O tom, jak vypadal a k čemu sloužil, ale mnoho informací běžně nenajdete. Kdy jste se o něm dozvěděla vy?

Už kdy­si v dět­ství, když to býva­lo ješ­tě „echt“ tajem­ství. Moje rodi­na pochá­zí ze Šuma­vy, část z Volar a oko­lí, já jsem vyrůs­ta­la ve Vim­per­ku. S tím kra­jem jsem spo­je­na sil­ný­mi koře­ny a to, co se dnes nazý­vá „vel­ký­mi ději­na­mi“, pro mě býva­lo jako pro malou hol­ku běž­ným vyprá­vě­ním babi­ček a dědeč­ků. Někdo z nich ješ­tě pama­to­val obsa­ze­ní pohra­ni­čí, vál­ku, odsun, zaži­li nové osidlo­vá­ní i hon na Krá­le Šuma­vy. Jeden děde­ček musel naru­ko­vat k pohra­nič­ní strá­ži, naštěs­tí jenom jako muzi­kant, ale i tak viděl a zažil leda­cos. Dru­hý děda poté, co mu komu­nis­té zaba­vi­li hos­po­dář­ství, skon­čil na drá­ze a vět­ši­nu těch kole­jí, kte­ré dnes pro­tká­va­jí šumav­ské kop­ce, poklá­dal on. Oba dva tak zna­li v těch našich lesích kaž­dý kout a kaž­dou „poví­dač­ku“, dosta­li se tam, kam se běž­ně nesmě­lo. A já v těchhle pří­bě­zích vyrůs­ta­la a čas­to jsem slý­cha­la i vyprá­vě­ní o taj­ných Hit­le­ro­vých fab­ri­kách a nacis­tic­kých pokla­dech v zaká­za­né zóně. To mě pak doved­lo v pát­rá­ní na Fran­tiš­kov a poté záko­ni­tě až k tábo­ru u pra­me­nů Vltavy.

A kdy vás napadlo využít tohle téma pro svůj příběh?

Ve chví­li, kdy jsem se sna­ži­la z vlast­ní­ho zájmu o tom­to téma­tu něco zjis­tit z ofi­ci­ál­ních zdro­jů, ne jenom z vyprá­vě­ní zná­mých. A nena­šla jsem téměř nic. Samo­zřej­mě se dnes dá vyhle­dat infor­ma­ce, že kon­cen­t­rač­ní tábor Pra­me­ny Vlta­vy exis­to­val, ale prá­vě jak říkám, musí­te hle­dat, musí­te už o tom něco vědět, abys­te vůbec pát­rat zača­li. Ten­to stří­pek našich dějin stá­le ješ­tě nepat­ří do vše­o­bec­né­ho pově­do­mí. Napsat kníž­ku inspi­ro­va­nou osu­dy toho­to mís­ta jsem se roz­hod­la v oka­mži­ku, kdy jsem se do toho kra­je po dlou­hých letech vrá­ti­la a mar­ně hle­da­la jakou­ko­liv vzpo­mín­ku. Jak na Fran­tiš­ko­vě, tak u pra­me­nů Vlta­vy. Ani památ­ní­ček, ani kří­žek, nic. I ty, co tam kdy­si býva­ly, někdo odstra­nil. Na Fran­tiš­ko­vě zůsta­lo pár zarost­lých roz­va­lin mezi křo­vím a stro­my, u pra­me­ne Vlta­vy jenom turis­tic­ký cir­kus. To byl pro mě počá­teč­ní impuls k psaní.

V příběhu píšete i o známém pochodu smrti, který prošel přes Volary, o šumavských převaděčích. Kde jste sbírala informace?

Pochod smr­ti bylo ten­krát asi dost těž­ké pře­hléd­nout — kudy Šuma­vou pro­šel, nechal v lidech hlu­bo­kou vzpo­mín­ku. Babič­či­na rodi­na žila teh­dy v Chlu­mu u Volar, byli přímý­mi svěd­ky těch­to udá­los­tí, a to i těch, o kte­rých se zase až tak čas­to nepí­še. Ne kaž­dý měl odva­hu těm ženám pomo­ci, dát něco k jídlu, scho­vat uprch­lé. Byly to těž­ké časy, všich­ni chtě­li pře­žít, už chy­bě­lo jen tak málo do kon­ce vál­ky, kaž­dý nebyl hrdi­na, kte­rý ris­ku­je pro cizí život ten svůj i svých blíz­kých. Z vyprá­vě­ní mé rodi­ny tak pochá­zí i pří­běh, kte­rým kni­ha začí­ná, o dív­ce uprch­lé z pocho­du smr­ti, kte­rou nako­nec oby­va­te­lé osa­dy radě­ji vyda­jí, než aby muse­li zahy­nout všichni. 

