Anotace

Pří­běh s detek­tiv­ní záplet­kou zavá­dí čte­ná­ře do neu­tě­še­né­ho pro­stře­dí ost­rav­ské peri­fe­rie, kde je nale­ze­no tělo zavraž­dě­né­ho muže. Ačko­li prv­ní sto­py poli­cej­ní­ho vyšet­řo­vá­ní vedou téměř neo­myl­ně k míst­ní­mu podi­ví­no­vi, vyšet­řo­va­te­lé začí­na­jí postup­ně roz­krý­vat slo­ži­tě sple­te­nou síť mezi lid­mi ze zce­la odliš­ných spo­le­čen­ských vrs­tev. Na jed­né stra­ně tak sto­jí novo­do­bá „eli­ta“ v podo­bě pod­ni­ka­te­le Danie­la Gavly a poli­tič­ky Jany Bitt­ne­ro­vé, pro­ti nim pak gam­bler Pavel se svou sestrou a otcem. Přes­to­že by se moh­lo zdát, že jedi­ným pojít­kem mezi těmi­to posta­va­mi je více či méně zda­ři­lé balan­co­vá­ní na hra­ně záko­na, čte­nář brzy začí­ná tušit, že je spo­ju­je dale­ko víc. Pří­běh je navíc obo­ha­cen o vyprá­vě­cí linii saha­jí­cí až do před­vá­leč­ných časů a odkrý­va­jí­cí nejen poza­dí detek­tiv­ní záplet­ky, ale pře­de­vším to, jak snad­no se člo­věk stá­vá obě­tí hně­vu, dějin­ných udá­los­tí i pro­ml­če­né spravedlnosti.

Opuš­tě­né hradlo ost­rav­ské­ho Pří­vo­zu, zoha­ve­ná mrt­vo­la a hněv. Koho a proč? Mohou vůbec Tur­ko­vá a Vej­nar odha­lit pra­vé­ho viní­ka? Pro­nik­nout až k nej­hlub­ším koře­nům hrůz­né vraž­dy? Roz­plést slo­ži­tou síť vazeb vliv­ných pod­ni­ka­te­lů i soci­ál­ně vylou­če­ných? Str­hu­jí­cí detek­tiv­ní pří­běh Nely Rywi­ko­vé odha­lu­je, že koře­ny hně­vu, stra­chu a boles­ti saha­jí čas­to hlou­bě­ji, než si mno­zí z nás myslí.

Ohlasy

Děti hně­vu potvr­zu­jí kva­li­ty autor­či­na debu­tu. Opět ost­rav­ské pro­stře­dí, jen soci­ál­ní spek­trum postav je bohat­ší a zlo­čin více maka­bróz­ní. A stej­ně jako Dům čís­lo 6 jsem Děti hně­vu pře­če­tl s chu­tí a zájmem. Je to detek­tiv­ka, v níž nejde jen o řeše­ní zlo­či­nu, ale obsto­jí i jako román ze sou­čas­nos­ti. Osob­ně pova­žu­ji Nelu Rywi­ko­vou za jed­nu z nej­za­jí­ma­věj­ších tuzem­ských žán­ro­vých auto­rek. Čes­ká detek­tiv­ka by s ní roz­hod­ně měla do budouc­na počítat.
 — Michal Sýko­ra, autor detektivek

Drs­né, suro­vé a nád­her­ně pesi­mis­tic­ké. Posta­vy ve vás vyvo­la­jí depre­si a bez­na­děj. Děti hně­vu, to je exkur­ze do pek­la. Nela Rywi­ko­vá ucho­pi­la tem­nou duši sever­ské detek­tiv­ky a pře­nes­la ji na ost­rav­skou peri­fe­rii. Zdá se, že se zro­dil nový talent čes­ké krimi.
 — Vero­ni­ka Čer­nuc­ká, autor­ka detektivek

