O tom, jak vypadal a k čemu sloužil, ale mnoho informací běžně nenajdete. Kdy jste se o něm dozvěděla vy?

Už kdysi v dětství, když to bývalo ještě „echt“ tajemství. Moje rodina pochází ze Šumavy, část z Volar a okolí, já jsem vyrůstala ve Vimperku. S tím krajem jsem spojena silnými kořeny a to, co se dnes nazývá „velkými dějinami“, pro mě bývalo jako pro malou holku běžným vyprávěním babiček a dědečků. Někdo z nich ještě pamatoval obsazení pohraničí, válku, odsun, zažili nové osidlování i hon na Krále Šumavy. Jeden dědeček musel narukovat k pohraniční stráži, naštěstí jenom jako muzikant, ale i tak viděl a zažil ledacos. Druhý děda poté, co mu komunisté zabavili hospodářství, skončil na dráze a většinu těch kolejí, které dnes protkávají šumavské kopce, pokládal on. Oba dva tak znali v těch našich lesích každý kout a každou „povídačku“, dostali se tam, kam se běžně nesmělo. A já v těchhle příbězích vyrůstala a často jsem slýchala i vyprávění o tajných Hitlerových fabrikách a nacistických pokladech v zakázané zóně. To mě pak dovedlo v pátrání na Františkov a poté zákonitě až k táboru u pramenů Vltavy.

A kdy vás napadlo využít tohle téma pro svůj příběh?

Ve chvíli, kdy jsem se snažila z vlastního zájmu o tomto tématu něco zjistit z oficiálních zdrojů, ne jenom z vyprávění známých. A nenašla jsem téměř nic. Samozřejmě se dnes dá vyhledat informace, že koncentrační tábor Prameny Vltavy existoval, ale právě jak říkám, musíte hledat, musíte už o tom něco vědět, abyste vůbec pátrat začali. Tento střípek našich dějin stále ještě nepatří do všeobecného povědomí. Napsat knížku inspirovanou osudy tohoto místa jsem se rozhodla v okamžiku, kdy jsem se do toho kraje po dlouhých letech vrátila a marně hledala jakoukoliv vzpomínku. Jak na Františkově, tak u pramenů Vltavy. Ani památníček, ani křížek, nic. I ty, co tam kdysi bývaly, někdo odstranil. Na Františkově zůstalo pár zarostlých rozvalin mezi křovím a stromy, u pramene Vltavy jenom turistický cirkus. To byl pro mě počáteční impuls k psaní.

V příběhu píšete i o známém pochodu smrti, který prošel přes Volary, o šumavských převaděčích. Kde jste sbírala informace?

Pochod smrti bylo tenkrát asi dost těžké přehlédnout — kudy Šumavou prošel, nechal v lidech hlubokou vzpomínku. Babiččina rodina žila tehdy v Chlumu u Volar, byli přímými svědky těchto událostí, a to i těch, o kterých se zase až tak často nepíše. Ne každý měl odvahu těm ženám pomoci, dát něco k jídlu, schovat uprchlé. Byly to těžké časy, všichni chtěli přežít, už chybělo jen tak málo do konce války, každý nebyl hrdina, který riskuje pro cizí život ten svůj i svých blízkých. Z vyprávění mé rodiny tak pochází i příběh, kterým kniha začíná, o dívce uprchlé z pochodu smrti, kterou nakonec obyvatelé osady raději vydají, než aby museli zahynout všichni.

A o převaděčích? Jak už jsem říkala, jeden můj dědeček si musel odsloužit vojnu u pohraniční stráže, a to právě v dobách Krále Šumavy. Navíc si vzal holku od Husince, vesničky jsou tam malinké, přes dvě generace je tu každý příbuzný s každým, Hasilovu rodinu tady znali všichni. Kdo žil u hranic, znal a věděl, tohle téma mezi lidmi nešlo zakázat. Hranice tam zkrátka byla, kopce a výhledy na druhou stranu také, každý věděl. I já s bráškou jsme jako malí, když nás u příbuzných o prázdninách vypouštěli hrát si do lesů a doufali, že omylem neemigrujeme, pozorovali z dálky posed s vojákem a dohadovali se, jestli je pravý, nebo je to jenom nafouknutý panák. Naštěstí měl ten „panák“ dost rozumu a nikoho na nás neposlal se zbraní…

Pocházíte z Husince (na obálce je z Prachatic, já jsem taky z Prachatic), Šumava je odtud nedaleko. Píše se o ní docela hodně. Vy žijete v Itálii. Bylo psaní o Šumavě i vzpomínáním na místa, která znáte?

