Lidko, máš třetí knihu v řadě s bílou minimalistickou obálkou. Ty obálky vedle sebe vypadají úžasně. Ale mezi knihami jsou docela dlouhé časové rozestupy. Byl tohle záměr, držet nějakou jednotící linku?

Ty obál­ky vznik­ly napros­to náhod­ně. Za prv­ní bílou sto­jí Mar­tin Peci­na, kte­rý k ní asi díky mému mini­ma­lis­tic­ké­mu tex­tu zvo­lil i mini­ma­lis­tic­kou podo­bu. Dru­hé i tře­tí obál­ky se uja­la Lucie Kaňo­vá a já jsem z obou jejích návrhů nad­še­ná. O bílou obál­ku jsem si nijak neří­ka­la, ale musím při­znat, že u Spouš­tě mě už napadlo, že zase bílá by byla skvělá… 

Čekání na spoušť je románem v osmi příbězích. Baví tě práce s míjením perspektiv, pohledy na totéž z různých stran?

Dívám se na život jako na mozai­ku. Sklá­dač­ku z naho­di­lých setká­ní, udá­los­tí… Pro­to­že přes­ně tako­vý je život nás všech. S tím sou­vi­sí i míje­ní per­spek­tiv — kaž­dý člo­věk může vní­mat udá­los­ti jinak, vidět je v jiném svět­le. Co pro jed­no­ho může vyzní­vat jako šíle­nost, je pro dru­hé­ho den­ní chle­ba. Je v tom zakom­po­no­va­ná výcho­va, zku­še­nost, vzdě­lá­ní, nasta­ve­ní spo­leč­nos­ti i doba, v níž člo­věk vyros­tl. Tuhle mno­ho­tvár­nost, nejed­no­znač­nost vidě­ní mám ráda. 

Píšeš o míjení v jedné rodině. Myslíš si, že takové míjení se dá v nějaké podobě najít v každé?

Mys­lím si, že rodin, kde by se v prů­bě­hu let něco tako­vé­ho nesta­lo, je málo. Někdy za tím může být nedo­sta­tek komu­ni­ka­ce, jin­dy se začnou lišit život­ní posto­je, nahlí­že­ní na svět i svo­ji roli v něm. Těch důvo­dů může být mnoho.

Vím, že jsi při psaní vždycky úžasně poctivá, tvé příběhy se rodí dlouho, připravuješ rešerše, hledáš podklady. Co tě na psaní baví nejvíc?

Asi obje­vo­vá­ní toho, co se v kni­ze mnoh­dy ani neob­je­ví — spous­ty drob­nos­tí, detai­lů. Obje­vu­ju je vlast­ně tak nějak pro sebe. V kni­ze vždyc­ky pou­ži­ju jen část. A pak mě těší spo­lu­prá­ce s odbor­ní­ky. I když jde o belet­rii, sna­žím se být přes­ná. Mám kvů­li tomu cel­kem roz­sáh­lou data­bá­zi lidí z růz­ných obo­rů, při­tom sehnat někte­ré z nich neby­lo úpl­ně nej­snaz­ší, pro­to­že občas zjiš­ťu­ju nebo ově­řu­ju i podiv­nos­ti… Ale prak­tic­ky všich­ni ti lidé, když pocho­pí, že mě jejich obor zají­má, začnou vyprá­vět a ke mně se dostá­va­jí úžas­né věci, o kte­rých bych jinak netušila. 

Začínala jsi experimentální prózou Koho vypijou lišky, pak následovaly povídky Místa ve tmě. Teď jsme u románu v osmi příbězích. V jaké z těch knih jsi „nejvíc doma“?

Doma jsem v kaž­dé z nich. V kaž­dé jsem tro­chu jiná a necha­la jsem v ní urči­tý kus sebe samé. Když píšu svo­je posta­vy, sna­žím se je poznat. Stej­ně tak ale při psa­ní pozná­vám sebe jako autor­ku. Kam až doká­žu jít a čeho se při psa­ní odvá­žím. A kde mám ješ­tě něja­ké limi­ty. Kdy­by mi tře­ba někdo u Lišek řekl, že za deset let napíšu román, nevě­ři­la bych mu. A nao­pak dnes bych si už jen obtíž­ně pora­di­la s for­má­tem pade­sá­ti slov, kte­rý je v Liš­kách, pro­to­že už jsem se lite­rár­ně posu­nu­la jinam…

Vím, že máš ráda poezii, že do svých knih vybíráš básně. Jaké najdeme v Čekání na spoušť? A co tě na poezii oslovuje nejvíc?

Já si bás­ně nevy­bí­rám. Mám to obrá­ce­ně, ony se pros­tě obje­vu­jí, napros­to náhod­ně při­chá­ze­jí, a já v ten moment vím, že do té kni­hy budou pat­řit. Ve Spouš­ti je jedi­ná báseň, uve­de­ná jako mot­to. Obje­vi­la jsem ji v roce 2017 na blo­gu pře­kla­da­tel­ky Syl­vy Fico­vé a oka­mži­tě jsem vědě­la, že bez ní kni­ha nemů­že být… i když jsem v té době nemě­la napsa­nou ani čár­ku a exis­to­va­la pou­ze neu­r­či­tá před­sta­va v hlavě. 

Poezii jsem měla vždyc­ky ráda, jen jiné věci, než byly vytiš­tě­né v čítan­kách. Báseň pro mě není o kla­sic­kém rýmu. Je to způ­sob vyjá­d­ře­ní, jaký pró­za doká­že zpro­střed­ko­vat jen výji­meč­ně. Báseň je pro mě napros­té zje­ve­ní, při­jde ke mně a cosi se mi v hloub­ce sil­ně roze­z­ní. Sama při­tom bás­ně psát vůbec neumím.