Lidko, máš třetí knihu v řadě s bílou minimalistickou obálkou. Ty obálky vedle sebe vypadají úžasně. Ale mezi knihami jsou docela dlouhé časové rozestupy. Byl tohle záměr, držet nějakou jednotící linku?

Ty obálky vznikly naprosto náhodně. Za první bílou stojí Martin Pecina, který k ní asi díky mému minimalistickému textu zvolil i minimalistickou podobu. Druhé i třetí obálky se ujala Lucie Kaňová a já jsem z obou jejích návrhů nadšená. O bílou obálku jsem si nijak neříkala, ale musím přiznat, že u Spouště mě už napadlo, že zase bílá by byla skvělá…

Čekání na spoušť je románem v osmi příbězích. Baví tě práce s míjením perspektiv, pohledy na totéž z různých stran?

Dívám se na život jako na mozaiku. Skládačku z nahodilých setkání, událostí… Protože přesně takový je život nás všech. S tím souvisí i míjení perspektiv — každý člověk může vnímat události jinak, vidět je v jiném světle. Co pro jednoho může vyznívat jako šílenost, je pro druhého denní chleba. Je v tom zakomponovaná výchova, zkušenost, vzdělání, nastavení společnosti i doba, v níž člověk vyrostl. Tuhle mnohotvárnost, nejednoznačnost vidění mám ráda.

Píšeš o míjení v jedné rodině. Myslíš si, že takové míjení se dá v nějaké podobě najít v každé?

Myslím si, že rodin, kde by se v průběhu let něco takového nestalo, je málo. Někdy za tím může být nedostatek komunikace, jindy se začnou lišit životní postoje, nahlížení na svět i svoji roli v něm. Těch důvodů může být mnoho.

Vím, že jsi při psaní vždycky úžasně poctivá, tvé příběhy se rodí dlouho, připravuješ rešerše, hledáš podklady. Co tě na psaní baví nejvíc?

Asi objevování toho, co se v knize mnohdy ani neobjeví — spousty drobností, detailů. Objevuju je vlastně tak nějak pro sebe. V knize vždycky použiju jen část. A pak mě těší spolupráce s odborníky. I když jde o beletrii, snažím se být přesná. Mám kvůli tomu celkem rozsáhlou databázi lidí z různých oborů, přitom sehnat některé z nich nebylo úplně nejsnazší, protože občas zjišťuju nebo ověřuju i podivnosti… Ale prakticky všichni ti lidé, když pochopí, že mě jejich obor zajímá, začnou vyprávět a ke mně se dostávají úžasné věci, o kterých bych jinak netušila.

Začínala jsi experimentální prózou Koho vypijou lišky, pak následovaly povídky Místa ve tmě. Teď jsme u románu v osmi příbězích. V jaké z těch knih jsi „nejvíc doma“?

Doma jsem v každé z nich. V každé jsem trochu jiná a nechala jsem v ní určitý kus sebe samé. Když píšu svoje postavy, snažím se je poznat. Stejně tak ale při psaní poznávám sebe jako autorku. Kam až dokážu jít a čeho se při psaní odvážím. A kde mám ještě nějaké limity. Kdyby mi třeba někdo u Lišek řekl, že za deset let napíšu román, nevěřila bych mu. A naopak dnes bych si už jen obtížně poradila s formátem padesáti slov, který je v Liškách, protože už jsem se literárně posunula jinam…

Vím, že máš ráda poezii, že do svých knih vybíráš básně. Jaké najdeme v Čekání na spoušť? A co tě na poezii oslovuje nejvíc?

Já si básně nevybírám. Mám to obráceně, ony se prostě objevují, naprosto náhodně přicházejí, a já v ten moment vím, že do té knihy budou patřit. Ve Spoušti je jediná báseň, uvedená jako motto. Objevila jsem ji v roce 2017 na blogu překladatelky Sylvy Ficové a okamžitě jsem věděla, že bez ní kniha nemůže být… i když jsem v té době neměla napsanou ani čárku a existovala pouze neurčitá představa v hlavě.

Poezii jsem měla vždycky ráda, jen jiné věci, než byly vytištěné v čítankách. Báseň pro mě není o klasickém rýmu. Je to způsob vyjádření, jaký próza dokáže zprostředkovat jen výjimečně. Báseň je pro mě naprosté zjevení, přijde ke mně a cosi se mi v hloubce silně rozezní. Sama přitom básně psát vůbec neumím.