Spi­so­va­tel Bogdan Tro­jak, naro­zen v roce 1975 na čes­ko-pol­ském pome­zí, na pře­lo­mu milé­nia hvězda čes­ké lyri­ky (Cena Jiří­ho Orte­na, Mag­ne­sia Lite­ra za poezii), poz­dě­ji napří­klad autor pís­ňo­vých tex­tů pro Len­ku Dusi­lo­vou či pro­za­ic­kých „cra­zy-memoá­rů“ Brněn­ské met­ro. Už léta se věnu­je vinař­ství, zamě­řu­je se na „auten­tic­ká“ bio­ví­na, v praž­ském Kar­lí­ně vede domov­skou vinár­nu Velt­lin. V posled­ním čase se také anga­žu­je s Ondře­jem Kob­zou v Café Neu­sta­dt. A po více než deká­dě se do lite­ra­tu­ry vra­cí kni­hou pro děti s ilu­stra­ce­mi mla­dé výtvar­ni­ce Len­ky Kři­ka­vo­vé. „Tyto bás­ně o baš­tě­ní jsou oprav­du k sežrá­ní“ avi­zu­je kni­hu rubri­ka vánoč­ních tipů Reflexu…

V infor­mač­ním sloup­ku na nové kni­ze jsem se o tobě doče­tl straš­né věci; napří­klad že tě kdy­si v těšín­ském pod­cho­du krmi­la bláz­ni­vá Mar­ké­ta, nebo že tě stra­šil „děsi­vý paná­ček z kru­pi­co­vé­ho těs­ta“ Brutfaňok. 
Tu Mar­kétu jsem si roz­hod­ně nevy­bá­jil! Ona zame­ta­la neje­nom v pod­cho­du těšín­ské­ho nádra­ží, jak zpí­vá Jarek Noha­vi­ca, ale i jin­de. To bylo v dobách, kdy se mimi­na nechá­va­la v kočár­cích před samo­ob­slu­hou a nikdo se niče­ho neo­bá­val. Byl jsem vel­mi tlus­té, ba pří­mo nesmír­ně oty­lé bato­le a Mar­ké­ta si mě oblí­bi­la. Když moje mamin­ka naku­po­va­la, obda­ro­vá­va­la mě zbyt­ky peči­va, kte­rý­mi jinak krmi­la jen holu­by. Mar­ké­ta si na hygi­e­nu moc nepo­tr­pě­la, mně její ušmud­la­né ruce neva­di­ly, mamin­ka se však na ni zlo­bí­va­la. No, muse­lo to být ale vel­mi poetické.

To tedy muse­lo, ale kdo to je Brut­fa­ňok? Prý s tebou žije dodnes…
Brut­fa­ňo­ky — původ­ně i brut­ti gnocchi, byl pokrm ital­ských sta­vi­te­lů želez­nic na Těšín­sku. Bylo to těž­ké, maz­la­vé jíd­lo ze žit­né mou­ky, jezev­čí­ho sád­la a medu les­ních včel. Doky­se­lo­va­lo se tra­dič­ně kyse­li­nou mra­ven­čí z obřích mra­ven­ců z hory Čan­to­ry­je. Pro Ita­ly z Lom­bar­die byl tako­vý oběd prak­tic­ky nestra­vi­tel­ný. Horal­ky, kte­ré ital­ské děl­ní­ky krmi­ly, říka­ly brut­fa­ňo­kům původ­ně žer­novčok — Lom­bar­ďa­né je ale pro jejich nepo­ži­va­tel­nost pře­křti­li na i brut­ti gnocchi, tedy ošk­li­vé, nedob­ré noky. Když jsem jako malé dítě nechtěl spát a kři­čel jsem v postýl­ce, stra­ši­la mě babič­ka prá­vě oním brut­fa­ňo­kem, ale v podo­bě panáč­ka, kte­rý mi, pokud neza­vřu ústa, zasko­čí v krku a udu­sí mě… Je prav­da, že se mi dodnes zje­vu­je ve snu. 

Na poli dět­ské poezie panu­je svo­bo­da a autor může bez obav zapnout trys­ky fan­ta­zie i absurdity…

Nevy­hne­me se otáz­ce, téměř povin­né: Co jsi jako dítě vyrůs­ta­jí­cí na čes­ko-pol­ském pome­zí rád četl? 
Vyros­tl jsem na Tuwi­mo­vi a dal­ších pol­ských auto­rech, co psa­li pro děti. Juli­an Tuwim je geni­ál­ní. Neče­tl jsem lep­ší dět­skou báseň, než je jeho Loko­mo­ti­va. Vel­mi se mi vry­la Alen­ka v říši divů. Četl jsem ji nej­pr­ve pol­sky a pak čes­ky. Ale hned po sobě — to už mě zají­ma­lo hlou­bat o jazy­cích. A milo­val jsem ver­ne­ov­ky. Indi­án­ky vůbec.