A o pře­va­dě­čích? Jak už jsem říka­la, jeden můj děde­ček si musel odslou­žit voj­nu u pohra­nič­ní strá­že, a to prá­vě v dobách Krá­le Šuma­vy. Navíc si vzal hol­ku od Husin­ce, ves­nič­ky jsou tam malin­ké, přes dvě gene­ra­ce je tu kaž­dý pří­buz­ný s kaž­dým, Hasi­lo­vu rodi­nu tady zna­li všich­ni. Kdo žil u hra­nic, znal a věděl, tohle téma mezi lid­mi nešlo zaká­zat. Hra­ni­ce tam zkrát­ka byla, kop­ce a výhle­dy na dru­hou stra­nu také, kaž­dý věděl. I já s bráš­kou jsme jako malí, když nás u pří­buz­ných o prázd­ni­nách vypouš­tě­li hrát si do lesů a dou­fa­li, že omy­lem nee­mi­gru­je­me, pozo­ro­va­li z dál­ky posed s vojá­kem a doha­do­va­li se, jest­li je pra­vý, nebo je to jenom nafouk­nu­tý panák. Naštěs­tí měl ten „panák“ dost rozu­mu a niko­ho na nás nepo­slal se zbraní…

Pocházíte z Husince (na obálce je z Prachatic, já jsem taky z Prachatic), Šumava je odtud nedaleko. Píše se o ní docela hodně. Vy žijete v Itálii. Bylo psaní o Šumavě i vzpomínáním na místa, která znáte?

Já to mám tak nějak podiv­ně, když jsem u moře, píšu o horách, když jsem ve vel­ko­měs­tě píšu o pouš­tích. Kom­pen­zu­ju si tím svým sně­ním na strán­kách kní­žek to, co mi v té chví­li něja­kým způ­so­bem chy­bí. Stě­hu­ju se hod­ně čas­to, odliš­né kul­tu­ry a nová mís­ta mě učí vidět svět z více úhlů pohle­du, žít více živo­tů v jed­nom. Někdo z těch­to důvo­dů ces­tu­je, já se radě­ji rov­nou stě­hu­ju, aby to pono­ře­ní do běž­né­ho živo­ta dané­ho mís­ta bylo sku­teč­né, ne jenom obar­ve­né do odstí­nů turis­tic­ké­ho kata­lo­gu. Když se mě jako malé hol­ky pta­li, co chci dělat jako vel­ká, vyjme­no­va­la jsem jim neko­neč­nou řadu povo­lá­ní a míst, kde bych chtě­la žít. Mamin­ka mi ten­krát řek­la: „Na to bys potře­bo­va­la tisíc živo­tů.“ Nepo­tře­bo­va­la, mami, dá se to stih­nout i v jed­nom. Šuma­va je krás­ná a magic­ká, stej­ně jako celá naše země, když jsem dale­ko, ráda vzpo­mí­nám i na doce­la oby­čej­né malič­kos­ti. Chuť borův­ko­vé­ho kolá­če, vůně pod­zim­ní­ho lesa, roz­kvet­lé pam­pe­liš­ky zja­ra. Jen­že jsem Češ­ka (někdy i hrdá Češ­ka, ale to obvykle až když jsem del­ší dobu v cizi­ně), a tak si budu vždyc­ky na něco stě­žo­vat. Když jsem „tam“ nadá­vám na „ně“, když jsem tady, nadá­vám na nás. Ono to vzpo­mí­ná­ní bývá čas­to o dost slad­ší než rea­li­ta, a Šuma­vu i domov si musím dáv­ko­vat po malých kap­kách, jinak mi hro­zí zvý­še­né rizi­ko předávkování.

Pracujete jako hudební manažerka. Jak jste se k tomuhle povolání dostala a kdy vám zbývá prostor na psaní?

Zača­lo to kdy­si dáv­no tím, že mě můj part­ner, muzi­kant, požá­dal, abych mu pro jeho tvor­bu napsa­la prů­vod­ní dopi­sy a e‑maily, kte­ré roze­slal médi­ím. „Ty pře­ce umíš psát…“ No a už u toho zůsta­lo, jed­no se naba­lo­va­lo na dru­hé, z pár e‑mailů bylo najed­nou orga­ni­zo­vá­ní tour po USA, stě­ho­vá­ní rocko­vé sku­pi­ny z jed­no­ho kon­ti­nen­tu na dru­hý, nahrá­va­cí stu­dia. A kdy píšu? Když oni hra­jí. Já běhám, orga­ni­zu­ju a šílím přes­ně do oka­mži­ku, než muzi­kan­ti vstou­pí na pódi­um, pak už je to v jejich rukou. A nej­lé­pe se mi píše, když je sku­pi­na dlou­ho­do­bě zavře­ná v nahrá­va­cím stu­diu. Tam se obvykle rodí moje kníž­ky. Muzi­kan­ti nahrá­va­jí, hudeb­ní tech­ni­ci mixu­jí a já jsem tam jenom tako­vý „sta­veb­ní dozor“, nikdo mě vlast­ně nepo­tře­bu­je. Tak v tom cha­o­su jed­no­du­še pře­pnu, nevi­dím, nesly­ším a žiju si svým příběhem.