O autorce

Nela Rywi­ko­vá (nar. 1979) pochá­zí z Ost­ra­vy, po stu­diu kon­zer­vá­tor­ství a restau­rá­tor­ství na brněn­ské Vyš­ší odbor­né ško­le umě­lec­kých řeme­sel se usa­di­la v Brně. Pět let pra­co­va­la jako restau­rá­tor­ka a kon­zer­vá­tor­ka v Ústa­vu arche­o­lo­gic­ké památ­ko­vé péče, půso­bi­la také jako peda­gož­ka na Vyš­ší odbor­né ško­le umě­lec­kých řeme­sel a pro­dukč­ní ve vyda­va­tel­ství. V sou­čas­né době žije a pra­cu­je v Ost­ra­vě. Děti hně­vu jsou její dru­hou kni­hou, prvo­ti­na Dům čís­lo 6 vyšla v nakla­da­tel­ství Host v roce 2013.

Rozhovor s autorkou

Po vaší prvo­ti­ně Dům čís­lo 6 vychá­zí vol­né pokra­čo­vá­ní s detek­ti­vem Vej­na­rem a Ost­ra­vou v hlav­ní roli. Na jaký pří­běh se čte­ná­ři mohou těšit tentokrát?
V porov­ná­ní s před­cho­zí kni­hou se jed­ná o žánro­vě tro­chu „čist­ší“ detek­tiv­ku. Pří­běh je jed­no­du­chý. Na začát­ku jed­na zoha­ve­ná mrt­vo­la, něko­lik postav z růz­ných spo­le­čen­ských vrs­tev, kaž­dá z nich je něja­kým způ­so­bem do vraž­dy zaple­te­na a je úpl­ně jed­no, že jed­ni pat­ří k novo­do­bé eli­tě a dru­zí ke spo­di­ně. Kaž­dý má más­lo na hla­vě. Dalo by se ale říct, že sku­teč­nou obě­tí je vlast­ně někdo úpl­ně jiný, což se uká­že v těch dějo­vých pasá­žích, ve kte­rých se vra­cím do minulosti.

Do vyšet­řo­vá­ní pří­pa­du zasáh­ne i nová poli­cej­ní posi­la, důsled­ná major­ka Tur­ko­vá. Jaký bude mít vliv na fun­go­vá­ní týmu oddě­le­ní vražd a vzta­hy mezi kolegy?
Chtě­la jsem se více při­blí­žit reál­né­mu způ­so­bu vyšet­řo­vá­ní, pro­to jsem roz­ší­ři­la vyšet­řo­va­cí tým o dal­ší posta­vy. Na posta­vě major­ky jsem se poku­si­la popsat, jak se asi cítí žena v ryze muž­ském a vyso­ce kon­ku­renč­ním pro­stře­dí, jak to ovliv­ňu­je její myš­le­ní. Vzta­hy mezi kole­gy její nástup na oddě­le­ní vražd nijak zvlášť nezmě­ní. Muž­ský kolek­tiv na ni pohlí­ží s nedů­vě­rou a ona má potře­bu doká­zat jim i sobě, že má na to, být skvě­lou policistkou.

Ješ­tě v půl­ce kni­hy jsem pře­mýš­le­la, kdo bude vrah.

Bylo pro vás psa­ní dru­hé kni­hy jed­no­duš­ší, nebo nao­pak těž­ší než psa­ní té první?
Obě se mi psa­ly lehce. Pova­žu­ji se spí­še za intu­i­tiv­ní­ho auto­ra. Pří­běh mám v hla­vě načrt­nu­tý jen v hrubých rysech, nijak zvlášť ho dopře­du nepro­mýš­lím, pros­tě mi vzni­ká pod ruka­ma, a to mě na psa­ní nej­víc baví. Je to hra. Ješ­tě v půl­ce kni­hy jsem pře­mýš­le­la, kdo nako­nec bude vrah. Hra­ji si s posta­va­mi a pak z toho něco vznik­ne. Nej­těž­ší je pak ruko­pis „oče­sat“, upra­vit, vyho­dit nesmys­ly, dola­dit logi­ku pří­bě­hu. Po ode­vzdá­ní do nakla­da­tel­ství násled­ně zjiš­ťu­ji, kolik má text ješ­tě nedo­stat­ků, a zno­vu upra­vu­ji, škr­tám, pře­pi­su­ji, a to, při­zná­vám, je už o dost méně zábav­né, ale bohu­žel nezbytné.Bez redak­to­ra, kte­rý má na roz­díl ode mě od kni­hy odstup, by to nešlo.