Tuwi­ma neznám, pověz kou­sek „loko­mo­ti­vy“, klid­ně jen popaměti!
Stoi na sta­c­ji lokomotywa, 
Cięż­ka, ogrom­na i pot z niej spływa: 
Tłus­ta oliwa. 
Stoi i sapie, dys­zy i dmucha, 
Żar z roz­gr­za­ne­go jej brzu­cha bucha: 
Buch – jak gorąco! 
Uch – jak gorąco! 
Puff – jak gorąco! 
Uff – jak gorąco! 

Uf, Bar­d­zo ład­nie, panie Bogda­nie, tyl­ko co z naszy­mi cze­ski­mi czy­tel­ni­ka­mi, czy oni to zrozumieją?! 
No cóż, myślę że oni tego mogą sko­pi­ować do Tłu­ma­c­za Google!!

Radě­ji pojď­me jinam; co tě ve střed­ním věku – a po kari­é­ře „váž­né­ho“ lite­rá­ta – při­ved­lo k psa­ní pro děti? Vlast­ní děti? Vlast­ní hra­vost? Ta ve tvé tvor­bě mys­lím nechy­bě­la nikdy.
Vlast­ní děti a záro­veň zmí­ně­ná hra­vost. A svo­bo­da, kte­rá na poli dět­ské poezie mys­lím panu­je. Člo­věk není tolik svá­za­ný a může bez obav napl­no zapnout trys­ky fan­ta­zie i absurdity.

Kole­ga spi­so­va­tel Petr Stan­čík v pří­pi­su ke tvé kniž­ní novin­ce kon­sta­tu­je, že „jíd­lo je ta dru­há nej­pří­jem­něj­ší věc na svě­tě – hned po čte­ní“. Sou­hla­síš? Pro­to jsi kni­hu tak tema­tic­ky sevřel? 
Jíd­lo je jis­tě vel­mi pří­jem­ná věc. Všich­ni rodi­če ale vědí, jak těž­ké někdy je pře­svěd­čit rato­lest, aby něco pojed­la. Děti se pořád v něčem nimra­jí, cosi pli­va­jí pod stůl, něčím se patla­jí. Je to děs. Napadlo mě, že když napíšu vtip­né bás­nič­ky o jíd­le, budou mož­ná děc­ka lépe papat. Záro­veň tam je ten pří­běh tlus­té­ho pána, kte­rý se pře­jí­dal, tak­že to má ape­lo­vat i na ty děti, kte­ré rády slad­ké a nezdra­vé věci.

Chci tě samo­zřej­mě tro­chu popo­str­čit k dal­ší­mu při­lehlé­mu téma­tu. Jsi vinař a vinár­ník. Jaká vína tě baví? 
Mám rád auten­tic­ká vína. Jiná už ani nepi­ju. Jsem vinař­ský puris­ta — mys­lím si, že víno by mělo být pou­ze z hroz­nů. Mys­lím si, že i to nej­oby­čej­něj­ší sel­ské víno je mno­hem lep­ší než nej­lep­ší prů­mys­lo­vé víno vylep­še­né adi­ti­vy. Milu­ju pocti­vé, pře­mýš­li­vé vina­ře. Víno by nemě­lo být pří­liš ústroj­né, mělo by být troš­ku své­hla­vé, nemě­lo by vina­ře na slo­vo poslou­chat. Nej­za­jí­ma­věj­ší vína balan­cu­jí na hra­ně vady. A vždy jsou plná ener­gie, kte­rá způ­so­bu­je radost! 

Spo­lu s Ondře­jem Kob­zou se podí­líš na cho­du Café Neu­sta­dt – praž­ské „oázy výbě­ro­vé kávy, prvotříd­ní­ho kli­du, skvě­lé hud­by a bohu­li­bé nepo­sluš­nos­ti“. Co má mít dob­rá kavár­na? Co je vaší ambicí? 
Jako kavár­ník jsem elév. Done­dáv­na jsem pro­vo­zo­val jenom vin­ný bar. Kro­mě prvotříd­ní kávy a ostat­ních nápo­jů ke kavár­ně neod­mys­li­tel­ně pat­ří spe­ci­fic­ká sor­ta lidí, kte­ří kavár­ny navště­vu­jí. Dob­rá kavár­na by měla mít inte­re­sant­ní stá­lou kli­en­te­lu. My s Ond­rou dělá­me kavár­nu prá­vě pro­to, abychom vytvo­ři­li mís­to, kde se potká­va­jí inspi­ra­tiv­ní, inte­li­gent­ní a tvůr­čí lidi. Je to mož­ná tou­ha navá­zat na všech­ny ty Uni­on­ky, Lou­v­ry a Demín­ky, kde vzni­ka­la moder­ní čes­ká kul­tu­ra. Tře­ba se jed­nou bude říkat — jo, to byla ta gene­ra­ce Neustadtu. 