Jak často se vracíte do Čech?

Doma jsem časem všu­de, kaž­dé mís­to je svým způ­so­bem krás­né, všu­de žijí fajn lidi, ale koře­ny má člo­věk jenom jed­ny. V Čechách mám rodi­nu, vra­cím se neu­stá­le, něko­li­krát za rok. Zále­ží, jak moc dale­ko je v tom daném obdo­bí můj „pro­vi­zor­ní domov“. Z Los Ange­les to samo­zřej­mě nešlo tak čas­to jako ze Švéd­ska, z Itá­lie je to k nám nao­pak jenom kou­sek, sotva dosed­nu, už se při­stá­vá. Teď to sice tro­chu zkom­pli­ko­val covid, ale všech­ny ces­ty vedou do Říma, tak­že se tam z té Šuma­vy vždyc­ky nějak dostanu.

Dělal jsem docela dlouho na Prachaticku novináře, a vždycky když jsem se byť jen dotkl témat, o kterých píšete, začali mi volat samí tajemní lidé. Chtěli vědět, od koho jsem co zjistil, co mi kdo řekl, bylo to zajímavé. Má vaše knížka ambici nějak otevřít debatu o minulosti, o které se sice mluví, ale pořád je tak trochu skrytá?

Také jsem na Pra­cha­tic­ku novi­na­ři­la, lidé nám tedy do redak­ce vola­li růz­ní, růz­ně podiv­ní, ale bohu­žel nikdy ne tajem­ní. Tak tře­ba na to teď taky dojde. Když jsem pro­chá­ze­la nej­růz­něj­ší mate­ri­á­ly na kníž­ku, občas jsem nara­zi­la na zku­še­nos­ti ama­tér­ských his­to­ri­ků a nej­růz­něj­ších hle­da­čů, kte­ří se v urči­té fázi pát­rá­ní na Fran­tiš­ko­vě a Pra­me­nech Vlta­vy střet­li s někým „zvlášt­ním“, kdo kla­dl otáz­ky, zastra­šo­val, brá­nil v dal­ším hle­dá­ní. Zkrát­ka nara­zi­li. A to i v dneš­ní době, ne jenom ten­krát. Asi to pořád ješ­tě něko­ho pálí. Já si nemys­lím, že jsem něko­mu šláp­la na kuří oko, nejsem žád­ná bojov­ni­ce, já jenom píšu, nabí­zím spous­tu otá­zek a málo odpo­vě­dí. Pou­ze jsem chtě­la oprášit zapo­me­nu­té osu­dy toho mís­ta, dostat ten pří­běh zpát­ky k lidem. Kdo bude mít chuť, pak už může hle­dat sám za sebe. Mys­lím, že by si ty šumav­ské kop­ce a zdej­ší lid zaslou­ži­ly po toli­ka letech koneč­ně znát prav­du. A mož­ná prá­vě uzrál ten správ­ný čas.

Jo jo, mluvím o tom narážení. Měl jsem z toho všeho pocit, že něco jako jedna pravda prostě neexistuje…

To je přes­ně vysti­že­né. Jed­na prav­da v kra­ji s tak bola­vou minu­los­tí, jako má Šuma­va, pros­tě exis­to­vat nemů­že. Na kaž­dou cha­lu­pu jsou tam obvykle prav­dy hned tři. Vyhna­ní Češi, vysíd­le­ní Něm­ci, novou­sed­lí­ci… Pro­hna­ly se tudy všech­ny reži­my, kaž­dý z nich bojo­val za svo­je zájmy, měly své pří­vr­žen­ce i odpůr­ce, a pořád ješ­tě mají, na obou stra­nách hra­ni­ce. Všech­no se to tak nějak poka­zi­lo, zkvasi­lo už odspo­du, že nejsme schop­ni dojít k té sku­teč­né his­to­ric­ké prav­dě ješ­tě ani dnes. V kon­cen­t­rač­ním tábo­ře u pra­me­nů Vlta­vy se ten­krát tak tro­chu sym­bo­lic­ky setka­ly tři ide­o­lo­gie, tři náro­dy, kte­ré si pak v budouc­nos­ti pře­dá­va­ly vlá­du nad naší zemí. Něm­ci, Ruso­vé a Češi (a to nepo­čí­tám ame­ric­kou armá­du, kte­rá tu při osvo­bo­zo­vá­ní měla také svo­je zájmy). Co nám tak asi po tře­tím pře­dá­vá­ní strá­ží moh­lo z té původ­ní prav­dy zůstat?