­lu­pra­co­vat. Tohle mi na pís­ňo­vých tex­tech při­jde zábav­né. Dělám tako­vé kří­žov­ky a lidi si musí tajen­ku doplnit.