Pořá­dá­te napří­klad hod­ně autor­ských čtení…
Autor­ská čte­ní nebo bese­dy plá­nu­je­me spus­tit opět na jaře. Zají­má nás všech­no, tedy neje­nom kla­sic­ká belet­rie. Jako pří­klad bych uve­dl tře­ba Jana Arn­d­ta, kte­rý vydá­vá „odbor­ný“ časo­pis věno­va­ný zani­ka­jí­cí­mu svě­tu pajz­lů a špe­luňek, nebo Jiří­ho Sád­la, pozo­ru­hod­né­ho bota­ni­ka, odbor­ní­ka na praž­skou „divo­či­nu“.

A co bude dál s tvým psa­ním? Do lite­ra­tu­ry jsi vstou­pil jako bás­ník, ale posled­ní sbír­ku jsi vydal před tři­nác­ti lety, poz­dě­ji jsi dezer­to­val k próze a psa­ní tex­tů. Chys­táš zase něco? 
K psa­ní se vra­cím, věnu­ji mu stá­le více času. V břez­nu odjíž­dím sko­ro na měsíc do Por­tu­gal­ska dokon­čit sbír­ku bás­ní, kte­rá by měla vyjít ve vašem nakla­da­tel­ství kon­cem roku. Dokon­čím tam snad i dal­ší kníž­ku pro děti — ten­to­krát pro­za­ic­kou. Pus­til jsem se víc do psa­ní krát­kých poví­dek, kte­ré teď pra­vi­del­ně vychá­ze­jí v pří­lo­ze Hos­po­dář­ských novin. Napsal jsem del­ší povíd­ku pro úno­ro­vé vydá­ní Repor­té­ra atd. Od léta začnu dělat na vět­ší kni­ze o víně. Mate­ri­á­lu mám dost.

Ty nako­nec skon­číš jako pro­za­ik, není to nako­nec osud všech bás­ní­ků, kte­ří vyros­tou z lyric­ké­ho věku? Jed­nu pro­za­ic­kou kni­hu jsi už totiž napsal — Brněn­ské metro.
Tak to si nemys­lím. Bás­ník není žád­ný nedo­spě­lec a pró­za není víc než poezie. Není to žád­ná vyš­ší etáž a zra­lej­ší dis­ci­plí­na. Pró­za, pře­de­vším povíd­ka, mě ako­rát momen­tál­ně vel­mi zají­má, ale na poezii jsem roz­hod­ně nere­zig­no­val. Stej­ně v těch mých prózách je lyri­ky mys­lím pře­hr­šel. Pla­tí to také o Brněn­ském met­ru — vždyť je to nako­nec hlav­ně o brněn­ské bás­nic­ké scé­ně 90. let. Ta doba mi z odstu­pem času při­pa­dá napros­to úžas­ná. Ta napros­tá svo­bo­da, ten nezkrot­ný tvůr­čí fer­ment! A záro­veň spous­ta legra­ce, ale i pří­šer­ných pří­bě­hů! Snad se mi to ale­spoň čás­teč­ně poda­ři­lo v Met­ru zachy­tit. Je to kni­ha-eska­lá­tor do hlu­bin brněn­ských deva­de­sá­tek, kte­ré pro mě navždy zůsta­nou nesou­mě­ři­tel­né s žád­ným jiným obdobím. 

Tro­chu si to bohu­žel pama­tu­ji; tak vypne­me chat a půjde­me někam na sva­či­nu, ne? Co bys dnes doporučil? 
V Brně? Nebo v Pra­ze? Jeli­kož budu dnes muset na Malou Stra­nu, zašel bych do Café de Paris. Dávám si tam pokaž­dé stej­né jíd­lo — jejich Ent­recô­te se skvost­nou omáč­kou pod­le taj­né recep­tu­ry. Je to závis­lost. A v Brně by mě zají­mal nový pod­nik mých kama­rá­dů, kte­ří pro­vo­zu­jí také slav­ný Bar, kte­rý nee­xis­tu­je. Ten nový pod­nik se jme­nu­je Čty­ři poko­je a fun­gu­je dost pře­kva­pi­vě, ale nemůžu dělat rekla­mu konkurenci. 

Při­pra­vil Mar­tin Stöhr

Foto­ga­le­rie: Křest bás­nic­ké sbír­ky Nok a Knedlíček