Já to mám tak nějak podivně, když jsem u moře, píšu o horách, když jsem ve velkoměstě píšu o pouštích. Kompenzuju si tím svým sněním na stránkách knížek to, co mi v té chvíli nějakým způsobem chybí. Stěhuju se hodně často, odlišné kultury a nová místa mě učí vidět svět z více úhlů pohledu, žít více životů v jednom. Někdo z těchto důvodů cestuje, já se raději rovnou stěhuju, aby to ponoření do běžného života daného místa bylo skutečné, ne jenom obarvené do odstínů turistického katalogu. Když se mě jako malé holky ptali, co chci dělat jako velká, vyjmenovala jsem jim nekonečnou řadu povolání a míst, kde bych chtěla žít. Maminka mi tenkrát řekla: „Na to bys potřebovala tisíc životů.“ Nepotřebovala, mami, dá se to stihnout i v jednom. Šumava je krásná a magická, stejně jako celá naše země, když jsem daleko, ráda vzpomínám i na docela obyčejné maličkosti. Chuť borůvkového koláče, vůně podzimního lesa, rozkvetlé pampelišky zjara. Jenže jsem Češka (někdy i hrdá Češka, ale to obvykle až když jsem delší dobu v cizině), a tak si budu vždycky na něco stěžovat. Když jsem „tam“ nadávám na „ně“, když jsem tady, nadávám na nás. Ono to vzpomínání bývá často o dost sladší než realita, a Šumavu i domov si musím dávkovat po malých kapkách, jinak mi hrozí zvýšené riziko předávkování.

Pracujete jako hudební manažerka. Jak jste se k tomuhle povolání dostala a kdy vám zbývá prostor na psaní?

Začalo to kdysi dávno tím, že mě můj partner, muzikant, požádal, abych mu pro jeho tvorbu napsala průvodní dopisy a e-maily, které rozeslal médiím. „Ty přece umíš psát...“ No a už u toho zůstalo, jedno se nabalovalo na druhé, z pár e-mailů bylo najednou organizování tour po USA, stěhování rockové skupiny z jednoho kontinentu na druhý, nahrávací studia. A kdy píšu? Když oni hrají. Já běhám, organizuju a šílím přesně do okamžiku, než muzikanti vstoupí na pódium, pak už je to v jejich rukou. A nejlépe se mi píše, když je skupina dlouhodobě zavřená v nahrávacím studiu. Tam se obvykle rodí moje knížky. Muzikanti nahrávají, hudební technici mixují a já jsem tam jenom takový „stavební dozor“, nikdo mě vlastně nepotřebuje. Tak v tom chaosu jednoduše přepnu, nevidím, neslyším a žiju si svým příběhem.

Jak často se vracíte do Čech?

Doma jsem časem všude, každé místo je svým způsobem krásné, všude žijí fajn lidi, ale kořeny má člověk jenom jedny. V Čechách mám rodinu, vracím se neustále, několikrát za rok. Záleží, jak moc daleko je v tom daném období můj „provizorní domov“. Z Los Angeles to samozřejmě nešlo tak často jako ze Švédska, z Itálie je to k nám naopak jenom kousek, sotva dosednu, už se přistává. Teď to sice trochu zkomplikoval covid, ale všechny cesty vedou do Říma, takže se tam z té Šumavy vždycky nějak dostanu.

Dělal jsem docela dlouho na Prachaticku novináře, a vždycky když jsem se byť jen dotkl témat, o kterých píšete, začali mi volat samí tajemní lidé. Chtěli vědět, od koho jsem co zjistil, co mi kdo řekl, bylo to zajímavé. Má vaše knížka ambici nějak otevřít debatu o minulosti, o které se sice mluví, ale pořád je tak trochu skrytá?

Také jsem na Prachaticku novinařila, lidé nám tedy do redakce volali různí, různě podivní, ale bohužel nikdy ne tajemní. Tak třeba na to teď taky dojde. Když jsem procházela nejrůznější materiály na knížku, občas jsem narazila na zkušenosti amatérských historiků a nejrůznějších hledačů, kteří se v určité fázi pátrání na Františkově a Pramenech Vltavy střetli s někým „zvláštním“, kdo kladl otázky, zastrašoval, bránil v dalším hledání. Zkrátka narazili. A to i v dnešní době, ne jenom tenkrát. Asi to pořád ještě někoho pálí. Já si nemyslím, že jsem někomu šlápla na kuří oko, nejsem žádná bojovnice, já jenom píšu, nabízím spoustu otázek a málo odpovědí. Pouze jsem chtěla oprášit zapomenuté osudy toho místa, dostat ten příběh zpátky k lidem. Kdo bude mít chuť, pak už může hledat sám za sebe. Myslím, že by si ty šumavské kopce a zdejší lid zasloužily po tolika letech konečně znát pravdu. A možná právě uzrál ten správný čas.

Jo jo, mluvím o tom narážení. Měl jsem z toho všeho pocit, že něco jako jedna pravda prostě neexistuje…

To je přesně vystižené. Jedna pravda v kraji s tak bolavou minulostí, jako má Šumava, prostě existovat nemůže. Na každou chalupu jsou tam obvykle pravdy hned tři. Vyhnaní Češi, vysídlení Němci, novousedlíci... Prohnaly se tudy všechny režimy, každý z nich bojoval za svoje zájmy, měly své přívržence i odpůrce, a pořád ještě mají, na obou stranách hranice. Všechno se to tak nějak pokazilo, zkvasilo už odspodu, že nejsme schopni dojít k té skutečné historické pravdě ještě ani dnes. V koncentračním táboře u pramenů Vltavy se tenkrát tak trochu symbolicky setkaly tři ideologie, tři národy, které si pak v budoucnosti předávaly vládu nad naší zemí. Němci, Rusové a Češi (a to nepočítám americkou armádu, která tu při osvobozování měla také svoje zájmy). Co nám tak asi po třetím předávání stráží mohlo z té původní pravdy zůstat?