Pří­běh jste opět zasa­di­la do své rod­né Ost­ra­vy. V romá­nu Dům čís­lo 6 bylo pro­stře­dí měs­ta jed­ním z pod­stat­ných rysů kni­hy, najde­me výraz­nou ost­rav­skou atmo­sfé­ru i v nové detektivce?
V před­cho­zí kni­ze jsem vytvo­ři­la uza­vře­ný mik­ro­kos­mos. Ten­to­krát pro­stře­dí není tak cha­rak­te­ris­tic­ké a urču­jí­cí. Ost­rav­ský Pří­voz, kde se děj ode­hrá­vá, je pro mě ale fas­ci­nu­jí­cí díky své his­to­rii. Před vál­kou zde byd­le­li pře­váž­ně Židé, po vál­ce Romo­vé, dnes je to čtvrť plná uby­to­ven, soci­ál­ně vylou­če­ných loka­lit, brown­fiel­dů. I nechval­ně zná­mé před­ná­dra­ží se nachá­zí v Pří­vo­zu, při­tom o pár ulic dál je řada výstav­ních seces­ních domů, v boč­ních uli­cích jsou pak dom­ky se zahrád­ka­mi, ved­le zbyt­ky fab­ri­ky a továr­ní vily, čin­žá­ky… Já byd­lím na síd­liš­ti ved­le Pří­vo­zu, tak­že mám tuto část měs­ta doce­la zma­po­va­nou, ačko­li někte­rým uli­cím se radě­ji vyhý­bám. Posta­vy mé kni­hy jsou typic­ký­mi oby­va­te­li téhle čtvrti.

V zahra­ni­čí je kri­mi lite­ra­tu­ra roz­li­šo­vá­na geo­gra­fic­ky, napří­klad popu­lár­ní sever­ské detek­tiv­ky jsou pojmem samy o sobě. Cítí­te i vy neod­mys­li­tel­né autor­ské sepě­tí s Ostravou?
Asi ano. Ost­ra­va má své­ho genia loci a mě pros­tě baví.

Máte kon­krét­ní autor­ské vzo­ry, ovliv­nil vás svým psa­ním něja­ký spisovatel?
Nedá se říct, že by mě někdo nějak ovliv­nil, pro­to­že i kdy­bych se tisíc­krát sna­ži­la napo­do­bit něčí styl, nejde to, kaž­dý má své limi­ty. Pros­tě píšu, jak umím. Pokud jsou zde něja­ké para­le­ly, nedě­lám to vědo­mě. Nekal­ku­lu­ji, neří­kám si, napíšu to tak a tak, bude to pro čte­ná­ře zají­ma­věj­ší, bude to jako v sever­ské detek­tiv­ce. Je to mno­hem prost­ší. Napad­ne mě něja­ký pří­běh a píšu, pro­to­že mě to baví, a jen dou­fám, že to bude bavit i čtenáře.

Jaké kni­hy vás v posled­ní době zaujaly?
Napo­sle­dy jsem si pře­čet­la tri­lo­gii Pete­ra Maye a říka­la si, že tohle je per­fekt­ní. Pří­běh neměl z mého pohle­du chy­bu, bylo to pro­myš­le­né do posled­ní­ho detai­lu, nena­šla jsem tam jedi­nou zby­teč­nou větu. Všech­no do sebe geni­ál­ně zapa­da­lo. Mons Kallen­toft má zase bri­lant­ní vypra­věč­ský styl. Nena­po­do­bi­tel­ný. Detek­tiv­ky čtu čis­tě ze čte­nář­ské­ho požit­ku, nehle­dám v nich inspi­ra­ci. Inspi­ra­ce při­chá­zí sama a neče­ka­ně při čte­ní úpl­ně jiných kní­žek. Tře­ba u kni­hy Muž jako evo­luč­ní inovace.